Státní symboly ČR: Jejich historie a význam

Po sérii článků k Ústavě USA jsem v reakcích čtenářů mimo jiné zaregistroval i drobné popíchnutí ve smyslu, proč se věnovat textu ze země a časů tak vzdálených, když bychom se měli spíše věnovat ústavě naší.

Necítím se být natolik povolaným, abych mohl na blog ústavu přispívat svými příspěvky na téma stávajících neuralgických bodů ústavního pořádku ČR, nebo Vás obtěžoval svou úvahou de lege ferenda. Jakožto právníka s velkým zájmem o veřejné právo a právní dějiny však vnímám jednu oblast upravenou ústavou ČR, které se snad mohu věnovat trochu hlouběji – a to je státní symbolika.

Symbolika nám v té obecné podobě pomůže i s propojením s Ústavou USA – ta totiž oficiální statní odznaky neurčuje, naopak – sama je vlastně takovým symbolem státnosti. Ústava USA je pro Američany, jak mi dovolte parafrázovat, jejich knedlo-zelo-vepřo. To přirovnání profesora Cepla, myslím sedí – i u nás a pro nás je tento pokrm něco bytostně českého, něco na čem si rádi stavíme své hodnoty „Co to může být za chlapa, když nejí knedlíky se zelím?“, případně „A umí alespoň uvařit knedlo-zelo-vepřo?“, nejsou věty našim rodinám zcela vzdálené.

prof. JUDr. Vojtěch Cepl, CSc.

prof. JUDr. Vojtěch Cepl, CSc.

Američané mají svou ústavu jako svůj obecný, neoficiální symbol – ostatní, ty oficiální státní symboly – vlajku, pečeť či hymnu ponechává jejich ústava na úpravě Kongresem. Naše ústava však v tomto ohledu prostor zákonu, minimálně co se výčtu týče, nedává – ve svém 14. Článku definuje státní symboly, mezi které řadí velký a malý státní znak, státní barvy, státní vlajku, vlajku prezidenta republiky, státní pečeť a státní hymnu, přičemž však zákonu ponechává prostor k úpravě přesného vzhledu symbolů a jejich užívání. Tímto zákonem je pak Zákon č. 3/1993 Sb., zákon České národní rady o státních symbolech České republiky (dále jen „zákon o státních symbolech“), což některé komentáře označují za nezvyklé, ovšem v kontextu naší právní historie to můžeme považovat spíše za standardní.

  • Státní symboly plní hned několikerou funkci – reprezentují, identifikují, zachycují historické, někdy až mýtické události z dějin národa a připomínají historickou kontinuitu státu. Z hlediska vývoje státních odznaků odborná literatura[1] odlišuje čtyři základní období:
  • období do počátku vlády krále Přemysla Otakara II.v roce 1253,
  • období od roku 1253 do roku 1752, kdy byl vydán reskript císařovny Marie Terezie, kterým nařídila nadále všechny dokumenty pro teritoria podléhající directoriu (tedy české a rakouské dědičné země) vydávat v jednotné podobě a opatřovat je novou pečetí,
  • období od roku 1752 do roku 1918 – tedy společného znaku Rakouských i Českých zemí a
  • poslední období od roku 1918, které trvá v zásadě dodnes.

K tomuto dělení se samozřejmě dá s úspěchem připojit ještě páté období – tedy po vzniku samostatné České republiky.

Státní symboly moderního (československého) státu byly nejprve prozatímně upraveny vládním nařízením č. 300/1919 Sb., a to tak, že byl regulován pouze státní znak, kterým byl dosavadní znak království Českého, stříbrný dvouocasý lev na červeném štítě (stříbrný dvouocasý lev je znakem království asi od druhé poloviny 12. století). Mezitím začal pracovat zvláštní poradní sbor, „znaková komise“, jejíž návrhy posléze vyústily v přijetí zákona č. 252/1920 Sb., kterým se vydávají ustanovení o státní vlajce, státních znacích a státní pečeti. Členem „znakové komise“ byl také Jaroslav Kursa, který je považován za autora definitivní podoby československé vlajky (podle některých pramenů však podoba vlajky vznikla již za 1. světové války v USA). Státní symboly československého státu, v průběhu dalšího státoprávního vývoje v různé míře modifikované, se pak – s některými nezbytnými změnami, souvisejícími zejména s rozpadem federace – staly státními symboly České republiky.“[2] 

