Tisk

Stát jako Bůh logiky ? (Zamyšlení nad Kelsenovým textem „Gott und Staat")

Doc. PhDr. Milan Sláma

Stát jako Bůh logiky ?

(Zamyšlení nad Kelsenovým textem „Gott und Staat")

Motto

Na místo Boha transcendentního světa vstupuje Stát jako poslední podmínka a původ svého vlastního bytí.

Erich Voegelin, 1938

Nemohoucnost empirického a pozemského myšlení lidských mozků stojí tváří v tvář absolutní logice Já, absolutní logice Boha.

Hermann Broch

Der Mensch ist erst dann ganz selbst, wenn er ganz logisch ist.

Otto Weininger, 1902

Čím lze otevřít tématizaci Státu jako dostačující posvátné instance? Je taková tematizace něčím víc než pouhým myšlenkovým cvičením? Ke vstupnímu zamyšlení navrhuji Kelsenův text Der soziologische und der juristische Staatsbegriff.[1]

Co se v textu otevírá?

Spor sociologického a juristického pojetí státu.

Obhajoba představy státu jako právního řádu (systému).

Užití podobnosti se spekulativní theologií (nebo spíše s druhem školské metafysiky, známé z manuálů jako „metafysika zvláštní"). Důležité pasáže, které se podobností zabývají, obsahuje 11. kapitola, §§ 36-45 pod názvem Staat und Recht: Gott und Natur (Stát a právo. Bůh a příroda).

Nechme se trochu inspirovat Martinem Heideggerem k nabídce vztahových „kombinací" této čtveřice.[2]

Případné následující dvojice mohou vždy odkazovat na ostatní členy a zároveň vytvářet zvláštní tematizace, jejichž možný diskurz výrazně překračuje záměr naší stati.

Stát - Příroda - Kelsenovo pojetí státu a kritika sociologického pojetí (zastávaného výrazně Gumplowiczem).

Stát - Právo - Kelsenova formulace identity a úvaha o metaprávním pojetí státu.

Bůh - Právo - s otázkou jaký je možný zdroj práva.

Bůh - Příroda - nabízející se spekulace o deismu, chápání přírody jako „Absolutna".

Příroda - Právo - s problémem přirozeného práva, příroda jako závaznost a míra, rozdíl Sein a Sollen.

Stát - Bůh - jako naše téma s možnou analogií.[3]

Zastavme se krátce u podobnosti, se kterou se potkává Kelsenova spekulace.

V roce 1908 proslovil pražský právník Ludwig Spiegel přednášku „Das Erbe des absolutistischen Staates"[4], ve které píše o posvátném charakteru dynastie, Majestátu, Soudního dvora, těchto podstatných atributů státu. Stát má svá tajemství a na místě může být řeč o komickém posvátnu. Spiegel byl dostatečně nakloněn k tomu, aby si udržel ironický odstup v obraně proti pokušení ultralegalismu.

Kritizuje stát jako dílo"svaté byrokracie", „státní výsosti", s průvodními jevy oslavujícími císaře, jenž ze své velkomyslnosti „dává" ústavu podobně jako starozákonní Bůh Tóru.

Juristicky utvářená forma jednoty se zákony odstraňuje v systému a normování „zmatenost" myšlení a ontologickou nedostatečnost. Zavádí hierarchii v podobě služebních tříd, nastavených jako etapy vzestupu k vrcholu odpovídající státní racionalitě.

Jazyk v takové hierarchii je jazykem příkazů a setkává se s ritualizací. V literárním vyjádření nalezneme příběhy setkávání administrativní racionality s vojenským prostředím - Robert Musil přenáší rekvizity pevných tvarů a uniforem do myšlení v ironické otázce kde je nejvíce ducha.

Druhé zastavení se týká pojetí „logického" Boha  (Boha učebnicových rekvizit) se slovními atributy dokonalosti.

„Logický" Bůh je Bohem „čistého myšlení". Můžeme hovořit o „čistém" státu, plném logiky?[5]

Slovo, k němuž vztahujeme Boha a Stát vyjadřuje významnost, kterou můžeme pojmenovávat z hlediska osobního vztahu. Bůh a Stát mohou být chápány jako moc, která do našeho života vstupuje zásadním způsobem. Moc, která představuje horizont, promlouvá svým vlastním jazykem a tato promluva je naším oslovením.

