Tisk

Rozhodčí soud vs. Arbitrážní centrum

Seznamte se s publikační činností členů Ústavu práva a právní vědy, o.p.s.:

Rozhodčí soud vs. Arbitrážní centrum


I. Rozhodčí soud vs. arbitrážní centrum

V literatuře se setkáváme začasté s pokusy oddělovat (i) stálý rozhodčí soud na straně jedné od (ii) arbitrážního centra na straně druhé tak, že stálý rozhodčí soud vzniklý na základě ustanovení § 13 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „RozŘ"), je z hlediska serióznosti něco „více" než arbitrážní centrum, kterýmžto termínem začala česká doktrína označovat servisní organizace rozhodců ad hoc poskytující těmto rozhodcům administrativní a materiální zázemí a působící často rovněž jako doručovací místo[1].

Rád bych se v tom stručném pojednání dotkl toho, že rozdíl mezi (i) stálým rozhodčím soudem, (ii) arbitrážním centrem, jehož název obsahuje výraz „rozhodčí soud", a (iii) arbitrážním centrem, jehož název neobsahuje výraz „rozhodčí soud", je v aplikační praxi naprosto nulový, nečítaje v to komparativní výhody jediného českého stálého rozhodčího soudu, kterýlze s jistou mírou nadsázky označit za „polostátní" organizaci, neboť byl kreovánaktem veřejnoprávní povahy, a to zákona, je zřízen při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky, tedy subjektech veřejného práva. Ponechám nyní stranou, že v českém právním prostředí je podle mého soudu § 13 RozŘ nesprávně vykládán, když se normativní spojení „na základě zákona", vykládá jako „zákonem", či jako „na základě zvláštního zákona" atd. Právní nekorektnost tohoto výkladu jsem ostatně kritice již podrobil[2]. Podobně marketingová komparativní výhoda kreace zákonem je v tomto případě více než zřejmá.

Podle stávající právní úpravy (nejen české, ale i zahraniční) je nerozhodné, zda rozhodčí soud je nebo není zřízen na základě zákona ve smyslu ustanovení § 13 RozŘ nebo jemu naroveň postavených ustanovení jiných národních právních řádů. Podstatné může být toto rozlišení toliko v otázce odpovědnosti rozhodce za jím vydaný rozhodčí nález, popř. za jiný jím učiněný procesní úkon, na jehož základě bude tvrzeno, že se jednalo o protiprávní úkon, z něhož vznikla škoda. V návaznosti na to je pak rozdíl mezi tím, zda rozhodce rozhodoval spor jakožto rozhodce (ii) stálého rozhodčího soudu anebo jako (ii) rozhodce ad hoc, zapsaný na seznamu arbitrážního centra, a to z důvodu určení pasivní legitimace účastníka takového soudního řízení. Rovněž je nerozhodné, zda arbitrážní centrum obsahuje v kmeni firmy slovní spojení „rozhodčí soud", či nikoliv, neboť zda se jedná o rozhodčí soud „stálý" není určeno jeho názvem, ale splněním zákonných podmínek pro jeho konstitucionalizaci, a na to navazující, resp. s tím související, právní úpravou smluvní, tj. zakladatelským dokumentem.

Jiný význam však takové rozlišování nemá. Stálé rozhodčí soudy podobně jako i arbitrážní centra zpravidla disponují materiálním zázemím na potřebné úrovni, a i když se nemohou honosit architektonicky zbudovanými sídly v historických budovách jako státní soudy a bezplatným užíváním předmětu nájmu (v tomto směru mám na mysli konkrétní soudce), který by jim dodával bez jakýchkoliv výdajů onu „vyšší majestátnost", jež si díky těmto budovám „zdarma", resp. za peníze daňových poplatníků a tedy i rozhodců, budují státní soudy, lze říci, že materiální platforma pro realizaci rozhodčího řízení je plně postačující.

II. Appointingauthority

Dalším postřehem, který bych rád ve stručnosti zmínil, je to, že většina stálých rozhodčích soudů působí jednak jako (i) stálý rozhodčí soud, tak i jako (ii) určovací místo, či vybraná osoba neboli jako tzv. „appointing authority"[3].

