Přímá volba starostů, aneb přeměna loutek v loutkoherce

KrizJUDr. Petr Kříž, absolvent Právnické fakulty Masarykovy univerzity, Brno.

Úvodem

V poslední době se můžeme stále častěji setkat s  návrhy na zavedení různých prvků přímé demokracie do českého právního řádu. Některé z těchto návrhů, jako kupříkladu krajské referendum či přímá volba prezidenta, se již podařilo zrealizovat, jiné jsou zatím ve fázi diskuzí. K nim se řadí zejména přímá volba starostů. Byl by však tento institut něčím přínosný? Nejedná se spíše o pouhé populistické sbírání politických bodů u široké veřejnosti? A je vůbec vhodné přímou volbu starostů zavádět?  Na tyto a mnohé další otázky bych se rád v tomto svém článku pokusil odpovědět. Dříve než tak učiním, se ovšem podívejme na historii funkce starosty[1], neboť jak je známo, historie je učitelkou života. Též ovšem může být významným zdrojem poznání a inspirací pro současnost a budoucnost.

Historie funkce starosty

V moravských a českých městech býval poměrně dlouhou dobu nejvýznamnějším správním orgánem rychtář, jenž ve městech zastupoval krále. Postupně však svoje pravomoci ztrácel na úkor rady (konšelů), která sice byla ještě ve 13. století podřízena jeho dohledu, nicméně v následujícím období bylo její postavení v některých městech již tak silné, že dokonce začala ustanovovat rychtáře sama (mj. prvním městem v českých zemích, kde se tak stalo, bylo roku 1376 město Brno; ostatní města tohoto práva dosáhla až za husitských válek). Zvláštní postavení měl v radě purkmistr. V této funkci se v pravidelných intervalech střídali konšelé, přičemž jeden z nich (zpravidla ten nejváženější) vykonával tuto funkci dvakrát. Pro takovéhoto dvojnásobného purkmistra se postupně vžilo pojmenování primátor[2].

Práva, která si města (konšelé) postupně na králi (rychtáři) vydobyla, však následně začala ztrácet. Od počátku 16. století se rada v městě Brně skládala ze tří sborů. Samotnou správu města vykonávala tzv. nová rada, kterou tvořil rychtář, podrychtář a dvanáct radních, jež se střídali každé čtyři týdny na postu starosty (tato funkce se již přestala označovat jako purkmistr). Ona ztráta moci vůči králi se projevovala především v tom směru, že členy rady musel potvrzovat královský podkomoří[3]. Po českém stavovském povstání se navíc stal klíčovou postavou opět královský rychtář, kterému byla celá městská správa podřízena, a na kterého během tohoto období z radních přešla velká část jejich kompetencí[4].

Velmi podstatnou událostí pro městskou správu bylo přijetí dvorního dekretu z roku 1783, neboť na základě tohoto aktu si královská města mohla volit magistrát (výbor), a to z osob, jež byly schváleny apelačním soudem a guberniem. K prvním volbám došlo o rok později. Po potvrzení guberniem následně výbor zvolil osm magistrátních radů a starostu
(v Brně byl prvním starostou zvolen František Rauscher). Starosta byl volen na čtyři roky, přičemž po volbě musel být potvrzován císařem. Od roku 1790 ovšem byla svobodná volba starosty zrušena, jelikož ihned po konci jeho funkčního období byl potvrzen automaticky bez volby. Roku 1802 byl starosta potvrzen dokonce již doživotně[5].

V případě města Brna byl dále velice důležitým rok 1850. V tomto roce byl totiž vydán městský statut („Prozatímní řád pro královské hlavní město Brno“), díky němuž začalo být město ve všech záležitostech řízeno třemi orgány, a sice obecním výborem, městskou radou a starostou. K hlavním úkolům obecního výboru patřila volba starosty, místostarosty a devíti radních, kteří společně tvořili městskou radu[6]. Starosta byl volen obecním výborem na dobu tří let. Ve své funkci musel být ovšem i nadále potvrzován císařem. Prvním takto zvoleným starostou se roku 1851 stal rada vrchního zemského soudu Anton Haberler[7]. K další podstatné změně v oblasti obecní samosprávy došlo roku 1905, ve kterém byl v Brně přijat nový statut, na jehož základě byl obecní výbor nahrazen obecním zastupitelstvem a funkční období starosty bylo prodlouženo na šest let[8].

V období první světové války podléhala samospráva určitým válečným omezením. Velkého významu v této době nabylo moravské zemské místodržitelství, které neslo hlavní odpovědnost za poměry na celé Moravě. V prvních dnech nově vzniknuvší ČSR se v Brně ujala vedoucí úlohy Správní komise, v jejímž čele stanul vládní komisař Petr Kerndlmayer z Ehrnfeldu. Stěžejním úkolem tohoto prozatímního orgánu bylo zejména postupné přebírání jednotlivých zemských úřadů a vyjednávání s dosavadním vedením města[9]. Následně došlo k opětovnému zřízení městského zastupitelstva, městské rady a starosty. Městské zastupitelstvo, které mělo devadesát členů, ze svého středu volilo starostu a jeho dva náměstky. Tuto volbu musela potvrdit vláda ČSR. Starosta se svými náměstky a dalšími dvaceti sedmi radními tvořili městskou radu. Funkční období členů všech těchto orgánů bylo čtyřleté[10].

Značné změny ve správě města Brna nastaly po vytvoření Protektorátu Čechy a Morava, neboť došlo k rozpuštění zastupitelstva a k nucené rezignaci starosty. Prvním nacistickým orgánem v Brně se stal úřad „Šéfa civilní správy při armádní skupině 5“. Po krátké době existence tohoto orgánu, ovšem přešla převážná část jeho agendy na úřadovnu říšského protektora v Brně. Ta svoji činnost ukončila roku 1941, kdy část její působnosti přešla na zemského vicepresidenta a část na vedoucí jiných úřadů. Velice významnými orgány byly též tzv. oberlandráty. Jednalo se o určité „oči a uši Führerovy“, poněvadž dohlížely na činnost protektorátních úřadů. Postupně začaly vykonávat kromě politického dohledu i různé správní úkoly. Roku 1942 přešla správní agenda moravských oberlandrátů na úřad s názvem „Zemský prezident v Brně – správa z příkazu říše“[11].

Po osvobození Brna došlo dne 27. dubna roku 1945 na Nové radnici k ustavení třicetičlenného národního výboru, a to jako základního pilíře veškeré tehdejší politické moci[12]. Vedoucí úlohu ve  společnosti převzaly tzv. akční výbory Národní fronty. Příznačná byla pro tuto dobu ve vztahu ke správním orgánům města značná nepřehlednost. Nejenže se často měnily názvy těchto orgánů či počty jejich členů, ale taktéž i ustavování těchto členů bylo značně neprůhledné. Hlavní roli v tomto směru hrála Komunistická strana Československa. Po obnovení voleb v roce 1954 sice začali být členové národních výborů voleni a již ne pouze jmenováni, nicméně i přesto se v podstatě nic zásadního nezměnilo, neboť faktická moc byla i nadále v rukou Komunistické strany Československa[13].