Stát je důvodem důstojnosti zákona, jeho orgány jsou původní, zakládající. 

Gumplowicz nazval takový stát „španělskou botou". Tato obraznost vyjadřuje pohled na ultralegalismus bez eticko-politických hodnotových úsudků. 

Ukazuje se nám slovy odkazujícími na zabsolutnění. Slova vyjadřující zabsolutnění Státu mohou být slovy náležejícími také slovníku theologie, případně tzv. „zvláštní metafysiky":

-          jedinečná a nejvyšší právní podstata,

-          nadřazenost vůle (Stát je mocný a všeobjímající, jeho rozum vládne nad individuálním),

-          Stát je suverén, jehož příkazy vytvářejí normativní systém,

-          pořádek pozitivního práva je zvláštním rysem státní ideje,

-          stát je logická jednota.

Kelsen suverenitu přikazující moci přirovnal k biblickému Dekalogu - také proto, že příkaz Státu a příkazy Boží jako velkých autorit se přijímají poslušností a vírou. Poslušnost uznává suverenitu Boží, suverenitu zákonodárce, poslušnost je podmínkou uznání a přijetí Zákona. Víra a poslušnost náleží ke službě. Člověk slouží Bohu, člověk slouží Státu. „Gottesdienst und Staatsdienst" jsou projevením úcty a sebeodevzdání, uznáním státní (boží) vůle nad osobní. Stát identický s právním řádem a racionalitou překrývá ve své neosobní povaze osobní vědomí. Můžeme jej opatrně nazvat jako výraz tužby (zájmu) být v právním stavu.

Osou svazku nervů, tvořících zákonodárství, je „základní norma" (Grundnorm), která svírá další existenci samoverifikovatelného a sebelegitimizujícího systému.[6]

Víra ve fungující státní struktury, které skýtají pocit bezpečí a pořádku, je tématem habsburského mýtu, jehož vyjádření v literatuře se například věnuje Claudio Magris. V jeho líčení je habsburský „dům" středem, z něhož (vůči němu) se organizuje „pravá skutečnost".[7] Skutečnost, která se opírá a viditelně vyjadřuje v zákonech. K mýtu a jeho přijetí patří smysl pro posvátné, nedotknutelné, kdy „každý je nucen uznat vyšší moc nad sebou samým...a vyvarovat se tak pomýlení". Do myšlení je přenášen „vojenský duch", disciplina, výraz vyšší jednoty v hierarchické mentalitě.  Jednota je možná jen juristicky a zákon je sjednocující síla pořádku. Rozpadlé a neuspořádané „já" je zaplňováno a tvarováno zevně a pořádek do duše vnáší normující rozum. V tomto ohledu chápe Robert Musil Rakousko jako kategorický imperativ, kde proti nahodilosti stojí nutnost a paragrafy zdůvodňující existenci. Tak vyjadřuje Musil ideu majestátu, Broch píše obdobně o autoritě Státu jako nejvyšším orientačním bodě („Koruna").

Kelsen ztotožňuje stát s právním řádem.[8] Jeho práce je svým způsobem diskursem vůči Gumplowiczovu sociologizujícímu pojetí, které odmítá identitu státu a právního řádu, tedy skutečnosti, která je převoditelná na jazyk racionality (v kantovské parafrázi), kdy realita je to, co podléhá logice a zákonům rozumu. Zkratkovité uchopení sporu o podobu státovědy je v myšlence, že sociologie pracuje s amorfními fenomeny, bez pravidel normativnosti, tedy neuchopitelnými.

V takovém náhledu sociologie není vhodná pro formování fenomenů práva, neboť pracuje pouze synkreticky. Takovým synkretismem je například snaha Maxe Webera spojovat fakticitu a hodnoty pro základy „rozumějící sociologie". Oddělení ideální a reálné oblasti musí být důsledné. Identita státu a právního řádu nastává logizací sociální skutečnosti. Avšak podle sociologů je stát Seinsfaktum, právě „jen" sociální skutečností.

