Tisk

Princip rei iudicata ve světle příkladu z aplikační praxe rejstříkového soudu

Seznamte se s publikační činností členů Ústavu práva a právní vědy, o.p.s.:

JUDr. Luděk Lisse, Ph.D. LL.M.

Princip rei iudicata ve světle příkladu z aplikační praxe rejstříkového soudu

I. Vymezení právní situace

V rámci tohoto příspěvku bude pojednáno o ústavnosti ustanovení § 29 odst. 6 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ObchZ" nebo „obchodní zákoník", dle kontextu), a to ve vztahu k možné výzvě rejstříkového soudu ke změně obchodní firmy podnikatele, která již byla (týmž rejstříkovým soudem) zapsána do obchodního rejstříku.

Po několika letech výkonu podnikatelské činnosti pod zapsanou obchodní firmou a působení na trhu[1], byl podnikatel postupem podle shora odkazovaného ustanovení vyzván k učinění nápravy spočívající v (nucené) změně své (v hospodářské soutěži již zažité) obchodní firmy[2].

Samo ustanovení § 29 odst. 6 ObchZ stanoví, že „Jestliže obsah zápisu v obchodním rejstříku odporuje donucujícímu ustanovení zákona a nelze dosáhnout nápravy jinak, rejstříkový soud vyzve podnikatele ke zjednání nápravy. Jde-li o právnickou osobu a tato osoba ve stanovené lhůtě nezjedná nápravu, může soud i bez návrhu, je-li takový postup v zájmu ochrany třetích osob, rozhodnout o jejím zrušení s likvidací".

Uvedené ustanovení nepůsobí na první pohled nijak výhrůžným dojmem, vypadá spíše jako klasická „technická" norma, kterou lze ze strany soudů využívat v případě, že obsah zápisu se dostal do kolize s kogentní normou a jako takový by měl být nahrazen zápisem, který v rozporu s kogentní právní normou nebude. Gramatické znění tak podtrhuje veřejný účel dotčeného ustanovení, kterým je veřejný zájem na ochraně materiální publicity obchodního rejstříku a bylo by lze proti němu stěží možno cokoli namítat. Potíž je v tom, že nikoho nenapadne, že by šlo na (podle názoru autora nezákonný) postup soudu vztáhnout dosah působnosti uvedené normy retroaktivně a vynucovat na jeho základě změnu nějaké skutečnosti zapsané do obchodního rejstříku, která tam byla zapsána po řízení provedeném samotným rejstříkovým soudem. Každý by řekl, že dotčené ustanovení se vztahuje již z povahy a logiky věci toliko na případy, kdy se obsah určitého zápisu v obchodním rejstříku dostal do kolize s donucujícím ustanovením z důvodu nastoupení nějaké právní skutečnosti, která je třeba sama o sobě se zákonem souladná, leč v příčinné souvislosti s jejím nastoupením se obsah zápisu v OR změní tak, že se ocitne contra legem[3].

Taková situace nastane tehdy, pokud na straně podnikatele dojde ke změnám, které způsobí, že některý ze znaků právní subjektivity zanikne (předmět podnikání, sídlo, statutární orgán, poklesne základní kapitál pod zákonnou mez, poklesne počet společníků pod zákonnou mez apod.), nebo sám navrhne k výmazu ty skutečnosti, které zákon stanoví kogentně, případně bude z vlastní činnosti soudu zjištěno, že v obchodním rejstříku nejsou zapsány skutečnosti, které odpovídají skutečnému stavu. Ke zrušení společnosti soudem může dojít i na návrh státního orgánu nebo osoby, která osvědčí právní zájem podle ustanovení 68 odst. 6 ObchZ, za podmínek tam uvedených.[4]

Toto dovození Jana Kalfuse, který komentář k § 29 odst. 6 ObchZ, na který je odkazováno v pozn. pod čarou č. 4, zpracovával, je správné a velice důležité, protože - aniž by to explicitně zmiňovalo - ctí zásady právní jistoty a předvídatelnosti soudních rozhodnutí, takže právní následek zrušení společnosti s likvidací ze strany státu pojí s důvody, jež jsou založeny vždy až změnami právních skutečností, jež nastaly po zápisu obchodní společnosti do obchodního rejstříku, nikoliv však v důsledku změny právního názoru soudu (!), jak se stalo v posuzovaném případě, kdy byl usnesením Městského soudu v Praze podnikatel (obchodní společnost) vyzván ke změně soudem registrované a do obchodního rejstříku eo ipso zapsané obchodní firmy s poučením, že nebude-li této výzvě vyhověno, bude soud postupovat v souladu s ust. § 29 odst. 6 ObchZ, a obchodní společnost stěžovatele zruší s likvidací[5].

Podnikatel X byl zapsán do obchodního rejstříku vedeného Městským soudem v Praze na základě provedeného rejstříkového řízení o zápis obchodní společnosti do obchodního rejstříku (dále též „OR") usnesením Městského soudu v Praze (dále jen „soud" nebo „orgán veřejné moci" podle kontextu). Proti kladnému rozhodnutí soudu o zápisu podnikatele do OR nebyl podnikatelem podán opravný prostředek, protože soud návrhu na zápis podnikatele do OR vyhověl, a to včetně zápisu obchodní firmy podnikatele, jejíž znění bylo soudem v rámci rejstříkového řízení vzhledem k předmětu podnikání podnikatele shledáno se zákonem souladným.

Shrnuto, podnikatel tedy vyvíjel podnikatelskou činnost pod svojí obchodní firmou, pod níž se účastnil hospodářské soutěže, kontrahoval se svými obchodními partnery a prezentoval se spotřebitelům, kterým nabízel svoje služby. Po několika letech takto vyvíjené činnosti obdržel usnesení Městského soudu v Praze, kterým byl vyzván, aby ve lhůtě 30 dnů ode dne doručení tohoto usnesení „zjednal nápravu spočívající ve změně své obchodní firmy".

