Tisk

Listina základních práv Evropské unie

JUDr. Luděk Lisse, Ph.D. LL.M.

Listina základních práv Evropské unie

I. Úvod

Předmětem tohoto článku nebude pojednání o Smlouvě pozměňující Smlouvu o Evropské unii a Smlouvu o založení Evropského společenství, Lisabon, 13. prosince 2007 (dále jen „Lisabonská smlouva"), o níž již bylo napsáno a ještě bude[1] předneseno mnohé, ale zaměříme se na v poslední době v žurnalistice často traktovanou, leč právníky stejnou měrou opomíjenou Listinu základních práv a svobod Evropské unie neboli přesným značením Listinu základních práv Evropské unie ze dne 7. prosince 2000, ve znění upraveném dne 12. prosince 2007 ve Štrasburku (dále jen „Listina EU" nebo „Listina základních práv EU"). Listina EU se stala pro Českou republiku závaznou (vzdor českému opt-outu, viz dále) prostřednictvím odkazu v čl. 6 odst. 1 Smlouvy o Evropské unii ve znění Lisabonské smlouvy, který stanoví: „Unie uznává práva, svobody a zásady obsažené v Listině základních práv Evropské unie ze dne 7. prosince 2000, ve znění upraveném dne 12. prosince 2007 ve Štrasburku, jenž má stejnou právní sílu jako Smlouvy."

Co se týče geneze Listiny EU, připomeňme, že Evropská rada na svém zasedání v Kolíně nad Rýnem ve dnech 3. a 4. června 1999 rozhodla o sepsání návrhu dokumentu, který by sumarizoval základní práva občanů v rámci Evropské unie. Termín pro vypracování dokumentu byl stanoven do konce roku 2000. Evropská rada definovala cíl, aby základní práva použitelná na úrovni Unie byla sjednocená v jediném dokumentu (Chartě - Listině) a tím by došlo ke zvýšení povědomí o těchto právech. Listina EU vychází ze smluv Společenství a mezinárodních úmluv (např. Evropská úmluva o lidských právech z roku 1950 nebo Evropská sociální charta z roku 1989). Ale je založena také na ústavních tradicích členských států EU a na vydaných deklaracích Evropského parlamentu.

Na základě předběžného návrhu Listiny EU oslovila Evropská rada během svého zasedání v prosinci 2000 Evropskou komisi a Parlament a vyzvala je, aby společně vyhlásily Listinu základních práv EU. Listina EU pak byla deklarována 7. prosince 2000 během zasedání Evropské rady v Nice. Znění Listiny EU bylo v roce 2007 právě v souvislosti s finalizací textu Lisabonské smlouvy novelizováno. Plný název uvedeného dokumentu je nyní Listina základních práv Evropské unie ze dne 7. prosince 2000, ve znění upraveném dne
12. prosince 2007.

Listina základních práv EU je členěna do 7 hlav. Kromě poslední, týkající se aplikace, pokrývají hlavy 1-6 jednotlivé tematické okruhy základních lidských práv: důstojnost, svobody, rovnost, solidarita, občanská práva a soudnictví. Druhá, třetí a čtvrtá hlava vycházejí z tzv. tří generací lidských práv[2]. Listina EU vešla v platnost spolu s Lisabonskou smlouvou, tj. 1. prosince 2009.

Podle názoru autora tohoto článku je Listina EU pro české občany aktuální, neboť jednak - řečeno právní terminologií - de lege lata, tj. v době, kdy píši tento článek - platí a normativně zavazuje orgány, instituce a jiné subjekty vůči českým občanům, a v témže vztahu obráceně poskytuje občanům České republiky, jež se přijetím Lisabonské smlouvy staly občany EU, stejný standard práv a svobod, jaký mají ostatní země „sedmadvacítky", s výjimkou těch, které si z ní vybojovaly výjimku (Velká Británie, Irsko). Je tomu tak z důvodu, že česká výjimka z Lisabonské smlouvy[3], spočívající v tom, že se Listina EU nebude vztahovat na Českou republiku, nebyla dosud učiněna právním aktem odpovídající normativní síly, ale pouze příslibem, který z hlediska mezinárodního práva ani práva komunitárního není právně závazný.

K tomu připomeňme, že výjimka z platnosti, resp. závaznosti Listiny EU pro české občany (tzv. opt-out) představovala souboj prezidenta republiky Václava Klause prakticky s celou českou i evropskou politickou scénou, neboť ač měla původně vláda Mirka Topolánka v programu právě přijetí této výjimky pro Českou republiku, nakonec pod vlivem menších koaličních stran (Zelení, KDU-ČSL) od tohoto cíle upustila. Až poté, kdy byl až na podpis prezidenta republiky dovršen ratifikační proces přijímání Lisabonské smlouvy ústavními orgány České republiky, kladl prezident republiky jako podmínku svého podpisu právě výjimku z platnosti Listiny EU. Hysterie, kterou podmínka prezidenta republiky na české politické, ale i právní scéně, způsobila, byla podle názoru autora tohoto článku neadekvátní a emociálně zabarvená[4].

Technicky vzato byl opt-out (výjimka z platnosti Listiny EU pro Českou republiku) přijat prostřednictvím tzv. Protokolu o uplatňování Listiny základních práv Evropské unie v České republice, kdy se hlavy států či vlád 27 členských států Evropské unie, s ohledem na přání vyjádřené Českou republikou a s respektem k závěrům Evropské rady, dohodly na protokolu, podle nějž „Protokol číslo 30 o uplatňování Listiny základních práv Evropské unie v Polsku a ve Spojeném království se bude vztahovat také na Českou republiku (čl. 1 Protokolu)."

