RODINNÉ PRÁVO: Bičem na soudce, na děti či na rodiče?

Koncem srpna 2017 prošla bez většího zájmu veřejnosti novela zákona č. 292/2013 Sb., která doplnila § 471 odst. 2. Citované ustanovení říkalo, že ve věcech péče soudu o nezletilé děti rozhoduje soud s největším urychlením. Tato obecná formulace se našich zákonodárcům nezdála dostačující, proto nově má soud povinnost skončit věc do šesti měsíců od zahájení řízení, ledaže jsou přítomny důvody zvláštního zřetele hodné. Pak bude soud muset nesplnění lhůty pro rozhodnutí odůvodnit.

Zarputilá rodičovská veřejnost i aktivističtí novináři zajisté zajásají, jaký to geniální bič na soudce naši zákonodárci opět vymysleli. Zato právník, jenž se rodinnému právu věnuje, si jen těžce a unaveně povzdechne. Zpovzdálí a od televize se totiž zdá, že největším záškodníkem ve věcech rozhádaných rodičů jsou právě opatrovničtí soudci, kteří nejspíš lelkují na lenošce či se opalují na zahradě, místo aby soudili věci našich robátek. Skutečnost je ovšem jako obvykle mnohem prozaičtější. Dvě třetiny rodičů jsou schopny dohody, a řízení ve věcech jejich nejdražších bývají proto skončeny velmi rychle, obvykle mnohem dříve, než činí ona šestiměsíční lhůta. Také podstatná část z třetí třetiny je nakonec za pomoci soudců a opatrovníků z OSPODů dokopána k dohodě a řízení ve věcech jejich dětí končí ihned poté, co se pod dohodu – leckdy přirozeně se skřípěním zubů – podepíší. Pro tento převažující podíl je tedy nová právní norma zbytečná.

rodinné právo

A pak zůstává několik málo procent zuřivě rozhádaných, patologických, mstících se či jinak divných rodičů, odolných jakémukoliv rozumnému manipulování okolí. Tito zabedněnci (leckdy stačí jen jediný z páru) ze všech sil tlačí káru sporu dál, zahrnují soud i opatrovníka desítkami mailů, dopisů, znaleckých posudků, zpráv, nelegálně získaných odposlechů a dalších důkazů, nutí soud provádět stohy další důkazy, až spis převýší velikost jejich ega, proti každému rozhodnutí se odvolávají, a hrozí-li konečně skončení věci, obstrukčně využívají všech nástrojů zbytnělého občanského soudního řádu či toho zákona s divným názvem (zákona o zvláštních řízeních soudních). Takovým případům je poněkud úsměvné stanovit na papíře šestiměsíční lhůtu, neboť rodiče sami ji svými snahami desetinásobně překročí, čímž naplní obsah pojmu „důvody zvláštního zřetele hodné“. Pro ně je nová lhůta naprosto zbytečná a její zavedení jen uloží unavenému soudci (nejčastěji soudkyni – navzdory politické korektnosti) nutnost doplnit do odůvodnění už tak dlouhého rozhodnutí další odstavec, který poněkud nadbytečně odvolacímu soudu odůvodní její překročení.

Rodinne pravo

Vysvětlovat výše uvedené vševědoucím zákonodárcům se ukázalo stejně nadbytečné, patrně s ohledem na volby přibližující se rychlostí kulminující volební kampaně. S pány poslanci je to podobné jako s Ministerstvem spravedlnosti, které nechce vidět ani slyšet přetížené opatrovnické soudy, zahlcené přezkumem svéprávností a nárůstem agendy v důsledku nového občanského zákoníku. Osobně znám několik soudkyň, které chodí diktovat rozsudky o víkendech, kolabují z přepracování a hroutí se z emocionálních bitev, kterým porotcují. Na druhé straně – proč se divit obvyklému průběhu, jímž se v naší divné zemi napravují problémy dlouho neřešené? Namísto aby se zdravé rozhořčení obrátilo proti skutečnému pachateli – zavilým, zabedněným a nevidoucím rodičům přesvědčeným o své jediné pravdě – hodí se přidat další povinnost skupině, jež nejspíš nikomu nestojí za trochu zastání.

SOud

A to jsem se zaměřila jen na jednu novinku z balíčku plného podobných překvapení (mimochodem jen za letošní rok jde už o třetí novelu procesních předpisů). Podle předkladatele je jejím cílem posílení práv dítěte. Ještě štěstí, že standardní potomek je gumová, omyvatelná a takřka nezničitelná hračka, jež nakonec navzdory pokusům a omylům rodičů vyroste v dospělého….ehm…voliče.

Příspěvek byl publikován | Rubrika: Aktuality | Autor: .
JUDr. Daniela Kovářová

Autor: JUDr. Daniela Kovářová

Vystudovala Právnickou fakultu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Brně (nyní Masarykova univerzita), kde získala titul doktorky práv. Po složení advokátních zkoušek otevřela v Plzni advokátní praxi zaměřenou na smluvní agendu, rodinné právo a obhajobu v trestních věcech. Od roku 1997 spolupracuje s Českou advokátní komorou. Od roku 2002 je zkušební komisařkou pro advokátní zkoušky a od roku 2012 pro mediační zkoušky. Od května 2008 do ledna 2011 byla ředitelkou Justiční akademie, vzdělávací instituce pro soudce, státní zástupce a další zaměstnance rezortu spravedlnosti. Od května 2009 do července 2011 byla ministryní spravedlnosti ve vládě Jana Fischera. V březnu 2011 se vrátila zpátky do advokacie a založila a do současné doby vede odborný časopis Rodinné listy. Její advokátní kancelář se specializuje na právo rodiny. Publikuje odborné články a fejetony v právnických časopisech a denním tisku, je spoluautorkou několika komentářů. Od roku 2016 působí jako lektorka Ústavu práva a právní vědy, o.p.s. a European Business School SE, kde vyučuje moduly v programu LLM Rozhodce, Mediátor a Rodinná judikatura.