Postavení starosty v současnosti

Zásluhou „sametové revoluce“ došlo v našich zemích k mnoha  podstatným změnám. Funkce starosty se ovšem v obecné rovině příliš nezměnila. Starosta (v Brně od roku 1971 nazývaný primátor) totiž i nadále zůstal ze všeho nejvíce zástupcem obce navenek. Je volen zastupitelstvem, a to z jeho řad. Podmínkou jeho zvolení je krom jiného též české státní občanství. Za výkon své funkce odpovídá zastupitelstvu. Vedle zastupování města navenek starosta rovněž kupříkladu jmenuje a odvolává se souhlasem ředitele krajského úřadu tajemníka obecního úřadu. Dále odpovídá za včasné objednání přezkoumání hospodaření obce, plní úkoly zaměstnavatele, svolává a řídí zasedání zastupitelstva a rady, odpovídá za informování veřejnosti o činnosti obce, organizuje volby, podepisuje zápis z jednání zastupitelstva a rady, podepisuje právní předpisy obce, může zřizovat pro výkon přenesené působnosti zvláštní orgány obce, nebo též může používat při slavnostních příležitostech závěsný odznak, popřípadě ve statutárních městech primátorské insignie se znakem města[14].

Z výše uvedených kompetencí je zřejmé, že v současnosti starosta nějak silným postavením alespoň z právního hlediska neoplývá. Fakticky už je tomu ovšem poněkud jinak, neboť starosta zpravidla bývá v dané obci nejznámějším politikem, čehož může v určitých situacích umně využít (či taktéž zneužít). Patrné je to zejména v malých obcích, nicméně k většímu ztotožnění („personifikaci“) všech orgánů obce s osobou starosty dochází ve stále větší míře také v obcích velkých. Jako příklad nám může posloužit město Brno a jeho primátor Roman Onderka, který se stal za šest let ve funkci primátora v očích mnoha občanů Brna s trochou míry nadsázky „panovníkem“ našeho města. Způsobeno je to dle mého názoru nejen nevůlí či neschopností lidí zjistit si, jaké kompetence má primátor ve skutečnosti, ale také mnohými výroky primátora typu: „o to se postarám“, „smetu to ze stolu“, „vilu jim nevydám“, „Kometu dostanu do extraligy“[15], atp. Důkazem toho, že si nemalé množství občanů přeje takovéhoto „silného“ primátora, který se všem postaví, všechno ví, všechno zařídí, všechny pásky přestříhne, a u všeho důležitého se nechá náležitě zdokumentovat, jsou výsledky voleb do zastupitelstva města Brna, které v roce 2010 s velkým náskokem vyhrála poprvé v historii ČSSD[16] v čele s Romanem Onderkou, který získal téměř čtyřicet tisíc preferenčních hlasů[17]. V souvislosti s výše řečeným se tedy nabízí otázka, proč nedat tento stav do souladu s právní úpravou a neposílit funkci starosty i pomocí paragrafů. Dvacet let je již podle mého soudu dostatečně dlouhá doba, abychom si mohli dovolit jisté bilancování a případné změny.

Budoucnost funkce starosty

Se zesílením kompetencí starosty úzce souvisí právě ono zavedení přímé volby starosty, o které se v naší republice hovoří již poměrně dlouhou dobu. Konkrétní obrysy však začala získávat až v posledních několika letech, a to především v souvislosti s koaliční smlouvou z roku 2006, ve které se tehdejší koaliční strany zavázaly, že zpracují důkladnou analýzu s cílem vytvořit podmínky pro přímou volbu starostů v malých obcích ve volbách v roce 2014, a dále, že zajistí zpracování mezinárodní srovnávací studie pro možnost zavedení přímé volby starostů, primátorů a hejtmanů[18]. Ke zpracování oné analýzy již došlo[19] (otázkou zůstává, zda se jedná o analýzu důkladnou), vůle vládnoucích stran stále platí a tlak nemalé části veřejnosti na zavedení tohoto institutu je patrný rovněž, lze tudíž předpokládat, že dříve či později k jeho zavedení skutečně dojde. Otázkou proto již zřejmě není, zda přímá volba starostů ano, či ne, nýbrž jakým způsobem.

Ve vztahu k přímé volbě starostů je podle mne nezbytné vyřešit čtyři základní otázky, a sice, v jakých obcích se bude starosta volit přímo, jaké bude mít pravomoci, jakým způsobem se bude volit, a jakým způsobem se bude případně odvolávat. Ohledně první otázky musím konstatovat, že nepovažuji  návrh Ministerstva vnitra ČR, dle kterého by se starostové volili přímo pouze v obcích do 1500 občanů[20], za návrh vhodný. Nesouhlasím ani s vládním záměrem, jež počítá s přímou volbou starostů jen u těch obcí, které nemají obecní radu[21]. Naopak jsem přesvědčen, že by se měl starosta volit ve všech obcích ČR bez výjimky, poněvadž si neumím dost dobře představit různé typy voleb starostů. Jednak by to mohlo způsobit nemalý zmatek, a konkrétně u návrhu Ministerstva vnitra spatřuji problém rovněž v samotné hranici. U obcí s počtem občanů pohybujících se kolem onoho počtu 1500 totiž velmi reálně hrozí, že jedno volební období bude starosta volen přímo občany a druhé volební období bude volen nepřímo zastupitelstvem, jelikož se počet obyvatel může v dané obci pochopitelně za čtyři roky změnit. Ke všemu, jaký je rozdíl mezi obcí s 1500 občany a obcí s 1600 občany? Jednoduše „pokusy“ zákonodárců na malých obcích považuji za nedůstojné a především za velice nesprávné.

Pravomoci přímo zvoleného starosty

V případě problematiky pravomocí starosty existují zásadně tři možnosti – zanechat status quo, omezit současné pravomoci starosty, nebo je naopak rozšířit. Domnívám se, že první dvě varianty jsou nevhodné, neboť pokud bychom změnili pouze způsob volby starosty a zároveň bychom nezvětšili jeho pravomoci, tak by se jednalo o změnu zbytečnou a možná i docela kontraproduktivní. Občané by totiž očekávali od přímo zvoleného starosty daleko více, než by mu zákon umožňoval. Bez rozšíření jeho pravomocí by nemohl realizovat svůj program, což by občany opět spíše oddálilo od věcí veřejných a ve svém důsledku by to taktéž mohlo znamenat prohloubení již nyní tak značného zklamání široké veřejnosti z politiky. Já osobně se tedy přikláním spíše k rozšíření pravomocí starosty. Toto rozšíření by dle mého mínění mohlo spočívat zejména v možnosti starosty jmenovat si členy rady obce jako svůj určitý poradní orgán. Radní by byli uznávaní odborníci (starostovi podřízeni a odpovědni), přičemž radě jako celku by i nadále náleželo operativní rozhodování a zastupitelstvu rozhodování koncepční a strategické. Neměnil bych ani počet radních stanovených současnou právní úpravou[22].

Otázkou zůstává, zda by zastupitelstvo nemělo mít možnost radní starostovi schvalovat, a to obdobně jako je tomu u ministrů ve Spojených státech amerických, kteří jsou jmenováni prezidentem se souhlasem Senátu[23]. V tomto případě by však bylo nutné, aby měl starosta mezi zastupiteli podobnou autoritu jako prezident USA mezi senátory, neboť v opačném případě reálně hrozí, že by zastupitelstvo žádné kandidáty na radní starostovi neschválilo, což by v krajním případě mohlo vést k zablokování chodu obce. Kdyby však na druhou stranu zastupitelstvo starostovi radní neschvalovalo, tak zase existuje nebezpečí, že si starosta do rady přivede neschopné kamarády či členy své rodiny. To je ovšem jedno z mnoha rizik spojených se zaváděním přímé demokracie, které lze jen stěží odstranit. Lidé by si prostě měli zvolit takového kandidáta, u kterého budou mít jistotu, že si do rady skutečně jmenuje pouze odborníky.

