Historie se neopakuje, ale někdy vstoupí dvakrát do téže řeky, anebo ne?

KUST_JANPovím Vám podivný příběh, příběh tím podivnější, že je skutečný. Jeho události odděluje navzájem sto let.

Musím se Vám bez mučení a hned zkraje přiznat, že můj dnešní blog nebude plně z mé hlavy, ale možná právě proto, bude čtivější, než mé příspěvky předešlé. Inspiroval mne krásný příspěvek na stránkách www.ebschool.cz, který se věnoval problematice spolufungování několika diářů a počítání a rozvrhování času. Pojal jsem tedy úmysl napsat vlastní příspěvek o průběhu času a rozhodl jsem se ho pojmout po svém. Zatímco se kolega Brodský často ve svých příspěvcích věnuje plánování a práci s časem na individuální úrovni, já jsem se rozhodl, že půjdu na stejnou problematiku z druhé strany – tedy místo individuálního vnímání času se zaměřit na vyšší úroveň, tedy na to, jak čas vnímá svět okolo nás.

Toto mé rozhodnutí znamená, že můj příspěvek nebude natolik poutavý ani přínosný, jako ten Janův, ale třeba bude skoro stejně zajímavý. Předně je třeba konstatovat, že čas neexistuje sám o sobě a jedná se skutečně o věc velice relativní. Ponechme stranou takové nuance, že pro každého běží čas jinak, pro každou rychlost běží jinak, ale i to, že z hlediska kosmického kalendáře, je celá doba existence lidstva srovnatelná s životem jepice. Soustřeďme se na to, co čas potřebuje a koho/co potřebuje naopak čas – bez čeho nemůže být.

Voskovec s Werichem říkali, že čas si vymysleli lidé, aby věděli, od kdy do kdy a co za to – krásné, vtipné a skoro pravdivé. Lidé čas takto asi vnímají, ale nevymysleli si jej. Vlastně s trochou představivosti v zásadě pro svou existenci lidé čas ani nepotřebují – příkladem budiž zvyk původních Austrálců nepočítat čas a vzdálenosti na jednotky hodin či kilometrů, ale popisovat dobu trvání v písních – prostě někam nedojdu za hodinu, ale trvá mi to dvě konkrétní písně, či báje, než je převyprávím/přezpívám.

FreeGreatPicture.com-23493-interesting-material-of-commerceZpět k úvodní otázce – bez čeho čas nemůže existovat a co nemůže existovat bez času? Otázka jednoduchá, odpověď ještě jednodušší – pohyb. Bez pohybu není čas a bez času není pohyb. Zkuste si to představit – když se nic nepohybuje, jak víme, že čas běží, nebo jak rychle se ta konkrétní veličina pohybuje? Čas a pohyb jsou dvě neoddělitelné veličiny, proto také bez vesmírného pohybu čas neexistoval. Ať už vycházíme z jakéhokoliv předpokladu – z teorie velkého třesku, či z kreace vesmíru božskou bytostí, jedna věc je jasná – nebylo žádné „předtím“. Než se věci začaly hýbat, prostě nelze hovořit o ubíhání času.

Takže věc je jasná – tempus fugit. Kromě těles se pohybuje ještě řada jiných věcí – mimo jiné i společnost, což nás přivádí k další zajímavosti, která přibližuje čas nám lidem – naše schopnost rozeznávat vzorce a posloupnosti. Lidé mají mozek postavený na schopnosti rozeznávat vzorce a těmto šablonám pak přizpůsobit své chování – od prvotního rozeznávání jednotlivých ročních období pro sběr plodů, či lov zvěře, až po moderní počítání času, který třeba zabere každodenní cesta do školy.

Bez této schopnosti bychom nikdy nevyspěli do té míry, kterou se pyšníme nyní. Není proto divu, že lidstvo má rádo opakování. Máme touhu přizpůsobit tok času tak, aby se události opakovaly. A když se události neopakují? Však ono se řešení najde.

Vzhledem k tomu, že se nám pomaličku blíží výročí úmrtí 35. prezidenta USA – Johna F. Kennedyho, rozhodl jsem se pro ilustraci využít překrásný text písně, kterou před mnoha lety pod jménem „100 let“ nazpívala skupina Rangers (byť si, myslím, že v tu dobu se zrovna musela jmenovat Plavci) a jejíž text se váže mimo jiné právě k JFK.