Samotný Protokol číslo 30 o uplatňování Listiny základních práv Evropské unie v Polsku a ve Spojeném království pak obsahuje tato ustanovení (pro pořádek budou uvedena přesně tak, jak jsou uvedena v citovaném protokolu).

"Článek 1

1. Listina nerozšiřuje možnost Soudního dvora Evropské unie ani jakéhokoliv soudu Polska či Spojeného království shledat, že právní a správní předpisy, zvyklosti nebo postupy Polska či Spojeného království nejsou v souladu se základními právy, svobodami nebo zásadami, které Listina potvrzuje.

2. Zejména, a aby se předešlo jakékoliv pochybnosti, nic v hlavě IV Listiny nezakládá soudně vymahatelná práva platná v Polsku či ve Spojeném království, pokud tato práva nejsou stanovena ve vnitrostátním právu Polska či Spojeného království.

Článek 2

Tam, kde ustanovení Listiny odkazuje na vnitrostátní právní předpisy a zvyklosti, vztahuje se toto ustanovení na Polsko či Spojené království pouze v tom rozsahu, v jakém jsou práva nebo zásady v dotyčném ustanovení obsažené uznávány v právních předpisech nebo zvyklostech Polska či Spojeného království."

Ve vztahu k problematice traktované v tomto článku zbývá doplnit, že Listina EU zaručuje kromě jiného právo každého vlastnit majetek (čl. 17 Listiny EU), kterému poskytuje srovnatelnou ochranu, jako Evropská úmluva o ochraně lidských práv a ústavní listiny základních práv většiny evropských zemí, včetně ČR (Listina základních práv a svobod, čl. 11).

II. Zahrnutí Listiny EU do Lisabonské smlouvy

Inkorporace Listiny základních práv EU do euroústavy (Smlouvy o ústavě pro Evropu ve znění Lisabonské smlouvy) není podle mého soudu věcí, která by zásadním způsobem měnila stávající standard ochrany lidských práv a základních svobod na komunitární úrovni, když víceméně svým obsahem odpovídá normativně ukotveným tezím, jež tvoří páteř všech evropských moderních ústav (ve smyslu ústavních listin členských států Evropské unie), a mohla by tak vznikat legitimní otázka, z jakého důvodu byla Listina EU vůbec učiněna součástí Lisabonské smlouvy, když standard lidských práv (normativně) nerozšiřuje (ve zvýšené míře nicméně akcentuje sociální práva).   

K tomu zopakujme, a to bylo možná leitmotivem, proč byla Listina inkorporována prostřednictvím Lisabonské smlouvy do jejího textu, že v době před přijetím Lisabonské smlouvy neexistoval žádný psaný „katalog lidských práv v rámci EU." Lidsko-právní témata byla uchopována prostřednictvím nikoliv normativních aktů EU, které by tvořily součást primárního nebo v nějaké své formě snad alespoň sekundárního práva[5], ale toliko judikaturně zásluhou Evropského soudního dvora (dále též „ESD"), který na tomto poli ve své rozhodovací praxi při absenci jiných normativních východisek vycházel z apriorního předpokladu, že „ústavní" (nebo řekněme možná trochu krkolomně, ale určitě výstižněji) „lidsko-právní právo" je jakýmsi umělým abstraktem jednotlivých lidských práv a svobod obsažených v jednotlivých ústavních systémech jednotlivých členských států EU.

ESD tedy z výše uvedených důvodů aplikuje na komunitární úrovni lidská práva jako abstrakt, či jako extrakt z ústavních norem lidsko-právních, které vyplývají z národních právních řádů a jde tedy ve své podstatě o souhrn pravidel vytvořených judikaturní činností ESD v právní podobě nepsaných „společných ústavních principů členských států". Ve vztahu k ústavám národních právních řádů obsahujícím lidsko-právní ustanovení a v relaci k existenci tzv. štrasburského systému ochrany lidských práv, tak vyvstává shora uvedená otázka, jaký je smysl přijetí takového kodexu lidských práv na evropské úrovni, o to naléhavěji.

S ohledem na profederalizační charakter politického směřování současné EU lze předpokládat, že i zde bylo důvodem zejména kodifikovat i toto právo na úrovni unijní, resp. na úrovni komunitárního práva, a to za účelem postupné (a správně předpokládané a v tomto smyslu i logické) eroze národních lidsko-právních úprav, resp. jejich promítání do rozsudků ESD v lidsko-právních věcech. Oficiálním důvodem bylo „vytvořit ochranu občanů proti činnosti evropských institucí, která by měla být jednotná, a ne se lišit podle jednotlivých národních ústav"[6], z čehož rovněž vyplývá jasná snaha o federalistické pojetí ochrany lidských práv, jež předpokládá jak

a)      to, že bude docházet k zásahům evropských institucí do práv a svobod občanů jednotlivých států (jež se přijetím Lisabonské smlouvy staly občany EU, která získala mj. mezinárodněprávní subjektivitu vůči jiným mezinárodním organizacím, státům a dalším subjektům mezinárodního práva), tak

b)      to, že dojde k výraznému oslabení vlivů jednotlivých národních lidsko-právních kodexů ústavněprávní úrovně, v nichž je systematika lidsko-právní ochrany obsažena, neboť EU má nyní svůj „samostatný lidsko-právní kodex" či svůj „samostatný katalog lidských práv".

