Tisk

Některá rizika insolvenčního zákona

Ing. Bc. Luděk Juřina, MBA

Některá rizika insolvenčního zákona

I. Úvodem

První a zásadní otázkou je, zdali má stát ingerovat do problematiky krize a úpadku podnikatele. Vlastnictví přináší mj. i odpovědnost. A to i za svá chybná podnikatelská či osobní ekonomická rozhodnutí. A soukromé právo nabízí možnosti řešení nastalé situace. Je-li pojednáváno v tomto článku o rizicích aplikace insolvenčního práva, můžeme, co se postupů týče, odkázat např. na ustanovení § 341 insolvenčního zákona.

Stávající situace je ale taková, že k řešení stavu úpadku a následného formálního řešení mají jednotlivé země zřízen úpadkový (insolvenční) systém, tedy speciální zákon (y), upravující proces řešení úpadku, a instituce, které jsou aplikací tohoto zákona pověřeny. V ČR je takovým zákonem zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (před tím a dále jen „insolvenční zákon" nebo „InsZ"), který nabyl účinnosti od 1. 1. 2008. Jde stále o poměrně novou komplexní právní úpravu řešení úpadku v České republice, ke které není zatím četnější judikatura.

Úpadkový systém pak má dvě základní části - příslušný zákon (nebo více) a instituce, které jej v praxi realizují. V ekonomice hraje úprava úpadku poměrně zásadní roli. Kvalita úpravy je např. jedním z faktorů, které investoři berou v úvahu při alokaci kapitálu. Sleduje se, zdali zákonná úprava obsahuje automatické (a včasné) spouštění při projevu krize, kdo může podat návrh na řešení, jaká je dána váha věřitelům, dlužníkovi, vlastníkům či managementu.

Ve věřitelském pojetí se úpadek velmi blíží vypořádání dědického řízení, kdy je ustaven soudní komisař, který přebírá kontrolu nad majetkem, rozhodovací pravomoci jsou kumulovány v rukou soudu, který koná zásadní rozhodnutí.

Samotný proces úpadku začíná rozhodnutím soudu, majetek je přebrán soudem jmenovaným orgánem, inventarizován. V případě konkurzu jsou management i vlastník eliminováni, ztrácejí kontrolu nad majetkem. Následuje tzv. aukční přístup, kdy se všechen majetek prodává (zpeněžuje) nejvyšší nabídce, bez ohledu na další užití. Majetkovou podstatu lze zpeněžit (§ 286 InsZ) veřejnou dražbou, prodejem podle ustanovení zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský soudní řád" nebo „o.s.ř."), o výkonu rozhodnutí nebo prodejem mimo dražbu, tzv. prodejem z volné ruky. Jakmile jsou veškerá aktiva transformována v hotovost, proces končí rozdělením výnosu mezi věřitele předem definovaným postupem. Celý proces je komplikovaný, vysoce formalizovaný, z toho důvodu je i velmi vleklý a bývá provázen řadou vyvolaných soudních řízení. Bohužel také, díky centralizaci pravomoci a rozhodování na jednom místě se vytváří tlak na soudy a soudce, systémově vzniká prostor pro korupci (viz. např. mediálně známý případ Berka). Vznik zájmových lobbistických skupin, které se pohybují v prostředí konkurzních soudů, je pravidelným průvodním jevem této formy řešení úpadků.

Rozpory, koncentrované v procesu úpadku, jsou řešeny mocensky, silově, represívně. Ovšem sami autoři represívních opatření přiznávají, že negativní motivace dlužníka (hrozba trestním postihem) převážně nevede ke sledovanému cíli.[1] Represívní aparát byl v ČR rozšířen v roce 2000, kdy byly do trestního zákona zakomponovány nové, tzv. úpadkové trestné činy.

Stát, coby vykonavatel práva, prostřednictvím soudního systému, má zájem být řešením obchodních vztahů pokud možno nezatěžován. Soudní systém je pro řešení krizí pomalý, nekvalifikovaný, drahý a zkostnatělý. Je připraven vykonávat určitou formu supervize nad procesem, ale nechce být vtahován do rozhodování, nerozumí mu. Politické strany jsou pak více či méně zpravidla představitelem nebo nástrojem moci určitých nátlakových skupin. Ty mají naopak zájem soustředit ve svých rukou, centralizovat maximum výkonných pravomocí. Každé centrum moci je zároveň zdrojem síly a prostorem pro korupci a prosazování zájmů jednotlivců. Proto má stát v této poloze naopak snahu vstupovat do soukromoprávních vztahů, koncentrovat ve svých rukou pravomoci, rozhodování a kontrolu.

Stát, jako výběrčí daní, má pak zájem na maximálním výběru svých veřejnoprávních pohledávek bez ohledu na další souvislosti. Na druhé straně má zájem na hospodářském růstu, zachování zaměstnanosti, tedy rád by v obecném zájmu prominul své nároky. Na jedné straně stát subvencuje a dotuje významné podniky (např. tzv. investiční pobídky), na druhé straně svoji vlastní snahu torpéduje výběrem daní. Příkladmo můžeme uvést situaci jednoho velkého hutního podniku, který se po letech krize stal předmětem zájmu politických stran jako případný argument do voleb. Stát, představovaný ministerstvem průmyslu a obchodu, poskytl tomuto podniku půjčku na provoz. Peníze byly poukázány na účet podniku, ale druhý den jej stát, reprezentovaný finančním úřadem, strhl na úhradu daňových nedoplatků.

