Nebezpečná rychlost Rosy Parksové, aneb „Já mám právo sedět“ před 60 lety

KUST_JANJak si možná laskavý čtenář všimnul, snažím se názvy svých blogů vždy svázat s titulem nějakého filmu či knihy, který odráží jeho námět – tentokrát jsem ovšem trochu narazil. Existuje sice hned několik takových děl, avšak málokteré se hodí – byť třeba mají ve svém názvu kromě hromadného dopravního prostředku i barvu, čímž krásně dokreslují hlavní téma tohoto příspěvku. Mezi takové patří třeba filmy „Bílý autobus“ z roku 1967, „Fialový autobus“ z roku 1990, či dokonce 2 televizní filmy téhož jména – „Modrý autobus“. Nejvíce se snad hodil název českého, krátkometrážního, dokumentárního filmu „Vidím svět jako bílý autobus“, který je mi ale naprosto neznámý a nechtěl jsem sebe ani své čtenáře dostat do jakkoliv nekomfortní situace – proto jsem sáhnul po známějším názvu, který snad splní účel. Název osvětlen, tak se pusťme přímo k věci – 1.prosince, si jako každým rokem připomínáme výročí jednoho z nejznámějších projevů občanské neposlušnosti v dějinách USA a možná i potažmo celého lidstva. Ten den v roce 1955 byla v městě Montgomery ve státě Alabama v USA zatčena Rosa Parksová. Zatčena byla proto, že odmítla své místo v segregovaném autobuse přepustit pro potřeby bělošského cestujícího.

Segregace v USA v roce 1955 již nebyla natolik nedotknutelnou, jak tomu bylo jen o rok dříve. V květnu roku 1954 Nejvyšší soud USA vynesl přelomový rozsudek, kterým vyvrátil svou léta zastávanou právní pozici o ústavní konformitě doktríny „oddělení ale rovní“ – separate but equal, kterou se segregace bílého a barevného obyvatelstva v USA řídila. Na základě této doktríny bylo za zákonné považováno takové oddělení veřejných budov, škol či zařízení, které umožňovalo užívání služeb stejné úrovně. Na příklad školy tak mohly být oddělené, ale pouze za předpokladu, že byly materiálně i personálně vybaveny srovnatelně. Přelomový rozsudek Oliver Brown, et al. v. Board of Education of Topeka, et al. znamenal konec takové segregace pro veřejné školství, v jiných oblastech však v zásadě segregace nadále přetrvávala.

V osobní dopravě již od roku 1946 existovalo precedentní rozhodnutí Nejvyššího soudu USA, Irene Morgan v. Commonwealth of Virginia, kterým stanovil, že segregace mezistátní dopravy na základě zákonné úpravy jednoho ze států je protiústavní – tedy, že ani v případě, kdy vlak/autobus vyjížděl ze/do státu, kde segregace dopravy zavedena byla, nesměla být za jeho hranicí vyžadována. Tento spor ostatně vyvolala také žena – Irene Morganová, která za spolupráce s nevládní organizací NAACP – National Association for the Advancement of Colored People (Národní asociace pro pokrok barevných) dospěla až k zmiňovanému rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým byly tyto praktiky na úrovni mezistátní zakázány.

PacGL-P2530_PD4104U vnitrostátních autobusů v praxi vypadala segregace ve většině míst, kde byla zavedena včetně Montgomery tak, že přední polovina vozidla byla vyčleněna pro bělochy a zadní pro černochy. Řady sedadel se měly zaplňovat vždy směrem ke středu – zepředu dozadu v části bělošské a opačně v té černošské. Ve chvíli, kdy už nebylo místo k sezení, byli nastupující černoši nuceni stát, zatímco když přistoupil někdo bílý, první řada sedadel v černošské části musela být uvolněna a byla vyhrazena pro bílé. Dělící hranice tedy nebyla pevně stanovena, ale přizpůsobovala se počtu bělošských cestujících. Černošští pasažéři většinou navíc nastupovali dveřmi uprostřed soupravy, aby neprocházeli přední – bělošskou částí vozidla. I Rose Parksové se předtím stalo, že když zaplatila jízdné u řidiče, pochopitelně sedícímu upředu a přecházela k nástupním dveřím ve střední části autobusu, řidič sešlápl plyn a odjel. Oba tyto faktory se protnuly 1. prosince roku 1955, kdy došlo k jejímu zatčení. Ten den se Rosa Parksová – povoláním švadlena, vracela pozdě odpoledne z práce autobusem, který řídil James F. Blake – stejný řidič, který ji o 12 let dříve „ujel“, když přecházela k zadním dveřím. Autobus se postupně zaplnil tak, že když přistoupil jakýsi běloch, pro kterého již nebylo místo v přední části – řidič, v souladu s přepravním řádem vyzval černošské cestující v první řadě zadní poloviny, aby uvolnili tuto řadu pro bělochy. Tři z nich opakovanou výzvu uposlechli – Rosa Parksová nikoliv. Údajně proto, že byla unavena a zřejmě i proto, že si v té chvíli uvědomila, o jakého řidiče jde.