Zahrnutí Listiny EU do Lisabonské smlouvy tak vytváří systém, který ovlivní „precedentální normotvorbu ESD" a může současný standard ochrany lidských práv vychýlit (ne)žádoucím směrem. Na to ostatně, jako i na poněkud hypertrofovanou aktivitu ESD, který rozšiřoval a neustále rozšiřuje svoji vlastní rozhodovací pravomoc, upozorňovala a upozorňuje i německá ústavní doktrína. Stačí připomenout, že německý Spolkový ústavní soud se sídlem v Karlsruhe ve svém stále platném rozhodnutí Solange II vyjádřil zásadu, že nebude vykonávat svou (existující) jurisdikci rozhodovat o aplikovatelnosti komunitárního práva na území Spolkové republiky Německo, „dokud bude na komunitární rovině realizována efektivní ochrana lidských práv na úrovni zásadně rovnocenné s nenarušitelnou úrovní lidských práv podle německé ústavy...".

Z výše uvedeného je zřejmá snaha německého ochránce ústavnosti udržet ne území Spolkové republiky Německo takový standard lidských práv, který garantuje současná německá ústava (Grundgesetz), resp. její interpretace německým ústavním soudem. Byť je uvedený názor německého ústavního soudu stále „platný", v souvislosti s posílením pravomocí ESD, k němuž přijetím Lisabonské smlouvy a rovněž tím, že se Listina EU stala její součástí, došlo, vyvstává otázka, zda bude německý ústavní soud i pro futuro schopen zastavit případné snižování standardu lidsko-právní ochrany, pokud k takovému snižování bude (podle jeho názoru) docházet. Vzniká tak potenciální riziko střetu ústavních, resp. lidsko-právních koncepcí národních standardů lidských práv s nově vytvářeným lidsko-právním standardem unijním[7].

Z rozhodnutí Solange je patrné, že ani německý ústavní soud nebude (a nedělá to ani nyní) přezkoumávat „každé jednotlivé konkrétní rozhodnutí ESD"; spíše bude jaksi „shora" a „v čase" hodnotit celkovou linii rozhodnutí Evropského soudního dvora[8]. Dobré též připomenout, že francouzská Ústavní rada nejenom že nedovodila nesoulad Listiny s francouzskou ústavou, ale dokonce nedovodila ani omezení základních podmínek výkonu národní suverenity, které by ve smyslu této doktríny učinilo nezbytnou novelizaci francouzské ústavy.

III. Principy Listiny základních práv EU

Listina základních práv EU, obsažená v části II. Smlouvy o ústavě pro Evropu (Lisabonské smlouvy), tedy představuje první evropskou katalogizaci lidských práv a je postavena na stejných zásadách (principech) jako současný nepsaný a v důsledku této skutečnosti nevyhnutelně flexibilní katalog lidských práv obsažený v judikatuře ESD[9]. Základní principy Listiny EU jsou následující[10]:

(i) Ustanovení Listiny EU jsou při dodržení zásady subsidiarity určena orgánům, institucím a jiným subjektům Unie, a dále členským státům, ovšem výhradně jen tehdy, pokud uplatňují právo Unie (čl. II-111 odst. 1). Tento princip odpovídá i současné judikatuře a aplikaci nepsaných lidskoprávních zásad ESD. I dnes jsou tedy státy vázány evropským (EU) standardem lidských práv jen tehdy, je-li aplikováno komunitární právo.

(ii) Z předešlého principu logicky plyne, že Listina EU normativně nerozšiřuje oblast působnosti práva Unie nad rámec pravomocí Unie (čl. II-111)[11].

(iii) Pokud Listina obsahuje práva odpovídající právům zaručeným Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, jsou smysl a rozsah těchto práv stejné jako ty, které jim přikládá uvedená úmluva[12]. Toto ustanovení nebrání tomu, aby právo Unie poskytovalo širší ochranu (II-112 odst. 3) a je formalizací současné nepsané zásady, podle níž hlavním zdrojem nepsaných základních práv Unie je právě štrasburská Úmluva.

(iv) Pokud Listina uznává základní práva, která vyplývají z ústavních tradic společných členským státům, musí být tato práva vykládána v souladu s těmito tradicemi (II-112 odst. 4). Zde dochází k jisté změně proti dosavadnímu stavu, která reflektuje skutečnost, že je nově zaveden psaný katalog lidských práv. Zatímco dnes jsou ústavní tradice společné členským státům materiálním zdrojem nepsaných lidských práv, po vstupu Lisabonské smlouvy v platnost je tímto zdrojem text Listiny EU v části II. Lisabonské smlouvy a ústavní tradice dostanou charakter pouhého „pomocného interpretačního zdroje."[13]

(v) Listina EU nesmí být vykládána tak, že by omezila nebo narušila lidská práva a základní svobody, které v oblasti své působnosti uznává právo Unie, mezinárodní právo a mezinárodní smlouvy, jejichž stranou je Unie nebo všechny členské státy, včetně štrasburské evropské Úmluvy a ústav členských států (II-113). Tento princip se zdá být zásadní změnou evropského práva, ovšem ve smyslu omezení dosahu práva EU a tedy i omezení přenosu suverenity na EU.

