Zákon vedlejších důsledků

urbanZásahy státu do ekonomiky mají vedle svých přímých účinků i účinky vedlejší. Některé z nich však bývají méně viditelné a některé í dokonce zcela (a někdy záměrně) přehlížené. Hodnocení vládních ekonomických návrhů či opatření bývá proto často jednostranné.

Živnou půdu pro to vytváří již jejich pojmenování. Prohlásí-li vláda, že se cestou k prosperitě stane zvýšení vládních výdajů (od kterého si slibuje zvýšení zaměstnanosti), zní to nesporně lépe, než kdyby prohlásila, že nás k blahobytu přivede zvýšení daní, které je jeho nevyhnutelným důsledkem. Snížení spotřebitelské i investiční poptávky, které zvýšení daní vyvolá, může navíc znamenat, že zaměstnanost ve skutečnosti nevzroste či dokonce klesne.

Slyšíme-li od jiného představitele, že k oživení naší ekonomiky přispívá devalvace měny, která posílí náš export, zní to jistě lépe, než kdyby přislíbil, že se k vyšší životní úrovni dostaneme podporou inflace a poklesem reálné hodnoty úspor (kterou tato devalvace vyvolá). Přesvědčivě může na prvý pohled vyznívat i konstatování, že cestou k oživení spotřebitelské poptávky, a tím i ekonomiky, je zvýšení minimálních mezd. Předpokladem je, že si neuvědomíme, že toto zvýšení znamená růst výrobních nákladů, které na růst produkce působí zcela opačně.

2012111101374Podobné vedlejší důsledky lze očekávat i u snahy podpořit domácí blahobyt zvýšením výkupních cen zemědělské produkce, které podpoří zemědělce (ale povede ke zdražení potravin) nebo úsilí zvýšit objem bankovních úvěrů, umožňujících financovat firemní investice či výstavbu bytů. Poslední opatření neznamená nic jiného, než růst zadlužení; konstatovat, že nás k růstu blahobytu dovede zvyšující se zadlužení, by však nemuselo vyznívat natolik přesvědčivě. Ani zastánci nutnosti posílit export většinou nedodávají (a možná si ani neuvědomují), že jediným smyslem (a z dlouhodobého hlediska i předpokladem) zvýšení exportu je zvýšení dovozu.

Výše uvedené zásahy nemusí být vždy špatné. Problém je v tom, že s sebou vždy nesou i své vedlejší účinky, a jejich hodnocení proto vyžaduje jejich přímé a nepřímé dopady porovnat. O jejich vedlejších účincích však představitelé, kteří je předkládají, většinou mlčí.

Dvě strany mince

Tržní ekonomika není ničím jiným než souborem obchodních transakcí. Co jedna strana prodává, pronajímá, vyváží apod., druhá kupuje, najímá či dováží. Příjem jedné strany je nákladem či cenou pro stranu druhou. Každá změna, která ovlivňuje poptávku nebo nabídku (změnou počasí počínaje a vývojem technologií konče) proto určitou část společnosti poškozuje, zatímco jiné, zpravidla větší, pomáhá.

worker-techObjeví-li se na trhu například produktivnější technologie, mohou nahradit práci a znehodnotit stávající výrobní zařízení, a tak poškodit nejen osoby, které v daném odvětví pracují, ale i firmy, které dosavadní zařízení vlastní. Blahobyt společnosti jako celku se však v důsledku těchto produktivnějších technologií zvýší. Podobně mohou působit i dlouhodobější změny spotřebních preferencí nebo změny společenského chování. Dojde-li k poklesu kriminality, poptávka po policistech, soudcích či pracovnících vězeňské správy klesne a jejich počty (i hodnota jejich vzdělání) se sníží. Blahobyt společnosti jako celku však vzroste.

Zájmy jedné či více skupin se tak trvale dostávají do konfliktu se zájmy veřejnosti jako celku (či zájmy většiny ostatních). Důvodem je především to, že zlepšení, ke kterým na straně nabídky dochází, vedou k sice růstu blahobytu, současně však snižují ceny, a tím i příjmy těch, kteří dané zboží nabízejí.

Pomoc těmto „obětem pokroku“ se z pohledu státu zdá často být jednoduchá. Stačí, aby se produkce či služby, které daná skupina vytváří, staly vzácnější, a jejich ceny (a tím i odpovídající příjmy) tak vzrostly. Opatření sledující tento cíl se většinou opírají o umělé omezování konkurence, například dovozu ze zahraničí, nebo o snižování nabídky jako takové (například omezení počtu osob či firem, které mohou v určité oblasti podnikat, omezení ploch, na kterých lze pěstovat určité plodiny apod.).

Ekonomická koncepce, o kterou se tato opatření opírají, není nepodobná jednostranným návrhům, které jsme uvedli výše. V její podstatě je představa, že blahobytu lze dosáhnout podporou nedostatku. Úzkým skupinám tato koncepce může pomoci, její vedlejší důsledky v podobě ztráty blahobytu všech ostatních (jako výrobců i jako spotřebitelů) však rozsah této pomoci většinou násobně převyšují. Vyjádřeno jiným způsobem, má-li veřejná politika sledovat zájem celku, je prakticky vyloučené, aby se zaměřovala na zájmy jednotlivých skupin.  Čím více skupinám se takto snaží pomoci, tím více v důsledku vedlejších účinků těchto zásahů poškozuje společnost jako celek.

Příspěvek byl publikován | Rubrika: Aktuality | Autor: .
doc. PhDr. Ing. Jan Urban, CSc.

Autor: doc. PhDr. Ing. Jan Urban, CSc.

Věnuje se manažerskému poradenství v oblasti řízení, organizace a rozvoje lidských zdrojů, je ředitelem a spolumajitelem poradenské společnosti Consilium Group s.r.o., autor řady článků a několika publikací na téma řízení lidských zdrojů a podnikové organizace, učitel na Karlově Universitě a VŠE v Praze, lektor vzdělávacích akcí pro podnikovou sféru. Má rozsáhlé zkušenosti z podnikové praxe, klade důraz na interaktivní vedení kurzů. Zaměřuje se mj. na oblasti vedení, motivace a odměňování zaměstnanců a manažerů. Lektor Ústavu práva a právní vědy, o.p.s.