Může stát podporovat manželství?

Ve dnech 12. až 18. února 2018 probíhá po celé zemi a možná i v dalších zemích světa aktivita nazvaná Národní týden manželství. Zájemci zajisté vyhledají na jiných místech informace o důvodech, jež spolky a iniciativy vedou k podpoře této odvěké instituce. Koneckonců i Unie rodinných advokátů se do akce zapojila, neboť manželství jako základní stavební kámen rodiny považuje spolu s klasikem dávno zemřelým a jinak překonaným za základ státu. A je věru dobře, že tak činí, neboť řada výzkumů jasně prokázala, že lidé, kteří žijí v manželství, se dožívají vyššího věku, jsou zdravější a spokojenější, méně zneužívají alkohol a omamné látky, méně trpí depresemi a méně často se pokoušejí o sebevraždu. Vědci už dokonce popsali příčiny blahodárného manželského působení: sezdaní jedinci považují svůj stav za trvalý, a tak v němž omezují jednání pro ně riziková. Rozvést manželství není jednoduché a právní překážky taktéž spolupůsobí, takže se sice rozpadá každé druhé manželství, avšak pokud se s partnerem nevezmete, pravděpodobnost rozpadu vztahu se zvyšuje na 70 %. Výhody manželství pro jednotlivce tak máme jasně zmapované a popsané. A jak se můžeme přesvědčit v jiných oblastech, stát se pokouší starat se o naše zdraví: zakazuje nám kouřit, zdaňuje cigarety a alkohol, trvá na dětských sedačkách a nalepuje reflexní nášivky na oblečení, informuje nás o složkách v potravinách a ukládá výrobci povinnost informovat o jeho kalorické hodnotě. Otázkou však je, co dělá stát, aby podpořil samotnou instituci manželství, resp. co by měl či mohl ještě více dělat.

rodina

Stát, resp. zákonodárce tvrdí, že manželství upřednostňuje před jinými formami partnerského soužití, jak se můžeme dočíst v důvodové zprávě k zákonu č. 89/2012 Sb., jenž v obecnou známost vešel pod označením nový občanský zákoník. Právě on totiž právem upravuje výlučně manželství, naopak nesezdané soužití, život singles či kohabitaci (dlouhodobé spolužití páru bez sňatku) zcela záměrně opomíjí. Odhlédněme od poněkud paradoxní situace, že tento zákon ujařmil manželství takovou řadou právních povinností, že jej takřka žádná dvojice není schopna splnit. Nesuďme v této souvislosti ani reálnou nemožnost se právní úpravy před soudem dovolat. Přísné a obsáhlé právo, násobnější, než bylo to minulé, v konečném důsledku však snoubence spíš od manželství odrazuje, což je umocněno hysterickou obavou veřejnosti z dluhů, které by si snoubenec mohl přinést do manželství. K tomu ke všemu se přidá moderní trend života bez závazků, a tak máme plasticky načrtnutou dnešní situaci, v níž do manželství vstupuje méně než polovina spolužijících dvojic.

Pokud by stát byl konsekventní, důsledný a sledoval v čase stále stejný cíl, měl by výrazně podpořit manželství před nesezdanými dvojicemi, k mému údivu tak ovšem nečiní. A teď si můžeme klást otázku, zda je důvodem jeho liknavost, nezájem politiků, nulový zájem lobbistických skupin anebo obava z diskriminace či něco docela jiného. Stát je tak partner poněkud nesolidní, neboť sice cosi zavedl a zřídil nástroje k právní kontrole, ale pak rezignoval na snahu vychovávat, podporovat, motivovat či upřednostnit dvojice, aby do manželství vstupovaly. O nulové výchově k rodičovství, manželství, mateřství a odpovědnosti ve školách pak ani nemluvě.

Jak by a co by stát naopak mohl konat, činit, páchat a podporovat? Nástroje jsou mnoho let známé a mnohé státy (socialistické, ale i jiné) je už úspěšně vyzkoušely. Příkladem mohou být bezúročné či minimálně úročené novomanželské a manželské půjčky, daňové zvýhodnění, státní byty pro manželské páry či jiná cíleně zaměřená sociální podpora. Namísto podpory manželství a rodiny se ovšem naše blahorodí v posledních letech zaměřuje výlučně na podporu dětí, které subvencuje stejným způsobem, lhostejno, zda se děťátko narodí ženě singles, nesezdané dvojici, náhradní mamince či manželskému páru. Zastánci zákazu diskriminace nejspíš jásají a slaví, tato politika však v reálu ničemu nepřispívá. Dětí se stejně nerodí více než dřív a za maličký přírůstek obyvatelstva mohou spíš cizinci a jiné národnosti, které k nám přišly v posledních letech. Manželství jako instituci tak nejspíš zvoní umíráček. Že do něj vůbec ještě menší polovina mladých vstupuje, znamená, že tak činí spíše státu a právu navzdory, a nikoliv proto, že by se jím cítila podporována. A tak se tě, milý státe, ptám: koho jsi skutečně chtěl podpořit, k jakému cíli směřuješ a v čem vlastně vidíš naši i svou světlou budoucnost?

Autorka – advokátka, prezidentka Unie rodinných advokátů a předsedkyně redakční rady Rodinných listů – vyučuje v Ústavu práva a právní vědy 

Příspěvek byl publikován | Rubrika: Aktuality | Autor: .
JUDr. Daniela Kovářová

Autor: JUDr. Daniela Kovářová

Vystudovala Právnickou fakultu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Brně (nyní Masarykova univerzita), kde získala titul doktorky práv. Po složení advokátních zkoušek otevřela v Plzni advokátní praxi zaměřenou na smluvní agendu, rodinné právo a obhajobu v trestních věcech. Od roku 1997 spolupracuje s Českou advokátní komorou. Od roku 2002 je zkušební komisařkou pro advokátní zkoušky a od roku 2012 pro mediační zkoušky. Od května 2008 do ledna 2011 byla ředitelkou Justiční akademie, vzdělávací instituce pro soudce, státní zástupce a další zaměstnance rezortu spravedlnosti. Od května 2009 do července 2011 byla ministryní spravedlnosti ve vládě Jana Fischera. V březnu 2011 se vrátila zpátky do advokacie a založila a do současné doby vede odborný časopis Rodinné listy. Její advokátní kancelář se specializuje na právo rodiny. Publikuje odborné články a fejetony v právnických časopisech a denním tisku, je spoluautorkou několika komentářů. Od roku 2016 působí jako lektorka Ústavu práva a právní vědy, o.p.s. a European Business School SE, kde vyučuje moduly v programu LLM Rozhodce, Mediátor a Rodinná judikatura.