Tisk

Soudní přezkum aktů prezidenta republiky

Seznamte se s publikační činností členů Ústavu práva a právní vědy, o.p.s.:

JUDr. Luděk Lisse, Ph.D. LL.M.

Soudní přezkum aktů prezidenta republiky

I. Úvod

Předmětem tohoto článku bude stručné zamyšlení se nad některými otázkami spojenými s problematikou soudního přezkumu aktů prezidenta republiky, a to ve světle rozsudků Nejvyššího správního soudu ze dne 221. dubna 2006, vydaného pod sp. zn.: 4 Aps 4/2005 - 42, a dále pak v souvislosti s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 5. 2008 sp. zn. 4 Ans 9/2007-197 [1].

II. Skutkový základ případu(ů)

V dotčeném případě se žalobkyně (dále též „stěžovatelka") domáhala přezkumu aktu prezidenta republiky, kterým bylo její nejmenování do funkce soudce. Výchozí skutkový stav lze vylíčit poukázáním na odůvodnění shora označeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší správní soud" nebo „NSS"), kde se v jeho úvodu uvádí, že:

Žalobkyně včas podanou kasační stížností napadá shora označené usnesení Městského soudu v Praze, kterým byla odmítnuta její žaloba na nečinnost žalovaného, proti rozhodnutí žalovaného a na nezákonný zásah ve věci jmenování žalobkyně soudcem.

V žalobě stěžovatelka uvedla, že je justiční čekatelkou Městského soudu v Praze, po úspěšném složení justiční zkoušky byla schválena a navržena usnesením vlády České republiky ze dne 2. března 2005, č. 246, na jmenování soudcem s přidělením k Okresnímu soudu v Liberci. Ke jmenování žalobkyně soudcem ze strany žalovaného však do data podání žaloby nedošlo. Počátkem března 2005 bylo ve veřejných sdělovacích prostředcích uveřejněno sdělení tiskového mluvčího žalovaného, že z vládou navržených 32 kandidátů nebude žalovaný do funkce jmenovat ty kandidáty, kteří v roce 2005 nedosáhnou věku třiceti let. Dne 11. března 2005 žalovaný podepsal rozhodnutí o jmenování 21 nových soudců a zaslal je ke kontrasignaci předsedovi vlády.

Dne 16. března 2005 obdržela žalobkyně dopis od místopředsedy vlády, ministra spravedlnosti JUDr. Pavla Němce, v němž jí oznámil, že žalovaný odmítl jeho návrh na jmenování žalobkyně soudcem z důvodu věku žalobkyně. V odpovědi žalovaného na dopis prezidenta soudcovské unie žalovaný mimo jiné uvedl, že z 55 kandidátů navržených ministrem spravedlnosti na jmenování soudci jich žalovaný 21 jmenoval a u ostatních své rozhodnutí odložil. V odpovědi na dopis dvou zástupců justičních čekatelů žalovaný rovněž uvedl, že vydal jen několik svých rozhodnutí ke jmenování soudců, a že je zde ještě další skupina osob, o nichž naopak žádné rozhodnutí zatím neučinil. Dne 31. března 2005 bylo jmenováno 21 kandidátů, žádný z kandidátů mladších 30 let včetně žalobkyně jmenován nebyl.

Žalobkyně napadá shora uvedený postup žalovaného, který spočívá v nejmenování žalobkyně soudcem z důvodu jejího věku. Tento postup je podle žalobkyně v rozporu s ústavním pořádkem i zákony České republiky, a tímto postupem byla porušena subjektivní veřejná práva žalobkyně chráněná Listinou základních práv a svobod (dále jen „Listina") i mezinárodními úmluvami. Žalobkyně proto podává žalobu na nečinnost, proti rozhodnutí žalovaného a na nezákonný zásah žalovaného ve věci jmenování soudcem.

Žalobkyně je přesvědčena, že v dané věci je dána pravomoc soudu ve správním soudnictví, žalovaného lze ve smyslu § 4 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s.ř.s.") považovat za „správní orgán". Pravomoc ke jmenování soudců je žalovanému svěřena Ústavou České republiky (dále jen „Ústava") čl. 63 odst. 1 písm. i) a toto jmenování je podmínkou k výkonu funkce soudce (§ 61, 63 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích). V dané věci jde tedy o rozhodovací proces (§ 63 odst. 3 Ústavy), ve kterém se fyzické osobě, která splňuje veškeré zákonné podmínky, udělí pravomoc vykonávat funkci soudce, jíž lze považovat za funkci veřejnou (§ 74 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb.), jejímž prostřednictvím je vykonávána soudní moc ve státě ".