Protože proti uvedenému usnesení soudu není přípustný opravný prostředek, byla podle právního názoru podnikatele splněna základní podmínka k podání ústavní stížnosti vyjádřená v ustanovení § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu"), kdy je aktivní legitimace k podání ústavní stížnosti dána jen tehdy, vyčerpal-li stěžovatel všechny opravné prostředky, které mu právní řád k jeho právní obraně skýtá. Podnikatel vyjádřil názor, že v posuzovaném případě byla tato podmínka splněna o to více, že výzva ve smyslu § 29 odst. 6 ObchZ je „inkvizičním aktem sui generis", který nemá v žádném jiném ustanovení právního řádu týkajícím se pravomoci soudu obdoby. Případný protiargument, že zde opravného prostředku je a že takovým opravným prostředkem je pozdější opravný prostředek proti rozhodnutí soudu o zrušení podnikatele s likvidací (k němuž dojde, pokud podnikatel výzvě v soudem stanovené lhůtě nevyhoví), neobstojí, neboť takový opravný prostředek není opravným prostředkem proti výzvě ve smyslu § 29 odst. 6 ObchZ a nadto přichází ke slovu potenciálně až za situace, kdy byla společnost zrušena, tedy až v okamžiku nevratného zásahu do jejího „právního života" a poté, co rozhodnutím soudu o zrušení společnosti s likvidací skončilo ex lege provozování podniku podnikatele[6].

Vzhledem k této skutečnosti a vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím, které nabývá právní moci dnem doručení, a dále s ohledem na to, že ustanovení § 29 odst. 6 ObchZ dává soudu možnost zásahu do ústavně garantovaného práva podnikatele na spravedlivý proces, avšak současně neupravuje žádný zákonný rámec postupu, v němž má být podle uvedeného ustanovení postupováno, a zejména pak s ohledem na to, že dotčené ustanovení dává soudu možnost takového zásahu, jehož důsledky mohou být pro podnikatele existenční povahy, dospíváme k závěru, že již samotným vydáním usnesení podle § 29 odst. 6 ObchZ je porušováno základní právo na spravedlivý proces zakotvené v ustanovení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina").

Z tohoto důvodu byla v posuzovaném případě proti výzvě rejstříkového soudu podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud České republiky (dále jen „Ústavní soud") zamítl jako nedůvodnou s odůvodněním, že učiněním výzvy podle § 29 odst. 6 ObchZ nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv podnikatele, neboť o takovém zásahu by bylo možné hovořit teprve za situace, kdy by byl podnikatel (v návaznosti na to, že by výzvě rejstříkového soudu ke změně své obchodní firmy nevyhověl) zrušen s likvidací.

S uvedenou argumentací Ústavního soudu se nelze ztotožnit. Pro pochopení dopadů nucené změny obchodní firmy podnikatele ze strany státu je nezbytné podívat se blíže na smysl ustanovení § 29 odst. 6 ObchZ a zodpovědět otázku, zda uvedené ustanovení není v právním řádu redundantní a v rozporu s (i) principem právní jistoty a s (ii) principem nezměnitelnosti rozhodnutí, které patří mezi stěžejní právní principy materiálního právního státu vůbec, a tedy v rozporu s ústavním pořádkem České republiky.

II. K právnímu postavení rejstříkových soudů

Problémem svého druhu, který s rozebíraným tématem úzce souvisí, je problematika právního postavení rejstříkových soudů. Ty jsou ze zákona součástí krajských soudů, což není úprava úplně optimální. Nechceme se nyní inspirovat právní úpravou slovenskou, kde je právní agenda rejstříkových věcí svěřena do kompetence soudů okresních, jako spíše zavzpomínat na návrh dnešního předsedy Ústavního soudu Pavla Rychetského, který jako ministr spravedlnosti navrhoval zřízení rejstříkových úřadů, které by byly správními úřady jako každý jiný správní úřad. Taková představa by byla i ve světle toho, o čem je pojednáno v tomto příspěvku, daleko více blíží smyslu činnosti rejstříkových soudů, kterým je vést státní evidenci podnikatelských a dalších zákonem stanovených subjektů, přičemž primárním smyslem této evidence není autoritativně zasahovat do jejich právního života, ale citlivě a na základě zásady součinnosti komunikovat s fyzickými a právnickými osobami, jichž se zápisy týkají. V dotčeném případě se podnikatel marně dovolával toho, že požadoval po rejstříkovém soudu sdělení, z jakého důvodu má obchodní firmu změnit (neboť v odůvodnění tento důvod nenašel), a jak má podle představ rejstříkového soudu obchodní firmu změnit; tím se sice vystavoval striktně pozitivistické odpovědi, že „rejstříkový soud zde není od toho, aby účastníkovi řízení poskytoval právní poradenství", avšak součinností se soudem, jíž se nakonec nedovolal, se snažil pouze umírnit (když už ji nebylo lze odstranit) značnou míru právní nejistoty, kterou rejstříkový soud svým aktem v jeho právní sféře založil.

Ustanovení § 29 odst. 6 ObchZ dává ve své podstatě soudu instrument správně-právní povahy (srov. např. institut výzev v případě zjištěných nedostatků v oblasti kapitálového trhu)[7]. Institut výzvy ke zjednání nápravy je totiž typickým instrumentem správního práva, konkrétně oblasti správního dozoru. V důsledku toho, že podle § 29 odst. 6 ObchZ je soud oprávněn takto postupovat, dochází tak jednak k nežádoucímu průniku soudní a výkonné složky státní moci (zde v podobě extenze judikativy do exekutivy), ale zejména pak k porušení práva na spravedlivý proces, jakož i k porušení principu právní jistoty, když ustanovení § 29 odst. 6 ObchZ umožňuje ve své podstatě zrušení obchodní společnosti bez toho, aby tato po svém vzniku jakýmkoli způsobem porušovala zákon, nebo - minimálně - umožňuje soudu prostřednictvím tzv. výzvy ke zjednání nápravy, jež nadto ani nemusí mít ze zákona právní formu usnesení (!), zahájení takového protiústavního postupu, který může vést až k faktické likvidaci podnikatele[8].

