Tisk

Rozhodování spotřebitelských sporů v rozhodčím řízení de lege ferenda

Seznamte se s publikační činností členů Ústavu práva a právní vědy, o.p.s.:

Rozhodování spotřebitelských sporů v rozhodčím řízení de lege ferenda

Akademicky, ale ani jinak stále neukončeným tématem posledních několika měsíců je téma rozhodčích doložek ve spotřebitelských smlouvách. K uvedenému tématu toho bylo napsáno již tolik, že se některé příspěvky, ať již v „serioznějším" odborném tisku, nebo na stránkách elektronických právních portálů, značně překrývají, a úzkoprofilově tematicky zmnožují.

Nebudu a nechci přispívat za této situace do probíhající diskuse opakováním již řečeno. Pro ty, kdo debatu na shora uvedené téma nicméně pečlivě sledují, si dovolím ve stručnosti shrnout několik bodů, jež budu považovat za závěry dosavadních diskusí na téma možnosti (legality) používání rozhodčích doložek ve spotřebitelských smlouvách:

a) rozhodčí doložka ve spotřebitelských smlouvách je platným ujednáním, které je v souladu se zákonem, není-li ad hoc v každém jednotlivém případě prokázáno, že je ji lze považovat za nepřípustné ujednání ve smyslu ust. § 56 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ObčZ")[1],
b) při úvaze, zda je rozhodčí doložka takovým ujednáním, jež by mohlo být příčinou toho, že by byla prohlášena soudem na neplatnou, není možné závěr o neplatnosti rozhodčí doložky opírat o Směrnici EHS č. 93/13/EHS, neboť tento nepřímo normativní akt, jež je nyní součástí komunitárního práva, je aktem toliko sekundární povahy, jehož přímý normativní význam pro výklad národního zákona je toliko indikativní, a nikoliv interpretační,
c) při úvaze ad a) a b) nelze brát v potaz judikaturu ESD, neboť judikatura ESD pojednávající o rozhodčích doložkách obecně,anebo o rozhodčích doložkách ve spotřebitelských smlouvách, není vůči jednotlivcům - zde vůči účastníkům rozhodčí smlouvy (doložky) - bezprostředně závazná[2],
d) teorém tzv. eurokonformníhovýkladu právních norem národního práva je možno uplatnit jen v mezích, kde pro to dává národní judikatura interpretační prostor, a způsobem, který je slučitelný s ústavními požadavky českého ústavního pořádku; český ústavní pořádek, ale ani národní zákonodárství de lege lata žádný takový interpretační prostor nedává,
e) judikatura ESD považuje rozhodčí doložku ve spotřebitelských smlouvách za generelně přípustnou[3].
Eurokonformní výklad a nepřímý účinek směrnic

Ve vztahu k doktrinárně a někdy i judikativou namítané nezbytnosti tzv. eurokonformního výkladu spotřebitelského práva, zejména možnosti uzavřít rozhodčí doložku ve smlouvách, jež jsou národními právním řády označovány za spotřebitelské (v českém právním řádu srov. legální definici spotřebitelských smluv v ust. § 52 odst. 1 ObčZ), in concreto v souladu se Směrnicí Evropského parlamentu a Rady č. 93/13/ES, se konstatuje, že Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 93/13/ES (ostatně jako každá jiná Směrnice) není na svrchovaném území České republiky vůči jeho občanům přímo zavazující, a její účinek je přímý jen za předpokladu, že (i) stát směrnici EU do svého právního řádu neimplementoval, a za (ii) směrnice zakládá právo občana, nikoliv jeho povinnost, a konečně, za (iii) jedná se o vertikální vztah občan-stát. Ani jedna z těchto podmínek není v případě shora uvedené směrnice splněna. Směrnice (čl. 249 SES) sama o sobě nemá horizontální účinek (jako má např. národní zákon) a je závazná jen pro členské státy, kterým je určena, a to pouze co do výsledku, jehož má být dosaženo. Forma a prostředek, jak směrnici zakomponují do vlastního právního řádu, jsou ponechány na členských státech. Český zákonodárce tak učinil prostřednictvím ustanovení § 51a a násl. ObčZ a řady zvláštních právních předpisů.

Ostatně, i generální advokát Lenze k věci 91/92 Fazzini vs. Dori konstatoval, že „Rozšířit judikaturu ESD o horizontální účinek směrnice na oblast vztahů mezi jednotlivci by znamenalo přiznat Společenství pravomoc stanovovat s přímým účinkem povinnosti k tíži jednotlivců, zatímco tuto pravomoc má jen tam, kde je právo vydávat nařízení". Směrnice je určena k tomu, aby její obsah před aplikací „prošel" národním parlamentem, což v případě horizontálního účinku nenastane[4].

Směrnice tedy nemohou nabývat horizontálního přímého účinku, což znamená, že jednotlivec se ustanovení směrnice nemůže dovolávat vůči jiném jednotlivci (srov. rozhodnutí ESD ve věci 152/84 M.H.Marshall v. Southampton and South-West Hampshire Area HealthAuthority (1986) ECR 723 a ve věci C-91/92 Paola FacciniDori v.RecrebSrl. (1994) ECR I-3325 . Soud zde opakovaně vyslovil názor, že „Rozšíření možnosti přímého účinku směrnic i na vztahy mezi jednotlivci by znamenalo přiznat Společenství pravomoc ukládat s bezprostředním účinkem povinnosti jednotlivcům, avšak takovou pravomoc má pouze tehdy, když je oprávněno přijímat nařízení".

