Soudní exekutor, nechtěné dítě demokracie

ErikSmola_2014Níže uvedené řádky nepochází z mého autorského pera. Jedná se o úvahu, kterou napsal v předvolební době v minulém roce exekutorský kandidát Mgr. Jiří Zoc a který mi dal svolení k jejímu uveřejnění. Důvod, proč jsem se rozhodl tuto úvahu zveřejnit na svém blogu je jednoduchý. Cítím, že myšlenka, kterou obsahuje, je stále aktuální a hned tak nezastará (pokud se věci nehnou správným směrem). Ostatně, posuďte sami…

Slovo soudní exekutor se stává naprostou běžností, se kterou se občan setkává každodenně na každém rohu. Některá média dokonce zaměstnávají redaktory, jejichž autorská tvorba se víceméně ničím jiným nezabývá. Ve většině případů však jde o naprosto zkreslené a dezinformační články, které jsou spíše než do rubriky „justice“ řazeny do rubriky „černá kronika“.  Novinářská etika je obětována na oltář prodejnosti a senzace. Články pak přinášejí příběhy, v nichž soudní exekutor nevinným batolatům a stařenkám ubírá poslední kus „žvance“.  Informační a vzdělávací hodnota těchto článků je nulová, jejich účelem je spíše rozdmýchávat oheň nenávisti.

Nejeden politik si uvědomuje, že 3 miliony exekucí představují zároveň 1 milion voličů. Útokem na soudní exekutory tak lze snadno a levně získat politické body.  Tento populismus je běžný všem stranám napříč celým politickým spektrem, což je vidět jak na volební kampani ČSSD, tak na mediálních výstupech bývalého ministra spravedlnosti Pospíšila. Paradoxně se však takovým útokům bránit nedá, protože každá obrana bude ještě zneužita tím, že politik „píchl do vosího hnízda“.

Ministerstvo spravedlnosti naprosto postrádá snahu zlepšit právní řád tak, aby se vyjasnili sporné otázky a předcházelo se možným problémům. Daleko přínosnějším se pravděpodobně ministerstvu spravedlnosti jeví posílat své černé gardy na kontroly exekutorských úřadů, které se snaží nalézt jakoukoliv maličkost, která by ospravedlnila podání kárné žaloby na soudního exekutora. Když už příčinu máme, stačí jen na konci navrhnout drakonický trest, snad to vyjde. Nejlépe je pak opřít takovou žalobu o nález Ústavního soud, který mimochodem říká, že vyhláška ve své podobě je nepoužitelná a ministerstvo ji má přepracovat. Přestože se tomu za 6 let nestalo, nejde o žádnou prodlevu, neboť úkon má udělat ministerstvo.

rKdo je na druhé straně? Několik bank, poskytovatelů služeb a obdobných institucí. Těm je vymahatelnost ve své podstatě jedno, protože při nízké návratnosti ztrátu promítne do svých nákladů platícím občanům v převážné většině z nižší a střední třídy. Těch pár ostatních oprávněných, maminek vymáhajících výživné, a několika dobrodruhů, kteří se v dnešní soudní realitě odvážili soudit, se není též třeba zastávat. Je jich velmi málo, takže jejich hlas není tolik slyšet. A pokud ano, je viník opět nasnadě, soudní exekutor špatně dělá svou práci. To, že právní řád umožňuje schovat před exekucí svůj majetek i průměrně bystrému dlužníkovi není třeba zdůrazňovat.

