Velikonoční povstání 1916 v Irsku – 6 dní, které daly vzniknout textu, který neumírá

Část II.

POBLACHT NA HÉIREANN

Pokračování prvního dílu o vyhlášení nezávislosti Irska, který najdete ZDE.
Provizorní vláda Irské republiky lidu Irska

Irové a Irky: Ve jménu božím a jménem mrtvých generací, díky kterým získalo svou dlouhou národní tradici, Irsko naším prostřednictvím volá své děti pod svou vlajku a ke zteči za svobodu.

Irsko seskupilo a vycvičilo své muže skrze své tajné revoluční společenství – Irské republikánské bratrstvo a skrze své otevřené vojenské organizace Irské dobrovolníky a Irskou občanskou armádu, utvrdilo svou kázeň, odhodlaně čekalo na pravou chvíli, aby se odhalilo a nyní se chopí své příležitosti udeřit plné důvěry ve své vítězství, podporováno svými dětmi v exilu v Americe a chrabrými spojenci v Evropě, ovšem spoléhajíc se v prvé řadě na svou vlastní sílu.

Screen Shot 2016-04-28 at 13.25.15

Prohlašujeme právo lidu Irska na vlastnictví Irska a na neomezenou ochranu irských osudů, na suverenitu a nezcizitelnost. Dlouhé odepření výkonu tohoto práva ze strany cizích lidí a vlády toto právo nezadusilo, které ani vymizet nemůže, leda by byl zničen celý irský národ. V každé generaci Irové potvrzovali svůj nárok na národní sebeurčení a suverenitu, šestkrát za posledních třista let potvrdili toto své právo silou zbraní. Stojíme na takto položeném základě a opět jej zbraní potvrzujeme světu, tímto prohlašujeme Irskou republiku za suverénní, nezávislý stát a slibujeme položit životy své i svých soudruhů ve zbrani za svobodu, prospěch a chválu mezi ostatními národy světa.

Irská republika má právo a také si jej nárokuje na věrnost každého Ira a Irky. Republika zaručuje svobodu vyznání i občanských práv, rovné příležitosti a práva všem svým občanům a vyhlašuje své odhodlání prát se o štěstí a prosperitu celého národa a všech jeho částí, bude opatrovat všechny své děti bez rozdílu, bez ohledu na rozdíly, které byly uměle podporovány cizí vládou a které oddělovaly v minulosti minoritu od majority.

Dokud naše zbraně nepřinesou vhodnou chvíli k utvoření řádné národní vlády, která bude odrážet vůli všech lidí Irska projevenou rovnými volbami všech jeho mužů a žen, tímto ustavená Provizorní vláda bude provádět všechny vojenské a občanské povinnosti republiky jménem jejího lidu.

Vkládáme věc Irské republiky do rukou nejvyššího boha, jehož požehnání žádáme pro své zbraně a modlíme se, aby nikdo, kdo jimi vládne, tento cíl nepošpinil zbabělostí, nelidskostí či pleněním. V této hodině nejdůležitější musí irský národ svou udatností a disciplínou, připraveností k obětem pro vyšší dobro potvrdit to, že je hoden majestátního osudu, k němuž je předurčen.

Podepsáno jménem provizorní vlády

POBLACHT NA HÉIREANN

Hned první slova Proklamace „POBLACHT NA H EIREANN” jsou jedinými slovy v irském jazyce. Poblacht bylo prvním oříškem pro tvůrce textu, neboť neexistuje přímý překlad slova republika do irštiny. Za vzor byl pojat pojem „Riocht na h Eireann” označující Irské království – nejbližší a nejvěrnější překlad, který ale samozřejmě nebyl použitelný. Toto byla proklamace něčeho nového, nikoliv obnovení tradice starých velekrálů. Překlad byl tedy učiněn nahrazením pojmu „Ri” – království pojmem „pobal” – lidé. Poblacht na h Eireann se tedy dal překládat jeho vláda lidu, či demokracie, což byl záměr autorů. Tento text měla být proklamace, která legitimizovala dědictví Irska i jejího lidu. Od té doby tento nový pojem zlidověl a používá se dodnes.