Text písničky a námět vychází z řady faktů, které na první pohled propojují dvě z nejznámějších postav historie USA a celého světa – prezidenty Lincolna a Kennedyho a tuto část Vám zde rád přecituji:

keneddyVšichni znáte jména Lincoln a Kennedy. Oba byli prezidenty Spojených států a oba byli zavražděni. Lincoln byl zvolen  prezidentem v roce 1860, Kennedy v roce 1960, o sto let později. Jejich nástupci měli v obou případech jméno Johnson. Oba byli demokraty a oba pocházeli z jihu. Andrew Johnson se narodil roku 1808, Lyndon Johnson roku 1908, o sto let později. Oba vrahové uskutečnili svůj čin před očima manželek svých obětí, oba si pro něj vybrali pátek a oba zemřeli dřív, než přišli před soud. John Wilkes Booth, vrah Lincolna, se narodil roku 1839, Lee Harvey Oswald roku 1939, o sto let později. Tajemník prezidenta Lincolna se jmenoval Kennedy, v den vraždy mu radil, aby nechodil do divadla. Tajemník prezidenta Kennedyho se jmenoval Lincoln, i on jej před cestou do Dallasu varoval. John Wilkes Booth střílel v divadle a jeho střely směřovaly ke skladišti. Lee Harvey Oswald střílel ze skladiště a jeho střely směřovaly k divadlu. Jména Lincoln i Kennedy mají sedm písmen, jména Andrew Johnson a Lyndon Johnson mají třináct písmen. Jména John Wilkes Booth i Lee Harvey Oswald mají patnáct písmen.

Kromě všech těchto zmíněných faktů – některé jsou pravdivé, některé ne, ještě můžeme třeba dodat další obdobné podobnosti – oba zmínění prezidenti třeba byli poprvé do Kongresu zvolení s odstupem 100 let – v roce 1848 resp. 1948, oba v průběhu svého prezidenství ztratili jednoho potomka a oba se věnovali problematice lidských práv.

Krásný text písničky, krásný námět na zamyšlení. Komu by pak vadilo, že Booth se nenarodil o 100 let dříve než Oswald. Co na tom, že opěvovaný tajemník  prezidenta Kennedyho byla žena, nikoliv muž a že neexistují veřejné záznamy o tom, že by Evelyn Lincolnová skutečně zásadním způsobem prezidenta varovala, nebo že by prezident Lincoln vůbec měl osobního asistenta jménem Kennedy. Proč kazit kouzlo. Nekažme si šablonu tím, že průměr délky příjmení prezidenta USA je právě 7 písmen, nebo tím, že příjmení Johnson (doslova „Johnův (tedy Honzův) syn“) je jedno z nejběžnějších v USA.

Na závěr odcitované písničky se její autor Mirek Černý ptá – „Je všechno jenom náhoda?“. Pokud se ptáte Vy, co jsem tím vším chtěl říci, tak se Vám musím přiznat, že vlastně ani nevím. Chtěl jsem Vám ukázat několik zajímavostí a říct, že věci, které se někdy zdají, jakože se opakují, mohou být pouze výplodem naší touhy po tom „zapasovat“ si náš život a dějiny do jistých šablon. Berme věci, jak jsou – krásná písnička, spousta zajímavostí a pěkné šablony, ale nenechme se tím mást. Vzorce a stereotypy nejsou zlou věcí, ale pouze za předpokladu, že od nich dokážeme ve vhodnou chvíli odhlédnout.

Příspěvek byl publikován | Rubrika: Aktuality | Autor: .
Mgr. Jan Kust

Autor: Mgr. Jan Kust

Autor v roce 2005 vystudoval obor právo na FPR-ZČU a v roce 2006 úspěšně absolvoval studia na Sydney Australian Pacific College (AUS) v oboru ekonomie. Během svých studií vykonal několik studijních pobytů v zahraničí, včetně USA. Během své kariéry pak působil mj. v letech 2006 –2009 v Parlamentním institutu, v roce 2009 na Úřadu vlády ČR a mezi léty 2009 až 2011 coby vedoucí oddělení migrace na MPSV. V rámci lektorské praxe působil na Institutu státní správy a Vysoké škole CEVRO Institut. V současné době pracuje v Odboru podpory legislativy VZP ČR a spolupracuje s Ústavem práva a právní vědy, o.p.s.