Zatímco v oblasti správního práva se podnikatelský subjekt, který je vystaven (jakékoliv) výzvě ke zjednání nápravy podle zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „SprŘ") nebo správních předpisů zvláštních, může za řízení dostatečně hájit a má pro takovou obranu svých práv dostatečné legislativní záruky ve správním řádu a zvláštních právních předpisech (viz celá řada procesních práv, účastník však hlavně může se správním orgánem sporné otázky konzultovat[9], což zde dáno není), podnikateli je upřeno např. právo podat proti učinění výzvy opravný prostředek a je zkrácen rovněž i o možnost hájit svá práva v následném řízení. Svá práva je totiž oprávněn hájit až v následném řízení o zrušení s likvidací, a to je již pozdě, neboť toto řízení se zahajuje doručením rozhodnutí, u něhož vykonatelnost předchází jeho právní moci[10].

Ve správním procesu je tomu totiž tak, že správní orgán za situace, kdy podnikatelský subjekt jeho výzvě nevyhoví, zahájí správní řízení, v jehož rámci může podnikatelský subjekt právně brojit a využívat všech procesních oprávnění k obraně svých zájmů. Následně má po vydaném rozhodnutí, pokud je v jeho prospěch, možnost opravného prostředku; odvolání, rozkladu, které má vůči prvoinstančnímu rozhodnutí odkladný (suspenzivní) účinek. Hlavně má však ke správnímu orgánu přístup, na rozdíl od soudu, který má sice v nesporném řízení, jímž rejstříkové řízení je, postavení správnímu orgánu obdobné, s účastníkem řízení však osobně z důvodu tvrzené nezávislosti a nestrannosti[11] soudu nejedná, jednání nenařizuje.

V případě postupu rejstříkového soudu podle ustanovení § 29 odst. 6 ObchZ se soudu dává možnost, která je již podle názoru autora tohoto příspěvku „vně mantinel" ústavněprávního imperativu práva na spravedlivý proces, a to možnost vydat ihned poté, co podnikatel nevyhoví výzvě soudu, rozhodnutí o zrušení podnikatele s likvidací a jmenovat jeho (státem jmenovaného) likvidátora. Uvedené ustanovení je o to více v rozporu s právem na spravedlivý proces, když rozhodnutí o zrušení s likvidací může být vydáno bez dalšího i tehdy, aniž by mu předcházelo jakékoliv soudní řízení (!), neboť učinění výzvy ve smyslu ustanovení § 29 odst. 6 ObchZ jistě za soudní řízení považovat nelze.

Taková právní úprava, která umožňuje faktické zrušení soukromoprávního subjektu státem, aniž by zrušovacímu aktu předcházelo soudní nebo alespoň správní řízení, a aniž by bylo detekováno porušování zákona ze strany soukromoprávního subjektu, je v příkrém rozporu se samotnými výchozími idejemi právního státu, kterým se Česká republika v čl. 1 Ústavy deklaruje být. Z tohoto důvodu nemá ustanovení zákona, které (byť jen) riziko takového postupu státu vůči soukromoprávní korporaci zakládá, v právním řádu místo, a pokud jej ustanovení § 29 odst. 6 ObchZ má, mělo by být jako neústavní zrušeno.

III. Právo na spravedlivý proces

V rozporu s právem na spravedlivý proces, jehož esenciální součástí je (i) zásada (princip) právní jistoty, (ii) předvídatelnost soudních rozhodnutí, a s tím související civilistická (iii) zásada překážky věci rozhodnuté, je s ohledem na závažnost následků, jež může výzva ke zjednání nápravy způsobit, rovněž absence jakýchkoliv procesních pravidel jak pro „řízení ve smyslu učinění výzvy", tak pro následné řízení o zrušení podnikatele s likvidací, neboť následné řízení o zrušení s likvidací umožňuje při absenci jakékoliv procesní úpravy zahájit řízení rozhodnutím bez předchozího soudního řízení (!)[12]. I když proti takovému rozhodnutí bude dána možnost podat opravný prostředek, znamená to i tak, že podnikatelovo právo na procesní obranu je zkráceno minimálně o „jedno řízení", a to řízení prvoinstanční, během něhož by mohl přesvědčovat o právnosti nevyhovění výzvě soudu prvoinstanční soud. Právní úprava § 29 odst. 6 ObchZ je zde o to tvrdší, že již na základě rozhodnutí prvoinstančního soudu dojde ke zrušení podnikatele s likvidací a tato skutečnost se zobrazí v obchodním rejstříku již před nabytím právní moci prvoinstančního rozhodnutí (v případě zrušení obchodní společnosti s likvidací aktem moci soudní totiž vykonatelnost takového rozhodnutí předchází jeho právní moci). Postupem podle § 29 odst. 6 ObchZ je tak založen stav značné právní nejistoty, způsobilý vést až ke skončení provozování podniku podnikatele[13], ztrátě dobrého jména, prestiže a vazeb na obchodní partnery.

V rozporu s právem na spravedlivý proces je rovněž i možnost stanovení soudcovských lhůt soudem, který výzvu vydal, a kde zákon nestanoví žádnou minimální (spodní) hranici pro stanovení takové lhůty, jak by mělo být v obdobných případech legislativní zvyklostí.

Nepřiměřenost takových lhůt je pak ve vztahu ke zjednání nápravy formou změny obchodní firmy nabíledni, neboť rychlost zjednání nápravy v důsledku konstitutivního účinku zápisu změny obchodní firmy do OR závisí (i) na samotném soudu (!). Může tak dojít k tomu, že podnikatel, jemuž je pro zjednání nápravy stanovena lhůta 30 dní[14], podá soudu návrh na zápis změny obchodní firmy do OR, ale řízení o samotný zápis nové obchodní firmy do OR skončí v důsledku („přirozeně" pomalého v lepším případě, vědomě obstrukčního v případě horším) postupu soudu až po lhůtě stanovené ke zjednání nápravy (!).

Z právě uvedeného tak vyplývá, že ustanovení § 29 odst. 6 ObchZ umožňuje soudu ovlivnit svým vlastním postupem dodržení lhůty ke zjednání nápravy a naopak - tedy způsobit její nedodržení. Je tomu tak proto, že § 29 odst. 6 ObchZ nikde nestanoví, že by se za zjednání nápravy považoval samotný procesní úkon podnikatele učiněný vůči soudu (tedy podání návrhu na zápis změny obchodní firmy do OR), v důsledku čehož za něj bude pravděpodobně považován až okamžik skutečného zjednání nápravy, kterým je zápis nové obchodní firmy do OR. Tato skutečnost je o to závažnější, že i případné zjednání nápravy spočívající v provedení zápisu změny obchodní firmy do OR závisí na vůli soudu v podobě provedení včasného zápisu takové změny do OR.

