§ Tři mušketýři (Ze soudní síně)

Vesnička to byla jako všechny ostatní. Několik desítek chalup s rybníkem na návsi s malou školou a koloniálem.Nevšední však byla agilnost jejích obyvatel. Nejenom že všichni- až na kojence a osoby nikoliv ve věku mladického – pilně pracovali v místním zemědělském podniku nebo v nedaleké továrně v okresním městě, ale věnovali se bohatému mimopracovnímu životu. Široko daleko proslula jejich fotbalová jedenáctka, místní spolek holubářů organizoval závody poštovních holubů až za hranice kraje a zahrádkáři dokázali vypěstovat vzácné druhy rostlin.

tria

Chloubou a pýchou všech občanů však byl divadelní spolek. V jeho repertoáru za účasti hostujících ochotníků z okolních obcí se střídaly hry všech žánrů, od tragedií až po veselohry. Několika repríz se dočkala i právě posledně nastudovaná hra s názvem Tři mušketýři. Těšila se velkému zájmu i okolních vesniček, a tak v Bukvičkách, tak se totiž místo děje jmenovalo, měli stále na představení vyprodáno. Jedním z magnetů pro diváky, především dívky a dámy od 15 do 35 let, byli představitelé titulních rolí- mladí, pohlední mládenci, jinak zaměstnanci místního zemědělského podniku s nejrůznějšími profesemi – traktorista, opravář a zootechnik.

Svou divadelní  praxi „tři mušketýři“ poněkud přehnali. Neomezili totiž hrdinské kousky pouze na prkna, která znamenají svět, ale začali je provozovat  v každodenním životě. Jen s tím rozdílem, že místo osedlaného koně používali malý čtyřkolový vozík. S ním vždy navečer, když na vesničku a okolí padala tma, vyjížděli do nedalekého lesa. Úlohu řidičů převzali Pepík a Franta, zatímco třetí z „hrdinů“ – Honza -  měl jinou úlohu, hlídal.

Tak také jedné noci, prozářené měsícem, trochu více než hoši potřebovali,se uskutečnila – nikdo neví již kolikátá – repríza. Nikoliv činohry, ale výstupu s poněkud dramatickým závěrem. Jako obvykle přijeli s vozíkem po lesní cestě k houštině.Pepík s Frantou hbitě zmizeli v lesním šeru a Honza si spokojeně sedl na okraj lesa a stále si pobroukával výstražné znamení, aby je nezapomněl. Zatím Pepík s Frantou docela svižně, rozhodně rychleji než si počínali na pracovišti, nakládali na vozík nařezané dříví. K jejich neprospěchu se nejednalo o vyřazené dřevo- tzv. „sušiny“- ale o čerstvě vonící polena smrků, které pracovníci lesního závodu připravili do úhledných tvarů k odvozu na pilu.

trib

„Dneska nám to jde nějak dobře,“ volá Pepík z houstnoucí tmy. Nikdo ze zbývajících dvou kamarádů mu neodpověděl. Všichni totiž rukou společnou a nerozdílnou dotáhli lesní reprízu do harmonické spolupráce. Nač tedy dalších slov…

Byli již téměř hotovi, vozík byl skoro plný, když hlídač Honza, jinak zvaný Porthos, se zeptal : „ Už máte dost, pojedeme ?“ a začal připravovat plachtu na přikrytí „kořisti.“ Jen tak ze zvyku se otočil na cestu a najednou zbledl, zezelenal a chytil Pepíka za rameno, a třesoucí se rukou ukazoval na zšeřelou, jen svitem luny ozářenou cestu. Pepík se také obrátil, na chvíli jakoby strnul a pak, stále zíraje na cestu, sotva slyšitelně odpověděl Porthosovi : „ Jo, už pojedem, přistavili nám tam větší vůz, ten oranžovej s nápisem „Policie chrání a pomáhá“ a  je to i s doprovodem…“ Za Honzou se totiž vynořily siluety neznámých mužů, v nichž později k svému zděšení všichni poznali  starostu obecního úřadu a policisty z okresního města.

A to také byla poslední jízda třech mušketýrů do tmavého lesa. Později se sešli opět. U okresního soudu, který jim všechny jízdy do lesa u hlavního líčení podtrhl a sečetl a posoudil jejich dlouhodobé návštěvy lesa za krádež

Teď „tři mušketýři“ využívají, i když nechtěně, získaných zkušeností ze své  trestní praxe.Celý rok přebírají, třídí a řežou různý materiál, ale s poněkud menším výdělkem, který stačí jen tak na úhradu pobytu ve vězeňském zařízení. Po návratu z výkonu trestu mohou v rolích mušketýrů pokračovat. Ovšem jen na divadelních prknech. Poznali, že divadlo s praktickým životem je přece jen na hony vzdálené…

Příspěvek byl publikován | Rubrika: Aktuality | Autor: .
JUDr. Ladislav Jouza

Autor: JUDr. Ladislav Jouza

Advokát, rozhodce, člen České advokátní komory, lektor Ústavu práva a právní vědy, o.p.s. a European Business School SE. Je autorem řady odborných článků zejména z oblasti pracovního práva. Legislativně se podílel na všech zásadních novelách pracovněprávních předpisů, zejména zákoníku práce, včetně předpisů o zaměstnanosti a o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele, které byly Ministerstvem práce a sociálních věcí zpracovány a zákonodárnými orgány přijaty. V průběhu pracovní činnosti na MPSV byl členem pracovní komise Legislativní rady vlády. Je držitelem stříbrné a bronzové medaile prof. rytíře A. Randy za teoretický a praktický přínos pracovnímu právu. Má širokou odbornou publikační a pedagogickou činnost v oblasti pracovního práva a personální práce. V roce 2016 obdržel prestižní ocenění Právník roku 2016 v oblasti pracovního práva. V roce 2017 byl jmenován členem správní rady Ústavu práva a právní vědy, o.p.s.