Vedle vztahu starosty k radě je nutné vyřešit rovněž vztah starosty k zastupitelstvu. Dle mého názoru by měl mít starosta se zastupitelstvem rovné postavení. Zastupitelstvo by tedy starostovi nemohlo ukládat úkoly, starosta by taktéž nebyl zastupitelstvu ze své funkce odpovědný, a ani by zastupitelstvem nemohl být odvolán. Zároveň by si zastupitelstvo nemohlo vyhradit žádnou z pravomocí starosty. Zastupitelé by však měli mít možnost starostu „interpelovat“ podobně jako je tomu v případě vlády (jejich členů) ze strany poslanců[24]. Jednání zastupitelstva by namísto starosty řídil předseda (místopředseda) zastupitelstva, přičemž starosta by mohl být tohoto jednání účasten, nicméně členem zastupitelstva by být neměl, a to z důvodu vytvoření určitého „systému brzd a vyvažování“.

Způsoby volby starosty

Ohledně způsobu volby starosty bych se přikláněl ke stejnému systému, který je u voleb senátorů a prezidenta, neboť lidé mají tento systém již zažitý a podpoří se jím i jistá jednotnost (srozumitelnost) voleb. Zavedl bych tedy dvoukolový absolutně většinový systém. Uznávám sice, že v případě velmi malých obcí by zřejmě postačoval jednokolový relativně většinový model, nicméně opět by se jednalo o určité znepřehlednění, o němž jsem hovořil již výše. Navíc v obecné rovině je mnou preferovaný systém vhodnější především z jednoho podstatného důvodu, a sice kvůli silnější legitimitě takto zvoleného starosty, jež dle mého mínění na misce vah převažuje negativa, kterými jsou větší nákladnost a komplikovanost tohoto systému. Jestliže bychom totiž zavedli onen jednokolový relativně většinový model, tak hrozí následující modelová situace – výsledky přímých voleb starosty v Brně roku 2026: 1. Jaroslav Drahovzal 21 % hlasů, 2. Roman Juřenka 19,9 % hlasů, 3. Jiří Stříbrný 19,8 % hlasů, 4. Radim Janíček 19,7 % hlasů, 5. Vladimír Čížek 19,6 % hlasů. Vítězný kandidát by tedy nebyl reprezentantem většiny, nýbrž pouze nejsilnější menšiny, díky čemuž by měl nepoměrně slabší postavení než zastupitelstvo.

Dvoukolový absolutně většinový systém by nadto pravděpodobně vedl k  názorové blízkosti starosty a většiny zastupitelů v zastupitelstvu voleném podle poměrného zastoupení, což by mohlo zmenšit riziko zablokování chodu obce. To však pochopitelně pouze za předpokladu, že se budou volby starosty i zastupitelstva konat zároveň. Konání obou těchto voleb ve stejný termín by zřejmě vedle toho rovněž zapříčinilo nemalé finanční úspory a větší volební účast, nicméně smyslem přímé volby starosty by podle mne měla být zejména jistá dlouhodobost a kontinuita, která by byla ztělesněna právě v postavě starosty, jako určité „hlavy“ obce, proto si umím představit i delší volební období (6-10 let), a tedy i možnost konání těchto dvou voleb v různé termíny[25].

Kandidáta na starostu by měly mít možnost navrhovat politické subjekty zastoupené v zastupitelstvu, a sice každý politický subjekt jednoho kandidáta, popřípadě několik politických subjektů jednoho společného kandidáta. Na funkci starosty by však mělo být umožněno kandidovat především „nezávislým“ kandidátům. V případě těchto kandidátů by ovšem součástí jejich přihlášky k registraci musela být petice se stanoveným počtem úředně ověřených podpisů oprávněných voličů (dle velikosti dané obce). Mezi podmínky volitelnosti na funkci starosty by dle mého názoru měla patřit bezúhonnost, způsobilost k právním úkonům, státní občanství ČR a trvalý pobyt v dané obci, a to alespoň pět let, aby nedocházelo k cílenému přehlašování trvalého pobytu pár měsíců před volbami, a aby kandidát obec, v jejímž čele chce stát, dostatečně znal, ačkoliv uznávám, že institut trvalého pobytu je poměrně problematický.

Poslední podmínkou volitelnosti na funkci starosty, která zřejmě u mnohých čtenářů tohoto mého článku vzbudí rozpaky, je minimální věk kandidáta čtyřicet let. Uvědomuji si, že jakákoliv věková hranice je ošidná, povrchní a zavádějící, bohužel je však v mnoha případech nezbytná. Představa, že by se kupříkladu plná způsobilost k právním úkonům nezískávala dosažením zletilosti, nýbrž na základě individuálního posudku nějakého psychologa je sice zajímavá, nicméně nemožná, jelikož jací psychologové by takovéto posudky mohli vydávat? A co když se dotyčný jedinec proti zamítavému posudku odvolá a „zaplatí“ si posudek jiný, pro něho přijatelnější? Věková hranice je problematická nejen v případě získávání zletilosti, ale rovněž i u pasivního volebního práva, poněvadž proč může člověk v osmnácti letech kandidovat do zastupitelstva obce, ale již ne do Poslanecké sněmovny? Čím se tyto orgány liší? A jaký je rozdíl mezi člověkem, kterému bude za měsíc čtyřicet let, a kterému již před měsícem čtyřicet let bylo? Žádný. Je to pouhá zjednodušující hranice. Každý člověk je jiný. Někteří patnáctiletí lidé jsou nesrovnatelně vyspělejší a zkušenější než lidé jednadvacetiletí.
A podobně je tomu i v případě mnou stanovené hranice čtyřiceti let pro volitelnost starostů. Tuto hranici jsem však nestanovil z toho důvodu, že bych si snad myslel, že jsou všichni lidé, kterým je čtyřicet let automaticky chytřejší, rozumnější nebo zkušenější, než lidé, kterým je let osmnáct. Pouze říkám, že s věkem roste autorita. Lze jen stěží předpokládat, že by rektoři vysokých škol, senátoři či zahraniční delegace, brali osmnáctiletého starostu (a to třeba i mimoděk) vážně. Ano, jedná se o stereotyp a nevhodnou paušalizaci, tak to ovšem prostě je, a změnit to lze jen stěží. Nic totiž nepůsobí důvěryhodněji a zkušeněji než „šedivé vlasy a vrásčitá tvář“.