IV. Duplicita ochrany lidských práv

Ve vztahu k výše uvedenému generuje otázka, zda není inkorporace Listiny základních práv EU do Lisabonské smlouvy zbytečná, resp. zda takto nastavený „ústavní" mechanismus netvoří v podstatě alternativu (či snad dokonce konkurenci) jednotlivým národním ústavním lidsko-právním kodifikacím. Odpověď na tuto otázku nemůže být jiná než kladná, neboť skutečnost, že zde bude existovat jednak (i) lidsko-právní ochrana unijní a jednak (ii) lidsko-právní ochrana národní, je nepopiratelná. 

Představa, že standard ochrany lidských práv v EU by měl být logicky vyšší než standard ochrany lidských práv v Radě Evropy, snad není od věci, když standard ochrany lidských práv v Radě Evropy se přežil a omezuje se v podstatě na konstatační výroky Soudu pro lidská práva ve Štrasburku o tom, že v tom či onom konkrétním případě došlo k porušení čl. 6 Úmluvy o lidských právech a občanských svobodách, a to v podobě průtahů v řízení. Nadto vynutitelnost, resp. exekuce takových rozhodnutí štrasburského soudu v členském státě, v jehož neprospěch rozhodnutí směřuje, je při absenci právních nástrojů závislá v podstatě na vůli členského státu a jeho fair přístupu k vlastním občanům, v důsledku čehož ve své podstatě postrádá smysl nebo je (minimálně) bezúčinná. V relaci k Listině základních práv EU se tak Úmluva o lidských právech a občanských svobodách jeví skutečně jako překonaná. V obavě z potenciální kolize mezi lidsko-právní ochranou poskytovanou štrasburským soudem na základě Úmluvy o lidských právech a občanských svobodách a Listiny základních práv EU tedy problém není.

Ten je podle názoru autora tohoto článku v duplicitě (i) ochrany na unijní a na (ii) národní úrovni. Může tak (a podle názoru autora tohoto článku bude) docházet k různým interpretacím té či oné míry ochrany ze strany ESD a ze strany národních ústavních soudů, k odlišnému výkladu lidsko-právních pojmů, které tvoří páteř systému lidských práv a v neposlední řadě rovněž k tenzi mezi ESD a národními ústavními soudy vznikající z dilematu, zda je standard ochrany poskytovaný ESD vyšší než standard národní.  

V. Riziko zneužití Listiny EU k rozšíření pravomocí EU

Riziko zneužití Listiny EU k rozšíření pravomocí EU je podle některých autorů problematické[14]. Je tu čl. II-111, který zní srozumitelně. Listina tedy působí jen proti aktivitě orgánů EU, resp. proti členským státům EU jen potud, pokud uplatňují právo EU ve smyslu čl. 51 odst. 1 Listiny EU. V tomto smyslu nemůže podle proevropských juristů Listina základních práv EU omezovat suverenitu ČR, což je ovšem otázkou.

Proevropští juristé zastávají názor, že „Veškeré úvahy suverenistů vycházejí z naivního předpokladu, že Listina je nebezpečná, protože v současné době žádný standard lidských práv na úrovni EU neexistuje (a asi proto se tu nějak vždy uplatní český standard ochrany lidských práv). To je hloupý argument vycházející z předpokladu zákonného pozitivismu, podle něhož co není psáno, to není dáno. Pokud by si suverenisté uvědomili, že tu i nyní existuje velmi neurčitý standard lidských práv na úrovni EU, jistě by pozměnili i své názory k Listině. Přece jen bude psaný standard lidských práv EU omezovat instituce EU více, než standard nepsaný (a proto navrhovaná Listina je lepší, než současná situace)"[15].

Jako „suverenista" (což snad není ve slovníčku eurojuristů negativní pojem) skutečně myslím, že je Listina EU nebezpečná a jsem názoru, že lze pro toto tvrzení nalézt oporu přímo v normativním textu Listiny EU samé. Rizika z Listiny EU a jejího přijetí (dávám nyní stranou český opt-out z Listiny EU vyjednaný vládou ČR z podnětu prezidenta republiky), bych rozdělil do několika kategorií, přičemž první z nich nemůže být jiná než lidsko-právní.

Lidsko-právní rizika vyplývající z Listiny EU jsou zjevná na první pohled a týkají se např. výrazného snížení lidsko-právního standardu ve vztahu k právům a svobodám právnických osob. Zatímco např. česká Listina základních práv a svobod zakládá široká práva na svobodu podnikání, Listina EU akcentuje ve zvýšené míře práva na ochranu spotřebitele, rodiny, a další sociální práva a práva obchodních společností „odbíjí" jedním článkem, který nadto odkazuje na normy sekundárního práva[16]. Dalším rizikem je otevření prostoru pro judikaturu Evropského soudního dvora ve vztahu k termínu „uplatňování práva Unie členským státem", kdy tak široká dikce dává Evropskému soudnímu dvoru možnost zneužít výkladu čl. 51 Listiny EU k rozšíření své vlastní rozhodovací pravomoci a tím i k rozšíření implicitní, leč faktické kontroly orgánů EU nad jurisdikcí členských států.