Taková právní úprava ovšem vytváří pro podnikatele již tak vysokou míru právní nejistoty, že již nemůže ve světle ústavně právně garantovaného požadavku právní jistoty (čl. 1 Ústavy) a práva na spravedlivý proces (čl. 36 Listiny), obstát.

IV. Exceptio rei iudicata

Na základě výše řečeného je tak možno dílčím závěrem shrnout, že

(i) výzvou soudu ve formě usnesení vydaného na základě podnětu nedochází k zahájení jakéhokoliv soudního řízení o změně obchodní firmy,

(ii) pro projednání výzvy neexistují žádná zákonem stanovená pravidla, a

(iii) soud může postupem podle § 29 odst. 6 ObchZ stanovit lhůtu ke zjednání nápravy na základě své libovůle.

Soud může podnikateli dále odepřít možnost konzultace o tom, jak má být jeho obchodní firma změněna[15].

Proto již samotnou výzvou ke změně obchodní firmy, která podnikatele v hospodářské soutěži identifikuje a odlišuje jeho služby od služeb konkurenčních podnikatelů podnikajících v tomtéž oboru činnosti a činí jej na trhu jedinečným, a pod kterou uzavřel stovky kontraktů, nadto učiněnou v rozporu se zásadou překážky věci rozhodnuté, došlo k zásahu do samotné tržní existence podnikatele.

Z uvedeného vyplývá, že postupem podle § 29 odst. 6 ObchZ de lege lata tak může být založen stav, kdy

a) pokud podnikatel výzvě nevyhoví, přikročí soud k jeho zrušení s likvidací,

b) pokud podnikatel výzvě vyhoví, (i) bude i nadále vystaven právní nejistotě o tom, zda jej soud nezruší s likvidací, tj. zda soud do OR změněnou obchodní firmu podnikatele zapíše a zda např. neprohlásí, že je takto navržená změna nedostatečná, anebo, (ii) pokud soud změněnou obchodní firmu podnikatele do OR zapíše, dojde k jeho výraznému znevýhodnění v soutěži a znevěrohodnění jeho dobrého jména vůči jeho obchodním partnerům.

I z tohoto důvodu je nezbytné podrobit ustanovení § 29 odst. 6 ObchZ ústavnímu přezkumu, jemuž se ovšem Ústavní soud s odůvodněním, že ústavní stížnost je ve své podstatě předčasná, vyhnul. Takový argument Ústavního soudu generuje sám o sobě otázku, zda by se právo a ekonomie neměly studovat společně, neboť pak by zřejmě nedocházelo k excesivním názorům podobného typu, založeným na ryze formalistickém pojetí zákona, a o to zrádnějším, že k němu došlo ze strany ochránce ústavnosti. Podnikateli lze totiž stěží v případě obdobnému případu zde popisovanému vysvětlovat, že si k tomu, aby proti státnímu zásahu do své obchodní firmy učiněnému v rozporu s principem překážky věci rozhodnuté[16], může podle názoru Ústavního soudu zjednat možnost brojit před Ústavním soudem až ve chvíli, kdy výzvě „vyzývacího soudu" nevyhoví a ten jej následně zruší s likvidací.

Jak již bylo uvedeno shora, ustanovení § 29 odst. 6 ObchZ umožňuje generovat situaci, kdy soud nejprve vydá rozhodnutí o zápisu obchodní firmy do OR, přičemž je vydá právě proto, že obchodní firmu považuje za jsoucí v souladu se zákonem, aby si o několik let (sic!) později svůj vlastní právní názor rozmyslel a postupem podle § 29 odst. 6 ObchZ se dožadoval na obchodní společnosti nucené změny její obchodní firmy. Takový postup není možno označit jinak než jako státní zvůli. Ustanovení, které takový postup umožňuje, by proto mělo být prohlášeno za neústavní a zrušeno.

Co je však nejpodstatnější a co je třeba vyzdvihnout, že soud se postupem podle § 29 odst. 6 ObchZ dopouští zásahu do vlastního pravomocného rozhodnutí soudu, který právní řád nikde nepřipouští a který je v rozporu s principem právní jistoty. Nepřipouští je pak ani v případě změny právního názoru soudu, tedy pro situace identické se situací zde popisovanou, kdy byl rejstříkový soud při zápisu obchodní firmy do obchodního rejstříku právního názoru, že obchodní firma vyhovuje všem požadavkům kladeným donucujícími ustanoveními zákonů, a po několika letech tento právní názor změnil[17]. Z uvedeného tak vyplývá, že rejstříkový soud nemůže změnu svého právního názoru promítat retroaktivně do právních vztahů, resp. práv podnikatele založených konstitutivním aktem soudu jako orgánu veřejné moci[18], ale změna právního názoru soudu smí být do jeho rozhodovací praxe promítána toliko pro futuro.

Co je však neméně podstatné a co je třeba neméně vyzdvihnout, shora uvedený postup rejstříkového soudu (učinění výzvy pod sankcí zrušení společnosti s likvidací) ve vazbě na následný postup Ústavního soudu (který řekl: „Ústavní stížnost je nedůvodná, nedošlo k zásahu"), generuje závěr, že ustanovení § 29 odst. 6 ObchZ není samo o sobě protiústavní, že „To jen soud nesprávně uvedenou normu aplikoval". S uvedeným názorem se ztotožnit (i) lze i (ii) nelze.

Proč lze? Je nepochybné, že rejstříkový soud nemá pravomoc přezkoumávat soulad obchodní firmy do obchodního rejstříku již jednou jím zapsané na základě ustanovení § 29 odst. 6 ObchZ, ani na základě žádného jiného zákonného zmocnění, protože taková pravomoc soudu (pravomoc k „ex offo-přezkumu" souladnosti obchodní firmy s donucujícími ustanoveními zákona) v zákoně založena není. Je tedy zřejmé, že rejstříkový soud se dopustil mimořádného excesu, pokud postupoval způsobem zde popsaným.

