Nostalgie a potřeba změn

urbanStrašidlo nostalgie neobchází jen postkomunistické státy. Objevuje se i ve vyspělých zemích. Přináší s sebou pokles obliby tradičních stran a oblibu nových politických hnutí. Recepty, které tato hnutí nabízejí, mohou obsahovat určité racionální prvky, ve svém souhrnu však většinou staví na iluzích, které skutečně potřebným změnám brání.

Nostalgie pronásledující některé postkomunistické země vychází jen ze ztráty paměti. Ve vyspělých zemích se však mnohdy upíná k časům, kdy tyto ekonomiky přinášely rostoucí blahobyt i značné, dnes již z části ztracené jistoty. Mzdy většiny pracovníků zde donedávna dlouhodobě rostly a doživotní práce u téhož zaměstnavatele nebyla výjimkou.

Nová situace

Tato situace se však změnila. Příjmy střední třídy již řadu let stagnují a dlouhodobá pracovní místa jsou minulostí. Finanční a ekonomická krize již sice skončily, růst, který je nahradil, je však jen pomalý. V zemích s pružnějšími pracovními trhy (USA, Anglii a částečně Německu) sice zaměstnanost roste, většina nových míst je však spojena s poměrně nízkými platy. V ekonomikách, jejichž pracovní trhy jsou rigidní (tj. zbytku kontinentální Evropy), se vysoká nezaměstnanost udržuje i nadále. Mezi ekonomy se přitom šíří obavy, že stagnace bude dlouhodobější: její příčiny jsou přičítány stárnutí obyvatel a zvýšenému sklonu k úsporám, investiční opatrnosti a především novým důsledkům globalizace.

Značná část veřejnosti se proto začíná domnívat, že politiky vlád se neubírají správným směrem. Občas se vyskytují i hlasy zpochybňující tržní systém jako takový. Výsledkem je krize důvěry v tradiční strany, na kterou tyto strany reagují tím, že nepříznivý vývoj přičítají jedna druhé nebo se ještě více snaží si své tradiční voliče kupovat.

Kritika, kterou se tyto strany častují, je mnohdy oprávněná. Pravice má pravdu, upozorňuje-li na to, že rozsah státu přesáhl únosnou úroveň (či úroveň, kterou jsou daňoví poplatníci ochotni financovat) a sociální politika často ničí pracovní morálku. Levice naopak oprávněně kritizuje růst příjmové i majetkové nerovnosti, který je jen obtížně ekonomicky zdůvodnitelný. Recepty, se kterými strany přicházejí, jsou v některých případech obdobné (např. posílení protekcionismu, dotace oblíbeným firmám, solidární podpory zemědělcům), v jiných se liší (posílení nebo naopak omezení sociálních transferů nebo transferů mezi jednotlivými státy apod.). Problém tradičních stran, ze kterého tyjí strany nové, však spočívá v tom, že jejich recepty většinou nemíří k podstatě věci.

Nové strany přitom většinou jen vycházejí vstříc lidovým představám, podle kterých jsou hospodářské problémy vyvolány cizími vlivy, nejčastěji zvýšenou imigrací, růstem laciného dovozu, „vývozem“ pracovních míst či ekonomickou integrací. Recepty, které předkládají (uzavření hranic pro přistěhovalce, odtržení se od dosavadních států či vystoupení z EU), založené na kombinaci nacionalismu, xenofobie či izolacionismu, však podstatu problémů neřeší. Zpravidla jsou jen novodobou obdobou snah hledat jednoduché vnější viníky, které se v historii objevily vždy, když se hospodářská situace zhoršila. Příkladem jsou středověké procesy s čarodějnicemi přicházející téměř pravidelně v dobách neúrody.