Podobně justiční čekatel JUDr. Petr Langer (dále „stěžovatel") byl po složení justiční zkoušky a splnění všech ostatních náležitostí doporučen usnesením vlády č. 246 z 2. 3. 2005 vládou ke jmenování soudcem. Prezident republiky však 11. 3. 2005 z 55 kandidátů jmenoval jen 21 soudci; nejmenoval kandidáty, kteří nedosáhli věku 30 let. Stěžovatel byl znovu doporučen ke jmenování soudcem usnesením vlády č. 1322 z 12. 10. 2005, avšak prezident republiky dosud ve věci jmenování žádné rozhodnutí nevydal.

Proti prvnímu nejmenování soudcem podal stěžovatel 13. 5. 2005 ve správním soudnictví žalobu proti nečinnosti prezidenta republiky. Městský soud v Praze usnesením z 16. 6. 2005, sp. zn. 5 Ca 148/2005-9, žalobu odmítl, protože stěžovatel nemá žádné veřejné subjektivní právo být jmenován soudcem, a tudíž nedošlo k naplnění podmínky řízení před správním soudem, jíž je zkrácení veřejného subjektivního práva stěžovatele.

Na základě kasační stížnosti stěžovatele 27. 4. 2006 Nejvyšší správní soud poměrně známým rozsudkem sp. zn. 4 Aps 3/2005 - 51, č. 905/2006 Sb. NSS rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil. Nejvyšší správní soud konstatoval existenci veřejných subjektivních práv stěžovatele ne sice na jmenování soudcem, ale jistě na rovný přístup k veřejným funkcím a na projednání věci bez zbytečných průtahů, a protože je prezident při výkonu této své pravomoci vázán zákonem, je takové rozhodnutí prezidenta přezkoumatelné ve správním soudnictví.

Městský soud v Praze rozsudkem z 15. 6. 2007, sp. zn. 5 Ca 127/2006-122 shledal nezákonnou nečinnost prezidenta republiky a uložil mu rozhodnout ve lhůtě 6 měsíců od právní moci rozsudku. Protože se jedná o správní akt, musí prezident kandidáta buď do funkce jmenovat, nebo jeho jmenování výslovně a s uvedením konkrétních důvodů odmítnout.

Prezident republiky podal kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud 21. 5. 2008 v komentovaném rozsudku sp. zn. 4 Ans 9/2007-197 zamítl. Není známo, že by prezident republiky do konce srpna 2008 ve věci jmenování kandidáta soudcem nějaké rozhodnutí vydal, ani že by podal proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ústavní stížnost [2].

III. Odůvodnění rozhodnutí NSS

Na případu shora uvedených rozhodnutí lze podle názoru autora tohoto článku demonstrovat obsahové chyby v odůvodnění rozhodnutí NSS, který vytvořil svého druhu precedent v rozhodování o aktech prezidenta republiky ve správním soudnictví. Pro přehlednost bude dále citována vždy část odůvodnění rozhodnutí NSS, na kterou bude navazovat replika, v níž se autor s předloženou argumentací NSS buď ztotožní, nebo nikoliv, popř. částečně ztotožní a částečně neztotožní. K tomu autor předesílá, že poměrně rozsáhlá odůvodnění shora příkladmo uvedených rozhodnutí NSS neobsahují podle jeho názoru mnoho věcných argumentů, které by tak závažný zásah do výkonu ústavních práv prezidenta republiky, odůvodňovaly a činily přesvědčivým.

NSS především konstatuje, že „ Správní soudnictví je obecně založeno na myšlence soudní kontroly výkonné moci státu v jejím styku s jednotlivci, a tradičně je spojováno s ochranou veřejných subjektivních práv. Již tzv. naše tradiční nauka poukazovala na to, že „Demokratický stát hoví ideálu svobodného občana a liberálního státu, zasahujícího co nejméně do sféry života jedince. A pokud jsou státní zásahy nutné, musí býti upraveny zákonem a tu zase pokud možno vydány nebo alespoň kontrolovány soudem" (Neubauer, Z.: Státověda a theorie politiky, Praha 1948, str. 300) ".