Peter Drucker mj. uvádí[2], že stát jako instituce nebude „postupně odumírat". A klademe si otázky o jeho ingerenci, jaké činnosti by měl dotovat a jaké jiné naopak zakázat. Úloha státu jako regulátora lidské komunity nekončí. S tím pak souvisí chování politických stran, které praktikují pragmatickou politiku a spíše než zásadní dlouhodobé otázky řeší krátkodobé ad hoc problémy. Řešení problémů je u nich odvozeno od délky volebního období. Prubířským kamenem politiky se stále více stává to, zda konkrétní opatření udrží stranu u moci nebo jí pomůže moc (zejm. ekonomickou) získat. Drucker ve své práci uvádí příklad na francouzském prezidentovi Mitterandovi. Ten byl přesvědčeným sociálním demokratem, ale během půl roku v úřadu jej situace ve Francii (únik kapitálu z Francie) přinutila změnit kurz opačným směrem. Mitterandova socialistická vláda se v osmdesátých letech minulého století prakticky ze dne na den stala téměř nejprokapitalističtější vládou v celém západním světě. Před socialistickými principy byla dána přednost krátkodobým ekonomickým potřebám. Dnes jako příklad můžeme uvést postupy vlád ve Španělsku, Řecku či Portugalsku. Neexistují již nějaké jasné ideologie, ale technika moci a moc a vliv státu.

Chování lidí je pak v jakémsi stavu superpozice a ad hoc se dle potřeb nebo zájmů jednotlivců majících možnost realitu ovlivňovat (prostřednictvím státu) posouvá směrem požadovaným právě těmito jednotlivci.

II. Rizika nového insolvenčního zákona

II. I Zásada právní jistoty a předvídatelnosti právní normy

Insolvenční zákon kromě likvidační formy (konkurzu) zavádí do systému úpadkového práva rovněž tzv. sanační formy řešení úpadku (reorganizace a oddlužení). Příkladmo ale k 1. 11. 2009 vykazuje InsZ již 11 novel, z toho 4 ještě před nabytím účinnosti zákona. Takovýto zákonodárný postup nenaplňuje zásadu právní jistoty a předvídatelnosti právní normy; zejm. v praxi tzv. přílepků. Je to ale bohužel v České republice již zcela běžný postup, a lze tvrdit, že permanentně prokazovaná neúcta k právu českého zákonodárného sboru v jeho novodobé historii.

Nepřesnosti zákonné úpravy pak můžeme demonstrovat na případu, kdy InsZ uváděl původně ve čtvrtém odstavci § 339 (právo sestavit reorganizační plán) nepřesný odkaz na § 171 odst. 3 InsZ, který se však vztahuje k řešení úpadku dlužníka konkurzem a nikoliv reorganizací, navíc třetí odstavec vymezuje případy vyloučení úhrady úroků dlužníkem. K upřesnění odkazu na správný § 171 odst. 4 InsZ došlo až v třetí novele provedené zákonem č. 296/2007 Sb. (část první, článek I., bod 57).

Ústavní soud, na základě podnětu společností SCA Packaging a RWE Energie, které se cítily poškozeny postupem insolvenčních správců ve věci dluhů Skláren Kavalier, resp. společnosti Crystalex, s platností od dubna roku 2011 zrušil část insolvenčního zákona, která bránila věřitelům napadat pohledávky svých konkurentů, i když byly podle jejich názoru neoprávněné. Popírat výši a pořadí přihlášených pohledávek mohou v současné době pouze dlužník a insolvenční správce. Insolvenční zákon tak věřitelům neposkytuje účinnou ochranu. Popěrné právo bylo věřitelům odňato v důsledku pozměňovacích návrhů k insolvenčnímu zákonu v Poslanecké sněmovně. Absence popěrného práva věřitelů je v rozporu s ústavní ochranou vlastnického práva, resp. s ochranou legitimního očekávání majetkového výnosu z pohledávky přihlášené do insolvenčního řízení.[3]

Důsledkem řešení úpadku dlužníka formou konkurzu je pak skutečnost, že v případě právnické osoby dochází po ukončení konkurzního řízení k jejímu právnímu zániku. Tedy, mělo by dojít. Toto řešení totiž komplikuje daňové právo, které v ustanovení § 35 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, ukládá daňovému subjektu s žádostí o výmaz z obchodního rejstříku současně předložit písemný souhlas správce daně. I když v některých případech, např. v § 68 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, se stanoví jinak. Správce daně zpravidla zahajuje, časově nijak neomezenou, daňovou kontrolu.

II.II Zásada rychlosti a efektivnosti

Zákonodárce se rovněž pokusil vnést do popředí celého insolvenčního řízení zásadu rychlosti a efektivnosti. Neměla by ale jít na úkor uspokojení věřitelů. Uvedení požadavku rychlosti řízení na prvním místě[4] by se mělo odrazit i v přístupu insolvenčních soudů. V praxi podle zákona o konkurzu a vyrovnání nebyly výjimkou konkurzy trvající deset a více let.

