Tisk

Ústavě z roku 1920 by letos bylo devadesát let II.

Ústavě z roku 1920 by letos bylo devadesát let II.

JUDr. Ing. Bc. Martin Kohout

Časopis Právo přináší druhou, a závěrečnou část seriálu u příležitosti devadesátého výročí první definitivní československé ústavy z roku 1920. V druhé části článku se autor bude zabývat zejména postavením a pravomocemi prezidenta, vládou, soudní mocí a kodexem práv a svobod.

Ústava nepředpokládala přímou volbu prezidenta, tu vykonával lid nepřímo prostřednictvím Národního shromáždění, které prezidenta, osobu volitelnou do poslanecké sněmovny a minimálně ve věku 35 let[1], volilo 3/5 většinou přítomných poslanců a senátorů, přičemž usnášeníschopnost byla vázána na přítomnost alespoň poloviny členů, a to bez ohledu na jejich zařazení do poslanecké sněmovny či senátu. Volební období bylo sedmileté (ač původně - v návrhu bylo pouze šestileté, ale vzhledem k prodloužení volebního období poslanců z pěti na šest let, došlo k analogickému prodloužení i v případě volebního období prezidenta), na tehdejší celosvětové poměry relativně dlouhé, přičemž, „kdo byl presidentem po dvě po sobě jdoucí volební období, nemůže opět zvolen býti, dokud od skončení posledního období neuplyne sedm let."[2] Ústava obsahovala výjimku z tohoto pravidla, neboť „náš národ měl štěstí, že v době od 17. století nejkritičtější žil a pracoval pro něj jeho Masaryk, o němž plným právem platí, co o svém Washingtonu říkají Američané: father of the country who never told a lie - otec vlasti, který nikdy nezalhal."[3]. Ustanovení tohoto odstavce se tedy nevztahovalo na prvního prezidenta Československé republiky. Lze jen spekulovat, zda dotčené ustanovení bylo výrazem úcty k prvnímu prezidentovi či mělo opravdu naplnit svůj účel - možnost zvolit Masaryka více než dvakrát - v tom případě ale uvažme, že v roce 1920 bylo Masarykovi již 70 let a před sebou měl tak potenciálně dvakrát sedmileté funkční období. Masaryk tak mohl být zvolen prezidentem nejen v letech 1918 (podle prozatímní ústavy), 1920, 1927, ale i v roce 1934. V důsledku této výjimky pro prvního prezidenta se  celkové funkční období prvního prezidenta prodloužilo o jeden rok (na konci roku 1935 Masaryk ze zdravotních důvodů abdikoval). Postavení prezidenta republiky bylo z Ústavy relativně silné, nikdy však nedosáhlo takových rozměrů jako postavení prezidenta amerického[4], které se v mnoha aspektech stalo vzorem, neboť obava z kumulace moci v rukou jediné osoby narážela na překážky v podobě vzpomínek na vlády rakouských císařů, zejména Františka Josefa. Po vzoru amerického systému se rovněž uvažovalo o vytvoření funkce náměstka prezidenta, tato však nebyla a priori zřízena (obdobně jako tehdy nebyla např. ve Francii) a počítalo se s obsazením této funkce jen v ad hoc případech [§ 61 Ústavy].

Pravomoci prezidenta republiky, které patřily mezi nejfrekventovanější témata diskuzí ústavodárců[5], lze rozdělit na dvě kategorie, tj. ty, jež plynou přímo z Ústavy, např. jmenuje a propouští ministry, stanovuje jejich počet, uděluje milost, a ty, které mu jsou svěřeny „obyčejným" zákonem. Jinak vládní a výkonná moc přísluší vládě. Práva prezidenta byla právy osobními a nepřenositelnými. Obdobně jako současný prezident nebyl ani prvorepublikový prezident z výkonu své funkce odpovědný. Případnou velezradu stíhal na základě žaloby poslanecké sněmovny senát, který tak zasahoval do moci soudní. Trest je pak identický se současnou právní úpravou, tedy ztráta úřadu a způsobilost jej nabýt.

Prezident měl významné pravomoci ve vztahu k Národnímu shromáždění, zejména právo svolávat, odročovat a rozpouštět jednání Národního shromáždění[6], a to v limitech stanovených Ústavou (povinnost svolat sněmovnu ke dvěma řádným jednáním v roce a dále ke kvalifikované výzvě, odročení maximálně na jeden měsíc a jednou v roce, nepřípustné rozpuštění sněmovny v posledním půlroce volebního období).