Podle názoru autora tohoto článku jsou podobné věty proklamativních charakterů sice častou součástí odůvodnění rozhodnutí soudů ochrany ústavnosti, mezi něž se NSS jako orgán správního soudnictví čítá, v zásadě však mohou v tom kterém případě podsouvat (snad i jejich tvůrcům samým) mylný dojem, že se vztahují k traktovanému tématu, ač tomu ve skutečnosti není. Je tomu tak z důvodu, že shora uvedená obecná proklamace se vztahuje bez dalšího toliko na případy vertikálního vztahu mezi občanem a státem, nelze ji však bez dalšího a bez zohlednění všech souvislostí vztáhnout na posuzovaný případ, když je (i) jednak sporné, zda lze úřad prezidenta republika označit (byť jen ad hoc pro některé případy) za správní úřad a jím vydané akty za akty správní, a dále pak, (ii) zda lze v potenciálním reprezentantovi moci soudní (soudním čekateli), spatřovat „svobodného občana", jehož práva mají být šetřena a chráněna Listinou i stran rozhodovací pravomoci jemu nadřízeného orgánu, kterým prezident republiky nadaný ústavní pravomocí jmenovat soudce do funkce v nadřízené funkční relaci k justičnímu čekateli je [3].

Pravomoc prezidenta republiky jmenovat soudce do funkce je totiž projevem jedné ze vzájemných brzd stanovených mezi výkonnou a soudní mocí, kdy - není-li prezident nadán pravomocí jím jmenované soudce z funkce soudce odvolávat - je oprávněn posuzovat jejich výběr a stanovit svá vlastní kritéria výběru v rámci průběhu aktu jejich jmenování. Zde je nutno souhlasit s Wintrem, tvrdí-li, že „ Ústavní zákaz diskriminace omezuje možnost prezidenta volně vybírat soudce tím, že mu zakazuje hrubou svévoli a přikazuje přihlížet k legitimním očekáváním kandidátů, svobodně si zvolivších povolání soudce. Prostor pro úvahu, koho jmenuje soudcem, je mu však zachován. Vyhraněnější závěr by narušoval jeden ze jmenovaných protichůdných principů ", obdobně jako s dalším jím traktovaným závěrem, že „ Rozhodování v personálních otázkách představují důležitou výjimku z jinak takřka všudypřítomných zásad demokratického právního státu, totiž zásady veřejnosti a zásady odůvodňování aktů veřejné moci " [4].

IV. Postavení prezidenta republiky - part prvý

Podle názoru autora tohoto článku je pro vyřešení uvedené otázky, tedy zda je dán soudní přezkum aktů prezidenta republiky, klíčovou otázkou, jaké je právní postavení prezidenta republiky v českém právním řádu, resp. v českém ústavním systému. Tuto otázku činí při tom NSS ku škodě věci otázkou téměř podružnou, když se s ní víceméně konstatačně vypořádává tvrzením, že „ Prezident republiky je v našich podmínkách součástí moci výkonné, přičemž v rámci pravomocí prezidenta republiky vymezených Ústavou je možno, ale současně i nutno, lišit ty pravomoci, které mají povahu a realizují se ve formě správních úkonů (úkonů v oblasti veřejné správy) a odpovídají postavení prezidenta jako „správního úřadu" sui generis, a ty pravomoci, které mají povahu a realizují se ve formě ústavních aktů a odpovídají postavení prezidenta jako ústavního činitele ". [5]

Není pochyb o tom, že prezident je ex constitutione součástí moci výkonné, když toto jeho systematické zařazení zakládá přímo Ústava České republiky [6]. Co se však týče rozlišování (dělení) pravomocí prezidenta republiky shora uvedeným způsobem na (i) ty, které mají povahu a realizují se ve formě správních úkonů (úkonů v oblasti veřejné správy) a odpovídají postavení prezidenta jako „správního úřadu" sui generis , a na (ii) ty pravomoci, které mají povahu a realizují se ve formě ústavních aktů a odpovídají postavení prezidenta jako „ústavního činitele", lze již položit otázku, na základě jaké myšlenkové konstrukce NSS takové kriterium rozlišení těchto pravomocí postavil a zda nejde toliko o rozlišení použitelné pouze pro pedagogické účely. Opačně řečeno, zda lze takové rozlišení vůbec věrohodně interpretačně odůvodnit. NSS opět ku škodě věci předkládá shora uvedené rozlišení toliko jako paradigma, aniž by je blíže odůvodnil. Tím si ovšem značně usnadňuje cestu k na to navazujícímu závěru, že zatímco některé z pravomocí prezidenta republiky a rozhodnutí jakožto „výsledečné" akty těchto realizovaných pravomocí soudnímu přezkumu nepodléhají, jiné ano.