Screen Shot 2016-04-28 at 13.25.21

Thomas McDonagh

Provizorní vláda Irské republiky lidu Irska

V reakci na snahy o udělení větší samosprávy Irsku na základě tzv. Home rule bill byla v Ulsteru (Severní Irsko) vytvořena z Rady ulsterský unionistů Provizorní vláda již v roce 1913. Tato vláda si nekladla za cíl výkon státní moci, ale organizovala domobranu, koordinovala její výcvik a čekala. Pearse měl také ve velké úctě Roberta Emmeta – vůdce povstání z roku 1803 a vypůjčil si tento název z jeho textu vyhlášeného v tomto roce “Dočasná vláda lidu Irska”. Důležité také je, že postavení této vlády bylo jasně postaveno na vůli lidu, nikoliv na území Irska – neměla tedy co dočinění ani tak s rozlohou ostrova, jako spíše vyvěrala z vůle jeho lidu. Tento text také záměrně není adresován králi nebo vládě Anglie, či britské armádě ani je nezmiňuje – místo toho je věnován lidu Irska – právoplatnému držiteli majetkových práv, dědictví a vlastnictví Irska, které je bez vlády.

První odstavec

V první větě prvního odstavce je jednoznačně určeno, že se proklamace obrací jak k mužům, tak ženám stejnou měrou a že republika garantuje ženám rovná práva. Dále je zde zmíněno, že adresáty proklamace ke své obraně a k boji za vlast nevzývá vláda, ale “matka Irsko”. Zároveň je zde zmíněno i boží požehnání – bez ohledu na vyznání Irů. Jedná se vlastně o vyhlášení válečného stavu a je předpokládáno i následné krveprolití – Svobodná výzva svobodného státu svému svobodnému lidu.

Druhý odstavec

Autor textu si dal velice záležet na tom, aby bylo jasné, že původcem a hybatelem dějin nejsou signatáři, ale lid Irska a personifikované Irsko samo. Irsko zorganizovalo a vycvičilo své muže a vede je do bitvy. Aby došlo ke zvýraznění organizací, které se na povstání podílely, jsou tu přímo vyjmenovány tři z nich.
Čas k úderu byl zvolen i s ohledem na nesnáze Anglie v První světové válce, pravá chvíle byla označena, dost mělo být organizování a plánování – trénink skončil, bylo třeba přejít do akce. Podpora a uznání Spojených států byla pro snahu povstalců naprosto klíčová. USA se v tomto ohledu měly stát druhotným bojištěm války za nezávislost – za podpory tamních exulantů, které vyhnal hladomor z poloviny 19. století, či následná vláda Britů a kteří se organizovali do mnoha společenství – na příklad Clan Na Geal. USA se měly stát adoptivním rodičem nezávislého Irska. Vzhled k období, ve kterém se povstání v roce 1916 konalo, kdy Velká Británie a v řadách její armády i mnozí Irové bojovala s Německem, nebyla tato země na rozdíl od USA výslovně zmíněna. Pod heslem „nepřítel mého nepřítele je mým přítelem” se však povstalci s Němci spojili – viz dodávka zbraní. Byl také předpoklad přímé vojenské podpory povstání, případně i zahrnutí Irska do vyjednávacích procesů po válce, kterou by Němci vyhráli. Toto spojení na Německo je také jedním z bodů, proč povstalci a povstání v roce 1916 minimálně zpočátku neměli příliš pozitivní ohlas ve společnosti. Bylo vnímáno i jako zrada Irů bojujících na frontě – navíc tím, že povstalci učinili Hlavní poštu svým sídlem a obsadili ji, znemožnili výběr peněz, které jejím prostřednictvím svým rodinám vojáci posílali. Samotné spolčování s nepřítelem Velké Británie byl ale jasným důvodem pro trest smrti pro všechny vůdce povstání, neboť neslo všechny znaky velezrady.