Stát je nejdříve sociální faktum, psal Georg Jellinek, předpokladem práva, a teprve potom právní institucí. Nemůže se identifikovat výhradně s právním řádem. Právní řád je atributem, ne podstatou (pokud budeme rozumět jazyku klasické metafysiky...). Na rozdíl od Kelsena je Stát i metajuristický, tedy může být od práva oddělen a právo tak vůči Státu představuje „vnějškovost".

Pochybnosti a kritiky se pokoušejí zasáhnout rozhodující „slabý bod", kterým je kromě ztotožnění státu a právního řádu, fikce o logické „bezmezerovitosti" systému (Lückenlosigkeit) a odvoditelnost z pranormy (Grundnorm). Voegelin má pro tento pokus výraz „makulatury".

Kelsenova teorie státovědy je setkáním s tradicí rakouského myšlení.

V Ulbrichově učebnici (1883) je obdobné vymezení předmětu státu jako u Kelsena. Proniká jím rakouská administrativní tradice, která chce jednotu racionalizovat tam, kde je jazyková a národností různost. Racionalita sjednocuje  etnika, neboť podle Ulbricha měla Monarchie národnosti, ne však národ (státní) a tudíž chyběly podněty pro „státní život". Proto podněty k jednotě a nalezení jména přicházejí odjinud, mimo jiného z byrokratického aparátu. Lidé jsou sjednoceni zákonem a normami, žádoucím tvarem je uniforma se svými metaforami. Moderní jurisprudenci ovládá jazyk dualismu, ale mezi státem a právem není podle Kelsena protiklad.

Budeme-li pokračovat v dosavadní logice úvah, kdy ztotožníme stát s právním řádem, je tento řád vysloven jako systém norem.

Juridozentristisches Weltbild má slova, která určují organizaci společnosti. V takovém přísném a vymezeném pojetí je pozitivní právo ústředním nástrojem organizace. Stát promlouvá vůči jedinci apelativně a vládne-li logickou řečí právního řádu, potom si nárokuje uznat své promluvy jako „objektivní". Objektivita a apelativnost oprávňují imperativní ráz panující řeči, která je měřítkem.

Norma je tak jedním z určujících slov. S logikou je povolána organizovat řád („duši"), a bez norem jsou samotné psychické procesy pouhými „strukturami beze smyslu".

Zastavme se krátce u příběhu logiky, která organizuje řád a vyvádí „duši ze zmatenosti". Přirovnejme její postupy k druhu terapie.

Logika jako terapie je jedním z velkých motivů „rakouského ducha". Musil v Muži bez vlastností nabízí s ironizujícím pohledem možnosti jak zaplnit „díru v duši".

Pokusme se o výběr nabídek:

a)      neosobní povaha, jakou mohou mít slova „pořádek", „zákon",

b)      vytvoření „sekretariátu pro přesnost a duši".

Duše je podrobena soustavám předpisů a nařízení, které obnovují řád racionálního života, vytvářejí velká racionální území, která jsou uspořádána duchem. Jak lze zvládnout duchovní skutečnost?

Generál Stumm chce vnést pořádek do civilního stavu („neurčitého") bez formy z pořádku vojenského, kde se domnívá mít systematickým způsobem připraveny ideje a pojmy, které vstoupí do světa nepořádku.

Vraťme se blíže k povaze terapie logikou. V téměř kultovní knize „Geschlecht und Charakter" podává Otto Weininger způsob takové terapie. Weiningerova práce nabízí také jedno z možných zastavení u „zápolí" Kelsenovy ryzí nauky právní.[9]

Následující odstavec poměrně výstižně charakterizuje roli logiky.

„Principem veškeré pravdy jsou logická axiomata, která konstituují bytí ... Logika je zákon, jenž by měl být naplňován, neboť člověk je teprve tehdy sám sebou, když je zcela logický, ba dokonce není dříve, dokud se logikou veskrze a výhradně nestane. Člověk nalézá sám sebe v poznání".

Co je „být zcela logický"? Naprostá logičnost je vlastně autentickou existencí, čisté myšlení je zduchovněním. Neautentickým způsobem je tedy chybění logiky a duše je ve stavu porušenosti tehdy, není - li „logische", ale „psychologische". Weininger užil theologického inventáře a tam, kde psal Musil o „díře v duši" (Lochmensch) má Weininger výraz „dědičný hřích".