Podle autora tohoto článku Ústava ani žádný jiný zákon (aniž by bylo rozhodné, pokud by tak obyčejný zákon činil, protože jmenovací pravomoc prezidenta je povahy a síly ústavní) s rozlišením pravomocí prezidenta republiky shora uvedeným způsobem nepočítá, a vůbec pak nepočítá s tím, že prezident republiky by měl nebo alespoň mohl být pojímán jako „správní úřad" sui generis . Jsem v této souvislosti názoru, že prezident republiky správním úřadem není, a současně názoru, že je tomu tak bez dalšího, protože argumentační povinnost o tom, že prezident republiky správním úřadem je, leží na tom, kdo takový závěr odhlížeje od Ústavy a jejího normativního textu činí. Stran právního postavení prezidenta republiky z hlediska správního úřadu bude argumentováno dále.

Pokud naopak něco z Ústavy plyne, pak je to závěr, že prezident republiky má vždy postavení ústavního činitele a toto jeho postavení neztrácí při výkonu ani jedné z jemu Ústavou svěřených pravomocí, jak by snad mohlo (mylně) vyplývat z tvrzení (nikoliv z argumentace, ale z tvrzení) NSS, kdy NSS pro určité pravomoci obsazený termín „ústavní činitel" používá a jinde, pro nějaké „jiné" (snad menší?) pravomoci, prezidentovi republiky takový statut bere a označuje jej za „správní úřad svého druhu". Domnívám se, že takový závěr NSS je činěn bez příslušné argumentace (která se ostatně neobjevuje ani v dalších pasážích rozhodnutí), že měl být odůvodněn, a protože bylo patrně zřejmé, že jej odůvodnit nelze, zůstal v rovině pouhého (politicky motivovaného?) tvrzení.

Ostatně představa, že by ústavní akty prezidenta republiky a prostřednictvím jejich soudního přezkumu tedy i výkon pravomoci prezidenta republiky samotný podléhal soudnímu přezkumu, je absurdní a pokud by tomu tak bylo (jakože tomu tak na základě judikatury založené dotčeným rozhodnutím NSS je), bylo by jej lze označit za extenzi judikativy do exekutivy, in concreto do ústavně založených pravomocí prezidenta republiky vykonávat jemu svěřený úřad. Pravomoc prezidenta republiky jmenovat soudce je totiž výkonem jeho ústavní pravomoci , jež - jakožto pravomoc ústavní - žádnému procesnímu přezkumu ve správním soudnictví již z povahy věci nepodléhá, když správní soudnictví je povoláno přezkoumávat nikoliv akty ústavní činěné ex constitutione , ale „jen" akty orgánů moci veřejné vydávané ex lege [7].

A to, lze doplnit, do ústavně založených pravomocí prezidenta republiky vykonávat svůj úřad jakýmkoliv způsobem , bez ohledu na zákonnost takového výkonu [8] a bez ohledu na odpovědnost za případnou nezákonnost takového výkonu. Limity tomuto výkonu Ústava a tím méně jakýkoliv jiný zákon, nestanoví žádné, a je tomu tak záměrně, když úřad prezidenta republiky je úřadem ústavním, reprezentovaným nadto hlavou státu , z čehož lze současně nepodřízenost prezidenta republiky orgánům moci soudní dovodit zřejmě. Pokud tedy v této souvislosti NSS dále argumentuje tím, že si „... neosobuje pravomoc podrobovat svému přezkumu výkon funkce prezidenta resp. jeho prezidentského úřadu, ale toliko přezkum aktů v tomto úřadu a tímto úřadem vydaných", je to argumentace „eristicko-dialektická" [9], zavádějící a logicky rozporná, neboť nelze tvrdit, že nejde o přezkum výkonu funkce prezidenta republiky, ale jen o přezkum aktů jím vydaných, když právě prostřednictvím těchto aktů se onen výkon funkce (mj.) realizuje. Soudním přezkumem aktů prezidenta republiky se do výkonu jeho ústavních pravomocí a tedy i do výkonu úřadu prezidenta republiky zasahuje, a nikoliv, že nezasahuje, a to tím nejdůraznějším a podle mého soudu neústavním způsobem, když ústavní zmocnění k takovému zásahu v Ústavě dáno není a v rámci striktního oddělování jednotlivých složek státní moci, mezi nimiž je a má být „čínská zeď", je nelze dovozovat (pouhým) výkladem, nadto pak výkladem podaným tou složkou státní moci (soudem), která do pravomoci jiné složky státní moci (zde moci výkonné) zasahuje.