Zatím nejširší výklad přímého účinku směrnic předstřel ESD ve věci ESR I-6325, kde konstatoval, že „Jednotlivci se mohou přímého účinku směrnice dovolávat také tehdy, pokud je směrnice sice správně implementována, nicméně vnitrostátní ustanovení nejsou aplikována způsobem, který je se směrnicí v souladu", srov. C-62/00 Marks&Spencerplc v. CommissionersofCustoms& Excise (2002) ESR I-6325.), a v rozhodnutí „Mangold", kde ESD přiznal směrnici přímý účinek v případě, kdy se jednotlivec dovolával přímého účinku směrnice s odkazem na obecné lidsko-právní zásady[5].

Ani v těchto dvou právě uvedených případech, které jsou v judikatuře ESD považovány za zatím nejextenzivnější výklad přímého účinku směrnic, však nenalézáme prostor pro to vztáhnout přímý účinek Směrnice 93/13/ES na posuzovaný případ, neboť tento se týká posouzení otázky platnosti rozhodčí doložky ve spotřebitelských smlouvách, tedy v oblasti, kdy Česká republika jako členský stát Směrnici 93/13/ES do svého národního právního řádu řádně a včas implementovala.

Na základě výše uvedených důvodů tak lze uzavřít, že Směrnice č. 93/13/ES nemá na území České republiky přímý účinek a její normativní textace je způsobilá na posuzovaný případ dopadat jen jako argument toliko doprovodný, k němuž je možné v „terciální argumentační vrstvě" přihlédnout stejně tak, jako k němu přihlédnuto být vůbec nemusí. Směrnice je politickým indikátorem směru, jakým by se měla legislativa členských států EU pro futuro ubírat, a může tak mít pro národního soudce určitý do budoucna indikativní a z hlediska jeho profese pedagogický význam. Z hlediska de lege lata však žádný takový význam nemá, neboť ten právo unijní a národní právo přiznává toliko národní právní úpravě, kterou je (jedině) povinen se národní soudce při svém rozhodování řídit. Z toho plyne rovněž závěr, že tzv. eurokonformní výklad lze užít toliko tam, kde dá takovému užití národní zákonodárce prostor; jako samostatný výkladový prostředek ve smyslu výkladových principů a metod teorie práva však „eurokonformní výklad" de lege lata žádného významu nemá.

Z tohoto důvodu je právní posouzení platnosti rozhodčí doložky nezbytné měřit výlučně požadavky tuzemského právního řádu, kladenými v posuzovaném případě ustanoveními §§ 1 a 2 zákona o rozhodčím řízení o arbitrabilitě majetkových sporů obecně a ustanoveními §§ 55 a 56 ObčZ o nepřípustných ujednáních ve spotřebitelských smlouvách.

Na základě těchto ustanovení je potom třeba konstatovat, že rozhodčí doložka obsažená ve spotřebitelské smlouvě není neplatná automaticky (ex lege), ale je třeba v každém jednotlivém případě zkoumat, zda k újmě spotřebitele neznamená značnou nerovnováhu v jeho právech a povinnostech, kterému v rozhodčí doložky vyplývají, v porovnání s právy a povinnostmi, která v rozhodčí doložky vyplývají druhé smluvní straně.

f) všechna rozhodnutí soudů nižších instancí, která opírají odůvodnění rozhodnutí, v nichž dochází k vyslovení neplatnosti rozhodčích doložek obsažených ve spotřebitelských smlouvách, jsou v rozporu se zákonem, judikaturou Nejvyššího soudu České republiky, a ze strany jednotlivého konkrétního soudce, jež takto rozhodl, jsou porušením jím daného ústavního slibu řídit se při rozhodování zákonem.
Je tomu tak mj. proto, že se opírají o judikaturu ESD, která není na území České republiky pro soudy závazná [nejedná-li se ovšem o případy řešení předběžné otázky ve smyslu ust. § 109 odst. 1 písm. d) o.s.ř.]. Judikatura ESD zavazuje národní soud jen ve vztazích jejich vertikální roviny, tzn. ten, kdo by namítal, že platnost rozhodčí doložky nebyla (českým nebo jiným národním) soudem přezkoumána ex offo v rozporu s judikaturou ESD, by mohl žalovat Českou republiku za nesprávnou implementaci evropské Směrnice; de lege lata by se však nemohl domoci zneplatnění rozhodčí doložky na základě úředního přezkumu soudem, jež by byl realizován nad rámec § 33 RozŘ či dokonce příslušných ustanovení zákona o výkonu rozhodnutí, neboť český zákon soudu nikde takovou pravomoc nesvěřil.
Meze ingerence státu

Jako jeden z představitelů českého arbitrážního soudnictví, jemuž otázka zneplatňování rozhodčích doložek leží léta na srdci, s trendem některých) českých nižších soudů zasahovat stále hlouběji dovnitř zásady autonomie vůle subjektů občanskoprávních a nadto pak obchodněprávních vztahů nesouhlasím. Na straně druhé jsem si velice dobře vědom, že současná situace není příliš udržitelná, neboť řada slabších smluvních stran, které se za svého právního života ocitají prakticky stále v postavení spotřebitele, a potřebuje být (do jisté - a rámci principu právní jistoty - předem stanovené míry) chráněna[6]. K tomu doplňuji, že ochrana spotřebitele by tak jako tak měla primárně probíhat na bázi ochrany prostřednictvím hmotně-právních ustanovení právního řádu, s tím, že v zásadě procesněprávní institut, kterým rozhodčí smlouva (doložka) do značné míry je, by se měla dotýkat jen minimálně, a jen v případech, kdy při rozhodování sporu rozhodcem evidentně došlo k vyloučení aplikace hmotně-právních ustanovení na ochranu spotřebitele.