Spojením propagandy a fantasie je pak výzva k hledání vlastní, nezávislé síly, na které záleží osud Irska – Irové sami nemohli Velkou Británii porazit, přesto bylo nutné zdůraznit, že bez vlastní mobilizace nebude nezávislosti dosaženo.

Třetí odstavec

Do třetího odstavce vložil Pearse své pojetí o národním štěstí a mění vyznění proklamace – zde dává důvody k jejímu vyhlášení.

Podle Pearse bylo vrcholem svobody lidské štěstí a individuální štěstí cílem národní svobody – dobro národa tedy spočívá ve štěstí jednotlivců, kteří ho tvoří. Zároveň by tohoto cíle nebylo možné dosáhnout bez národní suverenity, která zahrnuje i kontrolu nad morálními i materiálními zdroji národa a země. Zde se zřejmě protnuly nejvýrazněji myšlenky Pearse a Connollyho – neomezená ochrana irských osudů měla jít mnohem dále než uvažovaná samospráva a důraz na individuální pojetí textu jednoznačně odpovídá Connollyho socialistickému myšlení.

Pearse zjevně uměl gradovat text a v této fázi se dostává i k historii, mýtům a prokazuje svůj smysl pro dramatičnost. Jednak vymezuje Angličany, coby původce národního utrpení Irů – byť je nezmiňuje přímo (jak řečeno, na rozdíl třeba od USA – proklamace je určena Irům a nevymezuje se vůči jiným národům), nenajdeme zde na příklad nic takového, jako sesazení krále, či odmítnutí vojenské přítomnosti. Proklamace vnímá, že Irové jsou vlastními pány, mají právo na to určovat si své osudy a toto právo jim je sice upíráno, ale nemůže jim být odcizeno napořád.

Screen Shot 2016-04-28 at 13.25.29

Thomas Clark

Šest povstání v každé generaci, o kterých se proklamace zmiňuje, jsou povstání v letech 1641, 1689, 1798, 1803, 1848, a 1867 – ne všechny byly vedeny proti Anglii a ve skutečnosti je mezi posledním z nich a rokem 1916 téměř 50 let, takže celá jedna generace. Tato část textu míní tedy povstání v roce 1641, boj na straně Jakuba II. proti Vilému Oranžskému, povstání v roce 1798, povstání Roberta Emmeta v roce 1803, povstání Mladoirů roku 1848 a Feniánské povstání v roce 1867.
Poslední část tohoto odstavce je vyvrcholením celého textu – neoperuje s tím, že by svobodný suverénní Irský stát měl být vyhlášen, nebo že bude vyhlášen, ale že existuje a je vyústěním jak historických projevů vůle Irů, tak jejich aktuálními událostmi.

Čtvrtý odstavec

I zde se tón textu mění – z práv lidu a z jeho vůle se nyní dostáváme k tomu, co žádá Irská republika – ta nyní žádá věrnost a obrací se tak symbolicky, obloukem ke svému lidu. To byl důležitý záměr autorů – vzbudit ve svých spoluobčanech touhu po svobodě a přimět je k tomu rozhodnout se za tuto svobodu bojovat.

Tento odstavec je důsledkem práv lidu, která zmiňuje předešlý text. Lid vytváří republiku, která na svou ochranu žádá na oplátku jeho podporu. Tato část proklamace také nepřímo a nejvýrazněji oslovuje Iry v Ulsteru a příznivce unie s Velkou Británií. Republika garantuje rovná práva všem bez ohledu na jejich vyznání, či politické smýšlení – autoři se jistě snažili překlenout rozdíl mezi republikány a monarchisty, katolíky a protestanty. Měla to být republika všech – žen, dětí, mužů – Irů v Irsku i těch mimo domovinu. Samozřejmě bylo bláhové se domnívat, že by se monarchisté k výzvám přidali, ale měla to být napřažená ruka ke smíru, který třeba bylo možné v příštích generacích dosáhnout.