VI. Věcný rozsah Listiny EU a Benešovy dekrety

Z čl. 51 odst. 1 Listiny EU vyplývá její (spíše jen tvrzený, než skutečný) omezený věcný rozsah: „Ustanovení této Listiny jsou při dodržení zásady subsidiarity určena orgánům, institucím a jiným subjektům Unie, a dále členských státům, výhradně pokud uplatňují právo Unie." Z uvedeného vyplývá, že členské státy EU vč. České republiky jsou tedy Listinou EU vázány pouze v případech, kdy uplatňují právo Unie, čímž se rozumí vlastní aplikace přímo účinných právních předpisů EU, ale i přijímání a aplikace vnitrostátních právních předpisů a rozhodnutí, pokud je jimi prováděno právo Unie. Ve vztahu k tzv. Benešovým dekretům je tedy v tomto případě rozhodující zodpovězení otázky, zda se v tomto případě jedná o „uplatňování práva Unie".

Vláda České republiky na uvedenou otázku odpovídá negativně, když je názoru, že „Čl. 51 odst. 2 Listiny stanoví, že Listina nerozšiřuje oblast působnosti práva Unie nad rámec pravomocí Unie, ani nevytváří žádnou novou pravomoc či úkol pro Unii, ani nemění pravomoc a úkoly stanovené ve Smlouvách."[17]

Současně pak podle stanoviska Vlády ČR platí, že „Úprava vlastnických vztahů není v kompetenci Společenství/Unie a nebude ani po vstupu Lisabonské smlouvy v platnost". K tomu srov. čl. 345 Smlouvy o fungování Evropského společenství[18], v němž je zakotvena zásada (převzatá ze současné Smlouvy o založení ES, čl. 295), že „Smlouvy se nijak nedotýkají úpravy vlastnictví, uplatňované v členských státech".

Pokud jde o právní předpisy EU na ochranu před diskriminací, uvádí Vláda ČR, že „Tyto se mohou týkat jen oblastí, v nichž má Unie pravomoc (čl. 19 SFEU, současný č. 13 Smlouvy o založení ES). Nemohou se tedy týkat dalších oblastí, v nichž může sice docházet k diskriminaci, ale které jsou v pravomoci členských států (například restitučního zákonodárství). Z uvedeného lze dovodit, že tzv. Benešovy dekrety či akty československých orgánů přijatých na jejich základě v rozmezí let 1940-1945 nejsou „uplatňováním práva Unie", a tudíž na ně není Listina aplikovatelná."

Z dalších argumentů vlády ČR připomeňme odkaz na obecně platnou zásadu (českého i komunitárního práva) zákazu retroaktivity, tedy že právní předpisy nepůsobí zpětně, pokud tak výslovně nestanoví, s tím, že Listina samotná žádné ustanovení týkající se její časové působnosti neobsahuje. Uvedený názor je pak podpořen odkazem na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku ze dne 13. prosince 2005 ve věci Bergauer a 89 dalších v. Česká republika, který označil stížnost skupiny sudetských Němců (zastupovaných advokátem Thomasem Gertnerem) za nepřípustnou, mimo jiné z toho důvodu, že „Stěžovateli namítané porušení práva pokojně užívat majetek a porušení zákazu diskriminace nespadá ratione materiae do působnosti Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť majetek byl zkonfiskován předtím, než Evropská úmluva a její Protokoly vstoupily v platnost pro ČR. Podle soudu tak stěžovatelé nedisponovali majetkovými právy ve smyslu č. 1 Protokolu, neboť vyvlastnění je dle konstantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva jednorázovým aktem, který nezakládá trvající porušení práva, přičemž Evropská úmluva nezaručuje právo znovu nabýt vlastnictví."

Vláda rovněž v tomto kontextu odkazuje na závěry studie „Právní posouzení Benešových dekretů a přistoupení České republiky k Evropské unii" (2002), kterou vypracovali před přistoupením České republiky k Evropské unii pro Evropský parlament uznávaní znalci práva Prof. Dr. Dres. h.c. Jochen A. Frowein, Prof. Dr. Ulf Bernitz a Rt. Hon. Lord Kingsland Q.C. a jejímž výsledkem bylo společné konstatování, že „1. Konfiskace na základě Benešových dekretů nevytváří podle právních předpisů EU problém, neboť právní předpisy EU nemají zpětnou účinnost. 2. Dekrety týkající se občanství leží mimo působnost EU. 3. Český systém restitucí, i když je v některých ohledech diskriminační, jak shledal Výbor pro lidská práva při OSN, nevytváří problém podle právních předpisů EU."[19]

Vláda dále odkazuje na dokument Komise „The Czechoslovak Presidential Decrees in the Light of the Acquis Communautaire - Summary Findings do not show any obstacles to the Czech Republic´s accession in the light of the acquis communautaire", kde je ve vztahu k dekretům týkajícím se majetku (č. 5/1945 Sb., č. 15/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb.) na str. 4 a 5 dokumentu potvrzena doktrína vyčerpání jejich účinků (tzv. „vyhasnutí"): „The Decrees exhausted thein purpose in 1945. New expropriations cannot take place under these Decrees today."

Se všemi shora uvedenými závěry se autor tohoto článku ztotožňuje, když nejvýznamnější podle něho argument všeobecně nepřípustnou retroaktivitou právních předpisů vůbec. Z hlediska problematiky lidsko-právní jsou hlavní princip právní jistoty a legitimního očekávání recipientů právních norem, kteří se řídí určitými konkrétními právními předpisy a chovají se v mezích legálního rámce nastaveného a garantovaného autoritativními předpisy rozumného zákonodárce, a není tudíž přípustné, aby právní norma založila nový právní vztah, resp. generovala nové chování recipientů právních norem i pro praeterio, tedy do minulosti, nadto s takovou právní normou nevyhnutelně souvisejících sankcí, které by její případnou působnost provázelo (sankce by v tomto případě mohla spočívat právě v povinnosti vydat - paradoxem je, že „oprávněně" - nabytý majetek).