Vláda byla podle Ústavy tvořena předsedou a jednotlivými členy (ministry), které jmenuje a propouští prezident, přičemž jednotlivým ministrům přiděluje ministerstva prezident. Ústavodárce tu podle důvodové zprávy neměl na mysli, že by prezident zřizoval a rušil ministerstva (takovou kompetenci neměl), formulace směřuje k tomu, aby jednomu ministru mohlo být svěřeno i více ministerstev. 

Vláda byla závislá na poslanecké sněmovně, které byla odpovědná. Poslanecká sněmovna mohla vládě vyslovit nedůvěru. Vláda neměla ústavně stanovenu povinnost předstupovat před poslaneckou sněmovnu s žádostí o vyslovení důvěry, Ústava tuto žádost koncipuje jako právo vlády. K návrhu minimálně sta poslanců hlasovala poslanecká sněmovna o vyslovení nedůvěry. Návrh byl přijat, pokud byla přítomna nadpoloviční většina sněmovny a z této pro návrh hlasovala většina.

Vyslovení nedůvěry, resp. zamítnutí návrhu na vyslovení důvěry, zakládalo povinnost vlády podat demisi.

Odpovědnostní vztah mezi vládou a senátem dán nebyl, obdobně jako v současné ústavě.

Vláda byla nadána i normotvornou mocí, na základě zákona a v jeho mezích byla oprávněna vydávat nařízení. Nařizovací právo tam, kde to zákon výslovně nepřipouští, je vyloučeno.

Základem ústavní úpravy soudní moci se stala rakouská prosincová ústava, konkrétně zákon č. 144/1867 ř.z., o moci soudcovské, tvořící prosincovou ústavu, neboť „srovnávají-li se nestranně ustanovení těchto ústavních předpisů o moci soudcovské, dochází se k závěru, že předpisy příslušného rakouského zákona z roku 1867 patří i co do obsahu i co do formy k nejlepším kodifikacím tohoto druhu. Poněvadž pak státní převrat dotekl se veškerého soudnictví daleko méně než-li veřejné správy státní, bylo lze pro předpisy o moci soudcovské, jež mají býti obsaženy."[7]. Ústava nejprve akcentuje, že právní normy upravující soudnictví musejí mít sílu zákona a dále právo na zákonného soudce. Ostatně i samotný soudce je vázán pouze zákonem, platnost podzákonných právních předpisů je oprávněn přezkoumat. Výjimečné soudy jsou pak přípustné toliko v případech trestních, a to pouze v situacích zákonem předvídaných. Ústava výslovně, na rozdíl od současné ústavy, pracuje s rozhodčím soudnictvím. Porotnímu soudnictví je věnována pouze výslovná deklarace existence doplněná možností pozastavení působnosti porot. Při zkoumání vývoje prvorepublikového tiskového práva se setkáváme s tendencemi k omezování působnosti porot pro jejich shovívavost při souzení odpovědných redaktorů - počátek tohoto omezování lze spatřovat již v citované zprávě ústavněprávního výboru: „Ústavní výbor pokládal sice za nezbytné, dáti instituci porot pod ochranu ústavní listiny, avšak neshledal účelným vymeziti v ní její působnost ... Přílišná shovívavost porot dojista zavinila, že naše noviny ve volbě výrazů nebývají dosti opatrné."[8]

Součástí hlavy upravující soudní moc je i právo milosti prezidenta republiky.

Zdrojovým podkladem pro koncepci hlavy páté - práva a svobody, jakož i povinnosti občanské, se stala prosincová ústava z roku 1867. V úvodu této hlavy stojí zásada rovnosti uvozená ustanovením, nad rámec ústavy prosincové, že výsady pohlaví, rodu a povolání se neuznávají [§ 106 odst. 1]. Odstavec 3 pak uznání titulů upřesňuje, a to tak, že tituly smějí býti udíleny jen, pokud označují úřad nebo povolání. Toto ustanovení netýká se akademických hodností. Na ústavní úroveň se tedy dostává to, co bylo již uzákoněno zákonem č. 61/1918 Sb. n. a z., jímž se zrušují šlechtictví, řády a tituly.