Velký státní znak

Velký státní znak známe všichni, jeho zákonnou definici a oficiální vyobrazení obsahuje § 2 resp. příloha č. 1 zákona o státních symbolech. „Velký státní znak tvoří čtvrcený štít, v jehož prvním a čtvrtém červeném poli je stříbrný dvouocasý lev ve skoku se zlatou korunou a zlatou zbrojí. Ve druhém modrém poli je stříbrno-červeně šachovaná orlice se zlatou korunou a zlatou zbrojí. Ve třetím zlatém poli je černá orlice se stříbrným půlměsícem zakončeným jetelovými trojlístky a uprostřed s křížkem, se zlatou korunou a červenou zbrojí.“[3]

 Velký státní znak

Historie čtvrcení znaku sahá až hluboko do naší minulosti – k vládě Jana Lucemburského, který po konfliktu se svou ženou – Eliškou Přemyslovnou opustil důsledné dodržování přemyslovských tradic a za svůj znak na pečeť pojal čtvrcený štít, střídající českého lva se znakem Lucemburska. Jeho nástupci na našem trůně pochopitelně odkaz na symboliku Lucemburska nepřejali, ale obliba čtvrcených štítů v české heraldice přetrvala. Změnu přinesla vláda Jagellonců, která vnesla do našeho znaku nový prvek středního štítku, který představoval vládnoucí dynastii a tato podoba heraldického symbolu českých králů zůstala zachována až do roku 1711. (následným historickým vývojem byla právě pozice středního štítku brána za nejvýznačnější, proto se do něj přesunul dvouocasý lev)

Autorem návrhu i výtvarného současného provedení velkého státního znaku je heraldik Jiří Louda. Při sestavování znaku, když bylo rozhodnuto o využití čtvrcené varianty, bylo jasné, že mají-li být takto spojeny symboly tří celků, odpovídá heraldickým pravidlům platným v Evropě postup, kdy je symbol hlavní z nich v poli prvním a čtvrtém, druhé a třetí pole dostávají další země.

Plk. v. v. Jiří Louda, dr. h. c.

Plk. v. v. Jiří Louda, dr. h. c.

Velký znak České republiky tedy v první a čtvrtém poli obsahuje znakem Čech/Českého království, kterým byl snad již od druhé poloviny 12. století korunovaný stříbrný dvouocasý lev ve skoku, tedy ve vzpřímené poloze na levé zadní noze, s pravou zadní nohou ve vzduchu. Pravidlem heraldiky také je, že standardní postavení heraldického zvířete je vždy směrem k pravé straně štítu ze strany toho, kdo štít před sebou drží.

Ve druhém a třetím poli velkého státního znaku jsou vyobrazeny dvě orlice – moravská a slezská. Počátky moravského znaku spadají do doby krále Přemysla Otakara II., přičemž šachování (počet polí šachovnice nebyl v té době jednoznačně určen) je nepochybně doloženo od vlády Jana Lucemburského. Z hlediska prestiže druhá pozice mezi okrajovými štítky na velkých pečetích české královské kanceláře patřila zemskému znaku Slezska.

Původní erb dolnoslezských Piastovců a znak nejbohatšího kraje Slezska – Vratislavska, korunovaná černá orlice se stříbrným půlměsícem na hrudním plátu od 15. století reprezentoval nejprve Dolní Slezsko a později celé Slezsko jako zemi v rámci České koruny. Stranou lze doplnit zajímavost, že Morava a Slezsko má ve znaku orlici, nikoliv orla – rozdíl spočívá v tom, že orel se do 14. století zobrazuje se dvěma hlavami, kdežto jeho jednohlavá varianta se nazývá v české heraldice orlice.