Forma osobní existence je „nevlastní", nejistá, odvozená. Sama odvozená existence odkazuje k původní, zdůvodňující (Grund = důvod, základ), k institucionalizovanému rozumu, jímž je juristicko-administrativní pořádek, paragrafy.

Můžeme problém theologizovat, je analogický.  Při zvýraznění dědičného hříchu (Erbsünde) nemá člověk spásu ve své moci. Ve středu své existence je sám sobě neznámý. Vědět o sobě může jen tehdy, jestliže vyslyší hlasy přicházející zvenčí. Spása přichází shora boží Milostí. Analogií Milosti je v juristicko-administrativním pořádku oslovení Normou, jejímž autorem  je Stát. Státní autorita a boží příkaz jsou způsoby suverenity s institucionální povahou. Stát je posvátný vůči jedinci, státní rozum vůči rozumu osobnímu.

Ocitáme se u velkých témat myšlení o vykročení z neautentického stavu.  Theologie - Milost, juristika - Zákon jsou možní andělé pořádku a způsoby neosobní eschatologie. Také Kelsenova ryzí nauka právní nabízí rekvizity očištění (od psychologického k logickému).

Vstupujeme do blízkosti theologického inventáře myšlení. Ostatně, u našeho velkého tématu je takový vstup nezbytný. Opusťme zastavení u Státu a pokusme se ohledávat smysl druhého velkého slova.

Jaký je Kelsenův Bůh? V možném theologickém exkurzu se Kelsen dovolává učebnicového inventáře své doby (Kaftan, Prohl). Pokusme se s odvoláním na jiný dobový manuál tlumočit zásadní charakteristiky:[10]

-          naprostý rozum,

-          bezrozpornost,

-          sebevědomí a dokonalé sebepoznání,

-          vševědoucnost,

-          naprostá vůle (svrchovanost),

-          nutná a svobodná vůle,

-          nejvyšší zákonodárce,

-          naprostá moc.

Bůh evropského monotheismu je Bohem osobním. V uznání jediné osoby jako substanciality (například Vaihinger, Die Philosophie des Als Ob) je vyslovena její původnost vůči „neosobnímu", které je pouze odvozené. Podobně můžeme takové schéma přisoudit Státu.[11]

Je-li Bůh osobní a člověk nachází potvrzování své osobnosti právě v rozhovoru (i ve sporu) s Bohem, potvrzuje analogicky svou „personalitas" i ve vztahu ke Státu?

Domnívám se, že nikoliv. Stát, alespoň v širší tradici „ryzí nauky" člověka pohlcuje. Lidské jednání musí být normováno. Jako původce závazných norem vystupuje Stát mající téměř mystickou roli.

Jak píše Werfel, podobá se nebesům sestupujícím na zem ke spáse hříšníků. C. k. okresní soudce je strážcem božské role státu a Bůh je instancí nejvyššího úředníka.

Stát je eschatologická instituce, lék proti nemoci hříchu (srov. terapie duše, terapeutický subjekt, Weininger a „čistá logika" atd.), je konečnou instancí Boží spravedlnosti ve světě, neboť je vlastníkem míry.

Stát jako právní řád je legitimní sám sebou (einzige Rechtswesen); srv. ducha cenzury - sebepovinování státu. Stát vládne svrchovaným rozumem, jenž je rozumem obecným.

S Bohem se Stát setkává v uznání svého původu. Bůh je původcem Státu a logizující sled úvah přisuzuje Státu vyvolenost. Důstojenství vladaře (císaře) je potom přímým výrazem Boží moci a v případné hierarchii se ocitá císař nejblíže Bohu (má dokonce - v řeči evangelií - moc svazovat i rozvazovat).[12]

Stát vládne svrchovaným rozumem, jenž je rozumem obecným.

Stát je dokonalostí jednoty, která se vyjadřuje v řeči logiky a odpovídá atributům vyhrazeným Absolutnu. Se slovy „nejdokonalejší", „nejlepší", „nejjednotnější" vstupuje Stát na místo Absolutna.