Otázka tak není, zda chránit spotřebitele před rozhodčími doložkami, ci naopak věřitele před porušováním právních povinností spočívající v neúhradě dluhu spotřebitelem, ale tak, jak stanovit meze této ochrany, aby byla i v rozhodčím řízení na spotřebitelské spory aplikována protekcionistická ustanovení právního řádu, na jejichž existenci je „veřejný zájem", a na straně druhé aby míra takové ochrany nečinila spotřebitele neodpovědným za jeho vlastní chování, jeho negociaci, kontraktaci a následné dodržování smluvního závazku, který převzal, na čemž je „veřejný zájem" dán rovněž minimálně stejnou měrou, neboť zamýšleným následkem spotřebitelské legislativy jistě není sériová tvorba - slovy Nejvyššího soudu České republiky - neodpovědných a lehkomyslných občanů hraničící s otázkami tak závažnými, jako je kontraktační způsobilost těchto osob, neboli jejich způsobilost k právním úkonům.

Že se jedná v případě, kdy dochází k narovnávání přirozených nerovností mezi účastníky občanskoprávních vztahů prostřednictvím zákona nebo dokonce prostřednictvím judikatury soudů, k narušení principu rovnosti, je evidentní; legitimita takovýchto legislativních „úsluh" slabším smluvním stranám se odvozuje od předpokladu, že jsou na trhu znevýhodněny silnějším ekonomickým postavením jejich spolukontrahenta, tj. dodavatele. S touto apriorní tezí by šlo jistě polemizovat a klást si (mj.) otázku, zda národní i unijní legislativy již neregulují podnikatelskou činnost obchodněprávních korporací a nefavorizují slabší smluvní strany ve svých národních legislativách natolik, že lze ještě vůbec o „optimální nerovnováze", jak ji měl zákonodárce na mysli v době, kdy vznikal celý systém spotřebitelského práva, hovořit.

Tento relativizující pohled nechme nicméně pro tuto chvíli stranou. Je totiž nabíledni, že je-li hlavním účelem práva zajišťovat homeostázu vztahů mezi lidmi a zabránit stavu hobbesovské„války všech proti všem", mělo by každé rozhodování, ať již vykonávané v rámci státního (faktického i právního) monopolu na spravedlnost (a tedy v rámci výkonu státního soudnictví) nebo v rámci rozhodování realizovaného prostřednictvím rozhodčího řízení, být spravedlivé a dobré (arsaequi et bono). Rezignovat na tento ideál stát nesmí a i když jsem odpůrcem jakýchkoliv ingerenčních snah státu, jdoucích nad rámec jejich nezbytnosti založené (v každém jednotlivém případě ad hoc odůvodněným a naopak nikdy ne „generelně platným") veřejným pořádkem[7]na jedné straně a zájmem na stabilitě právního řádu na straně druhé, jsem názoru, že ochrana spotřebitele, jak po ní volají spotřebitelské organizace a na úrovni parlamentní pak zejména politické strany napříč, je i v oblasti rozhodčího řízení de lege ferenda záležitostí skutečně „na pořadu dne".

Důležité - a základním úkolem pro legislativu - je stanovit optimální meze ingerence státu do autonomie vůle účastníků rozhodčího řízení tak, aby rozhodčí doložka nemohla být zneužívána způsobem, kdy dodavatel jmenuje rozhodce, který v případě sporu mezi jím a spotřebitelem tento spor rozhodne, resp. aby se zpřetrhala vazba mezi rozhodčí činností vykonávanou za úplatu prakticky pro stejný podnikatelský subjekt, jak na to opakovaně upozorňovaly spotřebitelské organizace a veřejný ochránce práv a aby se zamezilo se neinformovanosti spotřebitele o faktickém dopadu rozhodčí doložky sjednané ve smlouvě, kterou spotřebitel s dodavatelem uzavírá[8]. Pro „zpřetrhání" této vazby má již dnes právo svoje instrumenty, spočívající v právní úpravě podjatosti rozhodce, která může být důvodem pro zrušení rozhodčího nálezu soudem, problém tak vyvstává zejména v otázce tzv. informovaného souhlasu spotřebitele s uzavřením rozhodčí doložky. Je třeba (a je na tom veřejný zájem), aby se rozhodčí řízení na základě rozhodčí doložky konalo co do merita věci, a skončil současný stav, kdy rozhodčí nálezy bývají hromadně napadány žalobami z důvodu neplatnosti rozhodčí doložky.

V podstatě tak nejde o nic menšího, než že takové žaloby reprezentují dodatečný (aposteriorní) nesouhlas jednoho z účastníků řízení s rozhodčím řízením jako takovým. To je stav, jemuž by měla novela zákona o rozhodčím řízení zamezit a uvést tak právní vztahy v rozhodčím řízení tak jako v jiné oblasti práva do situace, kdy souhlasy či nesouhlasy s jakýmkoli právním úkonem jsou dávány nebo odpírány apriori, a nikoliv až ex post, a uvést tak současnou destabilitu ve stav právní jistoty, která se od právních norem v právním státě právem očekává.