Termínem „appointing authority" se v arbitrážním právu rozumí autorita nadaná v rozhodčí doložce právem jmenovat rozhodce nebo rozhodčí senát, popř. předsedu rozhodčího senátu k projednání a rozhodnutí sporu. V doslovném překladu „jmenovací, ustavovací" autorita. V arbitrážní praxi tuzemského práva je institut „appointing authority" zakotven v ust. § 7 odst. 1 RozŘ, podle něhož se strany mohou dohodnout na způsobu určení rozhodce; v praxi se strany často dohodnou na tom, že rozhodce bude jmenovat např. předseda arbitrážního centra apod. Ve slovenské právní úpravě je institut „apponitingauthority" upraven ust. § 6 odst. 4 zákona č. 244/2002 Z.z., o rozhodcovskom konani, kde ji slovenský zákonodárce označuje termínem „vybraná osoba" (rozuměj: „vybraná stranami rozhodčí doložky k tomu, aby v případě sporu jmenovala rozhodce"). Slovenská právní úprava je v tomto světle z hlediska možnosti (oprávnění) osob soukromého práva k zakládání stálých rozhodčích soudů vůbec výrazně liberálnější a pokrokovější, než právní úprava česká[4]. V České republice se spíše než skutečné doktrinární závěry nad skutečnými právními tématy, jež by českou teorii rozhodčího řízení posunuly dále, prosazuje snaha o formalistické zneplatňování rozhodčích doložek, což není ku prospěchu věci, protože excesy jednotlivců vrhají stín na celou oblast rozhodčího řízení[5]. Zneplatňování rozhodčích doložek z víceméně formalistických důvodů není v souladu ani s principem právní jistoty. Ostatně i judikatura vyšších soudů se jednoznačně kloní k tomu, aby v případě pochybností o platnosti či neplatnosti smlouvy byl akcentován prvek autonomie vůle subjektů občanskoprávních vztahů, tedy ta vůle, kterou strany měly v době kontraktace. Zneplatňování rozhodčích doložek (ale i smluv obecně) soudy nižších stupňů tak bohužel často odhlíží od ustálené judikatury Nejvyšší soudu České republiky týkající se oblasti rozhodčího řízení, tak od ustálené judikatury Nejvyššího soudu České republiky[6] a Ústavního soudu České republiky[7] týkající se výkladu právních úkonů, která opakovaně dovozuje, že „není obcházení zákona jako obcházení zákona" a že pro zneplatnění právního úkonu podle § 39 ObčZ musí existovat příkrý rozpor se zákonem, který nelze překlenout jinak[8], k tomu srov. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 11. května 2005, sp. zn. II. ÚS 87/04, a zejména pak vynikající příspěvek na toto téma, který zpracoval Petr Čech[9].

V arbitrážní praxi však není výjimkou, že jako „appointingauthority" vystupuje stálý rozhodčí soud, který pak nerozhoduje spory jako „Permanent ArbitrationCourt" pod svým jménem a svou odpovědností, ale působí právě jen jako „appointingauthority", tedy osoba ustavující v případě sporu rozhodce do funkce. Takto působí i velké mezinárodní soudy, např. Rozhodčí soud při Mezinárodní komoře v Paříži, srov.>>> zde, nebo Rozhodčí soud ve Stockholmu, srov.>>> zde .

V oblasti rozhodčího řízení s mezinárodním prvkem je klíčová tzv. Newyorská úmluva z roku 1958. jde o dohodu multilaterální povahy, která zakládá vykonatelnost rozhodčích nálezů v zahraničí a která se je vůdčím smluvním dokumentem rozhodčího řízení vůbec. Jejím signatářem je i Česká republika, počet smluvních stran (kterými jsou státy jako subjekty mezinárodního práva) je více než 150 [srov. Vyhláška Ministerstva zahraničních věcí č. 74/1959 Sb., o Úmluvě o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů (Newyorská úmluva)].

Newyorská úmluva operuje s pojmem „rozhodčí soud" v čl. V odst. 1 písm. d), kde jej používá promiskuitně jako pro (i) jednoho rozhodce ad hoc, tak pro (ii) 3 rozhodce ad hoc, tak pro (iii) stálý rozhodčí soud.

Druhá nejvýznamnější mezinárodní dohoda v oblasti rozhodčího řízení, platná pro evropské země, je tzv. Evropská úmluva o obchodní arbitráži [srov. Vyhláška Ministerstva zahraničních věcí č. 176/1964 Sb., o Evropské úmluvě o obchodní arbitráži (dále jen „Evropská úmluva o arbitráži")].

Evropská úmluva o obchodní arbitráži používá pro rozhodčí řízení ad hoc, tak pro rozhodčí řízení u stálé rozhodčí instituce, výrazu „arbitráž".

Zřejmé je to z čl. I. odst. 2 písm. 2 Evropské úmluvy o arbitráži, které podává explicitní definici pojmu arbitráž tak, že „Označení „arbitráž" znamená nejen rozhodování sporů rozhodci ustanovenými pro jednotlivý určený případ (arbitráž ad hoc), nýbrž také pro rozhodování „stálými rozhodčími institucemi". I multilaterální a bilaterální mezinárodní dohody o podpoře a ochraně investic rozumí pod pojmem rozhodčí soud právě rozhodčí senát ad hoc a vztahuje se k rozhodčímu řízení ad hoc, nikoliv k rozhodčímu řízení před stálou rozhodčí institucí[10].