Hlavním problémem však podle názoru autora tohoto článku je, že právo je nástrojem politiky, a i když jsou moderní právní státy postaveny na zásadě vlády práva (klasický princip rules of law), ve smyslu vlády zákona, který jsou povinny dodržovat i orgány a instituce, které je vytváří, nelze se po zkušenostech s legislativními procesy ubránit dojmu, že zásada retroaktivity bývá nezřídka prolomována tam, kde je k takovému prolomení politická vůle. Odhlédnout nelze ani od toho, že interpretace těch a oněch ustanovení Listiny EU může být v případě nezbytnosti (resp. v případě tlaku na prolomení Benešových dekretů) podrobena soudní revizi, protože otázka případné retroaktivity se v době soudcovské volnosti, která je dnešní době vlastní, retroaktivity ani týkat nemusí (a v dotčeném případě by se jí s velkou pravděpodobností netýkala (protože Listinu EU by jistě nikdo nenovelizoval). Jednalo by se tak spíše o „retroaktivitu" ve vztahu k soudnímu výkladu čl. 51 odst. 1 Listiny EU, realizovanou soudem. K tomu lze doplnit, že Evropský soudní dvůr, který by takovou věc projednával, by ji projednával vůbec poprvé (neboť před přijetím Listiny EU nebyla jeho pravomoc v této věci dána), takže v případě jím vydanému rozhodnutí by ani nešlo o jakékoliv retroaktivitě výkladu hovořit[20].

VII. Příslušnost soudů EU ve věcech majetkoprávních vztahů založených v ČSR po druhé světové válce

Dalším důvodem, proč by právní závaznost Listiny EU neměla mít jakýkoliv vliv na (ne)možnost jednotlivců domáhat se zrušení tzv. Benešových dekretů a aktů vydaných na jejich základě či náhrady majetkové újmy před soudními orgány EU - Soudním dvorem ES (ESD) a Soudem prvního stupně v Lucemburku, je podle vládního materiálu „nepříslušnost obou uvedených soudů ve věcech týkajících se majetkových nároků souvisejících s aplikací těchto právních předpisů, jakož i nedostatek aktivní žalobní legitimace případných stěžovatelů".

Skutečnost je taková, že pro přímé žaloby jednotlivců (fyzických a právnických osob), které by v daném případě, tedy v případě žádosti určitého konkrétního jednotlivce nebo skupiny jednotlivců padaly z procesního hlediska do úvahy, je příslušný pouze Soud prvního stupně. Vláda České republiky je pak názoru, že postupem podle Listiny by mohly takové případné žaloby, jimiž by byly nárokovány majetky sudetských Němců, konfiskované bez náhrady na základě tzv. Benešových dekretů, nadto směřovat pouze proti právním aktům orgánů Evropské unie[21].

Toto tvrzení ovšem pravdivé není, protože podle čl. 51 odst. 1 Listiny EU lze před Soudem prvního stupně žalovat nejen právní akty EU, ale i právní akty členského státu (České republiky), kterým se realizuje právo Unie, když tento článek stanoví, že „Ustanovení této Listiny jsou při dodržení zásady subsidiarity určena orgánům, institucím a jiným subjektům Unie, a dále členským státům, výhradně pokud uplatňují právo Unie. Respektují proto práva, dodržují zásady a podporují jejich uplatňování v souladu se svými pravomocemi, při zachování mezí pravomocí, které jsou Unii svěřeny ve Smlouvách."

V případě podání žaloby Soudu prvního stupně by tak bylo na tomto soudu, jak bude interpretovat právě citovaný článek Listiny EU, tj. zda extenzivní interpretací nedovodí, že uplatňováním práva Unie ze strany České republiky je i dodržování unijního, nyní již prostřednictvím Listiny EU kodifikovaného, ústavního rámce, včetně jeho čl. 17 týkajícího se vlastnictví[22]. Tento ústavní rámec ve vztahu k povaze vlastnického práva pak platí s ohledem na všeobecně uznávanou zásadu nepromlčitelnosti vlastnických práv bezvýjimečně a rovněž i do minulosti, neboť ústavní ochrana vlastnického práva je z povahy věci založena právě na rozhodování pro praeterio, tedy na nápravu „křivd", jež se staly (ne)oprávněným odnětím vlastnického práva ze strany státu v minulosti.

Obavy prezidenta republiky, že dosavadní judikatura Evropského soudu pro lidská práva, ke které by podle názoru zastánců Listiny EU „ESD určitě přihlédl", tedy není lichá, zvláště pak ve světle toho, že argumenty vlády (a jiných argumentů v české právní doktríně ani jinde není, nutno dodat), se v podstatě opírají o jeden pro Česku republiku a hlavně její občany, kteří nabyli majetek zabavený po sudetských Němcích, příznivý rozsudek Evropského soudu pro lidská práva, jehož závěry nejsou ovšem pro Soud prvního stupně ani pro Evropský soud pro lidská práva jakkoliv závazné, a dále o právní expertizu[23] z roku 2002, tedy z doby před přijetím Listiny EU. Připočteme-li k tomu politický tlak hlavních mocností EU, tedy Německa a Francie, který by se dal v případě projednávání žaloby sudetských Němců proti České republice očekávat a od něhož „eurojuristé" zcela odhlížejí jako od argumentu neprávního a tudíž neexistujícího, mohli bychom se dočkat rozhodnutí soudu, které by revidovalo majetkové uspořádání v poválečném Československu, překvapivě lehce. 

