Jak se stavěla zeď mezi státem a církví – Separation of church and state

Určitě tomu tak není vždy, ale čas od času se náš moderní svět potýká s problémy, které kdosi, kdysi dávno předvídal a snažil se jim předejít. V naší „západní” kultuře máme zřejmě hluboko uvnitř založenu společnou myšlenku o odluce státu a církve a tato myšlenka nám zapadá do série základních kamenů, na nichž, podle nás, lze jedině postavit fungující demokratický, právní stát.

Pokud se na myšlenku odluky státu a církve podíváme z čistě právního pohledu – není zase tak stará. Autorství samotné fráze (v originále „Separation of church and state”) o odluce (nikoliv myšlenky – ta je nepochybně mnohem starší) bývá obecně přisuzována Thomasi Jeffersonovi, který ji prvně, prokazatelně použil v jednom ze svých dopisů, otištěných i v novinách v roce 1802. Jefferson v tomto dopise použil výrazu „wall of separation“ – tedy „zeď oddělující“ církev a stát.

635716335783776523-1907621126_shutterstock_96065306.imgopt1000x70

Ústava USA, která si příští rok připomene kulaté výročí svého vzniku sama o sobě vlastně tuto zeď ani tak nestaví – spíše jakýsi plot, když ve svém článku VI. hovoří o tom, že žádné náboženské vyznání se však nesmí vyžadovat jako podmínka k zaujetí funkce či plnění jakékoli společenské povinnosti ve Spojených státech.

Dvě dimenze odluky církve a státu

To co si autoři tohoto pojmu pod odlukou církve a státu představovali, vlastně ani tak nevyvěrá z textu ústavy USA, jako spíše z prvního dodatku k Ústavě USA a má dvě dimenze. Na základě tohoto dodatku nesmí Kongres USA vydávat zákony zavádějící nějaké náboženství nebo zákony, které by zakazovaly svobodné vyznávání nějakého náboženství. Právě tyto dvě dimenze odluky církve a státu tvoří/mají tvořit onu nepropustnou zeď – nesmí existovat státní náboženství a stát nesmí omezovat svobodu vyznání.

Myšlenka, podle které státní autority nesmí omezovat svobodu vyznání, nebyla ani na půdě Severní Ameriky nic nového, dokonce se v tomto smyslu jako jeden z prvních zásadních dokumentů, který v této sféře bývá zmiňován, objevuje i jméno tzv. Flushingské stížnosti (Flushing remonstrance). Touto stížností se 27.12 1657 obrátila skupina 30 Anglických osadníků na Petera Stuyvesanta, nizozemského koloniálního správce tehdejšího Nového Amsterdamu (dnes New Yorku).

Tento správce všech nizozemských kolonií v Severní Americe se netěšil dobré pověsti mezi osadníky a nepodporoval příliš jejich snahy o samosprávu, včetně toho, že prohlásil za protizákonný výkon všech vyznání mimo protestantského. Nizozemsko bylo zemí, které mělo velkou tradici konfesní tolerance – vždyť samo si svou nezávislost, a to včetně útlaku kvůli odlišnému vyznání museli Nizozemci tvrdě vybojovat proti Španělům. Stuyvesantův krok se tak nesetkal s bezvýhradnou podporou a osadníci se proti němu bouřili.

Nejzajímavější na Flushingské stížnosti jsou především 4 její aspekty, které vyzdvihnul ve svém díle historik Kenneth T. Jackson:

  • postuluje svobodu vyznání jako jedno ze základních práv,
  • autoři své tvrzení nejenže zformulovali, ale také jej adresovali formou petice přímo státním úřadům,
  • Flushingská stížnost je sice mířena ve prospěch svobody vyznání, ale jejími autory byli vesměs lidé, kterým oficiální zásah ve výkonu jejich vyznání nevadil – byli to všichni protestanti. Autorů se tedy zákaz nedotýkal, ale v omezování svobody vyznání především tzv. Kvakerů viděli nesprávný krok, proti kterému cítili povinnost se ohradit,
  • text samotný je psán na vysoké literární úrovni.

Autoři Flushingské stížnosti se zmiňují v jejím textu o tom, že nechtějí soudit jiné pro výkon jejich vyznání, neboť jim samotným mimo jiné bůh přísně říká, že ten kdo ostatní zavrhuje a soudí, bude sám zavrhnut a odsouzen. Místo toho autoři navrhují, aby bylo každému umožněno zodpovídat se jeho vlastní vyšší bytosti, dle jeho uvážení.

Další z velikánů raných Spojených států – James Madison tvrdil, že odluka církve a státu je důležitá i proto, aby si obě tyto složky mohly uchovat svou čistotu. Psal o tom, že USA na sebe vzali tu povinnost světu ukázat, že vláda lidu je lepší než vláda krále a šlechty a že tato záslužná práce bude dvojnásob produktivní, pokud se podaří všem dokázat, že náboženství kvete v mnohonásobně čistší podobě, pokud se mu nedostává přímé podpory vlády, ale když se rozvíjí na ní nezávisle.