I když byl kodex práv a svobod moderní, stále v něm zůstávají nuance, které modernímu demokratickému státu nejsou vlastní. A autoři si toho byli vědomi. Ústava sice obsahuje ustanovení o tom, že omezení nebo odnětí osobní svobody bylo možné jen na základě zákona, avšak mezi oněmi zákony je např. tzv. výpraskový patent[9] z r. 1854, který ustanoveními více či méně zasahujícími do osobní svobody nešetřil.

Spornou otázkou se stala odluka církve a státu, i když v prvopočátku se zdálo, že panuje všeobecná shoda. Tomu nasvědčovala i původní formulace ustanovení § 121 Ústavy, podle níž mezi státem a církvemi budiž zaveden stav odluky. Tato striktní formulace však narazila u katolické církve (zejména slovo „odluka"), která trvala na svrchovanosti církve nad státem. Jak ale píše Kárník, vláda vzhledem k mocenským poměrům, které se vyskytly, musela trvat na formulaci odkazující na úpravu poměrů zvláštním zákonem, tento postup však podle slov Hoetzla, který uvedenou zprávu do ústavního výboru přinesl, je důsledkem poměrů vnitrostátních, nikoli mezinárodních (uvažovalo se totiž o zásahu z Říma)[10]. V ústavním výboru poté byly diskutovány dva kompromisní návrhy (i) „Poměr mezi církvemi a státem upraví se na základě osamostatnění církví od státu se zřetelem k zájmům státním zvláštními zákony" a (ii) „Poměr mezi církvemi a státem upraví se na základě církevní samosprávy se zřetelem k zájmům státním zvláštními zákony"[11]. Parlamentem nakonec neprošel žádný návrh, výslovné ustanovení o poměru státu a církve v ústavní listině nenajdeme. Klíčovým se tedy nakonec stalo ustanovení § 124, podle něhož si byla všechna náboženská vyznání před zákonem rovna, a na základě něhož musely být prohlášeny za protiústavní veškeré dosavadní předpisy, které favorizovaly kterékoli náboženské vyznání (zejména římskokatolické).

Ústava rovněž rozšiřuje právo spolkové a shromažďovací. Po vzniku samostatného československého státu se spolkový život velice rozšířil - ústavní garanci získaly spolky pracovních a hospodářských poměrů. Řádné úpravy se však ani tehdy nedostalo politickým stranám, k jejichž právnímu zakotvení nebylo učiněno ničeho, a i nadále fungovaly tak jako „za Rakouska", toliko silou své fakticity. Právní zakotvení dostalo počátkem třicátých let toliko zastavování činnosti a rozpouštění politických stran, a to s ohledem na momentální politickou situaci. Společně s právem spolkovým a shromažďovacím je garantována i svoboda tisková - v případě cenzury je však výslovně zakazována pouze cenzura předběžná[12].

Značná kritika se rovněž snesla na garance vlastnického práva, zejména soukromého. Ústava neobsahuje žádnou výslovnou garanci vlastnického práva, např. že je „nedotknutelné" či „svato". Naopak se omezuje pouze na formulaci, že soukromé vlastnictví lze omeziti jen zákonem [§ 109 odst. 1]. Ještě markantnější je pak absence garancí v případě vyvlastnění. Podle Ústavy je vyvlastnění možné jen na základě zákona a za náhradu, pokud zákonem není nebo nebude stanoveno, že se náhrada dáti nemá [odst. 2]. Dovětek o tom, že lze vyvlastňovat i bez náhrady, v původním návrhu nebyl, důvodová zpráva však hovoří o připravovaných zásazích do regulace řek či elektrifikaci. Příslušné podniky z takového zhodnocení budou mít nemalý prospěch, není proto důvodu, proč by vyvlastnění nezbytných pozemků za účelem takového hospodářského zhodnocení nemohlo být bez náhrady. „Lze pevně doufati, že nás stát, jakmile nastanou normální poměry, provede regulaci řek, spojovací kanály mezi velikými řekami, t. zv. elektrisaci a j. Z těchto podniků i soukromníci budou míti netušený prospěch, cena jejich nemovitostí stoupne značnou měrou. Není tudíž příčiny, proč by potřebné k tomu pozemky měly býti v každém případě za drahé peníze vykupovány. Arci bude i v budoucnosti třeba zákona, který ustanoví, kdy vyvlastnění a to i bez náhrady bude přípustno."[13]

Mezinárodní smlouva o ochraně menšin uzavřená Saint Germain-en-Laye dne 10. září 1919, kterou bylo povinno Československo implementovat do základního zákona, tvoří prakticky celé ustanovení hlavy VI. Ústavy, v jejímž čele stojí deklarace rovnosti státních občanů Československé republiky: „Všichni státní občané republiky Československé jsou si před zákonem plně rovni a požívají stejných práv občanských a politických nehledíc k tomu, jaké jsou rasy, jazyka nebo náboženství" [§ 128 odst. 1].