Následný argument vlády, že „Ve vztahu k Soudnímu dvoru ES uvádíme, že tento soud není vůbec příslušný v první instanci pro přímé žaloby jednotlivců, a rozhoduje pouze odvolání od Soudu prvního stupně, omezené na právní otázky"[24], si pak nezasluhuje delší komentář, neboť je zcela nerozhodné, zda by ESD věc projednával v první nebo druhé instanci.

VIII. Řízení o předběžné otázce

Dalším, a posledním argumentem vlády ve vztahu k (ne)příspustnosti právního brojení proti tzv. Benešovým dekretům, je potom vyjádření k problematice tzv. řízení o předběžné (prejudiciální) otázce.

Vláda a její expertní skupina jsou v této souvislosti názoru, že „Pokud se ESD v rámci řízení o předběžné otázce zabývá ochranou základních práv a svobod ve smyslu čl. 6 odst. 2 Smlouvy o EU, činí tak vždy ve vztahu ke komunitárnímu právnímu aktu nebo v souvislosti s jeho aplikací. Stejný postup v rámci soudního přezkumu by nutně musel být zachován i v případě, že by se Listina stala závazným právním instrumentem. Pokud by Soudní dvůr EU posuzoval předběžnou otázku ohledně slučitelnosti tzv. Benešových dekretů či aktů na nich založených s Listinou, pravděpodobně by takovou otázku odmítl jako nepřípustnou. Jak bylo totiž uvedeno výše v bodě 1, tzv. Benešovy dekrety ani akty československých orgánů přijatých na jejich základě nejsou uplatňováním práva Unie ve smyslu čl. 51 odst. 1 Listiny. Kromě toho si sotva lze představit, že by některý z vnitrostátních soudů členských států vedl řízení o majetkových nárocích sudetských Němců ve vztahu k nemovitému majetku na území ČR, v němž by předběžnou otázku k ESD vznesl - takové spory totiž leží mimo jurisdikci soudů třetích států."

K tomu na vysvětlenou stručně podejme, že prejudiciální řízení (řízení o předběžné otázce) je specifické řízení mimořádného významu. Jeho smyslem je zajistit jednotnou a správnou aplikaci norem Společenství (EU) vnitrostátními soudy členských států. Vnitrostátní soudy se mohou, respektive v případech řízení, ve kterých má být vydáno rozhodnutí, proti kterému není řádného opravného prostředku, se musejí obrátit na ESD, pokud pro své rozhodnutí potřebují vyřešit otázku platnosti či výkladu aktů Společenství (EU). ESD v tzv. prejudiciálním řízení tuto otázku závazně rozhodne a teprve poté může vnitrostátní soud rozhodnout ve věci samé.

ESD sice není nadřízeným soudem soudů členských států a jeho působnost v řízení o předběžné otázce je striktně vymezena na otázky platnosti a výkladu práva Unie, nemůže však např. řešit otázky skutkového stavu. Na druhou stranu rozhodnutí o prejudiciální otázce může fakticky významně determinovat pozdější rozhodnutí vnitrostátního soudu členského státu v dané věci. V případě, kdy vnitrostátní soud poruší své povinnosti v souvislosti s řízením o předběžné otázce, např. nepoloží otázku Evropskému soudnímu dvoru, když tak učinit měl, může dojít ke vzniku nároku jednotlivce na náhradu škody vůči členskému státu, jehož soud takto pochybil.

Prvý argument, že „Pokud se ESD v rámci řízení o předběžné otázce zabývá ochranou základních práv a svobod ve smyslu čl. 6 odst. 2 Smlouvy o EU, činí tak vždy ve vztahu ke komunitárnímu právnímu aktu nebo v souvislosti s jeho aplikací", není ve své podstatě argumentem, který nevyvrací, ale naopak potvrzuje obavy prezidenta republiky z možnosti, že by soudy (Soud prvního stupně a ESD) dovodily svoji pravomoc přezkoumat v rámci řízení o předběžné otázce, zda je (a to nikoliv vydání Benešových dekretů, ale rozhodování vnitrostátního českého soudu o případně podané žalobě) aktem aplikace práva ze strany členského státu (České republiky) rozhodování českého soudu, které spadá pod oblast přezkumné pravomoci těchto soudů podle čl. 51 odst. 1 Listiny EU, tedy je-li „uplatňováním práva Unie členským státem" ve smyslu právě uvedeného článku.

K argumentu, že „Pokud by Soudní dvůr EU posuzoval předběžnou otázku ohledně slučitelnosti tzv. Benešových dekretů či aktů na nich založených s Listinou, pravděpodobně by takovou otázku odmítl jako nepřípustnou. Jak bylo totiž uvedeno výše v bodě 1, tzv. Benešovy dekrety ani akty československých orgánů přijatých na jejich základě nejsou uplatňováním práva Unie ve smyslu čl. 51 odst. 1 Listiny", uveďme následující.

