Sen o USA, ve kterých si malí černí chlapci a dívky podávají ruce s bílými dětmi jako bratři a sestry

KUST_JANS velkou dávkou básnické a blogové licence se dá říct, že zatímco v našich zeměpisných šířkách a délkách platí pořekadlo: „Únor bílý, pole sílí“ – v Severní Americe mají jiné pojetí února, které je svázáno s barvou na opačném konci spektra. V USA i v Kanadě je totiž únor označován coby Měsíc Afroamerické historie – „Black History Month“, nebo také „African-American History Month“. Tento příspěvek si klade za cíl ukázat historii tohoto hnutí

„Pokládáme za samozřejmé pravdy, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni, že jsou obdařeni svým stvořitelem určitými nezcizitelnými právy, že mezi tato práva náleží život, svoboda a sledování osobního štěstí.“[1]

Snad žádná věta v historii právních dokumentů není považována za tolik přirozenou, nevzbudila tolik legitimního očekávání a zároveň nezpůsobila tolik zklamání. Američané hledí na své idoly z dob formování jejich státu s velkým respektem a obdivem, kteří si tito muži bezesporu zaslouží. Snad od dob antického Říma se při jedné příležitosti nesešlo v jedné generaci tolik výrazných osobností, jako tomu bylo právě v době zakládání USA. Přesto přese všechno však právě téma, kterému je únor v USA věnován, ukazuje i temnější stránku některých z těchto velikánů a dokladuje, že ne ve všech směrech byli schopni se povznést nad dobu a myšlenkové stereotypy ve kterých se tito lidé pohybovali.

Problematika soužití bělošského a černošského obyvatelstva má ve Spojených státech Amerických zvláštní příchuť. Mám za to, že v žádné jiné zemi není toto téma vnímáno s takovou směsicí různých emocí – od nenávisti, přes hrdost, od urputné snahy o nápravu starých křivd až po postoj, kterým je toto téma odkládáno do překonané historie.

Měsíc černé historie začal psát svou historii v roce 1915. V té době se v Chicagu ve státě Illinois konaly velké oslavy padesátiletého výročí emancipace černošského obyvatelstva.  Mezi návštěvníky kulturních akcí a výstav konaných při této příležitosti byl i doktor Carter G. Woodson. Cílem těchto akcí bylo připomenout obrovský pokrok, který černoši v USA učinili od konce otroctví. Woodson, mimochodem absolvent Harvardu v rámci svých možností představil výstavku věnovanou otrokářství a historii černošského obyvatelstva USA.

cartergwoodson

Třítýdenní oslavy byly velkým úspěchem a zúčastnilo se jich velké množství návštěvníků, což doktora Woodsona přimělo k tomu, aby své úsilí věnoval založení společnosti, která by za svou hlavní činnost považovala vědecký výzkum života černošské menšiny v USA. Tuto organizaci pak později téhož roku skutečně založil – jednalo se o Asociaci ke studiu života černochů a jejich historie („Association for the Study of Negro Life and History“ – v roce 1973 bylo v názvu asociace změněno slovo „negro“ na méně hanlivě zabarvené „african american“). Tato asociace začala v roce 1916 vydávat časopis The Journal of Negro History ve kterém chtěla publikovat odborné články o historii Afroameričanů.

Za jakéhosi prapůvodce dnešního měsíce černošské historie lze považovat Týden černošské historie a literatury, který z popudu doktora Woodsona zorganizovali v roce 1924 členové společnosti ΩΨΦ Howardovi univerzity. Woodson sice jejich aktivitu přivítal, ale stále nebyl spokojen a dusil v sobě ctižádost uspořádat velkou celonárodní komemorativní akci.

Přípravou takového podniku trávil doktor Woodson rok 1925 a svolal na únor roku následujícího Týden černošské historie – Negro History Week. Týden okolo 12 a 14 února nebyl vybrán náhodou – měl v sobě zahrnovat životní výročí dvou historických osobností, které tradičně černošská komunita již slavila – narozeniny Abrahama Lincolna a Fredericka Douglasse.

Osobnost 16. Prezidenta USA asi netřeba více připomínat – snad jen zopakovat, že se narodil 12. února 1809 u Hodgenvilu v Kentucky a po jeho tragickém skonu v roce 1865 černošská komunita v USA slavila výročí jeho narození, jakožto výročí prezidenta, který celé rase přinesl dlouho očekávanou svobodu.

frederick_douglassJméno Fredericka Douglasse (14.2.1818–20.2. 1895), naproti tomu u nás příliš známé není, byť se jedná na příklad o prvního černošského nominanta na post viceprezidenta USA. Původním jménem Frederick Augustus Washington Bailey byl uprchlý otrok, jehož přesné datum ani rok narození není známo, byť se později rozhodl je slavit 14. února. Již v době, kterou strávil v otroctví, byl, přes zákazy svých majitelů, dobrý žákem a později i učitelem, kdy se snažil své kolegy naučit číst a psát.

V době jeho útěku z otroctví z Marylandu – tedy 3. září 1838, kdy se vlakem dostal do New Yorku, se severští abolicionisté vypořádávali s problémem, že zatímco oni sami byli běloši, neexistovala prakticky žádná celospolečensky uznávaná černošská osobnost, která by se hodila coby řečník a byla schopna zaujmout širší davy.