Malý státní znak

 „Malý státní znak tvoří červený štít, v němž je stříbrný dvouocasý lev ve skoku se zlatou korunou a zlatou zbrojí.“

200px-MalyStatniZnakCR

Malý státní znak vlastně nelze zcela dokonale odlišit od znaku Čech, či jejich panovníka, což v průběhu historického vývoje vedlo k jeho několikanásobné modifikaci, ale i střetům o jeho podobu. Ať již šlo o zakomponování odkazů na symbolik Slovenska, či nahrazení koruny pěticípou rudou hvězdou.

Zákon o státních symbolech popisuje malý státní znak jako červený štít, v němž je stříbrný dvouocasý lev ve skoku se zlatou korunou a zlatou zbrojí (zbrojí se označují v heraldice drápy všech dravých zvířat, ale i kopyta, rohy a parohy kopytnatců). Dvouocasý lev však není nejstarším znakem českých panovníků. Tím byla v doložené podobě již na konci 12 století plamenná svatováclavská orlice, jakožto symbol vládnoucího Přemyslovce, ať knížete nebo krále. Lev byl v této době považován za znak dynastický a využívali jej nevládnoucí členové rodu Přemyslovců.(zaznamenán je i případ vedlejší linie rodu – Děpolticů[4], kteří se snažili ve své pečeti kombinovat lva i orlici).

Jak již bylo naznačeno výše, velkou měrou se o zásadní úpravy státních znaků postaral Přemysl Otakar II. Tento panovník si ještě před svým nástupem na trůn ve snaze heraldicky vyjádřit svoji pozici budoucího českého panovníka zvolil štít s dvouocasým (tedy mýtickým) lvem. Tento štít si ponechal i po svém nástupu na trůn po smrti svého otce Václava I., čímž se tento symbol stal hlavním heraldickým symbolem českých králů a posléze i státu.

Přemysl Otakar II

Přemysl Otakar II

Dvouocasý lev se tedy stal znakem krále – orlice v šachovaném provedení se stala zemským znakem Moravy (někteří autoři se domnívají, že zemským znakem Čech měla být orlice svatováclavská). Ačkoliv původní výjev lva ve skoku byl lehce odlišný – na příklad měl v klenotu přilbu, barevné provedení je prakticky od dob Přemysla Otakara II. neměnné – stříbrný lev na červeném poli.

Poměrně turbulentní historický vývoj po smrti krále Přemysla Otakara II. a relativní známost jeho znaku umožnila téměř plynulý přechod tohoto symbolu v symbol celé země. Od vzniku České republiky má ve výtvarné stylizaci Jiřího Loudy lev zlatou korunu, jazyk a drápy a stříbrné zuby.

Státní barvy

„Státní barvy jsou bílá, červená, modrá v uvedeném pořadí.”

 19tkbm

Možná nejpoužívanějším státním symbolem jsou státní barvy, a to přesto, že je asi širokou veřejností vnímán spíše coby symbol méně spjatý s naší zemí a jsou vedle pečeti asi nejméně veřejnosti známým symbolem. Státní barvy obecně jsou odvozovány od znaku, přičemž se tak činí podle pravidla, které stanovuje, že jedna barva odpovídá erbovnímu znamení, druhá štítu. V případě Čech tedy byly tyto barvy bílá a červená (bílá může v heraldice nahradit stříbrnou, stejně tak jako žlutá zlatou).

Zmíněné státní barvy jsou z nejstaršího období a především pak od 15 století k vidění především šňůrách, které byly připevněny k panovnické pečeti a v různých barevných stylizacích panovnických záslužných řádů – v případě Čech se uvádí jako takový zřetelný příklad Řád točenice zřízený Václavem IV.(počátkem 15 století upadl tento řád v zapomnění).

Československa republika nejprve převzala zmíněné původní barvy: bílou a červenou, což ale působilo problémy, neboť obdobné barvy užívalo jak sousední Rakousko, tak i Polsko.

Václav IV.

Václav IV.