Důkaz - příklad[5]:

U jedné významné strojírenské společnosti ztráta likvidity přivodila prohlášení konkurzu. Obchodní společnost v prvních letech své existence a ztrátové výroby čerpala úvěry a zastavila velkou část svých aktiv. Dále neměla bankám co nabídnout jako předmět zástavy. Některé funkční celky, které byly vedeny v bilanci v historických cenách, byly přeceněny a vloženy do základního jmění založených dceřiných společností. Tím se účetní hodnota obchodní společnosti dvojnásobně zvýšila a navíc byl rozdíl mezi původní hodnotou majetku a novou hodnotou dceřiných společností vykázán jako zisk. Obchodní společnost se tak stala mateřskou společností holdingové struktury a mohla bankám nabídnout do zástavy akcie svých dcer a čerpat tak další úvěry. Po vyčerpání i těchto možností mateřská společnost začala účtovat svým dceřiným společnostem vysoké částky za poskytování různých, převážně fiktivních, služeb. Takto mohlo vedení společnosti nabídnout bankám další zástavu - pohledávky za dceřinými společnostmi. Obchodní společnosti se mistrně dařilo zakrývat existenci problémů a jejich rozměr. Brilantní manipulací s účetními daty dokázala držet věřitelské banky v klidu, když podle analytických metod byla zdravá. Mimo to kontakt s bankami doplňovala historkami o příchodu strategických partnerů. Konkurz byl prohlášen v říjnu roku 1999 a není dodnes dokončen. Vrchní soud v Olomouci teprve v únoru roku 2008, na základě podaného odvolání, potvrdil usnesení krajského soudu o prohlášení konkurzu. V průběhu konkurzu došlo ke změně správce konkurzní podstaty, probíhá stále řada incidenčních sporů.

Krize jiného významného podniku se mj. dotkla i regionální banky, která obchodní společnost financovala a nesplácení závazků bance vedlo ke krizi likvidity a nakonec i k bankrotu banky. V květnu roku 2003 byl na majetek banky prohlášen konkurz, který opět není dodnes ukončen. I zde došlo mj. v průběhu konkurzu ke změně správce konkurzní podstaty.

Požadavek rychlosti procesu podle ustanovení § 5 písm. a) InsZ se odráží mj. v rozšíření termínů a lhůt stanovených přímo InsZ, přičemž některé lhůty jsou bezesporu velice krátké. Jedná se např. o řadu lhůt pro jednotlivé úkony: např. 2 hodiny pro zveřejnění oznámení o zahájení insolvenčního řízení, 30tidenní lhůtu k přihlášení pohledávky (s charakterem lhůty propadné, přitom podle ustanovení § 57 odst. 3 o.s.ř. a rozhodnutí NS ČR 29 NSČR 4/2008-P11-12 je lhůta zachována, je-li přihláška posledního dne lhůty odevzdána orgánu, který má povinnost písemnost doručit insolvenčnímu soudu), prakticky ihned má soud rozhodnout o vyhlášení moratoria, návrh musí dlužník podat do 7 dnů od podání dlužnického insolvenčního návrhu a do 15 dnů od doručení insolvenčním soudem v případě podání věřitelského insolvenčního návrhu, přezkumné jednání se má konat nejpozději do 2 měsíců po uplynutí přihlašovací lhůty (ne ale dříve, než 7 dnů po jejím uplynutí), soud rozhodne o způsobu řešení úpadku do 3 měsíců po vydání rozhodnutí o úpadku (nesmí tak ale učinit dříve, než bude svolána schůze věřitelů, v praxi insolvenčních soudů se ale usnesením o prohlášení úpadku svolává schůze věřitelů a přezkumné jednání na jeden den), podání návrhu na povolení reorganizace nejpozději do rozhodnutí o úpadku a další. S ohledem na zásadu rychlého průběhu řízení InsZ v § 83 pak výslovně stanoví, že prominutí zmeškané lhůty není v insolvenčním řízení přípustné.

Soud také rozhoduje v zásadě (mimo vyjmenované případy) bez jednání.

II.III Postavení věřitelů

V komentovaných ustanoveních insolvenčního zákona[6], jehož účelem je uspořádání majetkových poměrů dlužníka, řeší zákonodárce otázky spojené s preferencí maximálního uspokojení věřitele (jako vůdčí koncepcí InsZ). Insolvenční zákon upravil postavení věřitelů tak, aby měli lepší pozici při uplatnění svých práv, než tomu bylo doposud. Věřitelé mají např. možnost (§ 28 a 29 IZ) vyloučit (odvolat) soudem ustanoveného insolvenčního správce a zvolit jinou osobu.  

Ze snahy podpořit nelikvidační způsoby řešení úpadku vychází i výkladové stanovisko č. 1 ze zasedání expertní pracovní skupiny pro insolvenční právo zřízené Ministerstvem spravedlnosti ČR ze dne 10. 1. 2008. Možným odvracením rozhodnutí o úpadku dlužníka je dohoda dlužníka s věřiteli předtím, než soud o jeho úpadku rozhodne. Způsobů ozdravění dlužníka je ale více, není nijaké omezení. Demonstrativní výčet možných způsobů dává např. § 341 InsZ.