III. Závěr

Programové prohlášení Vlády České republiky ze dne 4. 8. 2010 výslovně uvádí, že „Vláda si dále bere za cíl znovelizovat zákon o rozhodčím řízení, a to zejména v oblasti pravidel pro využívání rozhodčích doložek a v požadavcích na osoby rozhodců, včetně jejich odpovědnosti, evidence a minimální správy"[11].

Doufejme proto, že novela zákona o rozhodčím řízení nebude nadále odlišovat rozhodce na ty, kteří působí v rámci stálých rozhodčích institucí, a ty, kteří v jejich rámci nepůsobí, ale zaměří se na stanovení přesných kritérií jejich odpovědnosti vůči účastníkům řízení, a stanoví i přísnější pravidla pro kontraktaci rozhodčích doložek, které jsou dnes obzvláště v tzv. spotřebitelských sporech předmětem místy sice poněkud hysterické, v jádru však legitimní debaty.

Debata by se tak neměla vést v rovině stálý rozhodčí soud versus arbitrážní centra, ale v rovině kvalifikovaný rozhodce versus nekvalifikovaný a tedy z rozhodování věci vyloučený rozhodce. Z druhé strany by se však podle mého názoru neměla otevírat otázka přezkumu rozhodčích nálezů soudem co do merita věci, kdy v zásadě taková právní úprava by neznamenala nic jiného, než konec rozhodčího řízení a porušení mezinárodních závazků, jakož i návrat před 1. leden 1995, kdy nabyl zákon o rozhodčím řízení účinnost a kdy byla situace v českém soudnictvíobzvláště tristní a kdy se na vyřešení obchodněprávního sporu čekalo v průměru 4 roky.

Pregnantně to nedávno vyjádřil Nejvyšší soud slovy: „Měl-li by soud v rámci řízení o zrušení rozhodčího nálezu přezkoumávat jeho věcnou správnost, pozbyla by smyslu právní úprava rozhodčího řízení" (Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp.zn. 33 Cdo 2675/2007, ze dne 30.10.2009).

 

JUDr. Luděk Lisse, Ph.D. LL.M. MPA
Ústav práva a právní vědy®, o.p.s.
Článek byl publikován dne 12.1.2011 na www.epravo.cz

 

ÚSTAV PRÁVA A PRÁVNÍ VĚDY POSKYTUJE NEJVĚTŠÍ NABÍDKU MANAŽERSKÝCH STUDIJNÍCH PROGRAMŮ. Více informací

 
Přihlaste se a získejte studium prestižních manažerských programů MBA, LL.M., MPA a MSc. za cenu 89.000 Kč. Platí pouze při úhradě studia do 31. 7. 2017. Jako bonus získáte 5 seminářů zdarma!


DEN OTEVŘENÝCH DVEŘÍ
Na Dni otevřených dveří Vás budou očekávat lidé z vedení školy, jakož i lektoři, kteří Vám zodpoví veškeré Vaše dotazy týkající se studia MBA, BBA, LL.M., MPA, MSc. a DBA programů. Dozvíte se informace o průběhu studia, jak si správně zvolit studijní program, kdy se konají tematická setkání, jaké jsou podmínky přijetí ke studiu atd. Kromě malého občerstvení pro Vás budou připraveny materiály obsahující informace o studiu.


Nejbližší termín Dne otevřených dveří: 26. 7. 2017. Více informací zde

Chcete se dozvědět více?
Kontaktujte nás na bezplatné Zelené lince 800 208 008 nebo na tel.: +420 608 579 570, případně na e-mailové adrese cps@ustavprava.cz, kde si můžete sjednat osobní návštěvu.
 
Budeme se těšit na Vaši návštěvu.

 

Ing. Tereza Marková, DiS.
výkonná ředitelka
 
markova@ustavprava.eu
Tel.: 224 247 011
Zelená linka : 800 208 008

 

 

Proč studovat u násJak studium probíháPodmínky přijetí Lektorský týmPoplatky za studium

                      

 

 

800 208 008
ZAVOLEJTE NÁM
envelop
ZEPTEJTE SE
Odeslat
mobile
OZVEME SE
Odeslat
brochure
CHCI BROŽURU
Odeslat
Dotazy ke studiu Vám zodpovíme:
Po – Pá od 9 – 17hod.
Kontakt

Pokud máte jakýkoli dotaz můžete nám zavolat nebo napsat:

Zelená linka.: 800 208 008
Mobil: 608 579 570
Telefon: 224 247 011

cps@ustavprava.eu

Newsletter

Přihlaste se k odběru newsletteru a budeme Vás informovat o novinkách, které jsme pro Vás připravili.



 


 

 

Volejte zdarma

Zavolejte nám zdarma, rádi zodpovíme Vaše dotazy na MBA studia. Po-Pá od 9-17 hodin.

800 208 008
X
X