Jako všeobecně akceptovatelné řešení se ukázalo být doplnění dvojice původních barev o další – modrou, která jednak doplňovala i tzv. Slovanskou trikolóru, charakterizovala i Slovensko, Moravu i Podkarpatskou Rus a odkazovala i barvy velkých mocností – Francie USA ale i Ruska a Británie. Zatímco původní návrhy počítaly s tím, že oba pruhy původních barev budou novým modrým pruhem rozděleny (varianta bílá, modrá, červená), finálně schválený text zakotvil pořadí na bílou, červenou a modrou.

Státní barvy se dokonce na základě vládního nařízení č. 222/1939 Sb. z března roku 1939 staly i vlajkou protektorátu, po druhé světové válce pak z ústavní úpravy symbolů Československa sice státní barvy zmizely, ale po obnově demokracie se do ní opět navracejí a užívají se na vojenských kokardách, na stuhách moderních státních záslužných řadů, k označení státního majetku, nebo třeba při výzdobě při významných státních událostech.

Státní vlajka

„Státní vlajka se skládá z horního pruhu bílého a dolního pruhu červeného, mezi něž je vsunut žerďový modrý klín do poloviny délky vlajky. Poměr šířky vlajky k její délce je 2:3.“

Státní vlajka

Státní vlajka je dnes vedle státních barev jediným stále platným, nezměněným státním znakem z dob Československé republiky – byť dlužno podotknout, že i ona si vybrala „neoficiální pauzu“ ve svém užívání, neboť, jak již bylo zmíněno výše, v době protektorátu byla oficiální vlajkou trikolóra (exilová vláda však užívala vlajku stále stejnou).

Naše vlajka, jak ji známe teď, nemá až tak dlouhou historii – v  Čechách se, podobně jako u státních barev používaly vlajky a prapory v kombinaci červené a bílé (tradičně bílý pruh nahoře, červený dole, ovšem zdokumentovány jsou i případy obráceného použití). Tak jako státní barvy vycházejí ze znaku, vychází i vlajka ze státních barev (což ústava ČR odráží i v pořadí výčtu státních symbolů). V roce 1848 zpopularizovanou formu červeno-bílé vlajky, která sice možná zprvu vycházela spíše z českých zemských tradic, brzo uznával celý národ jakožto svůj symbol.

Vlajka s horním bílým a spodním červeným pruhem tak relativně přirozeně naráz zavlála v roce 1918 nejen v exilu ještě před vyhlášením samostatného státu, ale i ve vznikajícím  Československu. Jak již bylo zmíněno u státních barev – poměrně záhy se vyskytnul problém se zaměnitelností barev i vlajky s okolními státy – respektive potřeba změny státních barev se odrazila i v potřebě úpravy státní vlajky, do které bylo potřeba nově zakomponovat prvek modré.

V roce 1919 se začaly scházet první návrhy nové státní vlajky, nejkladněji byl ohodnocen návrh vodorovných pruhů bílé a červené s modrým klínem, zasahujícím do 1/3 vlajky. 30. 3. 1920 pak byl schválen modifikovaný návrh, kde byl modrý klín prodloužen do 1/2 vlajky, přičemž rozměry stran byly stanoveny v poměru 3 : 2.

Naše vlajka s klínem se stala předmětem sváru hned několikrát, čerstvě po svém zavedení ji část především německého obyvatelstva ČSR spíše odmítala. Stejně tak se předmětem sporu stala vlajka při dělení ČSFR, kdy představitelé Slovenska trvali na tom, že užívání společné vlajky novou Českou republikou bylo v rozporu s uzavřenou dohodou, inkorporovanou i do zákona č. 542/1992 Sb., o zániku ČSFR, že žádný z nástupnických států nebude užívat symbolů rozpadlé federace.

Jaroslav Kursa

Jaroslav Kursa

Přes tyto spory však vlajka, která je dnes státním symbolem České republiky oslaví za necelé 3 roky sto let od svého vzniku v nezměněné podobě. K autorství návrhu vlajky se přihlásilo hned několik umělců, z nichž nejznámější jsou Jaroslavové Kursa a Jareš. Symbolika vlajky spočívala ve sloučení původní vlajky Čech (a můžeme-li to tak říci i Moravy) s modrým klínem, nejspíše symbolizujícím hory na Slovensku (nyní Moravu).