Celá řada věřitelů nadhodnocuje výši své pohledávky se zřejmým úmyslem získat v insolvenčním řízení lepší pozici, než jim po právu náleží. Často jsou v tomto rozhodování vedeni praktickou úvahou o předpokladu velmi malého uspokojení v případě prohlášení konkurzu v rámci závěrečného rozvrhu a záměrem tak získat větší kompenzaci a zmírnění své finanční ztráty. Chce-li se věřitel v konečném důsledku vyhnout uložení sankce podle § 178 InsZ, měl by se do doby zjištění přihlášené pohledávky vzdát výkonu práv v insolvenčním řízení spojených s přihlášenou pohledávkou. S přihlédnutím k těmto okolnostem někteří doporučují, aby se věřitel při přihlašování svých nároků a následném působení v procesu insolvence choval více než obezřetně, a to minimálně do té doby, než budou např. tyto výše snesené závěry podpořeny či vyvráceny judikaturou.[7]

Cílem při užití formy konkurzu je, aby došlo k maximálnímu možnému zpeněžení veškerých realizovatelných aktiv majetkové podstaty a z výtěžku byly následně poměrným způsobem uspokojovány zjištěné pohledávky insolvenčních věřitelů. Pojem „poměrné uspokojení" ale nelze nesprávně vykládat ve smyslu absolutní rovnosti. Naopak, při řešení úpadku dlužníka v insolvenčním řízení formou konkurzu je jistá míra nerovnosti věřitelů založena již samotnou podstatou dělení věřitelů dle priority jejich pohledávek (privilegovanosti) ve vlastním řízení.

II. IV Šikanózní insolvenční návrhy

Dalším požadavkem bylo vyhnout se šikanózním insolvenčním návrhům, které by měly za účel „dlužníka" poškodit. Jde např. o opatření uvedené v § 178 InsZ. K tomu, aby se insolvenční návrh nestal prostředkem nátlaku na dlužníka, slouží také opatření v § 129 InsZ, kde je stanovena možnost podat insolvenční návrh až po uplynutí šesti měsíců od jeho zpětvzetí věřitelem. Nelze ale vyloučit možnost, aby věřitel podal insolvenční návrh i dříve, pokud jeho prostřednictvím uplatňuje svou další pohledávku za tímtéž dlužníkem. V tomto případě tak nelze vyloučit, že by mohlo dojít k tomu, že pravidlo o možnosti podat opětovně insolvenční návrh po jeho předchozím zpětvzetí by bylo tímto způsobem možno obejít (např. v případě většího počtu pohledávek věřitele za dlužníkem, kdy budou tyto řešeny individuálně).

Aby se insolvenční návrhy nestaly formou šikany dlužníků, je nutno osvědčit úpadek. Je třeba prokázat existenci úpadku ve smyslu § 3 InsZ ve spojení s § 103 InsZ. Je třeba uvést alespoň jednoho dalšího věřitele dlužníka s identifikačními údaji atd. To může být často pro věřitele obtížný úkol, když nemá přístup k účetnictví dlužníka. Přitom podle rozsudku Rc 49/2004 nejde o zlehčování ve smyslu ustanovení § 50 obchodního zákoníku, je-li pravdivá informace o výši splatného, leč dosud neuhrazeného závazku dlužníka zveřejněná soutěžitelem za účelem zjištění a zajištění plurality věřitelů pro podání návrhu na prohlášení konkurzu (nyní insolvenčního návrhu).

Podávání šikanózních insolvenčních návrhů také brání možnost regresu ze strany dlužníka vůči věřitelům podle § 147 InsZ pro případ, že řízení bude zastaveno nebo bude insolvenční návrh odmítnut.

Novelizací zákonem č. 217/2009 Sb. v období od 20. 7. 2009 do 31. 12. 2011 nemá podle ustanovení § 98 odst. 1 InsZ právnická či fyzická osoba - podnikatel povinnost podat na sebe insolvenční návrh pro předlužení. Z hlediska stávajícího neutěšeného stavu hospodářství tak zákonodárce usiluje o ulehčení situace výše uvedeným subjektům a chtěl, aby dočasný nepoměr aktiv a pasiv dlužníka nebyl řešen prohlášením úpadku. To ale neznamená, že by insolvenční návrh z důvodu předlužení nemohl podat věřitel dlužníka.

II. V Sporná řízení (incidenční spory)

Složitost a časovou náročnost přípravné (zjišťovací) fáze insolvenčního procesu výrazně ovlivňuje fakt, že během ní vzniká v souvislosti se zjišťováním rozsahu konkurzní podstaty i rozsahu a kvality nároků uplatňovaných vůči podstatě řada konfliktů, jichž se účastní zejména konkurzní věřitelé, správce a některé další osoby. Vyřešení těchto konfliktů má za cíl postavit najisto odpovědi na otázky, jaké hodnoty do konkurzní podstaty náleží a co do ní nepatří, a jaké nároky, v jaké míře a v jakém pořadí mají být z výtěžku podstaty uspokojeny. Řešení těchto sporů probíhá soudně a tato řízení se souhrnně označují za incidenční spory. Protože v insolvenčním řízení platí zásada koncentrace řízení, rozhoduje o incidenčních sporech týž soud, který prohlásil úpadek a rozhodl o způsobu jeho řešení. Incidenční spor je projednáván co do rozhodování jako samostatné řízení, avšak řešené v rámci řízení insolvenčního, tedy i insolvenčním soudcem jako soudcem rozhodujícím i v incidenčním sporu. V důsledku spojení velkého množství svým charakterem různorodých sporů projednávaných v rámci insolvenčního řízení jako incidenčních sporů hrozí vznik průtahů v insolvenčním řízení.