James Madison dokonce v prvních verzích dodatků ústavy USA počítal i s tím, že podobné omezení, vztahující se ke Kongresu – tedy zákaz státního náboženství a zákaz omezování svobody vyznání bude formulováno i pro jednotlivé zákonodárné sbory států Unie, což se nakonec do podoby výsledného textu nepromítlo. I z tohoto důvodu nebyla a dodnes vlastně ani není odluka církve a státu vnímána jako absolutní.

Státy unie a svoboda vyznání

Na úrovni některých států Unie tak vlastně až do přijetí jejich vlastních ústav, nebo listin práv a svobod zůstávala odluka církve a státu v rukou jejich volených zástupců. Sám Jefferson mezi svými díly vyzdvihuje nejvýše, kromě Prohlášení nezávislosti USA, Virginská statuta zajištující svobodu vyznání z roku 1779 – Virginia Statute for Religious Freedom. V tomto textu Jefferson jednoznačně zformuloval svou představu o základním právu na svobodu vyznání. Byť vlastně tento text nepočítá s absencí vyznání, byl psán i jako reakce na jeden z návrhů Patricka Henryho, kterým chtěl sice zajistit svobodu vyznání ve Virginii, ovšem zároveň chtěl Virgiňanům založit povinnost odvádět poplatky církvi, dle jejich určení.

gp-church-state

Ústava státu Massachusetts pak z jedné strany svobodu vyznání zakotvovala, ale zároveň umožňoval moci zákonodárné za určitých podmínek vytvořit státní správě i samosprávě takový právní rámec, který by jim umožnil, nebo dokonce přikázal zajistit podporu některým vybraným náboženským aktivitám (výuka na školách apod.) Tento systém byl opuštěn v roce 1833 a mezidobí bývá také nazýváno jakožto období „státního náboženství“ v Massachusetts.

Stát Connecticut zvolil jiný přístup a podporu státního vyznání naopak zavedl téměř napřímo. Tento stav vznikl i z toho důvodu, že Connecticut nepřijal až do roku 1818 svou vlastní ústavu, ale pouze upravil své původní zakládající dokumenty z dob nadvlády Britů, čímž roli Anglikánské církve nahradil nově vzniklou odnoží. Univerzita Yale – v té době církevní, tak dostávala státní dotace, aniž by tento svůj status byla nucena změnit.

Stejně tak na úrovni některých států byla zavedena i možnost obsazení některých veřejných úřadů vázat i na příslušnost k některému vyznání (byť třebas toto právo nebylo vždy v praxi vykonáváno). Jednotlivé státy unie také zaváděly právní normy, kterým se souhrnně říkalo Nedělní zákony (Sunday laws) – zákony, kterými chtěli zákonodárci regulovat některé aktivity o církevních svátcích a nedělích. V případě těchto Nedělních, nebo také Modrých zákonů se jednalo třeba o omezení, která regulovala třeba prodej alkoholu, provozování sázkařských her, prodej domácích potřeb, automobilů a jiných komodit, nebo třeba zákaz lovů se zbraní, ale i dalších věcí.

Tyto zákony platí v některých státech v různé podobě ještě nyní a nejsou považovány za protiústavní. Jak prohlásil Nejvyšší soud USA třeba ve sporu McGowan v. Maryland z roku 1961, třebaže tyto zákazy vznikly i s úmyslem podpořit návštěvnost křesťanských kostelů a mší, v současné době slouží jinému účelu – mají zajistit jednotný den klidu pro všechny občany na světské bázi a slouží k zajištění profánních cílů, jako je zdraví, bezpečnost, odpočinek a všeobecný rozvoj skrze společný den pracovního klidu.

Tuto jistou dvoukolejnost ukončil do značné míry až XIV dodatek ústavy USA, jehož prostřednictvím, jak bylo dovozeno judikaturou, se i prvních deset dodatků Ústavy USA vztahuje na jednotlivé státy. V době přijetí tohoto dodatku – po občanské válce v roce 1868 však již svobodu vyznání a zákaz tvorby státního náboženství prostřednictvím zákonodárných sborů jednotlivých států regulovaly ústavy samotných států Unie

Odluka církve a státu před soudy

Jeffersonův koncept odluky církve a státu se stal součástí soudního přezkumu nesčíslněkrát a tak je z čeho vybírat. Již v roce 1878 ve sporu Reynolds vs. U.S. tak Nejvyšší soud USA potvrdil, že pro výklad pojmu „náboženství” a „vyznání” je třeba pochopit kontext v jakém je používali především právě Jefferson a Madison.

supreme-court-building

V roce 1947 zase soudci posuzovali ve sporu Everson v. Board of Education úpravu dotací státu New Jersey, která podporovala autobusovou školní dopravu veřejným i církevním školám. Rozhodnutím poměrem 5-4 soudci dospěli k tomu, že tato úprava protiústavní není, byť paradoxně obě strany soudců hovořily o tom, že zeď mezi státem a církvi postavená Prvním dodatkem musí být zachována vysoká a neporušená.