Vlajka prezidenta republiky

„Vlajka prezidenta republiky je bílá, s okrajem skládajícím se z plaménků střídavě bílých, červených a modrých. Uprostřed bílého pole je velký státní znak. Pod ním je bílý (stříbrný) nápis PRAVDA VÍTĚZÍ na červené stuze podložené žlutými (zlatými) lipovými ratolestmi.“

vlajka prezidenta České republiky (dříve prezidentská standarta)

vlajka prezidenta České republiky (dříve prezidentská standarta)

Z tradice vyvěšování jakési „putovní“ vlajky hodnostářů (aby se vědělo, kde právě jsou přítomni – nejčastěji tedy v námořnické tradici, tak jako císařská vlajka v rakouském námořnictvu zavedená v roce 1828) vychází i symbol zvláštní vlajky pro naši hlavu státu. Tomáš Garrigue Masaryk měl zákonem stanovenu podobu prezidentské vlajky upravenu v §2 zákona č. 252/1920 s.b., kterým se vydávají ustanovení o státní vlajce, státních znacích a státní pečeti. „standarta presidentova jest bílá s okrajem skládajícím se z plaménků střídavě bílých, červených a modrých. Uprostřed bílého pole vetkán velký státní znak.”

V takovéto podobě se vlajka prezidenta republiky používala, s pochopitelným přerušením v období Protektorátu Čechy a Morava, až do roku 1960. Zajímavostí, kterou uvádí některé publikace je, že při užívání této podoby vlajky, tedy s velkým státním znakem Československé republiky, na ní byly vyobrazeny symboly reprezentující i některé části území, které již k poválečnému Československu nepatřily. V roce 1960 přijatý zákon č. 163/1960 Sb. zachovával prezidentské heslo „Pravda vítězí”, které v tradici mistra Jana Husa („pravda páně vítězí“) vtiskl už do původní podoby prezidentské vlajky akademický malíř František Kysela (který dotvářel její definitivní vzhled), jinak ovšem reagoval na změnu státního znaku a byly zvětšeny i proporce lipových ratolestí, které vlajku zdobí.

Tradiční heslo padlo za „oběť“ i tenzím při vytváření nových státních symbolů pro demokratické Československo, resp. Českou a Slovenskou Federativní Republiku – v zájmu zachování parity bylo přeměněno na latinské „Veritas vincit“.

Plk. v. v. Jiří Louda, dr. h. c. a státní symboly

Plk. v. v. Jiří Louda, dr. h. c. a státní symboly

Autorem současné vlajky prezidenta republiky je Jiří Louda, přičemž tato smí být užívána výlučně k označení sídla prezidenta republiky v době jeho přítomnosti v České republice, případně jím používaného dopravního prostředku.

Státní pečeť

„Státní pečeť tvoří velký státní znak podložený lipovými ratolestmi po stranách, kolem něhož je opis „ČESKÁ REPUBLIKA“.

Seal_of_the_Czech_Republic

Státní pečeť samozřejmě vychází z tradice užívání státnických pečetí vladaři ve středověku, které byly jaksi „odosobněny“, aby reprezentovaly státy. Naše státní pečeť navazuje historicky na pečeť Koruny království českého, která zobrazovala štít s dvouocasým lvem a pochází z počátku 15 století a na tzv. Svatováclavské pečeti ze století 16.

Jak uvádí Sedláček, byla první československá statní pečeť zjevně pouze dočasného charakteru a byť měla být od roku 1920 nahrazena dokonce dvojicí oficiálních pečetí – malou a velkou, užívána byla v původní prozatímní podobě až do roku 1924 (snad kvůli dlouhé době výroby ebenových držadel). Zatímco původní, prvorepublikové pečeti uchovával předseda vlády, změna v roce 1960 přenesla tuto povinnost do rukou prezidenta republiky. V dalším průběhu se samozřejmě měnil znak, který tvoří střed pečeti a název země a po stranách byly přidány i lipové ratolesti.

