Právo na vlastní názor

V médiích jsem se dočetla, že prezidentské volby rozdělují společnost. Nemyslím si to, stejně jako se nedomnívám, že společnost rozděluje libovolný jednotlivec, kandidát, prezident, král, spisovatel, sportovec, vševěd či jedna jediná veličina, jíž se často tato kouzelná schopnost připisuje. Společnost je prostě rozdělena, co svět světem stojí, a jednotlivé skupiny se sdružují podle zájmů, zálib, hodnotových orientací, zkušeností a řady dalších parametrů. Bylo tomu tak v minulosti a nepochybuji, že se stejným způsobem budou vyvíjet i společnosti doby budoucí. Jen je to dnes všechno více vidět.

Často je nám jednotlivcům vytýkáno, že žijeme ve svých bublinách, v nichž nestojíme o odlišný názor, nemáme zájem se ho ani dozvědět, a netoužíme, aby nám někdo snášel argumenty, jež by nás mohly vést ke změně našeho názoru. Ale i sociální bubliny existovaly v minulosti a lidé se včera, stejně jako dnes jejich teplem a bezpečím obklopovali, možná proto, aby je pružná hranice dokázala bezpečně ochránit před nebezpečným světem bublin jiných, nám neznámých a nepochopitelných. Jediný rozdíl mezi dobou dávno minulou, minulou nedávnou a dneškem je v tom, že za přispění internetu, Facebooku, Twitteru a dalších povýtce technických vymožeností máme povědomost o všech těch sousedních bublinách i o kritických názorech, jež jedna bublina vůči bublině jiné sdílí. Ještě včera jsme totiž ani nevěděli, co si o nás jiná bublina myslí, zatímco dnes odsudek dostáváme bez objednání a bez vyžádání ze všech stran.

220px-Mr_Pipo_Contraries.svg

Lze si nad tím zajisté povzdechnout a zavzpomínat na staré, dobré a neinformované časy. Obávám se však, že cesta zpět do technologického pravěku zatím navzdory alarmistům není pravděpodobná, a tak nám nezbývá než se naučit existovat ve světě plném průhledných bublin, z nichž se vedle obrazu volně šíří i zvuk. A kdyby jenom zvuk. Co mě trápí, jsou nadávky, urážky, dehonestace a zesměšňování obyvatel jedné bubliny druhou. Nejsou to přece ani tři desítky let, kdy si člověk musel něco jiného myslet a něco odlišného říkat, aby za svůj názor nedostal na pamětnou. Tu dobu si řada z nás přece dobře pamatuje, a zajisté jsme nevěřili, že by se ty časy nehostinné mohly někdy vrátit. A ejhle – máme je tady.

plzen

Právník by mohl lehce oponovat, že podle čl. 15 a čl. 16 Listiny základních práv a svobod (svoboda myšlení a svědomí a svoboda projevu) mám právo na vlastní názor, mám právo si myslet, co uznám za vhodné, a zákaz diskriminace právně vylučuje, aby mě někdo jen kvůli mému názoru urážel a peskoval, přesto se přesně to všude kolem mě právě děje.

Důsledky dnešního stavu jsou bohužel nedozírné: část veřejnosti jsou provokatéři a lidé, kteří se nebojí střetů. Ti jsou a budou za všech okolností upřímní a připraveni bojovat o právo mít názor a nahlas jej navzdory útoků a dehonestaci sdělit. Řada slušných a obyčejných lidí si svůj úhel pohledu, svůj názor či postoj podobně jako v dobách totalitních ponechá za zamčenými ústy. A vzhledem k sílícím nadávkám, urážkám a opovrhování se jim vlastně ani nikdo nemůže divit. Výzvy ke klidu, k respektu, k toleranci či ke střízlivosti jsou bohužel ojedinělé a hrubiány na druhé straně či v jiné bublině k rozumu nejspíš nepřivedou. Bolí mě srdce, když o tom píšu, ale je třeba podívat se pravdě do očí: novodobý teror nastupuje. Dá se ještě proti němu bojovat? Nevím. Nezbývá než čekat, koho smete a koho vyzdvihne.

Autorka – advokátka, prezidentka Unie rodinných advokátů a předsedkyně redakční rady Rodinných listů – vyučuje v Ústavu práva a právní vědy 

Příspěvek byl publikován | Rubrika: Aktuality | Autor: .
JUDr. Daniela Kovářová

Autor: JUDr. Daniela Kovářová

Vystudovala Právnickou fakultu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Brně (nyní Masarykova univerzita), kde získala titul doktorky práv. Po složení advokátních zkoušek otevřela v Plzni advokátní praxi zaměřenou na smluvní agendu, rodinné právo a obhajobu v trestních věcech. Od roku 1997 spolupracuje s Českou advokátní komorou. Od roku 2002 je zkušební komisařkou pro advokátní zkoušky a od roku 2012 pro mediační zkoušky. Od května 2008 do ledna 2011 byla ředitelkou Justiční akademie, vzdělávací instituce pro soudce, státní zástupce a další zaměstnance rezortu spravedlnosti. Od května 2009 do července 2011 byla ministryní spravedlnosti ve vládě Jana Fischera. V březnu 2011 se vrátila zpátky do advokacie a založila a do současné doby vede odborný časopis Rodinné listy. Její advokátní kancelář se specializuje na právo rodiny. Publikuje odborné články a fejetony v právnických časopisech a denním tisku, je spoluautorkou několika komentářů. Od roku 2016 působí jako lektorka Ústavu práva a právní vědy, o.p.s. a European Business School SE, kde vyučuje moduly v programu LLM Rozhodce, Mediátor a Rodinná judikatura.