Novela Ministerstva spravedlnosti ČR

V návaznosti na to připravilo Ministerstvo spravedlnosti České republiky návrhnovely zákona[9] vycházející z novely připravované vládou již v předchozím volebním období[10] a ideově vycházející z teze poskytnout spotřebiteli při sjednávání formulářových smluv vyšší míru konformity. Tato vyšší míra konformity by měla spočívat v tom, že pro platnost rozhodčí doložky obsažené ve spotřebitelské smlouvě by zákon vyžadoval, aby podpisy obou kontrahentů byly obsaženy na téže listině a současně pak, aby rozhodčí doložka byla sjednána na jednélistině. Počítá se, tak jako v předchozím vládním návrhu zákona, i se zřízením tzv. autorizovaných rozhodců, kteří by museli disponovat vysokoškolským vzděláním v oboru právo a složit zkoušky u Ministerstva spravedlnosti České republiky. Tím by se mělo zamezit excesům v rozhodčím řízení pro futuro, resp. by mělo dojít k minimalizaci případů, kdy rozhodce rozhodne spor jemu stranami předložený v rozporu s objektivním právem.

Není totiž tajemstvím, že nejvíce výtek spotřebitelských organizací[11] proti uzavírání rozhodčích doložek směřovalo zejména k tomu, že dodavatelé v obchodní praxi hřeší na to, že spotřebitelé smlouvy nečtou, a nečtou-li smlouvy, nečtou pak tím spíše ani všeobecné smluvní obchodní podmínky, na které formulářové smlouvy často odkazují. Ponecháme-li stranou zásady pacta sunt servanda nebo vigilantibus iura, na kterých kontinentální právní řád spočívá, a ve snaze připravit skutečně vyváženou právní úpravu, která by byla do budoucna stabilní, nutno připravit řešení, které bude i v této otázce zdařilým kompromisem mezi oprávněnými zájmy dodavatelů na zaplacení zboží na jedné straně a oprávněnými zájmy spotřebitelů na aplikaci ochranářským hmotně-právních ustanovení v případě sporu na straně druhé.

Slyším až na dálku nářky liberálních legislativců, umravňujících mě v tom, jak mohu bez dalšího, tedy bez jakéhokoliv bližšího odůvodnění, abstrahovat a rezignovat na aplikaci shora uvedených právních principů, jež utvářely vývoj angloamerické i kontinentální právní kultury po staletí, a přiznám se, že na to neumím z hlediska práva a legislativy říci nic. Z hlediska právní jistoty účastníků občanskoprávních vztahů lze však argumentovat tak, že právě právní jistota je tou nejvyšší hodnotou, předjímající rovněž na poli judikaturním budoucí stabilizovaný vývoj českého rozhodčího soudnictví a unifikaci judikatury nižších soudů, která je nyní značně roztříštěná. Jak jsem již předeslal shora, o příčinách nynějšího stavu a tom, co, resp. kdo měl zásadní vliv na destrukci léta jednotné judikatury českých soudů týkající se platnosti rozhodčích doložek, pak to byl Vrchní soud v Praze, který do dosud jednotné judikatury českých soudů zasáhl usnesenímze dne 28. 5. 2009, týkajícím se neplatnosti rozhodčí doložky sjednané ve prospěch tzv. arbitrážního centra[12]. Na to navazující otázky spotřebitelského práva byly jen jeho „doplněním", protože i když byl judikaturní dosah uvedeného usnesení širší, nebylo od počátku pochyb, že ambice judikátu Vrchního soudu byly výlučně právně-politické a „soudcovsky-normotvorné" povahy a byly vedeny zřejmou snahou chránit spotřebitele vůči dodavatelům a rozhodcům[13]. Na založení právní jistoty v rozhodčím řízení by tak měli zájem vedle spotřebitelů i dodavatelé, neboť právě oni by měli mít (a pokud byl nárok po právu, pak jistě oprávněný) zájem na tom, aby ani v jejich prospěch řádně vydaný rozhodčí nález napadený (třebas jen účelově) žalobou na zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 RozŘ, nebyl následně zrušený obecným soudem pro neplatnost rozhodčí doložky a byl tak řádným exekučním titulem.

Ti, kdo působí v České republice v oblasti rozhodčího řízení, se mohou podivovat nad motivy a důvody, které Vrchní soud v Praze k přijetí uvedeného judikátu vedly, a argumentovat proti němu tak či onak, a taková argumentace by ostatně nebyla od věci a byla ostatně v uplynulých měsících několikráte přesvědčivě podána[14]. Ponechme stranou, že by tomu tak nemělo být a že se ze strany soudu jedná v akt bezprecedentní, kterým Vrchní soud v Praze zasáhl do desetitisíců smluvních vztahů, a to retroaktivně[15] abez toho, aby došlo ke změně právní úpravy, tedy v podstatně neústavně (když vyšší soudy by měli sloužit ke sjednocování judikatury a přispívat kestabilitě právních vztahů a naplňování principu právní jistoty, nikoliv naopak). Uvědomme si, že jistě byly i excesy v rozhodčím řízení, které vedly k zesílenému mediálnímu tlaku proti rozhodčímu řízení ad hoc a vytvořily živnou půdu zastáncům zvýšené regulace svobodně-volních vztahů k prosazování někdy až absurdních požadavků, mezi nimiž zazněl dokonce i (z hlediska mezinárodní arbitralistiky určitě nevídaný, byť třeba v zárodku dobře myšlený) názor na úplný zákaz rozhodčích doložek ve spotřebitelských smlouvách[16].