Nelze plně odmítnout ani to, že se jednalo o alespoň částečně připravenou a vědomě provedenou akci, jejíchž důsledků si mohla být vědoma. To sice sama Rose Parksová nikdy nepotvrdila, ovšem z jejích předchozích aktivit, kdy pracovala pro NAACP a účastnila se přednášek o nenásilné formě odporu proti segregaci, je možné dovodit, že její sociální cítění a touha po zajištění rovného postavení obou ras byla v jejím životě jasně patrná. Vzhledem k tomu, že Rosa Parksová neuposlechla, řidič kontaktoval svou centrálu a vyžádal si asistenci policie, která bez prodlení na místo dorazila, Parksovou vyvedla a předala do vazby. Rosa Parksová byla 5. prosince odsouzena k pokutě 10$ a k zaplacení soudních výloh ve výši 4$, proti čemuž se odvolala, přičemž jí v této soudní při pomáhala opět NAACP. Již den po jejím zadržení se pak rozjela jiná forma podpory – slavný Montgomerský bojkot autobusů. Zástupci černošského obyvatelstva si do jeho čela zvolili jistého nového, mladého pastora v Montgomery, kterým nebyl nikdo jiný než Martin Luther King jr. Montgomery bus boycot spočíval v tom, že po dobu celého jednoho roku – trval až do 20. prosince roku 1956 – černošské obyvatelstvo odmítalo využívat k dopravě segregované autobusy. Vzhledem k tomu, že černoši tvořili nadpoloviční většinu všech cestujících, byl tento bojkot poměrně citelnou ztrátou pro jejich provozovatele.

Původním záměrem bylo pouze stanovit přesnou, nehybnou hranici mezi vymezeným prostorem pro bílé a barevné cestující, postupně se však tento kompromisní cíl transformoval do volání po celkové desegregaci. Občanská společnost v Montgomery ukázala nesmírnou sílu, jak v podpoře bojkotu, tak v odporu vůči požadavkům protestujících. Na jedné straně se tvořily skupinky řidičů, včetně některých bělochů, kteří protestující podporovali, kteří nabízeli svá auta k hromadným odvozům. Na druhé straně se radikalizovala i bělošská většina a docházelo i k násilným útokům na představitele protestujících, včetně bombového útoku na Kinga, či k sabotování hromadných odvozů formou zneužívání policejních zátaras a šikanozního pokutování a zastavování takových automobilů. Nenásilná forma protestu přilákala značný celospolečenský zájem a učinila z jeho hlavních představitelů nehynoucí ideály boje za rovnoprávnost – osobnosti, jejichž odkaz je dodnes živý nejen v USA, ale i na celém světě.

Bus-Passenger-SeatsCelá akce skončila až poté, kdy opět zakročil Nejvyšší soud v USA – ten v listopadu roku 1956 projednával spor Browder v. Gayle, ve kterém figurovaly jiné černošky, cestující v Alabamských segregovaných autobusech – mimo jiné i Claudette Colwin, jejíž případ započal také v Montgomery pouze pár měsíců před incidentem Rosy Parksové. Rozhodnutí Nejvyššího soudu směřovalo jednoznačně k protiústavnosti segregace veřejné hromadné dopravy a ta tímto byla ukončena. Konec protestů oslavil Martin Luther King slavnou triumfální jízdou v desegregovaném autobuse v Montgomery, při níž seděl vedle bílého spolucestujícího. Ptáte se proč se zajímat o něco, co se odehrálo před téměř šedesáti lety ve státě Alabama, který by možná většina Čechů lokalizovala jen jako – „to je kousek od Floridy?“. Odpověď první zní jednoznačně, takové příběhy je třeba si neustále připomínat. Každý z nás přece v těch nejhorších či minimálně zlých situacích a dobách může čerpat inspiraci z odkazu výjimečných lidí, kteří svým příkladem dokázali otočit kormidlem dějin a přiměli společnost se zamyslet nad sebou sama a snad se i změnit k lepšímu. Stejně tak nás ubezpečují v tom, že pokud občanská společnost a nevládní organizace hrají svou úlohu poctivě, mají nesmírnou moc zmobilizovat společnost účinněji, než jakýkoliv jiný prostředek státní či veřejné moci. A dále také podtrhují výjimečnou roli moci soudní v systému brzd a protivah, kterou v USA a potažmo v dalších demokratických zemích vykonává.