Ve sporech týkajících se majetkové podstaty by pak rozhodující veličinou, která by měla určovat základní směr, měla být ta skutečnost, zda spory, které byly vyvolány, nezatěžují majetkovou podstatu, či ji dokonce v konečném důsledku nepoškozují.

II. VI Osoby s dispozičním oprávněním

Určení osoby s dispozičním oprávněním je vázáno na stanovení způsobu řešení úpadku dlužníka ve smyslu ustanovení § 4 odst. 1 InsZ. V mezidobí od prohlášení úpadku do rozhodnutí o způsobu jeho řešení je osobou s dispozičním oprávněním dlužník. Insolvenčnímu správci se právo nakládat s majetkovou podstatou přiznává až rozhodnutím o úpadku, nikoli coby zákonný důsledek přijetí rozhodnutí o úpadku, které o dispozičních oprávněních mlčí (§ 140 a § 229 InsZ). Soud může na ochranu majetkové podstaty ustanovit předběžného správce. Důvodem jsou zejména signalizované či známé okolnosti, kdy je třeba učinit úkony směřující k zachování majetkové podstaty a prodlení by vedlo k jejímu zmenšení či nezvětšení (např. velký rozsah majetkové podstaty, který by měl být co nejdříve sepsán, prohlédnut, aby nedošlo k jeho zpronevěře). Je-li důvodná obava, že dojde ke zmenšení majetkové podstaty, např. když dlužník nerespektuje omezení nakládat s majetkem podstaty, může insolvenční soud také nařídit předběžné opatření. Zejména v případě věřitelského insolvenčního návrhu je pravděpodobné, že se dlužník pokusí s částí majetkové podstaty naložit takovým způsobem, který mohou někteří věřitelé považovat za postup v rozporu s jejich zájmy. A to i přes ustanovení § 111 odst. 1 InsZ, který stanoví ve vztahu k majetkové podstatě povinnost dlužníka zdržet se od okamžiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, nakládání s majetkovou podstatou a s majetkem, který do ní může náležet, pokud by mělo jít o podstatné změny ve skladbě, využití nebo určení tohoto majetku anebo o jeho nikoli zanedbatelné zmenšení.

II. VII Úloha insolvenčního správce

Součástí majetkové podstaty jsou jakákoli aktiva dlužníka, která mají sloužit k uspokojení dlužníkových věřitelů. „Majetková podstata" je novým pojmem insolvenčního zákona dle ustanovení § 2 písm. e) InsZ a nahrazuje dřívější pojem „konkurzní podstata". Pojem majetková podstata je běžně používaný ekonomický pojem v souvislosti s hodnotou aktiv v bilanci podniku. Došlo tedy ke sblížení pojmů. V případě majetkové podstaty jde o veškerý majetek, který v den prohlášení konkurzu úpadci patřil, jehož úpadce nabyl v průběhu konkurzu a dále majetek všech třetích osob, který byl správcem pojat do soupisu podstaty. Negativně pak je vymezen majetek, který do konkurzu nespadá. Velké interpretační problémy vznikají v případě ručitelů a zástavních dlužníků. Správce je povinen vyzvat zástavní dlužníky, aby ve prospěch konkurzní podstaty vyplatili zajištěné pohledávky, nebo aby ve stejné lhůtě složili cenu věci, práva nebo pohledávky, jimiž je pohledávka zajištěna. Nevyplatí-li uvedené osoby zajištěnou pohledávku nebo nesloží-li cenu věci, zapíše správce do podstaty i tuto věc, právo nebo pohledávku, byť jeho vlastníkem je třetí osoba (zástavní dlužník). Zákon zde rozšiřuje konkurzní podstatu i o majetek třetích osob. Tímto řešením je porušen obecný soukromoprávní princip zajištění pohledávky, který dává věřiteli právo uspokojit se ze zajištěného majetku (majetku jiné osoby než úpadce). Zápis určitého majetku do soupisu podstaty má právotvorné účinky. Od okamžiku zápisu majetku s ním může nakládat pouze správce nebo osoba, jíž k tomu dal správce souhlas. A od tohoto okamžiku je též správce oprávněn k jejímu zpeněžení.

Je-li více návrhů na řešení úpadku dlužníka, vyjádří se insolvenční správce podle ust. § 149 odst. 3 InsZ k tomu, který z nich považuje za nejvhodnější a proč. To může být velmi složitá úloha pro insolvenčního správce neekonoma (advokáta). Insolvenční správce by měl totiž vždy, a to s odkazy na vlastní zjištění a argumenty z toho plynoucí, konkrétně a přesně posoudit klady a zápory navrhovaného způsobu řešení úpadku. Měl by rovněž věřitelům popsat případný plán dalšího postupu v řízení tak, jak vyplývá z dosavadních zjištění insolvenčního správce, navrhnout případný možný plán a harmonogram řešeného úpadku. Obdobně dle ust. § 281 InsZ má insolvenční správce vypracovat zprávu o hospodářské situaci dlužníka ke dni prohlášení konkurzu, v níž zejm. má porovnat majetkovou podstatu se závazky dlužníka a vyjádřit se k možnosti dalšího využití dlužníkova podniku. Kvalifikovaným způsobem má posoudit a informovat věřitele a insolvenční soud o hospodářské situaci dlužníka. Zpráva má být datována ke dni prohlášení konkurzu, avšak v kontextu informací o předchozím dění v hospodaření. Má zevrubným způsobem informovat o výhledových krocích při dispozici s majetkem dlužníka, zejména v případě, pokud dochází k dalšímu aktivnímu provozování dlužníkova podniku. V případě konkurzu vedeného na majetek dlužníka vedoucího účetnictví je pak na insolvenčním správci, aby také sestavil mezitímní účetní závěrku.