Co se týče organizace ústřední státní správy, je úprava v Ústavě velice strohá a v zásadě odkazuje na prováděcí a s Ústavou související právní předpis (o zřízení okresních a župních úřadů[14], č. 126/1920 Sb. z. a n.). O tom, jak bude nový stát členěn, nepanovaly shody, diskutovány byly různé varianty (s ohledem na politické zájmy jednotlivých stran),  i zemský princip, ten však měl „cejch" doby minulé (řečeno slovy Karla Kramáře: „nešťastná nenávist k zemím"). Zohlednit bylo třeba i národnostní otázku. Nakonec bylo přistoupeno k župnímu zřízení, jeho schválení však ještě, jak vyplyne z dále uvedeného, neznamenalo jeho uvedení do praxe.

I v rámci župního zřízení nebylo zřejmé, jaká míra autonomie bude župním orgánům poskytnuta, zda nebudou vznikat regionální parlamenty (míra politizace od vládního návrhu zřetelně narůstala), které by nový stát dále drobily. „...nesmí býti u nás žádných zvláštních parlamentů, které by podlamovaly naši jednotu, to bylo by hříchem."[15]. Župnímu zřízení netřeba dávat prostor, neboť, jak známo, krom Slovenska (1923) nebylo v jiných částech prakticky aplikováno. V roce 1927 je pak - formálně novelou „župního zákona" - provedena správní reforma a zaveden zemský systém čtyřech správních celků.

Aby bylo připomenutí výročí první definitivní československé ústavy alespoň v základu komplexní, nesmíme opomenout problematiku jazykového zákona. Ve vztahu českého a slovenského jazyka se vyšlo z principů čechoslovakismu. Jak popisuje Kárník, spory mezi jednotlivými politickými uskupeními se vedly i o přívlastek jazyku, zda se bude jednat o jazyk „oficiální", jak zastával Beneš, nebo jazyk „státní", k čemuž inklinoval Kramář. Spor vyústil až v demonstraci při projednávání jazykového zákona na plénu. Přijaté kompromisní řešení pak vzalo za své oba přívlastky - oficiální i státní.[16] Zákon č. 122/1920 Sb. z. a n., podle § 129 ústavní listiny, jímž se stanoví zásady jazykového práva v republice Československé, z téhož dne jako Ústava, tedy prohlásil v čl. 1 za státní a oficiální jazyk republiky jazyk československý.

Obdobně jako jazykový zákon byl součástí Ústavy i zákon Národního shromáždění, který určí hranice Podkarpatské Rusi či zákony upravující osobní svobodu, jakož i svobodu domovní. Ústavu prováděla celá řada dalších zákonů, které však nebyly součástí Ústavy (např. úprava státního znaku či vlajky či složení a pravomoci senátu). K tomu doplňme, že Ústava byla projednávána společně se všemi doprovodnými zákony jako komplet.

Ústavodárné Národní shromáždění svůj úkol - položit základy parlamentní demokracie přijetím moderní Ústavy - splnilo. Ústava byla plénu Národního shromáždění předložena v pátek 27. února 1920. Projednávání započalo téhož dne, v pozdních večerních hodinách bylo přerušeno[17], v sobotu 28. února 1920 od ranních hodin pokračovalo. Cílem bylo projednávání co nejrychleji ukončit a základní zákon, včetně doprovodných zákonů, schválit. Proto ani výrok předsedy Tomáška pět minut před půlnocí, že přerušuje schůzi za účelem vyvětrání místnosti na půl hodiny, nevyvolalo překvapení, ale spíše veselí. Schůze pokračovala od půl jedné 29. února do půl čtvrté, kdy po úspěšném přijetí Ústavy následoval spontánní zpěv hymny[18].