V apologii juristického pojetí státu vůči sociologii slyšíme ozvěnu Kantových slov z Kritiky praktického rozumu a ze Základů metafysiky mravů. Tato slova určují, co patří k řádu Spásy.

Rozdíl v analogii Božího a státního vidí Kelsen jen v různosti reflexe se slovy mysteriozita a racionalita. Obojí však vyjadřují suverenitu, její uznání a povinnost služby. Gottesdienst a Staatsdienst. Státní autorita má také mysteriozní ráz a dává svou míru namísto osobního, neboť kategorie spjaté s osobním mají posunutý význam.

Svědomí je chápáno jako dodržování Zákona, vina je překročením Zákona. Domysleme si například řeč soudního přelíčení. Být vinen podle znění zákona, právník má čisté svědomí při uplatnění zákona (jednal podle litery, pravidel). Není jiné míry a jiné závaznosti než Zákon. A výchova k povinování se týká také přitakání zákonu, objektivnosti právního systému a hodnověrné autority.

„Jsme všichni služebníky státu" (Ehrlich).

Povinování služby je jediným možným vztahem. Ve službě Zákonu (Státu) používáme slova, která chtějí mít vznešený charakter. Všechno může být viděno ve světle sakrální povahy. Neosobní důstojnost úřadu, důstojnost zákoníku, víra v objektivitu a závaznost normativity.

Všechno je posvátné a úctyhodné.

Povahou státního rozumu je ultralegalita s deficitem legitimity, s vyloučením práva náhledu. Není dovoleno tázat se na důvody Zákona. Dveře jsou hlídány.

Co to znamená konkrétně?

Za prvé omezení přístupu k textům, které mohou vykládat pouze experti. Za druhé kanonizovaná povaha výkladu. Za třetí rozvrstvení s odlišením „autentického" a „odvozeného".

Nasnadě je podobnost státovědy a theologie ve formě „Staatstheologie", kde můžeme užít spíše literárních obrazů o kléru, jenž ochraňuje řád Spásy. O změně církevního kleru na úřednický psal Hermann Broch (Náměsíčníci).[13]

Ospravedlnění nezpochybnitelností institucionalizovaného rozumu má religiozní perspektivu. Co je však za řečí religiózní perspektivy juristiky? Weininger napsal: „Veškerá etika je možná jen podle logických zákonů, logika je zároveň etickými zákony".

Řeč juristiky dává Kelsen do souvislosti s „normováním" duše, se slovy náležejícími do procesu Spásy.

Tím se podobá výrazně theologii s její soustavou technik vedení života, technik, které zdůrazňují asketickou vypreparovanost, očišťování od nánosů nebo skrupulí „přirozeného". Juristika a theologie jsou technologiemi Spásy (provázejí velká slova o Státu a Bohu).

V systému, kdy nejvyšší instancí je neosobní byrokratický rozum, je spasením útěk k pořádku Zákona. Nad člověkem vládne právní řád a určuje jej jako - Homo Iuriducus - vystavený řeči zákoníků. Řeč juristiky a řeč theologie disponují mírou, ke které se naše myšlení (v „porušené přirozenosti") vztahuje. Juristický řád je zvěstovatelem normování duše. Uznávání norem dává výraz zvláštnímu loajálnímu vztahu ke světu a zbožnosti (Staatsfrommigkeit). V tématu „Rechtsseele" promlouvá religozní povaha juristiky a juristická povaha religiózního.

Svatá byrokracie jako tvůrce Státu zaručuje dokonale administrativní styl. Víra ve Stát, posvátné postavení soudců a instance soudního dvora nabízejí klíč k porozumění právní nauce. Ostatně i Kelsen byl obhájcem „státní výsosti".