II. VIII Moratorium

Dlužník může podle ustanovení § 115 InsZ ve stanovené lhůtě navrhnout insolvenčnímu soudu vyhlášení moratoria. Jde o institut podobný ochranné lhůtě v předchozím zákonu o konkurzu a vyrovnání. Moratorium je určeno pro dlužníky - podnikatele a pořadí uspokojení závazků dlužníka podnikatele je upraveno obecně v § 330 obchodního zákoníku. Jde zde o to, poskytnout dlužníkovi šanci, aby si uspořádal své majetkové poměry (např. dohodou s věřiteli, emisí akcií aj.). Během moratoria podle § 122 InsZ nesmí např. dojít k výpovědi smluv o dodávkách surovin a energií (aby tím nedošlo k ohrožení provozu podniku dlužníka). Šance vyplývající z moratoria by ale neměla být ze strany dlužníka zneužívána.

II. IX Reorganizace

Reorganizace je pak přípustná jen pro dlužníky s obratem za poslední účetní období nejméně 100 mil. korun, nebo kteří zaměstnávají nejméně 100 zaměstnanců v pracovním poměru. Toto hledisko je kritizováno a považováno za překážku, která dělá z tohoto institutu způsob řešení úpadku pouze pro velké podniky, a lze to chápat jako politikum, ne ekonomicky a právně čisté deklarované řešení o nelikvidačním řešení úpadku dlužníka. Návrh na povolení reorganizace může přitom podat jak přihlášený věřitel, tak dlužník, za předpokladu (jenž je problematicky uchopitelný), že navrhovatel reorganizace bude v dobré víře, že budou splněny všechny podmínky pro schválení reorganizačního plánu. Nemá-li pak věřitel ve svém návrhu na povolení reorganizace povinnost (na rozdíl od povinnosti úpadce) uvádět i údaje o kapitálové struktuře dlužníka a případných vztazích ovládání mezi dlužníkem a jiným subjektem, protože se předpokládá, že věřiteli takové informace nebudou známy, pak lze polemizovat o realističnosti návrhu na reorganizaci ze strany věřitele. A jak ukázal příklad podniku OP Prostějov, může jít skrytě o záměr a zdržovací taktiku (dokonce dvakrát, bez dalšího komentáře). Od právní moci povolení reorganizace se osobou s dispozičním oprávněním opět stává dlužník.

Insolvenční zákon uvádí konkrétní náležitosti reorganizačního plánu a jeho obsah. K podrobnému vymezení obsahových náležitostí zprávy o reorganizačním plánu bylo delegováno Ministerstvo spravedlnosti ČR. Náležitosti zprávy jsou vymezeny v § 25 odst. 1 vyhlášky č. 311/2007 Sb., o jednacím řádu pro insolvenční řízení a kterou se provádějí některá ustanovení insolvenčního zákona, a minimální náležitosti jednotlivých částí zprávy jsou uvedeny v příloze této vyhlášky. Základním předpokladem jeho přijetí věřiteli a schválení insolvenčním soudem je pak pravdivost a reálnost údajů uvedených v reorganizačním plánu. Problematické je však ověřit navrhované postupy co do funkčnosti v realitě, protože předpokládat, že vždy bude reorganizační plán odpovídat faktickému stavu dlužníka, nelze.

A za situace, kdy úpadek dlužníka neumožňuje reorganizaci z důvodů nesplnění podmínek (např. v § 316 odst. 4 InsZ s ohledem na velikost dlužníka) je jediným způsobem řešení úpadku dlužníka konkurz. V takovém případě insolvenční soud spojí rozhodnutí o prohlášení konkurzu s rozhodnutím o úpadku.

III. Závěr

Globální hospodářská recese je výzvou osvěžit insolvenční systémy, podpořit restrukturalizaci (opravdu) schopných a efektivně zavřít ty druhé a přesunout jejich aktiva tam, kde budou produktivně užita. Funkčnost insolvenčního systému je významným faktorem pro ekonomický život. Volba způsobu, principu, filozofie, je ale především politické rozhodnutí. Musí je provést politická reprezentace, zákonodárná moc, stát. Stát by měl definovat žádoucí stav a podle tohoto cíle konstruovat základní právní vztahy. V oblasti firemního úpadku je pak hlavním úkolem státu definovat priority, zda půjde primárně o zachování subjektu (dlužnický přístup) nebo o uspokojení věřitelů (věřitelský přístup).