Ústava nabyla účinnosti dne 6. března 1920, první volby do poslanecké sněmovny se konaly o 6 týdnů později.

Poslední únorový den roku 1920 vstoupil přijetím první definitivní československé ústavy do historie. Stal se dalším mezníkem v naší historii, neboť učinil symbolickou ústavní tečku za přechodem od rakouského mocnářství k prvorepublikovému Československu. Dílo lze po právní stránce hodnotit pozitivně, pod vedením prof. Hoetzela na něm pracovala celá řada vynikajících právníků, kromě jiných i profesor brněnské Masarykovy univerzity - František Weyr. Šrámy, které Ústava utržila, byly pak výsledkem politických kompromisů, ke kterým se politické strany zastoupené v Národním shromáždění uchýlily v průběhu projednávání. I když žádná politická strana nebyla ve svých požadavcích stoprocentně úspěšná, vládla v ranních hodinách 29. února 1920 spokojenost napříč politických spektrem.

Ústava platila v Československu formálně až do vydání Ústavy 9. května v roce 1948. Je zřejmé, že i pro tvůrce současné ústavy se prvorepubliková Ústava, od jejíhož vydání letos uplynulo 90 let, stala inspiračním zdrojem.



JUDr. Ing. Bc. Martin Kohout

advokátní koncipient

Advokátní kancelář LISSE LEGAL - Lisse & partners


Summary

The Constitution of 1920 celebrates its 90th anniversary II.

The first established Czechoslovak constitution of 1920 amended by Act No. 121/1920 Coll., which is an introductory Act to the Constitutional Charter of the Czechoslovak Republic of February 29, 1920 („the Constitution") and which replaces the provisional Constitution adopted on 13 November 1918 would celebrate this year its 90th anniversary. Although the Constitution did last not even for 30 years (its ambition was to last at least as long as the Constitution of the U.S., which by that time was 130 years old), it was the primary legal document in the era of the first Czechoslovak republic, a period which was an inspirational source for the current Czech Constitution.  That is the main reason why it is so important to remind the public of its anniversary.

In the second part of the article the author deals especially with the status and authorities of the President, with Government, judicial authority and Codex of rights and liberties.

[1] Pasivní volební právo bylo v případě prezidenta nižší než u senátorů - o tuto ústavní nestandardnost se „postaral" přímo Masaryk, a to z ryze pragmatických důvodů, neboť „korunnímu princi" Benešovi bylo v době přijetí Ústavy jen 35 let, v případě nutnosti by tak byl vyloučen nejen z pozice případného náměstka prezidenta, ale, v situaci nejhorší, i prezidenta (pokud by bylo pasivní volební právo jako u senátorů).

[2] Ústava, čl. 58, odst. 4.

[3] Zpráva ústavního výboru k ústavní listině Československé republiky, usnesené ústavním výborem podle § 14. a 17. jednacího řádu. Tisk 2421. Národní shromáždění československé 1918 - 1920.

[4] Pravdou však je, že v některých nuancích byl československý prezident až silnější, např. v právu rozpouštění komor parlamentu.

[5] Samotný Masaryk se klonil k pravomocem širším, naopak sociální demokracie v rozšiřování pravomocí byla skeptičtější a spatřovala v něm omezování vůle lidu (oproti americkému prezidentu, který se často kladl za vzor, totiž československý prezident neměl být a nebyl volen přímo).

[6] Tato prezidentova práva prozatímní ústava z roku 1918 neznala.

[7] Důvodová zpráva k vládnímu návrhu zákona, kterým se uvozuje ústavní listina. Národní shromáždění československé 1918 - 1920. Součást tisku 2421.

[8] Zpráva ústavního výboru k ústavní listině Československé republiky, usnesené ústavním výborem podle § 14. a 17. jednacího řádu. Tisk 2421. Národní shromáždění československé 1918 - 1920.

[9] Název normy však již ne zcela odpovídal jejímu obsahu, když tělesné tresty byly v Rakousku zrušeny v roce 1867.

[10] Kárník, Z: České země v éře První republiky (1918-1938) : Díl první - Vznik, budování a zlatá léta republiky (1918-1929). 2. vydání. Libri, Praha 2003, s. 109.