Lípa svou symbolikou odkazuje na tradici „slovanského stromu“ – tedy lípy, který se jako symbol panslovanské pospolitosti rozšířil především po Všeslovanském sjezdu v roce 1848. Na tomto setkání zástupců nejen Čechů, ale i na příklad Rusínů, Chorvatů, ale i dalších, byla lípa přijata, snad na návrh F.LČelakovského, jako národní symbol. Byla to vlastně reakce na Frankfurtský sněm, kde byl jako symbol velkoněmectví zvolen dub.

Současná podoba státní pečeti pochází z dílny Zdeňka Přikryla.

Státní hymna

„Státní hymnu tvoří první sloka písně Františka Škroupa a Josefa Kajetána Tyla „Kde domov můj“.“

Kde domov můj je jistě jednou z nejznámějších písní a coby neoficiální hymna má tradici již z konce předminulého století. V podmínkách Čech, jak uvádí i Sedláček navazovala na tradici starších chorálů, typu Ktož sů boží bojovníci, či ještě starší Hospodine pomiluj ny, nebo Svatý Václave.

Josef Kajetán Tyl

Josef Kajetán Tyl

Kde domov můj zazněla poprvé v rámci hry Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka na konci roku 1834. Hra pochází z pera Josefa Kajetána Tyla a píseň byla složena Františkem Škroupem. Jejím prvním interpretem se v roli slepého žebráka Mareše stal Karel Strakatý, píseň rychle zlidověla, přičemž národní hymnou se stala pouze sloka první (a oproti originálu lehce pozměněná – zastaralé slovo „jest“ bylo nahrazeno „je“). Nedílnou součástí státní hymny Československa pochopitelně byla i část slovenská -

„Nad Tatrou sa blýská“. Tu otextoval na motivy lidové písně Janko Matúška při protestním odchodu Štůrovců z Bratislavy (původní verzi tvořila pouze první sloka písně, současnou pak sloky dvě).  O vztahu Čechů k jejich hymně, jejích uměleckých kvalitách, inspiračních zdrojích i rozboru textu toho bylo napsáno již víc než dost.[5]  Z právního hlediska snad jen dlužno podoktnout, že státní hymnu naše ústava formálně řadí mezi státní symboly až od roku 1993 – do té doby se jí v ústavě pozornost nevěnovala.


[1] Na příklad Symbols of The Czech Republic. Sedláček, Pavel. [Praha] : Úřad vlády České republiky, 2007. 41 s., il. [souběžný čes. a angl. text] ISBN:978-80-87041-29-1. Dále i „Sedláček“.

[2] Sládeček, V., Mikule, V./Suchánek, R., Syllová, J.: Ústava České republiky. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2016, 1264 s.

[3] V dalších podkapitolkách text uvedený kurzívou obsahuje citace příslušných pasáží z tohoto zákona.

[4] Děpolt I.byl druhorozeným synem knížete Vladislava I.

[5] Krásné články jsou k nahlédnutí třeba zde http://ceskapozice.lidovky.cz/bory-sumi-nerusit-03f-/tema.aspx?c=A141008_151511_pozice-tema_kasa, nebo zde https://www.i60.cz/clanek/detail/10233/krasna-hymna-kde-domov-muj-nemela-na-ruzich-zrovna-ustlano.

 

Příspěvek byl publikován | Rubrika: Aktuality | Autor: .
Mgr. Jan Kust

Autor: Mgr. Jan Kust

Autor v roce 2005 vystudoval obor právo na FPR-ZČU a v roce 2006 úspěšně absolvoval studia na Sydney Australian Pacific College (AUS) v oboru ekonomie. Během svých studií vykonal několik studijních pobytů v zahraničí, včetně USA. Během své kariéry pak působil mj. v letech 2006 –2009 v Parlamentním institutu, v roce 2009 na Úřadu vlády ČR a mezi léty 2009 až 2011 coby vedoucí oddělení migrace na MPSV. V rámci lektorské praxe působil na Institutu státní správy a Vysoké škole CEVRO Institut. V současné době pracuje v Odboru podpory legislativy VZP ČR a spolupracuje s Ústavem práva a právní vědy, o.p.s.