Pro každou zemi s tržní ekonomikou platí, že nejdůležitějším nástrojem jejího rozvoje je svobodná soutěž podnikatelských subjektů. Na vyspělost ekonomických subjektů lze usuzovat mimo jiné z toho, jak přistupují k subjektům, které v soutěžním prostředí neuspěly. Pravidla jednání s neúspěšnými účastníky hospodářské soutěže ochraňují nejen základní práva těchto úpadců, ale také těch, kteří jako věřitelé nesou na svých bedrech následky neúspěchů svých dlužníků.

Mnoho rozvinutých ekonomik, vč. ČR, dokázalo v uplynulých letech novelizovat své úpadkové právo, aby se přizpůsobilo novému zadání a změnám ve společnosti. Právo nemůže být statické, i ono musí reflektovat dynamiku doby. Ekonomické prostředí tak ovlivňuje významně zákonodárný postup v častém pozměňování a novelizacích norem, který (jak již řečeno) nenaplňuje zásadu předvídatelnosti právní normy a právní jistoty.

Kritickou je v tzv. moderním pojetí konkurzu, že jeho cílem je především udržení podniku úpadce v chodu, zamezení ztrát pracovních míst a teprve pak uspokojení věřitelů. Tedy přednost mají tzv. sociální cíle. Těmto cílům odpovídá i metoda, spočívající nikoli v preferenci urychleného zpeněžení majetku úpadce, nýbrž v prvé řadě v udržení provozu podniku prostřednictvím správy v průběhu insolvenčního řízení.

I v případě českého insolvenčního zákona se institut řešení úpadku konkurzem, tj. likvidační formy řešení úpadku, jeví jako krajní možnost řešení úpadku. Insolvenční zákon byl ale přijímán v době hospodářského růstu (2006 - 2008). Byla tehdy pochopitelná ústřední myšlenka pomoci dlužníkům tím, že jim umožní řešit svoji (přechodně) špatnou finanční situaci formou nelikvidační - reorganizací či oddlužením.

Současná dlouhotrvající hospodářská recese, ale přináší a přinese změny v postavení podnikatelů, kdy vlivem konkurence, koncentrace kapitálu atd. je třeba naopak zpětně preferovat tzv. klasické pojetí konkurzu se svými cíli v uspokojení věřitelů v co nejkratší době. Neprodlužovat tak agónii podnikatelů v úpadku, kteří nemají v současném hospodářském prostoru stejně žádnou další šanci na záchranu, a rychle vyřešit situaci věřitelů a umožnit jim tak další provoz při rychlém zakomponování ztrát do jejich podnikání. Prodlužování agónie úpadce je z pohledu věřitelů drahé a časově náročné. Stagnace výroby se vždy projeví negativně nejen na výrobním programu, ale i na udržování vztahů s odběrateli (vyhledání substitutů) či na chátrání zařízení (chybějící prostředky na opravy a údržbu). Je třeba očistných bankrotů.

Toto by mělo být zakomponováno do současné české právní úpravy insolvenčního práva. Tedy konkrétně v tom směru, že s podáním insolvenčního návrhu bude provedena analýza hospodářské a finanční situace dlužníka (po vzoru francouzského úpadkového práva), a bude-li zřejmé splnění podmínek úpadku, nastoupí přímo likvidační forma řešení úpadku, tedy konkurz. S ustanovením ihned insolvenčního správce k ochraně majetkové podstaty. Mj. tímto postupem bude vyřešeno i pro insolvenční soud potřebné osvědčení splnění podmínek úpadku. Současně by pak v případě prohlášení konkurzu měl být zastaven (po vzoru slovenského konkurzního zákona) provoz podniku, když v současné ekonomické situaci lze jen těžko očekávat zlepšení situace, reálné je spíše provozováním podniku její zhoršení. A to i v té souvislosti, že InsZ nově zakotvil v ustanovení § 277 až 282 povinnost, aby insolvenční správce na základě seznamu přihlášených pohledávek a soupisu majetkové podstaty (případně s využitím jiných poznatků) mj. vypracoval ke dni prohlášení konkurzu zprávu o hospodářské situaci dlužníka, která má být mj. podkladem pro jednání a rozhodování schůze věřitelů a má napomoci věřitelskému orgánu při rozhodování, jaké zvolit postupy při zpeněžování majetku dlužníka (hlavního prostředku k uspokojení přihlášených pohledávek insolvenčních věřitelů, veřejnou dražbou, atomizací a prodejem majetku mimo dražbu či prodejem dlužníkova podniku). Jednak je toto hodnocení (porovnávající majetkovou podstatu se závazky dlužníka se současným vyjádřením se i k další možnosti využití dlužníkova podniku) insolvenčním správcem vyhotoveno pozdě, mělo by být vypracováno časově korespondující již s podáním insolvenčního návrhu, jednak při známé pasivitě českých věřitelů a jejich neochotě nést jakékoli důsledky svého vlastního jednání a rozhodování, je sporné, nakolik jim může tento institut pomoci při jejich rozhodování. Došlo by tedy k (hospodárnějšímu a efektivnějšímu) přenesení rozhodování na insolvenční soud (je-li deklarován úmysl zákonodárce zrychlit a zefektivnit insolvenční řízení).

V případě reorganizace je obdobně problematické ověřit navrhované postupy co do funkčnosti v realitě, protože nelze předpokládat, že vždy bude reorganizační plán odpovídat faktickému stavu dlužníka. I zde by byla vhodná před jeho přijetím jeho auditorská prověrka a její zakomponování (opět částečně po vzoru francouzského úpadkového práva) do insolvenčního zákona.