Na závěr nabízím několik podobností:

V theologii je člověk adresátem spásy jako obraz boží (duchovní stránka). V myšlení juristiky je adresátem spásy Homo Iuridicus. Člověk ve státě, jenž je  systémem  práva a všechny vztahy mají být v řeči právního systému vyjádřeny.[14]

Jaký je však člověk? Ve své fakticitě je „rozkročený" do dvou světů. V kvazikantovském slovníku je kladen do úzkého vztahu k právnímu řádu, jenž je vládou ducha nad dušemi (Foucault). Stát (právní řád) je vlastníkem míry, která oprávňuje jeho dohled. Dohled řádu (pořádku) vytváří „skutečný svět". Ehrenfels píše o nutnosti vytvořit svět navzdory jeho rezistenci. Zde mám na zřeteli Musilovu větu o nutnosti vložení řádu a zákona do lidské neústupnosti. Kelsen na jednom místě odkazuje na normy vyjadřující lidské chování tak, že zákon je produktem „uvědomělé vůle". Uvědomělá vůle Státu ze sebe plodí postupně ústavu, zákony, soudy, podobná novoplatonské emanaci božského „Jednoho" (Hen). V této slovní hře odkazuji na Werfelovu ironii o administrativní hierarchii s tajemnými schematy funkčních stupňů.

Člověk v systému práva je „vypreparovaná"(„vyčištěná") podoba.  Určený k identitě se státem (s jeho „duchem")? Jaká idea ve státě působí? Státní aparát vytváří úřední racionalitu, která normuje život jako pořádek. Život se stává postupováním v rámci pořádku a klasifikace. Jeho řád je závazný právními zásadami, organizováním z racionality. Systém pravidel je upřesněn jako systém norem.[15]

Lidé jsou sjednoceni neosobními zákony, přikázáním norem a uniformitou. Svět zákonů je přijatým semiotickým vesmírem (Ryzí nauka právní, § 8). Chováme se podle vzorců, které nedovolují z takového vesmíru vykročit. Vládnou rituály. Dochází k deficitu legitimity, která ustupuje neosobnímu ultralegalismu. Zdroje legitimity se nehledají mimo stát. Ony jsou však mimo stát, v živé tradici pospolitosti, mimo „čisté myšlení".

Musil v nesmrtelném pojednání o „Kakánii" píše o zdůvodnění existence paragrafy. „Stát, byrokracie, legalita, jsou síly proměňující nahodilé situace života v jakousi nutnost".

Voegelin hodnotí požadavek legalismu jako požadavek přiměřenosti norem za předpokladu, že se normy budou legitimizovat ze zdroje mravního řádu. Jestliže je takový předpoklad opuštěn, legitimita „nepřezkušuje" normy, vzniká formalizovaná „pověra legality", kterou můžeme pojmenovat „fetišismem". Literatura obnažuje grotesknost oné státní racionality, která neosobní čistotu povýší jako míru. Voegelinovi je hádankou, proč má člověk následovat ústavní normy, které nejsou legitimizovány ničím jiným, než normou základní („Grundnorm"), takže se stává předmětem úcty, fetišem. U Harioua ústavní norma „an sich" nic neznamená, má význam jen jako základní zákon instituce. A výklad institucí dává normě smysl. Některé znaky takové instituce: legitimita moci v idejích státního rozumu, vláda jako reprezentace instituce atd.

Při ztotožnění státu a právního řádu je každý případný „zlom" v ústavní sféře vlastně důvodem k novému řádu práva a tím k novému státu (... připustit, že ústava je legitimizována z mravního účinku řádu, odporuje principu Reine Rechtslehre, píše Kelsen).

Theologie má na zřeteli zmatenost duše, bezmocnost a hříšnost s potřebou Milosti. Kelsen soudí obdobně, že při neschopnosti vyslovit morální řád potřebují lidé normy. Normy přicházejí zevně, stejně jako shora přichází boží Milost.

Absolutní pozemská moc se tak dotýká sakralizace. Člověk se stává sloužícím členem „sakrálna", jako Homo Iuridicus slouží „sakrálnu" právního řádu  - Státu.

V nadlidské skutečnosti sakrální substance vstupuje Stát na Boží místo a sám je poslední podmínkou a původcem svého bytí. Naproti tomu v tradičním řádu zůstává člověk v Ecclesia pod božím pohledem jako osoba, mající přednost před Státem.

Doc. PhDr. Milan Sláma

Univerzita Karlova v Praze

Právnická fakulta

Katedra politologie a sociologie


Summary

The State as a God of Logic

Milan Sláma

The dispute on juristic conception of a state is explicated by using an analogy of the State and the God, jurisprudence and theology. The conception of a state as a systém of law. Meeting the logic and sanctity. The administrative reason speech, transferring God's elements on a state. The holy bureaucracy and the hierarchy of administration. The reason of a state, the subject of an order and the regulating of life. The ultimate tempoval power, the control over human thinking. The service in analogy of the god's and the state's. The clergy, literal images of clergy's transfer. The religious view on jurisprudence.