Douglassovi se podařilo postupně se stát právě takovým zosobněním černošského ideálu – bývalý otrok, který byl schopen uprchnout, byl výtečným řečníkem a dobrým spisovatelem se stal ztělesněním faktu, že černoši jsou schopni se stát nezávislými americkými občany. Kromě jeho příspěvků do abolicionistického plátku Liberator (později sám vedl vydávání obdobných tiskovin – The North Star (Severní hvězda)) napsal Douglass také několik knih (na příklad autobiografické Vyprávění o životě Fredericka Douglasse, amerického otroka (Narrative of the Life of Frederick Douglass, an American Slave) z roku 1845, či Život a okamžiky Fredericka Douglasse (Life and Times of Frederick Douglass)již z poválečného období – z roku 1881.)

„Ten kdo chce být svobodný, musí vést úder. … Tam kde není touha prosadit se, není pokrok.“[2]

Tím že Woodson vzal tyto dva dny, které černošská komunita již přijala za své dny k oslavám a „našrouboval“ na ně celý týden vzpomínkových akcí, podtrhnul savou snahu nevytvářet uměle nové tradice. Prostě se snažil přesměrovat zájem celé společnosti, aby si nepřipomínala dny narození dvou velkých osobností, spojených s černošskou komunitou, ale aby se věnovala celé pohnuté historii Afroameričanů.

Úspěch jeho snažení byl takřka okamžitý – období do I. Světové válce dalo vzniknout pojmu Nový černoch – New Negro, označení pro poválečnou generaci mladých černochů, kteří si byli vědomi svého odkazu a hrdě se k němu hlásili. Děti a jejich učitelé požadovali studijní materiály, pořádali se různé výstavy a rostoucí černošská střední třída žádala více černošské literatury a kultury i ve velkých městech, kam se často stěhovala za prací.

121112-national-this-day-in-black-history-ella-bakerTakovým úspěchem byl zaskočen nejen Woodson ale i jím založená Asociace. Brzo bylo jasné, že nemohou mít dohled nad všemi akcemi, které se v rámci Týdne černošské historie pořádají po celé zemi. Svou roli tak Asociace spatřovala především v každoroční volbě hlavních témat, kterým se budou pořádané akce věnovat, přípravě studijních materiálů a školení. Přes veškerou snahu se Týden černošské historie stal rychle obětí svého vlastního úspěchu – hlad obyvatelstva po informacích z historie černošské rasy se pokoušely naplnit komerční vydavatelství, úroveň masových akcí byla často pod vysokými standardy doktora Woodsona. On sám se domníval, že se tato tradice týdenních oslav černošské kultury a historie neudrží na dlouho a byl zastáncem transformace těchto akcí do celoročních, každodenních menších připomínek toho, čeho černoši v USA dosáhli a čeho dosáhnout mohou. Jeho aspirací bylo, dle jeho vlastních slov nemít Týden černošské historie, ale Rok černošské kultury.

Pravdou ovšem zůstává, že ještě před Woodsonovou smrtí v roce 1950 jeho dílo inspirovalo i jiné následovníky a vznikla na příklad Týden národního bratrství – National Brotherhood Week, který se pod patronací Národní konference křesťanů a židů – National Conference for Christians and Jews slavil od roku 1934 do 80 let minulého století.

„Ten sen je hluboce zakořeněn ve společném americkém snu, že jednoho dne se tento národ vzpřímí a zakusí skutečný význam svého kréda: ‚Pokládáme za samozřejmé pravdy, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni.“

„Sním o tom, že jednoho dne na cihlově červených svazích v Georgii budou moci potomci někdejších otroků usednout jako bratři u jednoho stolu s potomky někdejších otrokářů.“[3]

V polovině minulého století se černošská komunita v USA ocitla uprostřed boje za rovnoprávnost a o vlastní identitu, Týden černošské historie jí sloužil jako každoroční připomínka pokroku a úspěchů, ale i jako kronika neúspěchů a leckdy nepřijatelného Status Quo.

Ještě za doby života doktora Woodsona se na příklad v Západní Virginii slavil únor jako Měsíc černošské historie, v polovině 60 let se přidalo Chicago a v roce 1976 Woodsonem založená asociace, 50 let po prvním Týdnu černošské historie oficiálně oznámila rozšíření akcí na celý měsíc. Od této doby se také jedná i o vládní inciativu, kdy prezident USA každoročně vystupuje u příležitosti zahájení oficiálních akcí a vyslovuje projektu přetrvávající podporu.

Nevím, k čemu by se podobná příležitost dala přirovnat v naší zemi, důležité ponaučení však je, že na svou historii nesmíme zapomenout a musím se z ní poučit. Často slýchávám, že každý má takovou budoucnost, jakou si zaslouží – o tom se možná dá pochybovat. Co je naopak naprosto nesporné, je fakt, že každý má minulost, kterou si zaslouží – o to více bychom jí měli poznávat a poučit se z ní.

[1] Deklarace nezávislosti USA
[2] z projevu F. Douglasse dne 3.8.1857
[3] Překlad projevu Dr. M.L.Kinga ze dne 28.8.1963 – I have a dream

Příspěvek byl publikován | Rubrika: Aktuality | Autor: .
Mgr. Jan Kust

Autor: Mgr. Jan Kust

Autor v roce 2005 vystudoval obor právo na FPR-ZČU a v roce 2006 úspěšně absolvoval studia na Sydney Australian Pacific College (AUS) v oboru ekonomie. Během svých studií vykonal několik studijních pobytů v zahraničí, včetně USA. Během své kariéry pak působil mj. v letech 2006 –2009 v Parlamentním institutu, v roce 2009 na Úřadu vlády ČR a mezi léty 2009 až 2011 coby vedoucí oddělení migrace na MPSV. V rámci lektorské praxe působil na Institutu státní správy a Vysoké škole CEVRO Institut. V současné době pracuje v Odboru podpory legislativy VZP ČR a spolupracuje s Ústavem práva a právní vědy, o.p.s.