V této souvislosti se nabízíjediné možné řešení: podporovat k řešení právě traktované problematiky řešení legislativní, neboť jak ukázala praxe, tak řešení judikaturní nevykazují stabilitu, kterou účastník soukromoprávních vztahů, a to dodavatel i spotřebitel, od státního soudnictví právem očekává. Jinými slovy: řešení otázky arbitrability či nearbitrablity spotřebitelských sporů nelze nadále ponechat soudům, aby tyto tvořily judikaturu v rámci žalob na zrušení rozhodčího nálezu ve smyslu ust. § 31 RozŘ. Je zřejmé, že soudy budou přezkoumávat rozhodčí nálezy i nadále, to je ostatně jejich povinnost. Aby však rozhodovací praxe soudů doznala vyššího stupně právní jistoty, je nezbytné, aby roztříštěnou judikaturu soudů aktivně uchopil zákonodárce a pokusil se vnést do vztahů v oblasti rozhodčího řízení prvek stability právního řádu zákonodárce.

Návrh Ministerstva spravedlnosti ČR je v tomto kontextu návrhem kompromisním; vychází z potřeby stabilizovat vztahy mezi dodavateli a spotřebiteli, a zakotvit právní postavení autorizovaných rozhodců, za situace, kdy se v tuzemsku pravděpodobně nenalezne vůle rozhodčí řízení v nějak přijatelné podobě liberalizovat tak, aby jeho institucionalizovaná osoba nebyla limitována jen na legislativní akt kreace institucionalizovaných rozhodčích orgánů (soudů) zákonem[17]. Soudím, že návrh na zakotvení institutu autorizovaných rozhodců takovým schůdným kompromisem je; rozhodování sporů rozhodci bez právní kvalifikace je sice výrazem autonomie vůle par excellence, ve vztahu k řešení spotřebitelských sporů v rozhodčím řízení se však příliš neosvědčuje, neboť pro právně kvalifikované rozhodování sporů se spotřebitelským prvkem je znalost zákona a práva obecně naprosto nezbytná.

Současně je evidentní, že ani unijní právo nepředpokládá (a předpokládat ani nemůže) zvýšenou neodpovědnost a lehkomyslnost spotřebitele jako suverénního kontrahenta v hospodářské soutěži a odklon od principu absolutní ochrany spotřebitele doznává nyní i česká judikatura[18]. Stát může spotřebitele kogentními ustanoveními zákona chránit totiž pouze v míře, která je přiměřená rozumovým schopnostem spotřebitele a nenaráží na hranice způsobilosti spotřebitele k právním úkonům a odpovědnosti za vlastní kontraktaci, neboť tyto otázky se jako logický protipól ochranářské legislativní politiky státu nutně vynořují.

Výsledným efektem sporu o arbitrabilitu sporů ze spotřebitelských smluv by tak neměl být podle mého soudu eskalovaný a stávající neúnosnou situaci neřešící názorový střet, ale zdařilý kompromis spočívající v takovém legislativním řešení, které vhodně předejme všechna rizika obou kontrahentů rozhodčí smlouvy, jejich grosspočívá u dodavatelů zejména v obavách z platební neschopnosti dlužníků, a na to navazujících obavách o schopnosti státu provést rychle přiznání a výkon jejich oprávněných nároků, aby mohli provozovat svoji podnikatelskou činnost, optimalizovat náklady a výnosy a řídit svoje cash-flow, popř. vytvářet si na základě vykonatelných rozhodčích nálezů co nejrychleji opravné položky a snižovat si tím základ daně z příjmů, a u spotřebitelů potom v očekávání, že jejich spor bude rozhodovat osoba, o níž to důvodně předpokládají, tj. buď státní soud, jehož autoritě (a je jedno, z jakých důvodů a pohnutek) více věří, nebo autorizovaný rozhodce či stálý rozhodčí soud, s jehož potenciálním angažmá při řešení sporu byl spotřebitel již při sjednávání kontraktu seznámen a prokazatelně o něm věděl[19].

Závěr

V těchto souvislostech se jeví jako více než vítaná alespoň základní ingerence státní správy do uvedené oblasti, jež by měla probíhat formou autorizované arbitráže tak, že o sporech ze spotřebitelských smluv bude mít oprávnění rozhodovat právě jen určitý okruh předem specifikovaných a na seznamu rozhodců Ministerstva spravedlnosti České republiky vedených rozhodců (autorizovaní rozhodci)[20], čímž by měla být garantována určitá niveau rozhodování sporů v rozhodčím řízení. Je zřejmé, že ani takováto právní úprava zcela nevyeliminuje všechny excesy z případné rozhodovací činnosti některých rozhodců, neboť rozhodování sporů je činnosti člověka a jako taková je činností z pohledu spravedlnosti nutně (podobně jako je tomu u soudu) vždy relativní, určitě však přispěje ke zlepšení stávající více, než právně-argumentační souboj soudů nižších a vyšších instancí, který mezi sebou o platnost rozhodčích doložek ve spotřebitelských smlouvách na dálku svádějía jehož jsme my rozhodci, stejně jako dodavatelé a spotřebitelé všichni jen více či méně pasivními rukojmí.