 Způsoby odvolání starosty

S volbou starosty úzce souvisí možnost jeho odvolání, neboť pokud lze někoho zvolit, tak by ho mělo jít též odvolat. V případě starosty se nabízejí dvě základní možnosti jeho odvolání, a sice ze subjektivních důvodů na základě referenda (rozhodnutím občanů obce), nebo z důvodů objektivních na základě zákona (rozhodnutím příslušného orgánu). K vypsání referenda na odvolání starosty by mohlo dojít poté, co by o to požádali zastupitelé či občané obce v petici. Je však velmi důležité nastavit v této souvislosti přísné podmínky, aby nedocházelo k permanentním referendům, a tudíž i následným volbám starosty. Nejenže by to totiž stálo obecní pokladnu nemalé finanční prostředky, ale rovněž by hrozilo, že v obci zavládne chaos a občané začnou být znechuceni a demotivováni. Proto je nutné možnost konání referenda pokud možno „ztížit“. Referendum na odvolání starosty by se tedy mohlo konat jen za předpokladu, že o to požádá skrze rozhodnutí zastupitelstva kvalifikovaná většina zastupitelů (3/5), nebo skrze petici kvalifikovaná menšina všech oprávněných voličů obce (1/5). Poté by zastupitelstvo muselo vyhlásit termín konání takovéhoto referenda, přičemž pokud by se v něm vyslovilo alespoň 50 % všech oprávněných voličů obce pro odvolání starosty, tak by byl starosta odvolán a došlo by k vypsání voleb na nového starostu.

Otázkou zůstává, kdo konkrétně by po kladném výsledku referenda starostu z jeho funkce odvolal. Nabízí se kupříkladu ředitel Krajského úřadu, též je ovšem možné přemýšlet o předsedovi vlády, předsedovi Poslanecké sněmovny (Senátu), či o prezidentu republiky. Každopádně daleko důležitější je samotný význam referenda na odvolání starosty, který lze spatřovat nejen v možnosti občanů vyslovit svůj nesouhlas a nespokojenost s prací starosty, ale rovněž v možnosti odstranění případné déle trvající „války“ mezi starostou a zastupitelstvem. Navíc vzhledem k této možnosti odvolat starostu by eventuálně přeci jenom nebylo od věci prodloužit starostovi ono funkční období, o němž jsem hovořil již výše, a to například na osm let, aby se překrývalo s každými druhými volbami do zastupitelstva.

Vedle referenda by mělo být možné odvolat starostu rovněž i ze zákonem předem stanovených důvodů, kterými by byla ztráta volitelnosti (způsobená odsouzením za úmyslný trestný čin, omezením způsobilosti k právním úkonům, ztrátou státního občanství ČR, nebo změnou trvalého pobytu), vznik neslučitelnosti funkcí, a starostova dlouhodobá (např. šest měsíců trvající) nečinnost, resp. nezpůsobilost k výkonu funkce, a to kupříkladu z důvodu vážné nemoci či umístění starosty ve vazbě. Návrh na odvolání starosty z důvodu jeho dlouhodobé nečinnosti (nezpůsobilosti) či taktéž kvůli závažnému porušení jeho povinností stanovených mu zákonem, by mohlo podat zastupitelstvo na základě rozhodnutí kvalifikované většiny zastupitelů (3/5) soudu. Jednalo by se tedy o určitou formu impeachmentu. O tomto návrhu by soud musel rozhodovat přednostně před ostatními návrhy[26]. Ze zákona by funkce starosty pochopitelně dále zanikala též smrtí starosty či jeho rezignací.

Klady přímé volby starosty

Zavedení institutu přímé volby starosty do českého právního řádu by znamenalo ze všeho nejvíce posílení přímých prvků demokracie, a tudíž zároveň i jisté připojení se k současnému celoevropskému trendu, který lze stále intenzivněji pozorovat. Přímá volba starostů je totiž uplatňována již v těchto státech: Albánie, Bulharsko, Itálie, Kypr, Makedonie, Polsko, Portugalsko, Rumunsko, Řecko, Slovensko, Slovinsko a Ukrajina. Přímo i nepřímo jsou starostové voleni ve státech následujících: Maďarsko, Německo, Norsko, Rakousko, Rusko a Velká Británie[27]. Obdobný trend je možné sledovat rovněž v případě přímé volby prezidenta, který v současnosti není volen už pouze v těchto státech: Bosna a Hercegovina, Estonsko, Itálie, Lotyšsko, Maďarsko, Malta, Německo, Řecko a Švýcarsko[28]. Lze navíc předpokládat, že se počet států bude i nadále v tomto směru zvyšovat. Nechme však nyní stranou problematiku soudobých trendů, či otázku, zda je zavádění přímých prvků demokracie správné, nesprávné, zbytné či nezbytné, a podívejme se konkrétně na jednotlivá „pro a proti“ zavedení přímé volby starostů v našem státě.

Jako případný přínos je na prvním místě nutné jmenovat zvýšení zájmu občanů o záležitosti spojené s chodem obce, ke kterému by zavedením přímé volby starosty mohlo dojít. Zvýšit by se díky tomu mohla též odpovědnost občanů za správu obce a ve svém důsledku tedy i jejich svoboda. Lidé totiž poté budou nuceni daleko více přemýšlet o problémech, které doposud pokládali za něco samozřejmého, co se týká „někoho jiného“, i když se ve skutečnosti týká především jich samých. Tato větší otevřenost věcí veřejných široké veřejnosti či případné zvýšení pružnosti a rychlosti rozhodování, však na druhou stranu zároveň přináší nemalá rizika. O těch ovšem až níže. Nyní se ještě věnujme onomu většímu zapojení občanů do správy obce, poněvadž k němu nemusí docházet pouze skrze nějaký nový institut, kterým by eventuálně mohla být přímá volba starosty, ale rovněž i prostřednictvím institutů již existujících, jakým je kupříkladu místní referendum. V Brně byl tento institut doposud využit pouze dvakrát, a to ke všemu z iniciativy samotných občanů[29]. Domnívám se ovšem, že by bylo prospěšné, kdyby k tomuto prvku přímé demokracie přistupovalo ve významných otázkách spojených s rozvojem obce i samotné vedení obce. Díky tomu by totiž muselo s občany daleko více komunikovat, což by ve svém důsledku mohlo napomoci právě onomu většímu „vtáhnutí“ občanů do správy obce.

K dalším možnostem, jak podnítit u občanů zájem o věci veřejné, by mohlo patřit taktéž například zavedení nějaké pravidelné diskuze veřejnosti s vedením obce, tedy jisté „lidové konzultace“, ve které by se občané dozvěděli více informací o problémech obce a zároveň by také mohli dát určité podněty k jejich řešení. Konkrétně v Brně můžeme již několik let sledovat podobné diskuze, jež se konají několikrát ročně v Urban centru[30]. Obrovský zájem o tyto debaty ukazuje, jakým způsobem se společnost posunula kupředu. Zároveň vyvrací „obavy“ některých politiků, že veřejnost nemá o směřování obce zájem. Vraťme se však ještě krátce k přínosům samotné přímé volby starostů, která je hlavním tématem tohoto mého článku.

Ve vztahu ke starostovi by zavedení přímé volby mohlo znamenat posílení jeho mandátu, autority a celkového postavení. Občané by se skrze osobu starosty snáze ztotožnili s jednotlivými rozhodnutími rady obce. Vůle občanů by se u přímé volby starosty projevila nesrovnatelně zřetelněji než je tomu dnes, kdy ve velkých městech v podstatě nelze z voleb do zastupitelstva zjistit, koho občané chtějí za starostu. Starosta by se rovněž stal silnou protiváhou zastupitelstvu. Lidé by ho mohli daleko jednodušeji kontrolovat než početné („anonymní“) zastupitelstvo. Navíc pokud by bylo umožněno starostovi, aby si sám jmenoval radní, a to z řad skutečných odborníků, tak by všichni ti „sirové Humphreyové“ přestali tahat nitkami, poněvadž radní by již nebyli „pouhými“ politiky, kteří mnohdy o dané problematice téměř nic neví, a tudíž se nechají úředníky ve svých rozhodnutích snadno zmanipulovat. V malých obcích by se zase z „de facto“ stalo zároveň i „de iure“, jelikož v současnosti má v takovýchto obcích starosta fakticky většinu moci ve svých rukou (již nyní se tu v podstatě konají namísto voleb zastupitelstva, volby starosty).  Naopak ve velkých městech by volba starosty přestala být součástí politikaření a tlaku z centrál jednotlivých politických stran, díky kterému obvykle není vybrán ten nejvhodnější kandidát, nýbrž pouze určitá kompromisní osoba, která žádné z koaličních stran jaksi „nevadí“.