 


[1] Druhé vydání z roku 1928 je věnováno významnému českému právníkovi Františku Weyrovi.

[2] Blíže k tomu Heideggerův výklad „čtveřiny" (das Geviert) v pojednání „Das Ding" (Věc).

[3] Tuto analogii asi nelze považovat za originální. Dějiny ideologií znají takové užití u Bakunina jako velké téma individualismu a univerzalismu.

[4] Otištěno v souboru jeho prací roku 1913 - Gesetz und Recht.

[5] Jako myšlenkové cvičení k tomu poslouží starší práce Kurta Wolzendorffa Der reine Staat. F.Weyr (Základy filosofie právní, 1920) sdílel s Kelsenem pseudokantovský slovník a při důsledném „dotažení" má jeho Stát povahu subjektu náboženských forem (s.173), jinde je transcendentálním postulátem a apriorní formou názoru (je „apodiktický"?).

[6] Ulbrich v učebnici rakouského státního práva (1883) psal o kvalifikovaných aktech státní autority, vedoucích k normativnímu řádu a systému práva. Grundnorm může být způsobem fikce, jak později čteme u Leimingera (1963). Instance autority je zdrojem „nepřezkušovaných" norem.

[7] Císař je suverénním orgánem, jeho postavení je opatřeno jak právy veřejnými (orgánu moci), tak právy abstraktními (svatost, nedotknutelnost aj.). Srv. např. Pražák, Rakouské právo ústavní, 1903. Tezner (Der Kaiser, 1909) předkládá velké překrytí přídomkem „kaiserliche", k němuž patří všechno, včetně soudnictví. Zákony a soudnictví jsou sankcionovány panovníkem („in Namen der Kaiser"), jenž sám je svorníkem, k němuž se zákony sbíhají. „Der Kaiser erlöst alle Gesetze..." Císař je „pod zákony" a zároveň zaručuje jejich trvání v neosobní racionalitě. Dotýkáme se Kelsenova pojetí, jemuž je Stát duchovním řádem „Geistesordnung". V něm panuje zákon. Jediný Subjekt, se Státem totožný.

[8] Z hlediska našeho prostředí je zajímavý dočasný příklon ke Kelsenovi u Fritze Sandera (pražský německý právník a teoretik), jenž v práci Das Faktum der Revolution, 1919/1920, považoval stát za věc právního systému, identický s ústavními zákony. V hypotéze ustavení právních vět z imanentních principů je idea úplnosti právního systému.

[9] Možnému Weiningerovu vlivu na utváření ryzí nauky právní opírající se o logiku jsem v 90. létech věnoval příslušná místa v přednáškách o vztahu rakouské literatury a ryzí nauky právní.

[10] Hlavatý, Filosofie podle zásad svatého Tomáše Akvinského, 1884, Gredt, Základy aristotelsko-tomistické filosofie, orig. 1901, č. 2009.

[11] Na jednom místě Kelsenovy práce o Bohu a Státu se dočteme, že analogie monotheismu a jednotného Státu uplatnil již dříve v práci O bezpráví (1913) a nabízí ještě čtení přes svou monografii o Dantově De Monarchia (1905), kde má nacházet obdobnou koncepci jednoty Imperia.

[12] V metafysickém pokušení promýšlí Leibniz Mathesis Divina s uměním logického kalkulu, uplatňovaného v právu a theologii (ta je druhem právní vědy...). Druhou stopou pokušení je chápání sjednocujícího imperiálního rozumu, kde na vrcholu stavby je panovník jako „kosmokrator", vyjadřující apoteozu Státu, Říše - nositele spásy. Leibniz „viděl" Vídeň a císařství jako říši Ducha, budovu (stavbu), kde se pozemské a nebeské setkávají. Budova je prostorem Spásy, která není bez Ducha, jenž promlouvá v imperiálním rozumu. Paragrafy v závěru Monadologie vyjadřují vizi nejdokonalejšího státu, „mravního světa", kde Bůh je monarchou „božího města duchů". Z dokonalosti Ducha se tvoří největší pořádek. Může jím být právní řád?

