Výdaje nejsou všelék

urbanPro veřejné finance nemusí být problém jen recese a pokles daňových příjmů státu. Úskalí mohou být spojena i s obdobími hospodářského růstu, kdy daňové a další příjmy státu rostou. Vytvářejí totiž pokušení najít pro ně nové oblasti využití. Jsou-li tyto oblasti „objeveny“, zůstávají většinou ve struktuře vládních výdajů napořád: představa vlád, že „letos ještě výdaje zvýšíme, ale od příštího roku začneme šetřit“ je většinou nerealistická. 

Problémem přitom není jen to, že zvýšené výdaje se v méně příznivých obdobích mohou stát příčinou vyšších rozpočtových deficitů, ale i to, že udržují při životě nebezpečnou iluzi. Jde o představu, že většinu ekonomických a sociálních problémů lze řešit (zvýšenými) výdaji státu. Vyskytl se problém? Vyřešíme ho tím, že do dané oblasti „nasměrujeme“ větší množství peněz.

Mezi výdaji státu je pochopitelně třeba rozlišovat. Mnohé jsou potřebné a prospěšné, především ty sloužící k financování veřejné infrastruktury (např.silnic) či zajištění nezbytných veřejných služeb, např. policie či hasičů. Jde o výdaje, jejichž prospěch pro společnost, která je financuje, je vyšší než náklady, které na ně ve formě daní vynaloží.

Proti nim však stojí výdaje, které existující problémy jen konzervují nebo dále posilují. Zdrojem problémů, které tyto výdaje chtějí řešit, totiž není nedostatek peněz. Jsou jimi neproduktivní zvyky a motivace. K jejich odstranění však zvýšené výdaje většinou nijak nepřispívají, spíše naopak.

ETF_12Vládní výdaje tohoto typu slouží jako „lék“ na dlouhodobě chřadnoucí odvětví či podniky (jež zbytečně stravují omezené ekonomické zdroje), nezaměstnanost (kterou lze odstranit jen přechodem pracovní síly do nových oblastí), pomalý hospodářský růst (svazovaný zbytečnou regulací), nízkou konkurenceschopnost (kterou vládní pomoc konzervuje) apod. Podobně se tyto výdaje snaží „napravit“ i nízké ceny některé produkce (které „ožebračují“ její producenty), vysoké ceny (které některým skupinám brání si dané statky pořídit) i další sociálně ekonomické „neduhy“. Při rozhodování o oblastech, kam podpory tohoto typu „nasměrovat“, hraje v horším případě roli korupce, v lepším naprostá nahodilost. Ilustrací je nedávný výrok ministerstva, kritizovaného pro bezdůvodné přidělení prostředků soukromé firmě. Jeho zdůvodněním bylo, že „o dané peníze neměl zájem nikdo jiný“.

Perverzní motivace

Mnohdy tak vládní výdaje vytvářejí jen perverzní“ motivace, vedoucí k opaku toho, čeho chtějí dosáhnout. Jde o nechtěné a „nepředvídané“ (ve skutečnosti však předvídatelné) pohnutky k chování, jehož jediným smyslem je získat podporu. Spolu s tím tyto výdaje podporují i parazitní podnikání zaměřené na čerpání dotací či přebujelý vládní aparát, který je administruje. Extrémní případ těchto perverzních motivací ilustruje zkušenost, kterou před desetiletími učinila francouzská koloniální správa v jihovýchodní Asii. Aby omezila kolonie hlodavců rozšiřující se na jejím území, vypsala odměnu za každý krysí ocas. Po čase zjistila, že domorodci si ve snaze přivydělat zakládají krysí farmy.

I v zásadě účelné formy podpor jsou přitom v praxi velmi často zneužívány či používány způsobem, jenž problémy neřeší. Příkladem je německý, u nás obdivovaný systém tzv. kurzarbeitu, koncipovaný původně jako časově omezený nástroj krátkodobého udržení zaměstnanosti v podnicích, které byly postiženy poklesem konjunktury a u nichž je naděje na rychlé oživení poptávky. Jeho hlavním cílem bylo podnikům pomoci udržet kvalifikovanou pracovní sílu i v období recese. Tento nástroj však nelze chápat jako nástroj boje proti nezaměstnanosti: pokud se situace dotčených podniků po krátké době nezlepší, je umělé udržování jejich zaměstnanosti ekonomicky i sociálně škodlivé. Zneužívání tohoto systému je však v praxi časté: v Německu, kde jsou případy tohoto zneužívání sledovány, řeší Spolkový úřad práce stovky podobných případů ročně.

Iluzorní představa, že „vše záleží na penězích“, která často spojuje představitele levice i pravice, snad nejlépe ilustrují výsledky každoročních transferů, které z vyspělých zemí míří ve formě rozvojové pomoci do zemí třetího světa. Přestože tyto částky již po řadu let představují více než sto miliard dolarů ročně, nedaří se jim odvrátit hladomory ani zamezit výskytu chorob, a to ani v případech, kdy proti nim existují velmi levné léky.

rozpočetI účelně vynaložené prostředky přitom stát často nedokáže vydávat nákladově efektivně (či efektivněji, než jak by tyto prostředky vydaly soukromé subjekty, jejichž výdaje stát svým zdaněním „vytlačuje“). Důvodem je, že skutečné výsledky, k nimž tyto výdaje údajně měly vést, většinou nejsou úřady nijak hodnoceny. Zpravidla to totiž není v jejich zájmu. Totéž se týká zjištění, komu skutečně prospívají.

Recepty požadující zvyšování vládních výdajů se pochopitelně neopírají jen o ekonomické iluze. Často se jimi jen zaštiťují. Politici rozhodující o vládních výdajích se totiž velmi často nesnaží řešit problémy veřejnosti, ale spíše své vlastní. Programy státních výdajů a podpor umožňují navíc zaměstnat i nové vládní úředníky či zvýšit pravomoci těch stávajících. Vytvářejí tak prostor pro odměnu loajálních straníků i pro nové formy korupce.

Mohlo by se zdát, že zvýšené výdaje spojené s podporou určitých skupin politikům vezmou přízeň těch, kteří je hradí. Většinou to totiž nejsou ti nejbohatší, ale většina příslušníků střední třídy. Do karet politiků však hraje to, že náklady na tyto výdaje bývají většinou značně rozptýlené. Velké počty daňových poplatníků či spotřebitelů, kteří na ně přispívají, si tak svůj drobný (byť v souhrnu značný) příspěvek nemusejí plně uvědomovat.

Jediným skutečně jistým důsledkem velké části veřejných výdajů snažících se řešit ekonomické problémy je tak zvýšení daní. Za pozornost to stojí především v době před volbami.

Příspěvek byl publikován | Rubrika: Aktuality | Autor: .
doc. PhDr. Ing. Jan Urban, CSc.

Autor: doc. PhDr. Ing. Jan Urban, CSc.

Věnuje se manažerskému poradenství v oblasti řízení, organizace a rozvoje lidských zdrojů, je ředitelem a spolumajitelem poradenské společnosti Consilium Group s.r.o., autor řady článků a několika publikací na téma řízení lidských zdrojů a podnikové organizace, učitel na Karlově Universitě a VŠE v Praze, lektor vzdělávacích akcí pro podnikovou sféru. Má rozsáhlé zkušenosti z podnikové praxe, klade důraz na interaktivní vedení kurzů. Zaměřuje se mj. na oblasti vedení, motivace a odměňování zaměstnanců a manažerů. Lektor Ústavu práva a právní vědy, o.p.s.