Zápory přímé volby starosty

Každé pro, má však přirozeně zároveň i své proti. V případě přímé volby starosty je tímto „proti“ především nemalé riziko, že ve volbách vyhraje nějaká nekompetentní osoba, která během svého funkčního období napáchá nenapravitelné škody, přičemž platí pravidlo, že čím větší bude mít starosta kompetence, tím větší škody mohou vzniknout. Toto riziko se ovšem týká všech typů demokratických voleb. Souvisí to s určitým paradoxem demokracie, tedy možností, že se většina voličů ve zcela demokratických volbách rozhodne pro vládu tyrana, díky čemuž se demokracie přemění v tyranii. Nebo si naopak většina voličů zvolí nejmoudřejšího člověka ze všech, kterému svěří veškerou moc ve státě. Tento člověk si však následně na základě své moudrosti uvědomí, že by měl vládnout spíše nejlepší člověk, který se zase ve své dobrotě rozhodne pro vládu většiny[31].

Pro příklady oněch paradoxů demokracie nemusíme chodit daleko – Vladimir Putin v Rusku, Alexandr Lukašenko v Bělorusku, Silvio Berlusconi v Itálii, či Vladimír Mečiar na Slovensku. Všichni tito politici nepotřebovali zmanipulovat volby, stačilo jim zmanipulovat pouze většinu voličů. Příkladem budiž i zkušenost z naší země, a to konkrétně z „malebné“ městské části Brno-Starý Lískovec, ve které byl roku 2002 zvolen za starostu člověk, který dokončil pouze šest tříd základní školy, byl čtyřikrát odsouzen, vyhrožoval svým oponentům, na jednáních zastupitelstva neustále někoho sprostě urážel, před volbami sliboval lidem levnější vodu, elektřinu či opravu koupelny (pochopitelně když ho budou volit). Po volbách do zastupitelstva městské části roku 2006, které již nevyhrál, si od nového vedení vyžádal kopie od všech veřejných dokumentů (celkem to vyšlo na asi padesát šanonů), a aby toho nebylo málo, tak v roce 2007 zjistila kontrola z Magistrátu města Brna, že v době jeho funkčního období došlo k porušení šesti zákonů a bezpočtu podzákonných právních předpisů[32].

Ke zmanipulování voličů, o němž jsem hovořil v předcházejícím odstavci, může dojít mnoha různými způsoby, jako například skrze peníze, moc, média, předvolební průzkumy, rétorské umění, sliby, populismus, či popularitu. Je obecně známo, že bez kvalitní kampaně, kterou kandidátovi za jeho milý úsměv nikdo neuspořádá, vyhrát volby nelze, čehož důkazem jsou i výsledky Táni Fischerové či Zuzany Roithové v prvním kole prezidentských voleb[33]. Peníze však pochopitelně nejsou vším. Velmi podstatnou roli hrají též ona média, jejichž moc nejen ve vztahu k volbám bezesporu neustále narůstá, či všemožné agentury pro výzkum veřejného mínění, kterými se lidé bohužel nechají stále snadno ovlivnit. Tato rizika se ovšem týkají všech druhů voleb. Konkrétně k přímé volbě starosty se dle mého názoru v tomto směru vztahuje zejména nebezpečí, že bude zvolena osoba, která je v dané obci populární (např. z důvodů svých sportovních výkonů), avšak nemá žádné praktické zkušenosti s řízením obce, díky čemuž může být velice snadno zmanipulovatelná různými zájmovými skupinami, které s vedením obce již své „zkušenosti“ mají.

Problém této popularity (leč „neschopnosti“) úzce souvisí taktéž s jedním českým fenoménem, a sice téměř všudypřítomnou recesi[34]. Za jednu z hlavních recesistických bašt lze v našem státě dle mého přesvědčení považovat Brno, u kterého bych se ani příliš nedivil, kdyby byl v přímé volbě starostou zvolen někdo jako Ervín Petrolín, Franta Flinta, Bezruký Frantík, Doktor Špína, či Rudy Kovanda. Důkazem toho, že tato pasáž mého článku není pouhou snahou o jeho odlehčení, je především posledně jmenovaný Rudy Kovanda. Tento brněnský lidový pěvec, bavič, a řekněme intelektuálně nesmělý jedinec, se totiž díky neuvěřitelnému semknutí všech Brňanů dostal roku 1975 na třetí místo v anketě Zlatý slavík, kterou o rok později dokonce vyhrál. Jeho vítězství však bylo anulováno, neboť údajně neměl zpěváckou koncesi[35].

Riziko záměny volby starosty s volbou Zlatého slavíka, a obecně recesi jako takovou, z voleb vyloučit nelze. Jedná se však podle mne o riziko nesrovnatelně menší, než rizika, která jsem jmenoval výše. I ty se ovšem zásluhou léku zvaného „vzdělání“ postupně snižují. Jen opravdu vzdělaní lidé se totiž nenechají zmanipulovat oním populismem, médii, či penězi, i když uznávám, že díky různým stále propracovanějším podprahovým „útokům“ mnohdy ani velmi chytrý člověk nemusí zjistit, že je ovlivňován. O to intenzivněji bychom se proto měli vzdělávat a mít se neustále na pozoru.

Po přímém zvolení kandidáta starostou, však hrozí další nemalá rizika. Například existuje nebezpečí, že starosta bude během svého funkčního období dělat vše pro to, aby nebyl odvolán, popřípadě aby byl v příštích volbách zvolen znovu. Z tohoto důvodu tudíž bude neustále sledovat různé průzkumy veřejného mínění, bude prosazovat i proti doporučením odborníků to, co si přeje „většinová“ společnost, bude více mluvit než konat, a když bude zrovna konat, tak pouze to, co je více vidět (raději tedy zasadí na náměstí stromy a přidá několik laviček za jeden milion, než aby vyměnil pod náměstím inženýrské sítě za padesát milionů). V tomto směru bychom si však měli uvědomit, že se tyto věci bohužel dějí již dnes, navíc starosta nenahradí zastupitelstvo, které bude mít i nadále stěžejní vliv na rozvoj a hospodaření obce.

O poznání důvodnější jsou proto obavy, že si veřejnost díky změně způsobu volby starosty bude myslet, že starosta zastupitelstvo nahradil, což se projeví kupříkladu ztotožňováním rozhodovací činnosti zastupitelstva s osobou starosty. Tento problém je však možné odstranit již zmíněným vzděláváním občanů. Naopak, i kdyby byli občané sebevzdělanější, tak nelze odstranit riziko vzniku patové situace mezi starostou a zastupitelstvem, o kterém jsem hovořil již v souvislosti s případným schvalováním radních navržených starostou zastupitelstvem. Určité zablokování až paralyzování chodu obce zásluhou neschopnosti starosty a zastupitelstva společně spolupracovat, ale hrozí rovněž i v mnoha jiných případech. Vzdělání se tudíž musí nacházet též na straně zvolených, jelikož bez něj může být příčinou neshody starosty se zastupitelstvem i taková „banalita“, kterou jsou kupříkladu osobní antipatie. Všechno je tedy zejména o lidech. Nezáleží ani tak na tom, co je psáno, jak se starosta volí, jaké má kompetence, atp., nýbrž jaké má osobnostní kvality, čímž se dostáváme k závěrečné části tohoto mého článku, a sice k schopnostem (vlastnostem), kterými by měl přímo volený starosta disponovat.