A proč nelze? Protože shora uvedenou argumentaci je nutno doplnit jakýmsi „ústavněprávním doplňkem". Pokud totiž dovodíme, že ustanovení § 29 odst. 6 ObchZ není protiústavní a celá „chyba" spočívá toliko v nesprávném postupu soudu, dovodíme tím současně „ne-nutnost" derogace dotčeného ustanovení, což bude v důsledku toho, že ústavní přezkum nepadá v uvedené záležitosti v úvahu (srov. jaký postoj zaujal v uvedené věci Ústavní soud), znamenat jediné: že na úseku obchodního rejstříku bude dál existovat neústavní praxe spočívající ve faktické možnosti rejstříkového soudu postupem podle § 29 odst. 6 ObchZ kdykoliv zrušit v obchodním rejstříku řádně zapsanou obchodní firmu jakéhokoliv podnikatele.

To už je patrně relevantní důvod, aby se nad uvedenou právní úpravou bylo zamyšleno vážně, a tato otázka se stala součástí vážných úvah de lege ferenda.

V. Absence procesních pravidel

Z hlediska procesního pak proti usnesení - výzvě soudu ke zjednání nápravy zákon nepřipouští žádný opravný prostředek a žádný právní předpis současně neupravuje práva a povinnosti soudu ve vztahu k takové výzvě. To znamená, že je zcela na libovůli soudu, v jaké podobě výzvu ke zjednání nápravy vydá, jaký bude mít obsah (zda bude mít výrok, odůvodnění - jaké náležitosti musí odůvodnění splňovat, poučení) a jakou lhůtu ke zjednání nápravy vyzvanému subjektu poskytne. Dovedeme-li danou modelovou situaci ad absurdum, může se stát, že ve výzvě bude stanovena lhůta např. 3 dní pro provedení takové změny. Ve vztahu ke změně obchodní firmy, jejíž zápis do OR je ex lege konstitutivní povahy, je pak takový postup de facto likvidační.

Subjektu, který takovou výzvu obdržel, nezbývá, než takové výzvě vyhovět bez dalšího, protože nemá k dispozici žádné právní prostředky, jimiž by takové výzvě mohl čelit, a protože případné nevyhovění výzvě znamená bez dalšího vydání rozhodnutí o zrušení společnosti s likvidací, což má pro podnikatelský subjekt okamžitý a tak závažný důsledek (ztráta důvěry obchodních partnerů, poškození dobrého jména).

Jak vyplývá se shora uvedeného, ustanovení § 29 odst. 6 ObchZ zcela vybočuje z rámce jakéhokoliv procesního řízení, k němuž jsou soudy povolány na základě ustanovení čl. 81 Ústavy, kdy soudy jsou povolány rozhodovat o právech a povinnostech vždy ve (i) sporném nebo (ii) nesporném řízení. Postup podle § 29 odst. 6 ObchZ (vydání výzvy ve formě usnesení bez možnosti opravného prostředku) však nespadá ani pod problematiku sporných řízení, ani pod problematiku řízení nesporných. K tomu, aby mohla být poskytována účinná ochrana právům, předpokládají právní předpisy realizaci „procesu", jak ostatně vyplývá ze základní „ústavně-procesní" zásady jakéhokoliv řízení, a to práva na spravedlivý proces.

Každý soudní proces je představován řadou práv a povinností jak na straně soudu, tak především na straně účastníků řízení, včetně stanovení lhůt pro činění jednotlivých právních (procesních) úkonů. V tomto konkrétním případě právní předpisy nic takového nestanovují. Již samotná výzva je tak úkonem soudu zasahujícím vážně do postavení podnikatele v soutěži a mající povahu zásahu hrozícího újmou existenčního charakteru.

Tento nepřípustný stav, kdy soud donucuje podnikatele změnit obchodní firmu s pohrůžkou zrušení s likvidací, nemůže být zhojen ani následným již řádným procesem - řízením o zrušení obchodní společnosti s likvidací, ve kterém je již možné podávat řádné i mimořádné opravné prostředky, jelikož v tento okamžik a se zohledněním skutečnosti, že společnost vstupuje do likvidace dnem uvedeným v rozhodnutí a nikoliv až dnem nabytí právní moci takového rozhodnutí, se obchodní společnost již zrušuje s likvidací a provozování jejího podniku, jakož i výkon její činnosti tímto datem[19] končí. I z právě uvedeného důvodu se lze domnívat, že dotčené ustanovení není v souladu s právními principy materiálního právního státu.

VI. Zajištění shody mezi zápisem v obchodním rejstříku a skutečným stavem

Kromě shora uvedeného lze dále konstatovat, že má-li Ústavní soud rozhodnout o zrušení - jakéhokoliv - ustanovení zákona, musí být minimálně v úvahu vzata otázka, jak se případné zrušení určitého ustanovení zákona dotkne právních vztahů na případně zrušená ustanovení navazující, a zda nebude právní úprava bez zrušeného ustanovení zákona dysfunkční.

V této souvislosti je ve vztahu ke zrušení ustanovení § 29 odst. 6 ObchZ možno konstatovat, že jeho zrušení (ať již aktem ústavního - negativního - zákonodárce, nebo zákonodárce „jako takového") nebude mít negativní dopad na právní vztahy a nebude se jeho zrušením ani jednat o absenci právní normy, jež má zajišťovat věrohodnost zápisu v obchodním rejstříku, a to z toho důvodu, že český právní řád má i jiné ustanovení, kterým je rovněž možné zajistit, aby zápisy v obchodním rejstříku odpovídaly skutečnosti a byly věrohodné.

Takovým ustanovením je ustanovení § 200b odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soud řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř."). Obě zmiňovaná ustanovení sice nejsou zcela totožná, nicméně obě mají zajistit soulad stavu zápisu v obchodním rejstříku se stavem skutečným tak, aby bylo zajištěno naplnění principu materiální publicity, tj. dobré víry v zápis v obchodním rejstříku.