Že „Benešovy dekrety ani akty československých orgánů přijatých na jejich základě" nejsou uplatňováním práva Unie ve smyslu čl. 51 odst. 1 Listiny EU, je zřejmé a není o tom - myslím - většího sporu. V uvedené výkladové otázce jde však o něco zcela odlišného, a to o to, zda jako „uplatňování práva Unie ve smyslu čl. 51 odst. 1 Listiny EU" by v rámci řízení o předběžné otázce nebylo soudem[25] vyloženo rozhodování vnitrostátního českého soudu o vznesených nárocích sudetských Němců. A zde již odpověď tak zřejmá není, protože (budoucí) rozhodování konkrétního českého soudu o majetkovém nároku jednotlivce, který by se domáhal přímého uplatnění Listiny EU a jejího čl. 17 (právo vlastnit majetek), by jistě bylo uplatňováním práva Unie, a to přeci in concreto uplatňováním Listiny EU samé.

Poslední argument vlády, který v jejím stanovisku v souvislosti s řízením o předběžné otázce zazněl, bylo, že „Kromě toho si sotva lze představit, že by některý z vnitrostátních soudů členských států vedl řízení o majetkových nárocích sudetských Němců ve vztahu k nemovitému majetku na území ČR, v němž by předběžnou otázku k ESD vznesl - takové spory totiž leží mimo jurisdikci soudů třetích států."

Tento argument je podobně jako předchozí argument vlády nepochopením procesního postupu v rámci řízení o majetkových nárocích sudetských Němců ve vztahu k nemovitému majetku na území ČR. Takové řízení by pochopitelně neprobíhalo před „některým[26] z vnitrostátních soudů členských států ve vztahu k nemovitému majetku na území ČR", neboť takové spory totiž leží skutečně mimo jurisdikci soudů třetích států. V tom má vláda pravdu. Ale, takový spor by přeci probíhal před českým vnitrostátním soudem, a to z hlediska místní příslušnosti před soudem sídla na základě Benešových dekretů odňaté nemovitosti (lex rei sitae). Český soud by pak vznesl k ESD předběžnou otázku, zda je jeho rozhodování o dané věci „uplatňováním práva Unie členským státem" a ESD by měl „napřaženo ke smeči", kdy si lze případný výrok ESD, že „uplatňováním práva Unie členským státem ve smyslu čl. 51 odst. 1 Listiny EU je i rozhodování soudu členského státu, při kterém aplikuje příslušná ustanovení Listiny EU, v daném případě pak ustanovení čl. 17 garantující právo na vlastnictví podle čl. 17 Listiny EU", poměrně snadno představit.

Je přitom nepochybné, že „uplatňováním práva Unie ve smyslu čl. 51 odst. 1 Listiny EU" ze strany členského státu je (i) jeho uplatňování soudem tohoto členského státu, když soud je orgánem a reprezentantem moci státní[27]

ÚSTAV PRÁVA A PRÁVNÍ VĚDY POSKYTUJE NEJVĚTŠÍ NABÍDKU MANAŽERSKÝCH STUDIJNÍCH PROGRAMŮ. Více informací

 
Přihlaste se a získejte studium prestižních manažerských programů MBA, LL.M., MPA a MSc. za cenu 95.000 Kč. Platí pouze při úhradě studia do 31. 10. 2017. Jako bonus získáte 5 seminářů zdarma!


DEN OTEVŘENÝCH DVEŘÍ
Na Dni otevřených dveří Vás budou očekávat lidé z vedení školy, jakož i lektoři, kteří Vám zodpoví veškeré Vaše dotazy týkající se studia MBA, BBA, LL.M., MPA, MSc. a DBA programů. Dozvíte se informace o průběhu studia, jak si správně zvolit studijní program, kdy se konají tematická setkání, jaké jsou podmínky přijetí ke studiu atd. Kromě malého občerstvení pro Vás budou připraveny materiály obsahující informace o studiu.


Nejbližší termín Dne otevřených dveří: 25. 10. 2017. Více informací zde

Chcete se dozvědět více?
Kontaktujte nás na bezplatné Zelené lince 800 208 008 nebo na tel.: +420 608 579 570, případně na e-mailové adrese cps@ustavprava.cz, kde si můžete sjednat osobní návštěvu.
 
Budeme se těšit na Vaši návštěvu.

 

Ing. Tereza Marková, DiS.
výkonná ředitelka
 
markova@ustavprava.eu
Tel.: 224 247 011
Zelená linka : 800 208 008

 

 

Proč studovat u násJak studium probíháPodmínky přijetí Lektorský týmPoplatky za studium

                      

 

 

800 208 008
ZAVOLEJTE NÁM
envelop
ZEPTEJTE SE
Odeslat
mobile
OZVEME SE
Odeslat
brochure
CHCI BROŽURU
Odeslat
Dotazy ke studiu Vám zodpovíme:
Po – Pá od 9 – 17hod.
Kontakt

Pokud máte jakýkoli dotaz můžete nám zavolat nebo napsat:

Zelená linka.: 800 208 008
Mobil: 608 579 570
Telefon: 224 247 011

cps@ustavprava.eu

Newsletter

Přihlaste se k odběru newsletteru a budeme Vás informovat o novinkách, které jsme pro Vás připravili.



 


 

 

Volejte zdarma

Zavolejte nám zdarma, rádi zodpovíme Vaše dotazy na MBA studia. Po-Pá od 9-17 hodin.

800 208 008
X