Závěrem

Z výše uvedeného je patrné, že nároky na osobu starosty budou skutečně značné. Po případném zavedení přímé volby se totiž starosta stane v dané obci ještě nesrovnatelně známějším, než je tomu nyní. Bude pod drobnohledem doslova celé obce, tudíž se bude muset míti na pozoru, aby nebyl občanům špatným vzorem. Zároveň by měl občany stmelovat, nalévat jim čistého vína, ale zároveň je i motivovat a dávat jim naději. Měl by v obci vytvářet dobrou atmosféru, pojmenovávat problémy a dohlížet na jejich odstraňování. Rovněž by měl danou obec dobře reprezentovat navenek, proto by měl dostatečným způsobem znát její historii a základní informace s ní spojené. Starosta by taktéž měl být s obcí „srostlý“, měl by za ni „dýchat“. Z tohoto důvodu by kromě výše uvedených podmínek volitelnosti, měla být funkce starosty neslučitelná se všemi ostatními placenými funkcemi či s jinou výdělečnou činností, s výjimkou správy vlastního majetku a činnosti vědecké, pedagogické, literární, publicistické a umělecké. Je totiž velmi důležité, aby se starosta mohl věnovat skutečně pouze „své“ obci, a to bez jakýchkoliv „postranních pohnutek“ či „vnějšího rozptylování“. V současnosti bohužel nemálo lidí usiluje o nějaký veřejný post především kvůli tomuto postu samotnému, neboť si skrze něj může vytvořit vlivné přátele, či vlivným přátelům pomoci.

Pokud bych měl být ve vztahu k osobě starosty poněkud konkrétnější, tak já osobně si na postu starosty představuji určitou „nestranickou“ osobu, na které by se shodla podstatná část veřejnosti. Touto „nestranickou“ osobou však v žádném případě nemám na mysli člověka neutrálního, bez vyhraněných názorů s cílem zalíbit se, co možná nejvíce lidem. Nemám tím na mysli ani člověka, kterého by někdo naučil pouze pár gest a bezobsažných vět, jimiž lze odpovědět na každou otázku. Nechci tedy, aby se starostou stal nějaký marketingový produkt, nýbrž někdo, kdo se svojí dosavadní činností již nějakým podstatným způsobem zasloužil o rozvoj dané obce, díky čemuž je všeobecně respektován. Starostou by měl být člověk oplývající značnou autoritou a charismatem, tedy vlastnostmi, které jsou naprosto nezbytné pro přesvědčení veřejnosti, že rozhodnutí, jež starosta učinil, je správné[36].

Tím by mohl být položen také základ pro déle trvající starostování určité osoby, zásluhou čehož by mohlo dojít k opravdovému ztotožnění starosty s obcí, jež by z mého pohledu bylo v mnoha směrech přínosné. Uvědomuji si sice, že pravidelné střídání starostů (purkmistrů), k němuž docházelo ve středověku, by mohlo být i v současnosti v některých aspektech pozitivní (např. z pohledu možného snížení rizika korumpovatelnosti). Na druhou stranu však s sebou tento systém přináší jistou diskontinuitu způsobenou nejen tímto častým střídáním, ale též dobou, kterou člověk potřebuje k osvojení nutných dovedností k výkonu postu starosty. Kladem celkové přeměny funkce starosty by však naopak měla být právě určitá kontinuita. Starosta by se totiž měl stát zárukou zachování „správného směřování“ obce, a to i přes jakékoliv změny ve státě či v obci. V tomto smyslu je velmi důležité, jakým způsobem samotný starosta vnímá svoji „úlohu“. Když se podíváme kupříkladu na primátory města Brna po roce 1989, tak zjistíme, že pro většinu z nich byla funkce primátora pouze určitým odrazovým můstkem do „vyšších pater“ politiky, jakousi „přestupní stanicí“[37]. Podle mého názoru by ovšem komunální politika neměla být pro starostu prostředkem, nýbrž jeho hlavním cílem. Svoji funkci by měl vnímat jako určité životní poslání.

Na úplný závěr tohoto svého příspěvku bych rád řekl, že rozhodování o tom, zda zavést přímou volbu starosty, je rozhodování spíše politické než odborné. Je zřejmé, že případnou změnou způsobu volby starostů se zásadní problémy se samosprávou spojené nevyřeší. Jednalo by se totiž především o určité gesto, kterým by politici ze všeho nejvíce vyšli vstříc většinové společnosti, a to obdobně jako tomu bylo v případě zavedení (naroubování) přímé volby prezidenta, kdy politici s trochou míry nadsázky na základě průzkumů veřejného mínění občanům pouze dali „panem et circenses“, aby tím umlčeli jejich nespokojenost způsobenou ekonomickými problémy, a zároveň alespoň na chvíli odvedli pozornost od všemožných politických skandálů.

Nyní jde tedy o to, abychom se z  chyb učiněných v souvislosti se změnou volby prezidenta poučili a tentokráte vše provedli daleko komplexněji. Pouhá formální změna způsobu volby starosty by byla podle mne změnou naprosto nedostačující a v podstatě i nesmyslnou. Proto je nutné tuto změnu zasadit do kontextu opravdu hlubokých systémových změn (případně spojených taktéž i s celkovou revizí naší Ústavy), v rámci kterých dojde mimo jiné i k reformně územní samosprávy spočívající nejen ve změně volby starosty, ale též ve změně postavení samosprávných orgánů, přenosu moci z centra do míst (blíže občanům), nebo rovněž ve zrušení krajů a obnovení zemského zřízení, tedy dvou samosprávných územních celků, a sice Čech a Moravy (Slezska). Z těchto důvodů by bylo velice vhodné nic neuspěchat a oproti původním plánům vlády posečkat minimálně do dalšího volebního období (2018-2022), neboť není kam spěchat, vše doposud funguje v podstatě standardním způsobem.

Každopádně až jednoho dne k výše uvedeným změnám dojde (a o tom, že k nim dojde, nepochybuji, otázkou je pouze, kdy tomu tak bude, a v jaké míře), tak přijde na řadu daleko podstatnější krok, který bude již na nás voličích, a to vybrat do funkce starosty toho nejvhodnějšího ze všech navržených kandidátů. V této souvislosti je důležité nebát se odpovědnosti s přímou volbou spojené a rozhodovat se zejména svým vlastním rozumem. Jsem přesvědčen, že každý člověk chodící po tomto světě má svou specifickou úlohu, kterou je schopen plnit daleko lépe, než všichni ostatní. Podstatné je, abychom našli ty, jejichž úlohou je vést obec. Tito lidé totiž poté povedou nás. Hledání to bude bezpochyby těžké, nicméně věřím, že jednoho dne opravdu nastane doba, kdy se v čele většiny obcí naší republiky objeví pouze ti nejlepší z nás…

Summary

This article deals with the issue of the Mayor’s role. The first part analyses history of Mayor’s role, in particular as evidenced in Brno. Furthermore, brief description of Mayor’s status is provided according to the current Czech legal regulations. The crucial part of this article, however, is devoted to the potential future status of Mayor. Specifically, ways of voting Mayor, his dismissal and potential extending of competencies of Mayor’s office are analysed. Finally, after careful assessment of pros and cons of these possible changes pertaining to the Mayor’s post, desirable personal characteristics of Mayor elected by direct popular vote are suggested so as to enable him to fulfil the honourable duties of his post in the best possible manner.