Ustanovení § 200b odst. 1 o.s.ř. je ustanovením, které respektuje shora proklamovanou zásadu právní jistoty, právo na spravedlivý proces a vázanost soudu svým vlastním rozhodnutím, neboť toto ustanovení nepřezkoumává dodatečně správnost (dodržení zákonných předpokladů pro vydání rozhodnutí) vydaných rozhodnutí a nesměřuje k odstraňování nedostatků předcházejícího řízení, ale reaguje na situace, kdy po zápisu do obchodního rejstříku dojde v důsledku nějaké skutečnosti k následnému rozporu zapsaného a skutečného stavu. Takové ustanovení je v souladu se zásadou právní jistoty a práva na spravedlivý proces, neboť na základě jeho aplikace dochází k zahájení řádného řízení o zjednání nápravy a je zřejmé, v čem spočívá nesoulad zápisu v obchodním rejstříku se skutečností.

Dále je zapotřebí mít na zřeteli, že ustanovení § 29 odst. 6 ObchZ nesměřuje ke zjednání nápravy z důvodu časem vzniklého odlišného právního názoru rejstříkového soudu na jím učiněná a pravomocná rozhodnutí o provedených zápisech, ale především směřuje ke zjednání nápravy, obdobně jako je tomu u ustanovení § 200b odst. 1 o.s.ř., v případě, že po provedeném zápisu dojde k takové změně zapisovaných skutečností, které jsou v rozporu s kogentními ustanoveními zákona. Opět se v tomto případě jedná o skutečnosti nastalé až po provedení zápisu do obchodního rejstříku (jednalo-li by se o rozpor již v průběhu rejstříkového řízení, rejstříkový soud by nemohl zápis provést a musel by navrhovatele na rozpor s kogentními ustanoveními zákona upozornit). I doktrinální literatura podporuje tyto závěry, když jako příkladmý výčet skutečností, kdy je aplikováno ustanovení § 29 odst. 6 ObchZ, uvádí zánik předmětu podnikání, zánik sídla, statutárního orgánu, poklesnutí základního kapitálu pod zákonnou mez, pokles společníků pod počet stanovený zákonem, popř. situaci, kdy navrhovatel navrhne k výmazu skutečnosti, které zákon stanoví kogentně, apod.[20] (tedy takové skutečnosti, na něž by bylo lze aplikovat i ustanovení § 200b odst. 1 o.s.ř.).

Ustanovení § 200b odst. 1 o.s.ř. nezahrnuje možnost zjednání nápravy na základě „nezměny" skutečností, a ustanovení § 29 odst. 6 ObchZ rovněž ne. Již jen z tohoto důvodu byl postup soudu nezákonný; vedle zrušení takového usnesení soudu by však měl být podroben myšlenkové úvaze i přezkum ústavnosti ustanovení § 29 odst. 6 ObchZ, které pro svou širokou a vágní formulaci umožňuje rejstříkovému soudu de facto „prolamovat" stěžejní zásadu spravedlivého procesu vůbec, kterou je zásada vázanosti soudu svým vlastním rozhodnutím, vyjádřená pro usnesení v ustanovení § 170 odst. 1 o.s.ř. a § 159a odst. 3, 4 a 5 o.s.ř. ve spojení s ustanovení § 167 odst. 2 o.s.ř.).

Na závěr jistě není třeba citovat bohatou judikaturu soudů všech stupňů týkající se překážky věci rozhodnuté, protože věc je po této stránce zřejmě jasná. Jeden judikát si však citát vzdor právě řečenému zaslouží; je to rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 11. 2008, sp. zn.: 30 Cdo 18/2007, které je pro závěry tvrzené v tomto příspěvku zásadní, když explicitně dovozuje závěr tentýž, jako byl dovozen shora, tj. že: „Pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, není významné, jak byl soudem skutek, který byl předmětem řízení, posouzen po právní stránce. Překážka věci pravomocně rozhodnuté je proto dána i tehdy, jestliže skutek byl soudem posouzen po právní stránce nesprávně, popřípadě neúplně".

VII. Závěr

S ohledem na vše shora uvedené by mělo být ustanovení § 29 odst. 6 ObchZ zrušeno jako nevyhovující právní praxi a rozporné s čl. 36 Listiny a čl. 1 Ústavy České republiky. Ustanovení § 29 odst. 6 ObchZ zakládá takovou míru interpretační nejistoty a je způsobilé vést svými v dispozici normy předvídanými právní následky (zrušení obchodní společnosti s likvidací) k natolik intenzivnímu stavu právní nejistoty hospodářské soutěže se účastnících subjektů zapsaných do obchodního rejstříku, že je již mimo rámec ústavnosti; nadto jde o ustanovení do značné míry redundantní a duplicitní, když možnost nápravy „vadných" zápisů v obchodním rejstříku saturuje ustanovení § 200d odst. 1 o.s.ř.

V tomto článku popsaný postup rejstříkového soudu je neústavní a samo ustanovení § 29 odst. 6 ObchZ, které jej umožňuje, by mělo být zrušeno pro rozpor s ustanovením § 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod jako ustanovení ústavně nonkonformní.

Rejstříkový soud není oprávněn donucovat podnikatele ke změně obchodní firmy podle ustanovení § 29 odst. 6 ObchZ, neboť stran zápisu obchodní firmy do obchodního rejstříku, který již (tentýž) rejstříkový soud v rejstříkovém řízení s (tímtéž) podnikatelem pravomocně ukončil, je dána překážka věci rozhodnuté. Na tuto skutečnost nemá vliv ani případná změna právního názoru rejstříkového soudu týkající se posuzování obchodních firem, která mohla v mezidobí nastat.

Právní principy jakožto abstrakty konkrétních ústavněprávních kautel jako je např. zásada překážky věci rozhodnuté či princip právní jistoty, jehož součástí je i zásada předvídatelnosti práva, je třeba podle ustálené judikatury Ústavního soudu aplikovat vždy, neboť Ústava prozařuje celým právním řádem, z čehož lze dovodit, že ochráncem ústavnosti není jen Ústavní soud, ale každý jednotlivý soud obecné soudní soustavy.





JUDr. Luděk Lisse, Ph.D. LL.M.

autor je advokátem v Praze

a ředitelem Ústavu práva a právní vědy, o.p.s.