JUDr. Luděk Lisse, Ph.D. LL.M. MPA, advokát a rozhodce

 

Ústav práva a právní vědy®, o.p.s.
110 00 Praha 1, Štěpánská 633/49
tel.: 224 247 011, fax.: 224 281 226
email: podatelna@ustavprava.cz
www.ustavprava.cz


[1] Srov. např. Bělohlávek, A.: Rozhodčí řízení v tzv. smluvních vztazích spotřebitelského typu, Právní fórum č. 3/2010, str. 89 a násl., Žíla, M.: Spotřebitelské spory a rozhodčí doložky, www.epravo.cz, publikováno pod č. 67454, nebo Lisse, L.: Rozhodčí doložky ve spotřebitelských smlouvách, Obchodní právo č. 9/2010, str. 2-11, a další.
[2] Sama judikatura ESD nadto možnost řešení spotřebitelských sporů v rozhodčím řízení připouští, a zavazuje rozhodčí soudy, jakož i následně národní soud rozhodující o žalobách na zrušení rozhodčího nálezu nikoliv k rušení rozhodčího nálezu z důvodu nearbitrability spotřebitelských sporů, ale k pečlivému a podrobnému zkoumání konkrétních okolností konkrétní rozhodčí doložky, jakož i vůle „průměrného" spotřebitele a jeho mentálních schopností; judikatura Nejvyššího soudu České republiky pak zdůrazňuje meze absolutní ochrany spotřebitele, jakož i odmítnutí poskytnutí právní ochrany lehkomyslnosti a neodpovědnosti, srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. N23 Cdo 1201/2009. (srov. v té souvislosti závěry vyslovené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2010, sp. zn. 23 Cdo 4895/2009, www.nsoud.cz).
[3] Jak vyplývá z rozsudků ESD C-168/05 ze dne 26.10.2006 (Elisa Maria Mostaza Claro vs. CentroMovilMilenium SL) a C-40/08 ze dne 6. 10. 2009 (AusturcomTelecomunicaciones SL v. Kristina RodriguezNogueira). V prvním z těchto rozsudků (bod 22 a 23) ESD uvádí, že zneužívající charakter klauzule (zde rozhodčí doložky) v konkrétním případě nemůže posoudit on, nýbrž ji musí jako zneužívající kvalifikovat vnitrostátní soud. Arbitrabilitu sporu na základě rozhodčí smlouvy však shledává generelně přípustnou. Dále viz např. rozhodnutí ve věci C-240/98 a C-244/98 Océano Grupo Editorial SA v. MurcianoQuintero [2000] ECR I-04941, nebo rozhodnutí ESD ve věci C‑40/08 AsturcomTelecomunicaciones SL v Cristina RodríguezNogueira ze dne 6. října 2009 nebo C‑243/08 Pannon GSM Zrt. v ErzsébetSustiknéGyőrfi ze dne 4. června 2009.

[4]Viz Tichý, L.- Arnold, R.-Svoboda, P.-Zemánek, J.-Král, R.. Evropské právo. 3. vydání. Praha : C.H.Beck, 2006, s. 304.

[5] Srov. rozhodnutí ESD ve věci C-144/04 Werner Mangold v.Rüdiger Helm (2005) SbSD I-998.

6] Jsem však názoru, že uvedené ochrana nesmí nahrazovat vůli spotřebitele a jím udělený souhlas se smlouvou, neboť v takovém případě bychom již šli legislativní cestou, jež by nápadně připomínala ochranu slabší smluvní strany v dobách předchozího právně-politického režimu, za nějž došlo k erozi základních právních principů, principu právní jistoty, vymahatelnosti práva a odpovědnosti za vlastní smluvní kontraktaci nevyjímaje. Tato skutečnost měla následně těžký celospolečenský dopad, se všemi z toho plynoucími negativními následky, jako je rozšíření neodpovědnosti a lehkomyslnosti v právních vztazích, pozn. aut.

[7]Srov. Lisse, L.: Veřejný zájem a zásady v § 2 odst. 4 správního řádu, publikováno dne 18. 5. 2010 na právním portále www.elaw.cz, viz http://www.elaw.cz/cs/ostatni/220-verejny-zajem-a-zasady-v-s-2-odst-4-spravniho-radu.html.
[8] Srov. např. Veřejný ochránce ve vyjádření k novele zákona č. 321/2001 Sb., o spotřebitelském úvěru, uvedl, že „Díky rozhodčím doložkám se podstatně zhoršuje postavení spotřebitele, neboť spor z takové smlouvy obvykle rozhoduje rozhodce určený poskytovatelem úvěru.", srov. na http://www.ochrance.cz/fileadmin/user_upload/ zpravy_pro_poslaneckou_snemovnu/Souhrnna_zprava_VOP_2009.PDF, dále Slováček, D.: Rozhodčí řízení a směrnice o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, právní rozhledy č. 9/2010, str. 331-334 či Palla, T.: Rozhodčí doložky ve spotřebitelských smlouvách - ANO či NE?, příspěvek publikovaný na www.epravo.cz pod č. 55269. viz http://www.epravo.cz/top/clanky/rozhodci-dolozky-ve-spotrebitelskych-smlouvach-ano-ci-ne-55269.html.

[9] Srov. též Studii a návrh novely zákona o rozhodčím řízení od Ústavu práva a právní vědy, o.p.s. na /studie-a-komentare/projekt-2010.html.