K výše popsanému stavu veřejného pohledu na vymáhání spravedlnosti přispívají i exekutoři samotní. Věčný boj o částečnou, krajskou, okresní či jakoukoliv jinou, případně žádnou teritorialitu, a to pokud možno od dnes navždy, jistě pozitivnímu náhledu nepřispívá. Přitom každý ví, že jde o krok naprosto nevyhnutelný. Jen je škoda, že takový boj povede k tomu, že jednoho dne bude dobojován. Na světě bude paskvil, který nebude chtít nikdo, bez jakékoliv předchozí přípravy, aplikovaný ze dne na den. Místo racionálního zvážení situace, postupného řešení souvisejících problémů, na které poukazují „odpůrci teritoriality“ a snahu o bezproblémovou transformaci je lepší věc protahovat. Vždyť je nasnadě, že teritorialita bez předchozí přípravy bude stejnou katastrofou jako dnešní celostátní systém. Tento problém se pak bude dolaďovat další roky a exekutorům jen přinášet další negativní body. Je přitom zřejmé, že rozfázování a kooperace by prospěla ve výsledku všem. Navíc by byl čas vyřešit související problémy, obsadit volné okresy, řešit vznikající „přezaměstnanost“ velkých úřadů, vytvořit univerzální vstupy a výstupy z informačních systémů….

Společnost tak pohlíží na soudního exekutora jako na nechtěné dítko demokracie. Pokud společnost vnímá, že povinnosti netřeba plnit, dochází k popírání základního pilíře demokracie, k popírání právního státu. Již nikoho nezajímá, že soudní exekutoři zvýšili vynutitelnost práva. Též nikoho nezajímá, že soudní výkon rozhodnutí je mnohem dražší, než jen zaplacený poplatek, dražší než exekuce. Jedná se však o náklady skryté, takže daňový poplatník si neuvědomuje, že je fakticky nese on sám.

Business people with question mark on boardsInstitutu soudního exekutora naprosto chybí jednotný koncept. Na soudního exekutora je jednou nahlíženo jako na podnikatele, jednou jako na orgán veřejné moci, prodlouženou ruku soudu. Ve většině případů však jde zrovna v té či oné konkrétní věci výklad k tíži soudního exekutora. Celkové pojetí je špatné, což se projevuje na institutu a realitě zastupování, výměn a převodu úřadu. Pokud v dané věci nenastala větší komplikace, bylo to jen proto, že účastníci postavili věc na rozumné domluvě, která byla tiše respektována, a nedošlo ke stížnostem. Budoucnost celého stavu však nelze stavět na tichém doufání bezproblémovosti.

Z přibývající volební kampaní lze očekávat, že exekuce se stane jedním z volebních lákadel. Lze též očekávat, že většina stran, které uspějí, se budou snažit v tomto bodě svůj program alespoň „pozlátkově“ naplnit. Jde o velkou šanci na změnu, ale zároveň je zřejmé, že bez kooperace stavu bude tato změna jen změnou k horšímu.  Je na stavu, aby vytvořil ucelenou koncepci, od té se pak mohou odvíjet další věci. Pokud ani po 12 letech fungování není zřejmé, co je úřad, čí jsou spisy, co má a nemá dělat zástupce soudního exekutora, koho zastupuje, zda v případě odvolání či smrti nejde spíše o „správu“ úřadu, je zřejmé, že základní chyba je již na počátku. Pokud budou soudy exekutora, když potřebují, považovat za kolegu, když však potřeba není, tak za pouhé aplikovatele právních norem vedoucích ke zpeněžení majetku, je opět něco špatně. Když dojde k jasné definici práv a povinností soudního exekutora, ubude „excesů“ soudních exekutorů. Věřím tomu, že valná část excesů soudních exekutorů je způsobena nejednoznačností výkladů platné právní úpravy.

Exekutorskému stavu tak zbývá jediná šance v jednotném prosazení toho, že soudní exekutor je garantem právního státu. Exekutorský stav a Exekutorská komora se musejí stát rovnocenným partnerem při diskuzi o tom, jakou tvář by vymáhání práva v České republice mělo mít, a rozhodně musí být rovnocenným partnerem procesu vedoucího k tomu, jakou tvář, formu a úroveň bude vymáhání práva v naší zemi mít. Koneckonců, kdo jiný by měl být odborníkem prosazujícím vysokou úroveň exekučního práva a zároveň tvrdým kritikem opačných tendencí?