Summary

Principle rei iudicata in light of the case in practise of the registration court

The main subject of this article is the analysis of the constitutionality of the provisions of Section 26 paragraph 6 of the Commercial Code with regard to the principle of legal certainty, res iudicata, foreseeability of law and right to fair trial. Author on the basis of these consideration, concludes it ´s conflict with the provisions of the Constitution. Based on case study author examines the legal aspects of „call" the registration court for redress. The court may make that call if the content of commercial registration is contrary to mandatory provisions of law. It must be stressed and noted that this reasoning the court is only allowed to change the legal reality, not to change the legal opinion. Interpretation in favor of the latter leads ultimately to breach the principle rei iudicatae. Fail the call leads to irreversible judgment to cancel the company without any legal proceedings and related opportunity to effective legal defence. The constitutional right to a fair trial guaranteed by Article 36 of the Charter of Fundamental Rights and Freedoms is thereby violated. Essay also outlines the general ideas about the role and powers of the registration courts and the legality (constitutionality) of the consequences of their decisions in the legal life of business.
 

[1] Srov. právní pojetí trhu; v právním slova smyslu se trhem rozumí hospodářská soutěž reglementovaná ustanovením § 41 ObchZ bez bližšího normativního vymezení či legální definice. Té ostatně není třeba, neboť již z dikce zákona je zřejmé, že tento „trh" zahrnuje co do personálního substrátu nejen podnikatele ve smyslu ustanovení § 2 odst. 2 ObchZ, ale i jiné právnické a fyzické osoby; trh, resp. hospodářská soutěž v jejím institucionálním vymezení tak představuje virtuální i faktický prostor pro uskutečňování směny zboží, služeb, kapitálu a lidí (v posledně uváděném případě mluvíme o trhu pracovním).

[2] Pro přesnost uvádíme, že výzva k učinění nápravy, která se stala inspirací pro tento příspěvek, byla odůvodněna tím, že firma je klamavá, aniž by bylo uvedeno, z jakého důvodu je Městský soud v Praze výše uvedeného názoru a aniž by tato skutečnost byla během „řízení" jeho účastníkovi vysvětlena.

[3] Příkladmo můžeme uvést situaci, kdy v důsledku rozhodnutí soudu o neplatnosti kapitalizace pohledávky do základního kapitálu akciové společnosti poklesne základní kapitál pod zákonem stanovenou hranici. Literatura prezentuje jako příklady uplatnění dotčeného ustanovení např. Kobliha, I. a kol.: Obchodní zákoník. Komentář. Linde, Praha 2006, s. 62, uvádí, že: „Půjde kupř. o situaci, kdy není zapsán statutární orgán společnosti, nebo skutečné sídlo společnosti, předmět podnikání apod. Za této situace je soud povinen podnikatele vyzvat, aby v této záležitosti zjednal nápravu; ke sjednání nápravy soud stanoví lhůtu".

[4] Srov. Kobliha, I. a kol.: Obchodní zákoník. Komentář. Linde, Praha 2006, s. 62. Jinak v odkazovaném ustanovení se stanoví podmínky, za nichž může soud na návrh státního orgánu nebo osoby, která osvědčí právní zájem, rozhodnout o zrušení společnosti a o její likvidaci; protože je zrušení soukromoprávní společnosti s likvidací ze strany státu v právním státu aktem naprosto výjimečným, stanoví zákon taxativně podmínky, za nichž k němu může státní orgán (soud) přikročit. Z žádných jiných než v uvedeném ustanovení vypočtených důvodů se tak stát nesmí.

[5] Jiná komentářová literatura k uvedenému tématu buď opakuje závěry obsažené v předchozí poznámce pod čarou, nebo neobsahuje závěry žádné, neboť o problému „neví". Srov. např. Štengová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol.: Obchodní zákoník. Komentář. 11. vydání. C. H. Beck, Praha 2006, kde se v komentáři k dotčenému ustanovení v podstatě jinými slovy tautologicky opakuje dikce zákonodárce.

[6] Následný případný opravný prostředek proti rozhodnutí soudu o zrušení podnikatele s likvidací již tedy nemožno považovat za opravný prostředek ve smyslu ústavního pořádku. Podmínka stanovená v ust. § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu je tak splněna tím, že proti zásahu v podobě výzvy nepřipouští právní řád žádný opravný prostředek.

[7] Např. Česká národní banka má pravomoc k učinění výzvy ke zjednání nápravy založenou v ustanovení § 46 odst. 1 zákona č. 6/1993 Sb., o České národní bance, ve znění pozdějších předpisů.

[8] Pojímáno pozitivisticky, pak samotná výzva soudu ke zjednání nápravy změnou obchodní firmy ještě nevede ke zrušení podnikatele s likvidací; právo však neexistuje jako normativní sytém ve vakuu, nýbrž sleduje určitý společenský účel; v tomto kontextu pak nelze odhlédnout od toho, že výzva ke zjednání nápravy změnou obchodní firmy podnikatele, který je pod ní na trhu léta etablován, je na ní postaven jeho dlouhodobý marketing, známkoprávní strategie, obchodní vedení společnosti apod., je z tohoto hlediska fakticky aktem likvidační povahy.

[9] Zásada součinnosti vyjádřená v předchozím správním řádu v § 2 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění pozdějších předpisů, byla v novém správním řádu vtělena v ustanovení § 4 SprŘ, kde se částečně zrcadlí v každém z tam obsažených odstavců.

[10] Řízení, u něhož vykonatelnost předchází jeho právní moci, je opět typickým institutem správního procesu; je imanentní spíše autoritářským právně-politickým režimům. Zásah do práv je zde z povahy věci intenzity extrémní, ve správním procesu se proto užívá jen výjimečně tam, kde nelze právní úpravu nastavit jinak (např. institut nucené správy banky podle ustanovení § 27 a násl. zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů). V procesu soudním se tento institut využívá např. u věcí souvisejících s rozhodování o výchově nezletilých dětí, kde lze rozhodnutí vykonat až po jeho právní moci jen na úkor psychické újmy nebo jiné nepříznivé psychické či jiné újmy dítěte nebo jejich hrozeb. Jinde by však mít opodstatnění neměl, nadto pak ve statusových věcech obchodních společností, kde je právní jistota v podobě práva užívání obchodní firmy podnikatele zásadní.