[10] Vládní návrh z dílny Ministerstva spravedlnosti České republiky je veřejně dostupný na http://portal.justice.cz/ Justice2/ms/ms.aspx?o=23&j=33&k=4979&d=311487. Stran spotřebitelských sporů zakládá zvýšenou ochranu v ustanovení § 3 odst. 3 ve spojení s ustanovením § 7 odst. 3 vládního návrhu zákona, které předpokládá možnost jejich řešení pouze rozhodci (i) stálých rozhodčích soudů, anebo prostřednictvím tzv. (ii) autorizovaných rozhodců ad hoc, jež by museli složit zkoušku u Ministerstva spravedlnosti a byli zapsáni jako autorizovaní rozhodci na jeho seznamu. Tyto osoby by musely mít právnické vzdělání; jiní rozhodci ad hoc by spotřebitelské spory rozhodovat nesměli, čímž se mělo zamezit excesům v rozhodovací činnosti tzv. rozhodců smluvně spjatých s žalobcem, kteří právnickým vzděláním nedisponují a rozhodují spotřebitelské spory často zaujatě v neprospěch spotřebitele, jak byl tento jev učiněn (a po zásluze) již několikráte předmětem kritiky spotřebitelské i podnikatelské veřejnosti.

[11] Srov. Palla, T.: Rozhodčí doložky ve spotřebitelských smlouvách - ANO či NE?, příspěvek publikovaný na www.epravo.cz pod č. 55269. viz http://www.epravo.cz/top/clanky/rozhodci-dolozky-ve-spotrebitelskych-smlouvach-ano-ci-ne-55269.html a dále např. Slováček, D.: Rozhodčí řízení a směrnice o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, Právní rozhledy č. 9/2010, str. 331-334.

[12] Srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 5. 2009 sp. zn. 12 Cmo 496/2008. Podle zatímního názoru Vrchního soudu v Olomouci, Nejvyššího soudu České republiky a Ústavního soudu České republiky mohou soukromoprávní subjekty vést seznamy rozhodců ad hoc a vydávat své statuty a řády, podle názoru Vrchního soudu v Praze nikoliv. Konečnou odpověď dá až soudní praxe, nebo moment, kdy se judikatura vyšších soudů znovu ustálí, popř. vládní novela zákona o rozhodčím řízení, která s činností arbitrážních center ve svém návrhu počítá. Tato otázka nicméně není ve své celistvosti předmětem tohoto příspěvku, pozn. aut.

[13] Srov. RESPEKT č. 14/2010, Pozor, past! V Česku se rozmáhá byznys s podivně zasetými dluhy, Respekt Publishing, a.s., 2010, str. 36-37.

[14]Srov. např. Vrcha, P.: K problematice určení (jmenování) rozhodce a stanovení procesních pravidel rozhodčího řízení, Právní rádce č. 3/2010, str. 14-20, Bělohlávek, J. A.: Zákon o rozhodčím řízení - Komentář, 1. vydání, 2004. C. H. Beck, str. 102, Lisse, L.: Ještě jednou k činnosti arbitrážních center, Právní rádce 9/2007, str. 61 - 63, Lisse, L.: K požadavkům na výkon funkce rozhodce a liberalizace rozhodčího soudnictví, 6/2006, str. 224 - 228, Lisse, L.: K problematice arbitrážních center, 1/2006 str. 40 - 43, usnesení Nejvyššího soudu České republiky sp.zn.: 32 Cdo 2282/2008 ze dne 31. 7. 2008, a další početnou literaturu.

[15]Srov.Lisse, L.: K retroaktivitě judikatury aneb modelový příklad judikátu Vrchního soudu v Praze týkající rozhodčího řízení, příspěvek publikovaný na právním portále www.elaw.cz, ze dne, viz http://www.elaw.cz/cs/obchodni-pravo/278-k-retroaktivite-judikatury-aneb-modelovy-priklad-judikatu-vrchniho-soudu-v-praze-tykajici-rozhodciho-rizeni.html.

[16]Slováček, D.: Rozhodčí řízení a směrnice o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, Právní rozhledy č. 9/2010, str. 331-334.

[17] K tomu srov. Lisse, L.: K požadavkům na výkon funkce rozhodce a liberalizace rozhodčího soudnictví, Právní rozhledy č. 6/2006, str. 224.