V roce 1962 pak Nejvyšší soud USA dospěl k jednoznačnému závěru, že byť se jedná o modlitbu s nepovinou účastí, nesmí být ve veřejných školách zavedena praxe modlení či recitace náboženských textů. To vše soud prohlásil ve sporu Engel v. Vitale, ve kterém posuzoval modlitbu odsouhlasenou veřejným orgánem státu New York.

A třeba v roce 1968 ve sporu Epperson v. Arkansas Nejvyšší soud rozhodnul, že pravidlu o odloučení církve a státu odporuje i právní úprava státu Arkansas, která zakazovala výuku evoluční teorie na veřejných školách. Ve svém odůvodnění dospěl soud k závěru, že omezení ze strany státu Arkansas byla protiústavní, neboť si z celého systému vědeckých poznatků vybrala ten aspekt, který byl v rozporu s jednou z náboženských doktrín a tento rozpor vyřešil zákazem výuky evoluce.

Stejně tak Nejvyšší soud řešil i to, zda je ústavně konformní vánoční výzdoba ve formě betlémků a křesťanských symbolů vánoc (jesliček) umístěných na veřejných, městských či státních prostranstvích. Ve sporu Lynch v. Donnelly dospěl k závěru, že se jedná pouze o pasivní symboly svátečního období a nikoliv aktivní symboly propojení veřejných orgánů a náboženského vyznání.

Nejvyšší soud si svou judikaturou vyvinul test, kterému v těchto případech podrobuje posuzovanou problematiku a nazývá se. Tzv. Lemonův test (pojmenován po jednom ze žalobců ve sporu Lemon v. Kurtzman).

Podle tohoto tesu se vlastně posuzují tři aspekty – důvod úpravy (musí být sekulární), dopad úpravy (nesmí omezovat, nebo preferovat určitou církev či vyznání) a dopad úpravy na provázanost veřejných a církevních orgánů.

Závěr

S nadsázkou je možné říci, že zatímco Franklin a Washington byli Svobodní zednáři, Madison a Jefferson (u kterých přímé důkazy nejsou) byli vlastně svobodní zedníci, kteří vystavěli první ústavní zeď oddělující vládu a církev.

Zřejmě byli oba dva příznivci absolutního oddělení těchto institucí, ovšem i za jejich vlády a účasti na věcech veřejných pokračoval Kongres ve své tradici zaměstnávání vlastních kaplanů, text Deklarace nezávislosti USA se odvolával k Vyšší bytosti a oba měli, dle slov svých souběžníků, při nástupu do funkce prezidenta USA k oficiálnímu textu přísahy dodat dovětek „a k tomu mi dopomáhej bůh“, stejně tak je oficiálním mottem USA sousloví „In god we trust“ apod.

Původní vnímání svobody vyznání také nepředpokládalo, dle mého soudu, absenci vyznání a autoři se s tímto aspektem nemuseli nikterak zabývat – to zbylo až na jejich následovníky

Pro nás na západě je existence této zdi asi něco, co vnímáme jako samozřejmé, byť třebas nemáme úplně jasno v tom, jak neproniknutelná a vysoká má být. Tuto zeď jsme stavěli dlouho, a byť má třebas i pevné základy, dostavěna v definitivní podobě není a spory současné – třeba o oblékání burek a nikábů dosvědčují, že ani nikdy dostavěna nebude. Nelze se pak divit, že se tato naše idea vlastně ani nedá transplantovat zemím jiným, které tuto tradici nesdílejí, nebo ji nesdílejí tak dlouho.

Příspěvek byl publikován | Rubrika: Aktuality | Autor: .
Mgr. Jan Kust

Autor: Mgr. Jan Kust

Autor v roce 2005 vystudoval obor právo na FPR-ZČU a v roce 2006 úspěšně absolvoval studia na Sydney Australian Pacific College (AUS) v oboru ekonomie. Během svých studií vykonal několik studijních pobytů v zahraničí, včetně USA. Během své kariéry pak působil mj. v letech 2006 –2009 v Parlamentním institutu, v roce 2009 na Úřadu vlády ČR a mezi léty 2009 až 2011 coby vedoucí oddělení migrace na MPSV. V rámci lektorské praxe působil na Institutu státní správy a Vysoké škole CEVRO Institut. V současné době pracuje v Odboru podpory legislativy VZP ČR a spolupracuje s Ústavem práva a právní vědy, o.p.s.