Globální problémy

Potíže vyspělých zemí nepramení jen z chyb, kterých se dopustily tradiční levice a pravice. Jejich hlavním zdrojem jsou globální síly, které s nimi nesouvisejí. Postupující automatizace, především však globální konkurence, vedou k zániku či omezování řady oborů a značného množství dříve dobře placených míst. Jejich dopady jsou bolestné, především tam, kde jsou podniky upadajících odvětví koncentrovány na určitém místě a jejich zánik vede k rozpadu komunit. Nelze jim však (ve světě ani v ČR) bránit návratem do minula, mezinárodní izolací ani jinými čistě politickými kroky.

globusOdvětví, která ve vyspělých zemích pod vlivem globalizace téměř zanikla (těžba uhlí, výroba oceli i další) se již nepodaří oživit. K jejich redukci dochází bez ohledu na orientaci vlád či pracovně právní a ekologické předpisy jednotlivých zemí. Změnám, které globální konkurence přináší, nelze čelit ani stávkami či politickými protesty (jako tomu bylo například nedávno v některých západoevropských zemích v souvislosti se snahou zabránit příchodu levnějších taxislužeb, které přináší mezinárodní společnost Uber). Ochrana domácích odvětví znamená vždy jen to, že spotřebitelé za jejich produkty zaplatí vyšší ceny a prostředky, které by mohly být přesunuty do nových a konkurenceschopných odvětví, budou nadále vázány v oblastech, které svou konkurenceschopnost ztratily. Konkurence, která je levnější, si svou cestu ke spotřebitelům vždy dříve nebo později najde.

Předpoklady úspěšnosti

K zániku starých odvětví, oborů a pracovních míst i vzniku oborů nových docházelo od vzniku kapitalismu, minimálně od doby, kde se luddité na počátku 19. století pokoušeli odstranit nezaměstnanost rozbíjením strojů. Změny, které dnes globální konkurence přináší, přicházejí rychleji než v minulosti, v zásadě však jen upozorňují na to, co je a vždy bylo základem úspěšnosti tržní ekonomiky. Tím je schopnost trvalé pružné změny a adaptace. Na tuto skutečnost však značná část veřejnosti vyspělých zemí v letech výrazné ekonomické prosperity, která následovala po druhé světové válce, pozapomněla; velká část veřejnosti postkomunistických zemí si ji zatím nestačila plně uvědomit.

Čelit změnám lze jen na základě reforem, např. reforem na trhu práce, které potřebnou adaptaci usnadňují. K tomu je však třeba politiků, kteří problémy jasně pojmenují, nebudou předstírat, že řešení jsou bezbolestná, ani se vyžívat ve zkoumání slepých uliček. Odpovědí na problémy současných ekonomik je lepší základní vzdělání, pružná rekvalifikace, posilování ochoty ke změnám (a bránění snahám konzervovat ekonomický status quo) a usnadnění podnikání, mimo jiné zakládání nových firem. Tyto „strukturální“ faktory však často nestojí v centru pozornosti vlád snažících se ekonomickým problémům současného světa čelit. Připomeňme, že pozice ČR v žebříčku „snadnosti podnikání“ sestavovaného Světovou bankou se sice v posledním roce zlepšila (vzrostla ze 75. na 44. místo), není však nijak oslnivá. Ve snadnosti založení firmy zůstala přitom beze změny a představuje nadále 110. místo z 189 zemí.

Problémem politiků je, že bez reforem usnadňujících změny a pružnou adaptaci nedojde k růstu, bez růstu si však politici nezískají popularitu, kterou k prosazení reforem potřebují. Ironií na mezinárodní scéně je i skutečnost, že řada řešení, které globalizace vyžaduje (např. řešení globálních daňových úniků) vyžaduje těsnější mezinárodní spolupráci, která se neobejde bez kompromisů, tedy mnohdy opaku toho, co nacionalističtí politici svým voličům slibují.

Příspěvek byl publikován | Rubrika: Aktuality | Autor: .
doc. PhDr. Ing. Jan Urban, CSc.

Autor: doc. PhDr. Ing. Jan Urban, CSc.

Věnuje se manažerskému poradenství v oblasti řízení, organizace a rozvoje lidských zdrojů, je ředitelem a spolumajitelem poradenské společnosti Consilium Group s.r.o., autor řady článků a několika publikací na téma řízení lidských zdrojů a podnikové organizace, učitel na Karlově Universitě a VŠE v Praze, lektor vzdělávacích akcí pro podnikovou sféru. Má rozsáhlé zkušenosti z podnikové praxe, klade důraz na interaktivní vedení kurzů. Zaměřuje se mj. na oblasti vedení, motivace a odměňování zaměstnanců a manažerů. Lektor Ústavu práva a právní vědy, o.p.s.