Druhý důvod je možná zvláštní, ale uvědomuji si jej poměrně často, neboť naši hromadnou dopravu využívám každým dnem. Každý den jezdím autobusem a metrem, někdy dokonce i tramvají po Plzni i Praze a jsem tak z první ruky svědkem pokračující segregace v hromadné dopravě a hrdinných činů bojovníků proti ní. Vážený čtenáři, ptáš se snad, koho mám na mysli? Tento článek jsem psal v době, kdy na internetu i v jiných sdělovacích prostředcích proběhlo video i reportáže s mimořádně neslušným a nechutným výstupem „bojovnice za základní lidské právo sedět v prostředcích městské hromadné dopravy“ paní Julie Kuské. Uvědomil jsem si, jakým svědkem neuvěřitelných příběhů se denně stávám. Jak dnes někteří z našich, především mladých spoluobčanů, protest černošských obyvatel USA modernizovali a přenesli do 21. století. Jak „bojují“ proti ještě dnes v našich přepravních prostředcích vymezených sedadlech, určených jen pro „prominentní“ občany – ať jsou to sedadla pro tělesně postižené, či celá kupé vyhrazená pro matky s dětmi. Není tedy úžasné, že se téměř vždy najde někdo, kdo se rozhodne nezvednout, když vidí vstupující maminku s dítětem, staršího člověka či tělesně postiženého? Žijeme vskutku v době, kdy nejen že máme právo sedět, ale máme právo i sedět, kde budeme chtít! Nemám nic proti tomu, ve chvílích, kdy jsou vymezená místa volná a nikde v okolí není nikdo, komu jsou vlastně určena, aby byla tato místa obsazena někým jiným, komu třeba nejsou primárně určena. Problém nastává ve chvíli, kdy lidská slušnost ustoupí stranou. Dnes už nemáme řidiče, kteří nám říkají, kam si kdo smí a nesmí sednout – řídíme se právě elementární slušností. Stejně tak, jako by mělo být samozřejmé slušně místo přepustit více potřebnému – vlastně jakékoliv, bez ohledu na piktogram, který je, či není uveden – je však otázkou stejně slušného vychování takové gesto přijmout. I z druhé strany totiž povstali „bojovníci“, kteří ozbrojeni holemi, neváhají tyto pozvednout, pokud jde o to proklestit si cestu k volnému místu. Všem těm „našim – českým“ bojovníkům za zrovnoprávnění dopravních prostředků, kteří byť třeba nevědomky a v ironickém smyslu slova kráčí ve šlépějích Rosy Parksové a Martina Luthera Kinga tedy vzkazuji – přejděte do ofenzívy, bojkotujte autobusy, tramvaje, metra, vlaky a trolejbusy všude po České republice a nejezděte jimi – určitě tím naši zem změníte k lepšímu! Já Vám i nám všem v tom budu moc držet palce. Nám všem ostatním se díky tomu bude cestovat lépe a svět bude trošku lepším místem.

Příspěvek byl publikován | Rubrika: Aktuality | Autor: .
Mgr. Jan Kust

Autor: Mgr. Jan Kust

Autor v roce 2005 vystudoval obor právo na FPR-ZČU a v roce 2006 úspěšně absolvoval studia na Sydney Australian Pacific College (AUS) v oboru ekonomie. Během svých studií vykonal několik studijních pobytů v zahraničí, včetně USA. Během své kariéry pak působil mj. v letech 2006 –2009 v Parlamentním institutu, v roce 2009 na Úřadu vlády ČR a mezi léty 2009 až 2011 coby vedoucí oddělení migrace na MPSV. V rámci lektorské praxe působil na Institutu státní správy a Vysoké škole CEVRO Institut. V současné době pracuje v Odboru podpory legislativy VZP ČR a spolupracuje s Ústavem práva a právní vědy, o.p.s.