[11] Tyto jinak stěžejní atributy výkonu soudcovské funkce se pojí jen s řízením sporným. V řízení nesporném není důvodu, z jakého by soud, který činí výzvu ke zjednání nápravy, nemohl (jediného) účastníka poučit o tom, jakým způsobem má podle názoru soudu takovou nápravu zjednat. V ústavním světle ochrany práv nabytých v dobré víře, právní jistoty a předvídatelnosti rozhodnutí naopak existuje tisíc důvodů, z jakých by soud takovou poučovací povinnost splnit měl.

[12] Je tomu tak z důvodu, že učinění výzvy podle § 29 odst. 6 ObchZ za soudní řízení považovat nelze a následné rozhodnutí soudu o zrušení společnosti s likvidací vydá soud hned, nebude-li výzvě vyhověno, aniž by vydání rozhodnutí předcházelo soudní řízení, v němž by mohl stěžovatel uplatňovat svá procesní práva a plnit procesní povinnosti tak, jak je to v právním státě každému jinému soudnímu řízení vlastní.

[13] Protože doručením rozhodnutí o zrušení společnosti s likvidací provozování podniku podnikatele ex lege končí, neboť účelem likvidace je vypořádat aktiva a pasiva společnosti; za tímto účelem také okamžikem zrušení společnosti s likvidací přechází působnost statutárního orgánu společnosti na likvidátora (§ 70 odst. 3 ObchZ); v daném případě by byl likvidátor jmenován soudem, viz § 71 odst. 2 ObchZ).

[14] Jak tomu mimochodem bylo v posuzovaném případě, z něhož vygeneroval tento příspěvek, pozn. aut.

[15] V daném případě soud postupem podle napadaného ustanovení § 29 odst. 6 ObchZ ani neuvedl, v čem spočívá tvrzený rozpor obchodní firmy podnikatele s donucujícím ustanovením zákona, jakoukoliv komunikaci stran zjednání nápravy a otázek souvisejících odmítal. Jen nahlédnutí do spisu se klient bezúspěšně dovolával přes 10 dní, aby se vůbec dozvěděl, v čem tkví soudem namítaný rozpor jeho obchodní firmy se zákonem, což byl v kontextu se soudem, jakožto orgánem veřejné moci, stanovenou lhůtou pro zjednání nápravy v trvání 30 dní, postup zřejmě svévolný.
 

[16] Z mnoha rozhodnutí soudů k uvedené otázce v této souvislosti srov. např. Usnesení Nejvyššího soudu České republiky sp.zn.: 30 Cdo 18/2007 ze dne 27. 11. 2008, v němž Nejvyšší soud vyslovil, že „Jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu. O stejnou věc jde zásadně tehdy, jde-li v pozdějším řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo v jiném řízení pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob".

[17] Srov. např. Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 2. 2008, sp. zn. 25 Cdo 15/2008, kde soud jasně vyslovuje, že: „Překážka věci pravomocně rozhodnuté je dána i tehdy, došlo-li ke změně rozhodovací praxe soudů při řešení rozhodné právní otázky".

[18] Jímž se rozumí pravomocné rozhodnutí soudu o zápisu obchodní firmy podnikatele do obchodního rejstříku.

[19] A to dnem zahájení řízení o vstupu společnosti do likvidace, který je současně dnem vydání rozhodnutí o zrušení společnosti s likvidací.

[20] Kobliha, I. a kol.: Obchodní zákoník. Komentář. Linde, Praha 2006, s. 62.


JUDr. Luděk Lisse, Ph.D. LL.M.
Ústav práva a právní vědy®, o.p.s.
Článek byl publikován dne 1.8.2010, Právo - časopis pro právní teorii a praxi 3/2010
 

ÚSTAV PRÁVA A PRÁVNÍ VĚDY POSKYTUJE NEJVĚTŠÍ NABÍDKU MANAŽERSKÝCH STUDIJNÍCH PROGRAMŮ. Více informací

 
Přihlaste se a získejte studium prestižních manažerských programů MBA, LL.M., MPA a MSc. za cenu 99.000 Kč. Platí pouze při úhradě studia do 2. 1. 2018. Jako bonus získáte 5 seminářů zdarma!


DEN OTEVŘENÝCH DVEŘÍ
Na Dni otevřených dveří Vás budou očekávat lidé z vedení školy, jakož i lektoři, kteří Vám zodpoví veškeré Vaše dotazy týkající se studia MBA, BBA, LL.M., MPA, MSc. a DBA programů. Dozvíte se informace o průběhu studia, jak si správně zvolit studijní program, kdy se konají tematická setkání, jaké jsou podmínky přijetí ke studiu atd. Kromě malého občerstvení pro Vás budou připraveny materiály obsahující informace o studiu.


Nejbližší termín Dne otevřených dveří: 13. 12. 2017. Více informací zde

Chcete se dozvědět více?
Kontaktujte nás na bezplatné Zelené lince 800 208 008 nebo na tel.: +420 608 579 570, případně na e-mailové adrese cps@ustavprava.cz, kde si můžete sjednat osobní návštěvu.
 
Budeme se těšit na Vaši návštěvu.

 

Ing. Tereza Marková, DiS.
výkonná ředitelka
 
markova@ustavprava.eu
Tel.: 224 247 011
Zelená linka : 800 208 008

 

 

Proč studovat u násJak studium probíháPodmínky přijetí Lektorský týmPoplatky za studium

                      

 

 

800 208 008
ZAVOLEJTE NÁM
envelop
ZEPTEJTE SE
Odeslat
mobile
OZVEME SE
Odeslat
brochure
CHCI BROŽURU
Odeslat
Dotazy ke studiu Vám zodpovíme:
Po – Pá od 9 – 17hod.
Kontakt

Pokud máte jakýkoli dotaz můžete nám zavolat nebo napsat:

Zelená linka.: 800 208 008
Mobil: 608 579 570
Telefon: 224 247 011

cps@ustavprava.eu

Newsletter

Přihlaste se k odběru newsletteru a budeme Vás informovat o novinkách, které jsme pro Vás připravili.



 


 

 

Volejte zdarma

Zavolejte nám zdarma, rádi zodpovíme Vaše dotazy na MBA studia. Po-Pá od 9-17 hodin.

800 208 008
X
X