[13] „Jestliže kdysi jenom klerikův šat se lišil čímsi nadzemským, zatímco na uniformě a úředním kroji utkvívalo tenkrát ještě něco civilního, po vymizení velké nesnášenlivosti víry musel pozemský úbor nastoupit na místo nebeského a společnost se nechtě rozdělila na pozemské hierarchie a uniformy a místo víry je pozvedla v cosi absolutního." Co je metaforicky klerikův šat? Odkažme na Werfelův Sjezd abiturientů, kde klérus představuje prostřednictví k tajemným schématům, pro běžného smrtelníka nedostupným. Ve změně kleru je vyloučena metafysika s pamětí transcendující zkušenosti a „nadzemské" jako dokonalé a čisté, vláda nad myšlením, je přeneseno na ryzí nauku právní.

[14] Stát je řád lidského chování a to donucovací sociální řád...tento donucovací řád nemůže být řádem od právního řádu odlišným, poněvadž ve společnosti neexistují a nemohou existovati dva, nýbrž pouze jediný tuto společnost konstituující donucovací řád...každý projev státu, každý státní akt musí být aktem právním...stát pojímaný jako osoba není nic jiného než personifikace právní řádu (Kelsen, Ryzí nauka právní, § 49).

[15] Stát tvaruje člověka jako eticko-právní jednotu (obávám se užít slova „duše", ponechám raději Musilovu „mysl") normami. Právní Personenlehre jako Rechtsseele - a theologická Seelenlehre.
 

 

ÚSTAV PRÁVA A PRÁVNÍ VĚDY POSKYTUJE NEJVĚTŠÍ NABÍDKU MANAŽERSKÝCH STUDIJNÍCH PROGRAMŮ. Více informací

 
Přihlaste se a získejte studium prestižních manažerských programů MBA, LL.M., MPA a MSc. za cenu 93.000 Kč. Platí pouze při úhradě studia do 30. 9. 2017. Jako bonus získáte 5 seminářů zdarma!


DEN OTEVŘENÝCH DVEŘÍ
Na Dni otevřených dveří Vás budou očekávat lidé z vedení školy, jakož i lektoři, kteří Vám zodpoví veškeré Vaše dotazy týkající se studia MBA, BBA, LL.M., MPA, MSc. a DBA programů. Dozvíte se informace o průběhu studia, jak si správně zvolit studijní program, kdy se konají tematická setkání, jaké jsou podmínky přijetí ke studiu atd. Kromě malého občerstvení pro Vás budou připraveny materiály obsahující informace o studiu.


Nejbližší termín Dne otevřených dveří: 27. 9. 2017. Více informací zde

Chcete se dozvědět více?
Kontaktujte nás na bezplatné Zelené lince 800 208 008 nebo na tel.: +420 608 579 570, případně na e-mailové adrese cps@ustavprava.cz, kde si můžete sjednat osobní návštěvu.
 
Budeme se těšit na Vaši návštěvu.

 

Ing. Tereza Marková, DiS.
výkonná ředitelka
 
markova@ustavprava.eu
Tel.: 224 247 011
Zelená linka : 800 208 008

 

 

Proč studovat u násJak studium probíháPodmínky přijetí Lektorský týmPoplatky za studium

                      

 

 

800 208 008
ZAVOLEJTE NÁM
envelop
ZEPTEJTE SE
Odeslat
mobile
OZVEME SE
Odeslat
brochure
CHCI BROŽURU
Odeslat
Dotazy ke studiu Vám zodpovíme:
Po – Pá od 9 – 17hod.
Kontakt

Pokud máte jakýkoli dotaz můžete nám zavolat nebo napsat:

Zelená linka.: 800 208 008
Mobil: 608 579 570
Telefon: 224 247 011

cps@ustavprava.eu

Newsletter

Přihlaste se k odběru newsletteru a budeme Vás informovat o novinkách, které jsme pro Vás připravili.



 


 

 

Volejte zdarma

Zavolejte nám zdarma, rádi zodpovíme Vaše dotazy na MBA studia. Po-Pá od 9-17 hodin.

800 208 008
X
X