Název článku v anglickém jazyce:

Direct Popular Vote of Mayors or the Transformation of Puppets into Puppeteers

Seznam použitých pramenů

 Cibulka, Pavel. Správa města Brna v zrcadle staletí. 1.vyd. Brno : Expo data, 2004. 84 s. ISBN 80-7293-115-6.

 Dřímal, Jaroslav a kol. Dějiny města Brna I. 1.vyd. Brno : MNV v nakl. Blok, 1969. 416 s.

 Dřímal, Jaroslav a kol. Dějiny města Brna II. 1.vyd. Brno : MNV v nakl. Blok, 1969. 502 s.

Jelínek – Čiča, Pavel. Štatl. 2.vyd. Brno : Rozrazil, 1990. 64 s. ISBN 80-900182-6-2.

Jordánová, Hana. Zemské hlavní město Brno a jeho vrchní magistrátní ředitelé. In Brno v minulosti a dnes XIV. 1.vyd. Brno : AMB, 2000. ISBN 80-902931-0-7, s. 171-202.

Koudelka, Zdeněk – Ondruš, Radek – Průcha, Petr. Zákon o obcích (obecní zřízení). Komentář. 3. dopl. vyd. Praha : Linde, 2005. 448 s. ISBN 80-7201-525-7.

Kroupa, Jiří a kol. Politologie. 3. dotisk 2. přep. vyd. Brno : Masarykova univerzita v Brně, 2000. 256 s. ISBN 80-210-1793-7.

Peša, Václav. Ustavení a činnost Národního výboru v Brně v dubnu až květnu 1945. InBrno v minulosti a dnes II. 1.vyd. Brno : KNV v Brně, 1960. s. 23-44.

Popper, Karl Raimund. Otevřená společnost a její nepřátelé I. 2.vyd. Praha : Oikoymenh, 2011. 392 s. ISBN 80-7298-272-1.

Ševčík, Antonín. Příspěvek k dějinám okupační správy v Brně v letech 1939-1945. InBrno v minulosti a dnes VI. 1.vyd. Brno : KNV v Brně, 1964. s. 127-137.

Šujan, František. Dějepis Brna. Brno : nákladem Musejního spolku, 1928. 609 s.

Švábenský, Mojmír. K dějinám Brna v letech 1243-1411. InBrno v minulosti a dnes XIII. 1.vyd. Brno : MVS, 1995. ISBN 80-85048-58-2, s. 261-337.

Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, v platném znění.

Zákon č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), v platném znění.

Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění.

Analýza zavedení přímé volby starostů. Citováno dne 9. 1. 2013.

Dostupné z http://www.mvcr.cz/odk2/clanek/informace-o-moznosti-zavedeni-prime-volby-starostu-v-cr.aspx.

Kdo dal kolik za hlas: Fischerová 80 haléřů, Sobotka 40 korun. Citováno dne 13. 1. 2013.

Dostupné z http://zpravy.idnes.cz/efektivita-kampane-kandidatu-dj1-/domaci.aspx?c=A130112_194325_domaci_jw.

Koaliční smlouva o vytvoření koalice rozpočtové odpovědnosti vlády práva a boje proti korupci ze dne 12. července 2010. Citováno dne 9. 1. 2013.

Dostupné z http://www.vlada.cz/assets/media-centrum/dulezite-dokumenty/koalicni_smlouva_ods_top09_vv.pdf.

Místní referendum rozhodlo o zachování stávající velikosti Brna. Citováno dne 11. 1. 2013.

Dostupné z http://encyklopedie.brna.cz/home-mmb/?acc=profil_udalosti&load=3042.

Okopíruj mi radnici, mstí se brněnský exstarosta. Citováno dne 12. 1. 2013.

Dostupné z http://www.tyden.cz/rubriky/domaci/okopiruj-mi-radnici-msti-se-brnensky-exstarosta_116442.html.

Přímá volba prezidenta řadí Čechy po bok většiny Evropy. Citováno dne 11. 1. 2013.

Dostupné z http://aktualne.centrum.cz/zahranici/evropska-unie/clanek.phtml?id=732483.

Referendum o přesunu hlavního nádraží bylo zbytečné. Citováno dne 11. 1. 2013.

Dostupné z http://www.novinky.cz/ekonomika/41537-referendum-o-presunu-hlavniho-nadrazi-bylo-zbytecne.html.

Roman Onderka hraje v Brně nejvyšší hru své kariéry. Citováno dne 9. 1. 2013.

Dostupné z http://euro.e15.cz/hyde-park/profily/roman-onderka-hraje-v-brne-nejvyssi-hru-sve-kariery-327926.

Trestaný starosta Starého Lískovce Hudlík kandiduje do krajského zastupitelstva. Citováno dne 12. 1. 2013.

Dostupné z http://brno.idnes.cz/trestany-starosta-stareho-liskovce-hudlik-kandiduje-do-krajskeho-zastupitelstva-g2k-/brno-zpravy.aspx?c=A081002_233857_brno_zuf.

Urban centrum. Citováno dne 11. 1. 2013.

Dostupné z http://www.urbancentrum.brno.cz/.

Vláda schválila přímou volbu starostů v malých obcích. Citováno dne 9. 1. 2013.

Dostupné z http://www.denikreferendum.cz/clanek/12395-vlada-schvalila-primou-volbu-starostu-v-malych-obcich.

Výsledky voleb do zastupitelstva města Brna 2010. Citováno dne 9. 1. 2013.

Dostupné z http://volby.cz/pls/kv2010/kv111?xjazyk=CZ&xid=0&xobecnaz=Brno.


[1] Především v městě Brně.

[2] Švábenský, M., K dějinám Brna v letech 1243-1411. In Brno v minulosti a dnes XIII, Brno 1995, vyd. MVS,
s. 303-311.

[3] Cibulka, P., Správa města Brna v zrcadle staletí, Brno 2004, vyd. Expo data, s. 20.

[4] Dřímal, J. a kol., Dějiny města Brna I, Brno 1969, vyd. MNV v nakl. Blok, s. 153-164.

[5] Šujan, F., Dějepis Brna, Brno 1928, nákladem Musejního spolku, s. 347 a 362.

[6] Dřímal, J. a kol., Dějiny města Brna II, Brno 1969, vyd. MNV v nakl. Blok, s. 15-16.

[7] Cibulka, P., Správa města Brna v zrcadle staletí, Brno 2004, vyd. Expo data, s. 40.

[8] Dřímal, J. a kol., Dějiny města Brna II, Brno 1969, vyd. MNV v nakl. Blok, s. 67.

[9] Cibulka, P., Správa města Brna v zrcadle staletí, Brno 2004, vyd. Expo data, s. 49 a 52.

[10] Jordánová, H., Zemské hlavní město Brno a jeho vrchní magistrátní ředitelé. In Brno v minulosti a dnes XIV, Brno 2000, vyd. AMB, s. 174.