I podle Darwinova Natural Selection přežije totiž vždy ten, který bude nejadaptabilnější. Jinými slovy: Přežije ten, který přežije. A tak se stane, že každý, kdo přežije, je prohlášen za nejadaptabilnějšího.



Mgr. Bc. Luděk Juřina, MBA

auditor a daňový poradce, soudní znalec pro specializaci oceňování podniků, majetkových účastí a podílů


Summary

The Imperfections of the Czech Insolvency Act

This Article deals with both general problems arising from the insolvency law and specific problems arising from the Czech Insolvency Act (Act No. 182/2006 Coll., Insolvency Act, as amended; hereinafter "CIA").

As for the general problems, the Article is aimed at the question, if state interventions in insolvency cases are necessary and which consequences or impacts such state interventions as well as insolvency law in general have for the economic subjects and for the national economy as a whole. The general part of the Article further tries to solve the question, if the solution of insolvency cases through the state authority is suitable and effective or not.

The part concerning the specific problems of the CIA tries to give answers or to propose possible solutions or at least to point out the greatest shortcomings of the CIA. This part is mainly aimed at insufficient legal certainty of the CIA (caused by too many amendments), slowness of the insolvency proceeding, insufficiently regulated creditors' position and creditors'rights and obligations, insufficient definition or regulation of chicanery insolvency proposals, insufficient regulation of proceedings related to insolvency proceeding, insufficient regulation of insolvency administrator's powers by sale of  bankrupt's assets and problems concerning moratorium, i.e. time period given to the bankrupt as a last chance to solve his problems. The whole Article deals practically only with problems concerning the Bankrupt as a type of Insolvency proceeding and so to conclude the Article point out any shortcomings of the Czech reorganization regulation.    

[1] Krčmář, Z.: Současnost a perspektivy úpadkového práva. in sborník z vědecké konference, Linie pro Vysokou školu Karla Engliše, 2002.

[2] Drucker, P.: Nové reality. Management Press, 1995.

[3] Hospodářské noviny 2.7.2010, str. 16

[4] § 5 písm. a) IZ: „insolvenční řízení musí být vedeno tak, aby ... se dosáhlo rychlého, hospodárného ... uspokojení věřitelů"

[5] www.justice.cz, portál MS ČR, vlastní zkušenost

[6] např. Boulová, H.: Insolvenční zákon s komentářem. časopis Poradce č. 3/2010.

[7] Juřina, L.: Seminární práce. Úpadkové právo. Věřitelé a uplatňování pohledávek. ÚPPV/CPS, 2010, s. 13


ÚSTAV PRÁVA A PRÁVNÍ VĚDY POSKYTUJE NEJVĚTŠÍ NABÍDKU MANAŽERSKÝCH STUDIJNÍCH PROGRAMŮ. Více informací

 
Přihlaste se a získejte studium prestižních manažerských programů MBA, LL.M., MPA a MSc. za cenu 84.000 Kč. Platí pouze při úhradě studia do 24. 12. 2017. Jako bonus získáte 5 seminářů zdarma!


DEN OTEVŘENÝCH DVEŘÍ
Na Dni otevřených dveří Vás budou očekávat lidé z vedení školy, jakož i lektoři, kteří Vám zodpoví veškeré Vaše dotazy týkající se studia MBA, BBA, LL.M., MPA, MSc. a DBA programů. Dozvíte se informace o průběhu studia, jak si správně zvolit studijní program, kdy se konají tematická setkání, jaké jsou podmínky přijetí ke studiu atd. Kromě malého občerstvení pro Vás budou připraveny materiály obsahující informace o studiu.


Nejbližší termín Dne otevřených dveří: 13. 12. 2017. Více informací zde

Chcete se dozvědět více?
Kontaktujte nás na bezplatné Zelené lince 800 208 008 nebo na tel.: +420 608 579 570, případně na e-mailové adrese cps@ustavprava.cz, kde si můžete sjednat osobní návštěvu.
 
Budeme se těšit na Vaši návštěvu.

 

Ing. Tereza Marková, DiS.
výkonná ředitelka
 
markova@ustavprava.eu
Tel.: 224 247 011
Zelená linka : 800 208 008

 

 

Proč studovat u násJak studium probíháPodmínky přijetí Lektorský týmPoplatky za studium

                      

 

 

800 208 008
ZAVOLEJTE NÁM
envelop
ZEPTEJTE SE
Odeslat
mobile
OZVEME SE
Odeslat
brochure
CHCI BROŽURU
Odeslat
Dotazy ke studiu Vám zodpovíme:
Po – Pá od 9 – 17hod.
Kontakt

Pokud máte jakýkoli dotaz můžete nám zavolat nebo napsat:

Zelená linka.: 800 208 008
Mobil: 608 579 570
Telefon: 224 247 011

cps@ustavprava.eu

Newsletter

Přihlaste se k odběru newsletteru a budeme Vás informovat o novinkách, které jsme pro Vás připravili.



 


 

 

Volejte zdarma

Zavolejte nám zdarma, rádi zodpovíme Vaše dotazy na MBA studia. Po-Pá od 9-17 hodin.

800 208 008
X
X