Pátý odstavec

Ačkoliv jeho vyznění našim uším připomíná spíše deklarace vojenských vlád a odůvodnění jakéhosi coup d´etat – není zvláštního důvodu nevěřit autorům, že svá slova mínili vážně a že jejich cílem skutečně bylo co nejrychlejší předání moci demokraticky zvolené vládě.

Šestý odstavec

Pearse krveprolití pro svobodu národa neviděl jako fundamentálně zlou věc. Irsko jako takové válku vlastně sto let nepoznalo – povstání a občanské války byly dle mínění autorů projevem vůle po svobodě – tedy zřetelně předurčené k boží náklonosti.
Ozbrojenci se nerekrutovali (až na výjimky) z řad armády, ale z řad dobrovolníků, jejichž morální autorita měla být postavena nad úroveň armády ve zbrani – proto odkazy na hrdinství a zákaz plenění.

Tento odstavec vlastně končí tam, kde začíná celý text – u volání Irska do zbraně (k pozvednutí vlajky).

Signatáři

Signatáři byli obyčejní lidé, někteří z nich veřejnosti prakticky neznámí – žádní zvolení zástupci lidu, ale obchodník, učitel, dramatik, úředník či odborář a básník. Při podpisu proklamace jim muselo být jasné, že si podepisují rozsudek smrti.

Thomas Clark

Narodil se v roce 1857 11.3. a v 21 letech emigroval do USA. Zde se připojil k vlastenecké organizaci Clan Na Gael, aby se o 5 let později vrátil do Evropy, coby radikální bojovník za svobodu Irska. V roce 1883 byl zatčen a odsouzen k 15 letům vězení. Po propuštění se vrátil do Dublinu a otevřel si novinový stánek, přičemž se dál věnoval organizování protestů. Clarkova role byla prominentní, byl pojítkem na Iry v Americe a jako takový se stal i prvním signatářem proklamace.
Clark bojoval v budově Hlavní pošty a byl odsouzen vojenským soudem k trestu smrti, který byl vykonán v Kilmainhamské věznici 3.5. 1916.

Screen Shot 2016-04-28 at 13.25.37

Sean MacDiarmada

Narodil se v roce 28. 2. 1857, v roce 1902 se přestěhoval do Belfastu, kde se začal účastnit národního obrození. V roce 1908 se stal výkonným vedoucím Irského bratrstva, později jeho pokladníkem a byl i blízkým přítelem Toma Clarka.
MacDiarmada byl republikán, který se nebál užívat k dosažení cíle násilí, byl zvolen členem Vojenské rady a bojoval v budově Hlavní pošty. MacDiarmada byl odsouzen vojenským soudem k trestu smrti, který byl vykonán v Kilmainhamské věznici 12. 5. 1916.

Thomas MacDonagh

se narodil 1. 2. 1878 a seznámil se s Pearsem coby učitel v jím založené škole St Enda’s College. MacDonagh byl básník a spisovatel, s Josephem Plunkettem byl také editorem The Irish Review. Publikoval několik básnických sbírek a jeho hra „When The Dawn Is Come” byla úspěšně uváděna na prknech Abbey Theatre. Když byla Eoinem MacNeillem v roce 1913 založena organizace Irských dobrovolníků, vstoupil MacDonagh do jejich řad, aby se zanedlouho poté stal vedoucím výcviku jejích členů.
V průběhu povstání vele posádce v Jacob’s Factory, byl odsouzen vojenským soudem k trestu smrti, který byl vykonán v Kilmainhamské věznici 3. 5. 1916.