[11] Ševčík, A., Příspěvek k dějinám okupační správy v Brně v letech 1939-1945. In Brno v minulosti a dnes VI, Brno 1964, vyd. KNV v Brně, s. 127-137.

[12] Peša, V., Ustavení a činnost Národního výboru v Brně v dubnu až květnu 1945. In Brno v minulosti a dnes II, Brno 1960, vyd. KNV v Brně, s. 23-44.

[13] Cibulka, P., Správa města Brna v zrcadle staletí, Brno 2004, vyd. Expo data, s. 64-65.

[14] Koudelka, Z. – Ondruš, R. – Průcha, P., Zákon o obcích (obecní zřízení). Komentář, Praha 2005, vyd. Linde, s. 342-355.

[15] Já osobně jsem měl možnost před volbami do zastupitelstva města Brna v roce 2010 hovořit s mnoha fanoušky hokejového klubu HC Kometa Brno a všichni do jednoho mi sdělili, že půjdou volit ČSSD, poněvadž Roman Onderka dal Kometě peníze, díky čemuž se opět mohla vrátit do extraligy. Když jsem jim řekl, že o dotacích pro Kometu rozhodlo zastupitelstvo, tak se tvářili, jakoby ani nevěděli, že nějaké zastupitelstvo vůbec existuje.

[16]Viz. Výsledky voleb do zastupitelstva města Brna 2010. Citováno dne 9. 1. 2013. Dostupné z http://volby.cz/pls/kv2010/kv111?xjazyk=CZ&xid=0&xobecnaz=Brno.

[17] Viz. Roman Onderka hraje v Brně nejvyšší hru své kariéry. Citováno dne 9. 1. 2013. Dostupné z http://euro.e15.cz/hyde-park/profily/roman-onderka-hraje-v-brne-nejvyssi-hru-sve-kariery-327926.

[18] Viz. Koaliční smlouva o vytvoření koalice rozpočtové odpovědnosti vlády práva a boje proti korupci ze dne 12. července 2010. Citováno dne 9. 1. 2013. Dostupné z http://www.vlada.cz/assets/media-centrum/dulezite-dokumenty/koalicni_smlouva_ods_top09_vv.pdf.

[19] Viz. Analýza zavedení přímé volby starostů. Citováno dne 9. 1. 2013. Dostupné z http://www.mvcr.cz/odk2/clanek/informace-o-moznosti-zavedeni-prime-volby-starostu-v-cr.aspx.

[20] Viz. Analýza zavedení přímé volby starostů.

[21] Viz. Vláda schválila přímou volbu starostů v malých obcích. Citováno dne 9. 1. 2013. Dostupné z http://www.denikreferendum.cz/clanek/12395-vlada-schvalila-primou-volbu-starostu-v-malych-obcich.

[22] Viz. § 99 odst. 3 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), v platném znění.

[23] Kroupa, J. a kol., Politologie, Brno 2000, vyd. Masarykova univerzita v Brně, s. 93-94.

[24] Viz. článek 53 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky, v platném znění.

[25] Srovnej s délkou funkčních období prvních tří „volených“ brněnských starostů – František Rauscher (1784-1804), Johann Czikann (1804-1821), Johann Ritschel (1828-1848), viz. Šujan, F., Dějepis Brna, Brno 1928, nákladem Musejního spolku, s. 362.

[26] Obdobně jako je tomu v případě projednávání ústavní žaloby proti prezidentu republiky u Ústavního soudu, viz. § 97 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění.

[27] Viz. Analýza zavedení přímé volby starostů. Citováno dne 9. 1. 2013. Dostupné z http://www.mvcr.cz/odk2/clanek/informace-o-moznosti-zavedeni-prime-volby-starostu-v-cr.aspx.

[28] Viz. Přímá volba prezidenta řadí Čechy po bok většiny Evropy. Citováno dne 11. 1. 2013. Dostupné z http://aktualne.centrum.cz/zahranici/evropska-unie/clanek.phtml?id=732483.

[29] Poprvé dne 9. 10. 2004 ohledně přesunu hlavního nádraží, viz. Referendum o přesunu hlavního nádraží bylo zbytečné. Citováno dne 11. 1. 2013. Dostupné z http://www.novinky.cz/ekonomika/41537-referendum-o-presunu-hlavniho-nadrazi-bylo-zbytecne.html. Podruhé dne 12. 9. 2010 ohledně odtržení katastrálních území Přízřenice a Dolní Heršpice od Brna, viz. Místní referendum rozhodlo o zachování stávající velikosti Brna. Citováno dne 11. 1. 2013. Dostupné z http://encyklopedie.brna.cz/home-mmb/?acc=profil_udalosti&load=3042.

[30] Urban centrum je zařízení Magistrátu města Brna, v němž se vyjma oněch diskuzí pravidelně konají výstavy o důležitých rozvojových projektech města Brna. Otevřeno bylo v březnu roku 2006 ve zrekonstruovaných prostorách Makovského sálu na Staré radnici. K tomu blíže viz. Urban centrum. Citováno dne 11. 1. 2013. Dostupné z http://www.urbancentrum.brno.cz/.

[31] Popper, K. R., Otevřená společnost a její nepřátelé I, Praha 2011, nakl. Oikoymenh, s. 130-131 a 279.

[32] K tomuto podivuhodnému „politikovi“ blíže viz. Trestaný starosta Starého Lískovce Hudlík kandiduje do krajského zastupitelstva. Citováno dne 12. 1. 2013. Dostupné z http://brno.idnes.cz/trestany-starosta-stareho-liskovce-hudlik-kandiduje-do-krajskeho-zastupitelstva-g2k-/brno-zpravy.aspx?c=A081002_233857_brno_zuf, a Okopíruj mi radnici, mstí se brněnský exstarosta. Citováno dne 12. 1. 2013. Dostupné z http://www.tyden.cz/rubriky/domaci/okopiruj-mi-radnici-msti-se-brnensky-exstarosta_116442.html.

[33] Viz. Kdo dal kolik za hlas: Fischerová 80 haléřů, Sobotka 40 korun. Citováno dne 13. 1. 2013. Dostupné z http://zpravy.idnes.cz/efektivita-kampane-kandidatu-dj1-/domaci.aspx?c=A130112_194325_domaci_jw.

[34] Mimochodem za určitou formu recese (nepovedené) já osobně považuji kandidaturu Jany Bobošíkové, Vladimíra Franze či Tomio Okamury na prezidenta naší republiky. U posledně dvou jmenovaných kandidátů jejich kandidatura podle všeho z recese skutečně vznikla. Dotyční pánové to však zřejmě vzali zcela vážně, díky čemuž ovšem bylo de facto v této recesi pokračováno (pravděpodobně bez jejich vědomí) i nadále.

[35] K tomu blíže viz. Jelínek – Čiča, P., Štatl, Brno 1990, nakl. Rozrazil, s. 28-29.

[36] Taktéž z tohoto důvodu je podle mého názoru ona věková hranice čtyřiceti let pro zvolení kandidáta starostou velice vhodná, poněvadž autorita je s věkem přímo úměrná.

[37] Václav Mencl se po konci funkce primátora stal senátorem a poté poslancem, Dagmar Lastovecká senátorkou a následně ústavní soudkyní, Petr Duchoň europoslancem, a Richard Svoboda senátorem.