Vzpomínám si na dobu, kdy jsem se sama ocitla na prahu hledání práce. Po ukončení školy jsem se ihned vydala do Prahy. Zvolila jsem naše hlavní město z důvodu velkého potenciálu. Věřila jsem ve své znalosti a doufala, že je zde budu nadále rozvíjet.
Pamatuji si svůj první pohovor, na který jsem se pilně připravovala den předtím. Ucházela jsem se o pracovní místo na pozici asistentky v jedné nejmenované IT společnosti. Když jsem se vztyčenou hlavou kráčela k recepci, čekalo tam dalších 15 slečen. Řekla jsem si: „co tu vůbec dělám, vždyť je tolik dalších uchazeček o práci, které také jistě ovládají cizí jazyky, umí pracovat na počítači a mají organizační dovednosti.“
Když došlo u samotného pohovoru na otázku „Jakou máte praxi?“, nevěděla jsem co odpovědět, vzhledem k tomu, že jsem přinesla pouze potvrzení o dokončení studia. Odpověděla jsem sebevědomě, že žádnou praxi nemám a spustila jsem hromadu informací o tom, proč o tuto praxi usiluji, jaká jsem a co vše umím a dokážu. Bohužel to nestačilo – praxe byla prostě zásadní.
Takovými pohovory jsem prošla nespočetněkrát a stále mi bylo řečeno to samé – nemáte praxi.
Jak jsem ji tedy nakonec získala?
Postupem času jsem se přestala chovat jako jakýsi „naprogramovaný robot“. Přestala jsem odpovídat na otázky odpověďmi, o kterých jsem si myslela, že je všichni chtějí slyšet. „Jsem vzorná, inteligentní a dokážu tvrdě pracovat“.
Začala jsem být víc sama sebou, snažila se být sympatická a více se zajímat i o druhou stranu. Došlo mi, že pohovor není jen o uchazeči, ale i o tom, jaký je zaměstnavatel, co nabízí, co poskytuje a také co skutečně očekává od člověka, kterého chce přijmout na danou pracovní pozici.
Tento postup se mi velice vyplatil. Vzpomínám si na pohovor s mým prvním zaměstnavatelem. Když se podíval na můj cílevědomý výraz, tak ihned konstatoval, že vidí, co umím a dokážu.
Nakonec se ovšem ukázalo, že mne přijal jen díky tomu, že mu byla sympatická má záliba k tunningu a také že si umím ze dřeva postavit v podstatě cokoliv :) .
Toto je ovšem můj „šťastný konec“.
Co se preferuje v dnešní době? Ukazát svou lidskou stránku nebo se držet nějakého „pravidla“?
Jak tedy získat praxi, když Vám jí nikdo neumožní dosáhnout?
Spousta studentů, kteří dokončí své vzdělání či spousta mladých lidí bez praxe se chtějí postavit na vlastní nohy, osamostatnit se, a proto pokud nenacházejí žádnou praxi ve svém oboru, tak jsou nuceni v podstatě dělat cokoliv jen proto, aby mohli být nezávislí.
Bere se tedy v potaz i praxe např. ve fast foodech, pokud se mi nedaří najít praxi ve svém specifickém oboru? Získám poté například praxi v administrativním oboru v nějakém business centru?
Takových otazníků je tu mnoho. Jediné, co ovšem víme je, že je to stále začarovaný kruh.