[18] Nejvyšší soud České republiky k tomu uvádí, že „Bez zřetele na to, v jakých souvislostech k němu dospěl, neobstojí ani závěr odvolacího soudu v otázce absence vůle žalobkyně směřující k uzavření rozhodčí doložky. Dovolací soud správně dovodil, že zprostředkovatelská smlouva uzavřená mezi stranami je smlouvou spotřebitelskou a že jde o tzv. smlouvu formulářovou (resp. o smlouvu adhezní, pro niž je charakteristické, že její obsah není výsledkem jednání smluvních stran, nýbrž byl předem určen stranou v postavení dodavatele, aniž by jej druhá strana v postavení objednatele měla možnost ovlivnit).... O tom, že žalobkyně tento text podepsala, není mezi stranami sporu. Vzhledem k vyloženému způsobu provedení smlouvy nelze z něho samotného dovodit, že žalobkyně v postavení průměrného spotřebitele (natož jako osoba vysokoškolsky vzdělaná) nemohla dost dobře vědět, že text, jenž podepisuje, obsahuje rozhodčí doložku. Je třeba zdůraznit, že i ochrana spotřebitele má své meze a v žádném případě ji nelze pojímat jako obranu jeho lehkomyslnosti a neodpovědnosti (srov. shodně Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. § 1-459. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, 408 s.).", viz rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. N23 Cdo 1201/2009. (srov. v té souvislosti závěry vyslovené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2010, sp. zn. 23 Cdo 4895/2009, www.nsoud.cz).
[19] Srov. též Klein, B.: Proč mnozí dští oheň a síru na rozhodčí řízení, když jde o božskou instituci?, právní fórum č. 3/2010, str. 100, Rozehnalová, N.-Havlíček, J.: Rozhodčí smlouva a rozhodci ve světle některých rozhodnutí anebo Quo vadis...?, Právní fórum č. 3/2010, Bělohlávek, A.: Rozhodčí řízení v tzv. smluvních vztazích spotřebitelského typu, Právní fórum č. 3/2010, str. 89 a násl., Žíla, M.: Spotřebitelské spory a rozhodčí doložky, www.epravo.cz, publikováno pod č. 67454, nebo naposledy můj příspěvek na uvedené téma, viz Lisse, L.: Rozhodčí doložky ve spotřebitelských smlouvách, Obchodní právo č. 9/2010, str. 2-11.

[20] Vládní návrh z dílny Ministerstva spravedlnosti České republiky je veřejně dostupný na http://portal.justice.cz/ Justice2/ms/ms.aspx?o=23&j=33&k=4979&d=311487. Stran spotřebitelských sporů zakládá zvýšenou ochranu v ustanovení § 3 odst. 3 ve spojení s ustanovením § 7 odst. 3 vládního návrhu zákona, které předpokládá možnost jejich řešení pouze rozhodci (i) stálých rozhodčích soudů, anebo prostřednictvím tzv. (ii) autorizovaných rozhodců ad hoc, jež by museli složit zkoušku u Ministerstva spravedlnosti a byli zapsáni jako autorizovaní rozhodci na jeho seznamu. Tyto osoby by musely mít právnické vzdělání; jiní rozhodci ad hoc by spotřebitelské spory rozhodovat nesměli, čímž se mělo zamezit excesům v rozhodovací činnosti tzv. rozhodců smluvně spjatých s žalobcem, kteří právnickým vzděláním nedisponují a rozhodují spotřebitelské spory často zaujatě v neprospěch spotřebitele, jak byl tento jev učiněn (a po zásluze) již několikráte předmětem kritiky spotřebitelské i podnikatelské veřejnosti.

 

JUDr. Luděk Lisse, Ph.D. LL.M. MPA
Ústav práva a právní vědy®, o.p.s.
Článek byl publikován dne 17.01.2011 na www.elaw.cz

ÚSTAV PRÁVA A PRÁVNÍ VĚDY POSKYTUJE NEJVĚTŠÍ NABÍDKU MANAŽERSKÝCH STUDIJNÍCH PROGRAMŮ. Více informací

 
Přihlaste se a získejte studium prestižních manažerských programů MBA, LL.M., MPA a MSc. za cenu 93.000 Kč. Platí pouze při úhradě studia do 30. 9. 2017. Jako bonus získáte 5 seminářů zdarma!


DEN OTEVŘENÝCH DVEŘÍ
Na Dni otevřených dveří Vás budou očekávat lidé z vedení školy, jakož i lektoři, kteří Vám zodpoví veškeré Vaše dotazy týkající se studia MBA, BBA, LL.M., MPA, MSc. a DBA programů. Dozvíte se informace o průběhu studia, jak si správně zvolit studijní program, kdy se konají tematická setkání, jaké jsou podmínky přijetí ke studiu atd. Kromě malého občerstvení pro Vás budou připraveny materiály obsahující informace o studiu.


Nejbližší termín Dne otevřených dveří: 27. 9. 2017. Více informací zde

Chcete se dozvědět více?
Kontaktujte nás na bezplatné Zelené lince 800 208 008 nebo na tel.: +420 608 579 570, případně na e-mailové adrese cps@ustavprava.cz, kde si můžete sjednat osobní návštěvu.
 
Budeme se těšit na Vaši návštěvu.

 

Ing. Tereza Marková, DiS.
výkonná ředitelka
 
markova@ustavprava.eu
Tel.: 224 247 011
Zelená linka : 800 208 008

 

 

Proč studovat u násJak studium probíháPodmínky přijetí Lektorský týmPoplatky za studium

                      

 

 

800 208 008
ZAVOLEJTE NÁM
envelop
ZEPTEJTE SE
Odeslat
mobile
OZVEME SE
Odeslat
brochure
CHCI BROŽURU
Odeslat
Dotazy ke studiu Vám zodpovíme:
Po – Pá od 9 – 17hod.
Kontakt

Pokud máte jakýkoli dotaz můžete nám zavolat nebo napsat:

Zelená linka.: 800 208 008
Mobil: 608 579 570
Telefon: 224 247 011

cps@ustavprava.eu

Newsletter

Přihlaste se k odběru newsletteru a budeme Vás informovat o novinkách, které jsme pro Vás připravili.



 


 

 

Volejte zdarma

Zavolejte nám zdarma, rádi zodpovíme Vaše dotazy na MBA studia. Po-Pá od 9-17 hodin.

800 208 008
X
X