Pádraig Pearse

Pádraig Pearse se narodil 10. 11. 1879 a vystudoval mimo jiné právo na Královské univerzitě v Dublinu (UCD). Stal se učitelem irštiny, přičemž své básně a dílo publikoval a psal jak anglicky, tak irsky. Peasre byl mluvčím rebelů, četl proklamaci před budovou Hlavní pošty a byl určený prezidentem Irské republiky.
Pearse se vzdal generálu Loweovi – veliteli Angličanů před budovou Hlavní pošty, byl odsouzen vojenským soudem k trestu smrti, který byl vykonán v Kilmainhamské věznici 3.5. 1916.

Eamonn Ceannt

Narodil se v roce 1881 22.9. v Glenamaddy. Ve věku 10 let se přestěhoval do Dublinu, kde se živil i jako dudák – dokonce své umění předvedl i v roce 1908 před samotným papežem v Římě. Ceannt vedl čtvrtý batalión v průběhu Velikonočního povstání, který bránil Hospic/Nemocnici sv. Jakuba. Eamonn Ceannt byl odsouzen vojenským soudem k trestu smrti, který byl vykonán v Kilmainhamské věznici 8.5. 1916.

James Connolly

Connolly se narodil 5. 6. v roce 1868 sice ve skotském Edinburghu, ale irským rodičům. Connolly byl povoláním voják, který se po absolvování 7 let služby vrátil nejprve do Skotska a poté do Irska. Stal se zakladatelem několika socialistických kroužků a Irské socialistické strany, byl aktivním odborářem a vydavatelem The Workers’ Republic. V 1903 Connolly sice emigroval do USA, ale v roce 1910 se vrátil do Irska a stal se vůdčí postavou boje za práva pracujících. Connolly se stal vůdcem vojenských operací během povstání a zřejmě i hlavním strůjcem vojenských plánů povstání. Connolly bojoval v budově Hlavní pošty, kde byl bolestivě zraněn do kotníku. Connolly byl odsouzen vojenským soudem k trestu smrti, který byl vykonán v Kilmainhamské věznici 12. 5. 1916, vzhledem ke svému zdravotnímu stavu byl při jeho výkonu připoután k židli, neboť nebyl schopen stát na nohou.

Screen Shot 2016-04-28 at 13.25.45

Joseph Plunkett

Plunkett se narodil v Dublinu v roce 1887. Své mládí trávil na cestách po Africe a do Dublinu se vrátil až v roce 1911. Plunkett trpěl tuberkulózou a stejně jako jeho přítel z dětství MacDonagh a Pearse byl básníkem a spisovatelem.
Plunkett měl na starosti komunikaci se zahraničím – především s irskými organizacemi v USA. Na začátku roku 1916 se projevila jeho TBC, ovšem i tak se povstání účastnil aktivně. Plunkett byl odsouzen vojenským soudem k trestu smrti, který byl vykonán v Kilmainhamské věznici 4.5. 1916, přičemž mu bylo umožněno den před smrtí si vzít za ženu švagrovou Thomase MacDonagha – Grace Giffordovou.
V průběhu celého Velikonočního povstání zemřelo 450 lidí (přes polovinu byli civilisté), 2 614 bylo zraněno a 9 bylo pohřešováno.

Příspěvek byl publikován | Rubrika: Aktuality | Autor: .
Mgr. Jan Kust

Autor: Mgr. Jan Kust

Autor v roce 2005 vystudoval obor právo na FPR-ZČU a v roce 2006 úspěšně absolvoval studia na Sydney Australian Pacific College (AUS) v oboru ekonomie. Během svých studií vykonal několik studijních pobytů v zahraničí, včetně USA. Během své kariéry pak působil mj. v letech 2006 –2009 v Parlamentním institutu, v roce 2009 na Úřadu vlády ČR a mezi léty 2009 až 2011 coby vedoucí oddělení migrace na MPSV. V rámci lektorské praxe působil na Institutu státní správy a Vysoké škole CEVRO Institut. V současné době pracuje v Odboru podpory legislativy VZP ČR a spolupracuje s Ústavem práva a právní vědy, o.p.s.