[11] Zpráva ústavního výboru k ústavní listině Československé republiky, usnesené ústavním výborem podle § 14. a 17. jednacího řádu. Tisk 2421. Národní shromáždění československé 1918 - 1920.

[12] Blíže k vývoji prvorepublikového tiskového práva, srov. Kohout, M: Recepce rakousko-uherského tiskového práva a snahy o jeho novelizaci v období tzv. první republiky. Právo - časopis pro právní teorii a praxi. 2009, roč. 2, č. 3, s. 109-118 či Kohout, M: Kmetské soudy v soustavě soudů tzv. První republiky. Právo - časopis pro právní teorii a praxi. 2009, roč. 2, č. 4, s. 17-25.

[13] Důvodová zpráva k vládnímu návrhu zákona, kterým se uvozuje ústavní listina. Národní shromáždění československé 1918 - 1920. Součást tisku 2421.

[14] Župy se dále členily na okresy.

[15] Těsnopisecká zpráva o 125. schůzi Národního shromáždění československého v Praze v pátek dne 27. února 1920 o 9. hod. dop. Národní shromáždění československé 1918-1920. Řeč dr. Kramáře.

[16] Kárník, Z: České země v éře První republiky (1918-1938) : Díl první - Vznik, budování a zlatá léta republiky (1918-1929). 2. vydání. Libri, Praha 2003, s. 112.

[17] Formálně schůzce skončila, Ústava byla totiž  projednávána na dvou schůzích, nejprve v pátek 27. února na 125. schůzi Národního shromáždění a poté v sobotu a neděli 28.-29. února na 126. schůzi Národního shromáždění.

[18] Těsnopisecká zpráva o 126. schůzi Národního shromáždění československého v Praze v sobotu dne 28. a v neděli dne 29. února 1920. Národní shromáždění československé 1918-1920.


ÚSTAV PRÁVA A PRÁVNÍ VĚDY POSKYTUJE NEJVĚTŠÍ NABÍDKU MANAŽERSKÝCH STUDIJNÍCH PROGRAMŮ. Více informací

 
Přihlaste se a získejte studium prestižních manažerských programů MBA, LL.M., MPA a MSc. za cenu 89.000 Kč. Platí pouze při úhradě studia do 31. 7. 2017. Jako bonus získáte 5 seminářů zdarma!


DEN OTEVŘENÝCH DVEŘÍ
Na Dni otevřených dveří Vás budou očekávat lidé z vedení školy, jakož i lektoři, kteří Vám zodpoví veškeré Vaše dotazy týkající se studia MBA, BBA, LL.M., MPA, MSc. a DBA programů. Dozvíte se informace o průběhu studia, jak si správně zvolit studijní program, kdy se konají tematická setkání, jaké jsou podmínky přijetí ke studiu atd. Kromě malého občerstvení pro Vás budou připraveny materiály obsahující informace o studiu.


Nejbližší termín Dne otevřených dveří: 26. 7. 2017. Více informací zde

Chcete se dozvědět více?
Kontaktujte nás na bezplatné Zelené lince 800 208 008 nebo na tel.: +420 608 579 570, případně na e-mailové adrese cps@ustavprava.cz, kde si můžete sjednat osobní návštěvu.
 
Budeme se těšit na Vaši návštěvu.

 

Ing. Tereza Marková, DiS.
výkonná ředitelka
 
markova@ustavprava.eu
Tel.: 224 247 011
Zelená linka : 800 208 008

 

 

Proč studovat u násJak studium probíháPodmínky přijetí Lektorský týmPoplatky za studium

                      

 

 

800 208 008
ZAVOLEJTE NÁM
envelop
ZEPTEJTE SE
Odeslat
mobile
OZVEME SE
Odeslat
brochure
CHCI BROŽURU
Odeslat
Dotazy ke studiu Vám zodpovíme:
Po – Pá od 9 – 17hod.
Kontakt

Pokud máte jakýkoli dotaz můžete nám zavolat nebo napsat:

Zelená linka.: 800 208 008
Mobil: 608 579 570
Telefon: 224 247 011

cps@ustavprava.eu

Newsletter

Přihlaste se k odběru newsletteru a budeme Vás informovat o novinkách, které jsme pro Vás připravili.



 


 

 

Volejte zdarma

Zavolejte nám zdarma, rádi zodpovíme Vaše dotazy na MBA studia. Po-Pá od 9-17 hodin.

800 208 008
X
X