V. Neargumentované závěry NSS

Není tak zřejmé, z jakého důvodu si NSS osobuje svoje právo k soudnímu přezkumu aktů prezidenta republiky, byť toliko některých. Z argumentace NSS je zřejmé, že tak činí „od lesa" (logická rozporná argumentace „od Z k A"), kdy se pasuje do role ústavního ochránce veřejného subjektivního práva, k jehož (stěžovateli tvrzenému) porušení došlo na úseku správního soudnictví, a odhlíží zcela od toho, kdo do dotčeného veřejného subjektivního práva (údajně) zasáhl, jako by odpověď na tuto otázku byla nerozhodná. Odpověď na uvedenou otázku je však v posuzovaném případě klíčová, neboť zasáhl-li do veřejného subjektivního práva [10] svým aktem aplikace Ústavy prezident, jakožto vrcholný ústavní orgán, který je nadto hlavou státu a je z výkonu své funkce ústavně neodpovědný, nemůže být pravomoc NSS k přezkumu aktu prezidenta republiky založena na onom generelním principu „obrany veřejného subjektivního práva", ale vždy a pouze jen na výslovném ústavním zmocnění, tedy na jasné právní normě ústavní síly, které však v Ústavě, jak již bylo řečeno shora, není [11].

Aniž by tedy bylo ze strany NSS jakkoliv vyargumentováno, z jakého důvodu se NSS domnívá, že pravomoci prezidenta se dělí shora naznačeným způsobem, přijímá NSS toto dělení pravomocí jako můstek k na to navazujícímu tvrzení, že prezident republiky je správním úřadem (což opět není ani jednou jedinou větou argumentováno, ale toliko předestřeno tvrzením), aby pak přešel k závěru, který navazuje na předtím uvedené dva neargumentované závěry (o lišení pravomocí prezidenta republiky a o jeho postavení jako správním úřadu) [12].

NSS si tak „ničím" (ne)odůvodnil svoji pravomoc přezkoumávat akty prezidenta republiky, resp. ničím (ne)odůvodnil pravomoc Městského správního soudu [13] projednávat tyto akty a svoji pravomoc rozhodovat o případných kasačních stížnostech podaných proti rozhodnutí Městského správního soudu.

Prezident republiky ", pokračuje dále NSS, „ vystupuje jako správní úřad tam, kde jsou současně splněny dvě podmínky, a to, kdy výkon dané pravomoci je vázán zákonem a dále, kdy jeho rozhodnutí při výkonu takové pravomoci zasahuje do veřejných subjektivních práv konkrétních osob. Ustanovení čl. 63 odst. 1 písm. i) Ústavy, které zakládá pravomoc prezidenta republiky jmenovat soudce, je ustanovením „toliko" kompetenčním, ustanovení § 60 zákona o soudech a soudcích, jímž se stanoví předpoklady pro funkci soudce je ustanovením hmotněprávním, jež je při jmenování soudce předmětem veřejnosprávní aplikace. Výkonem pravomoci prezidenta republiky jmenovat soudce se tak nepochybně aplikuje hmotněprávní úprava předmětných předpokladů, resp. podmínek, pro jmenování soudce ze zákona o soudech a soudcích, přičemž se při této autoritativní aplikaci veřejného objektivního práva zasahuje do veřejných subjektivních práv justičních čekatelů, navržených prezidentu republiky ke jmenování do funkce soudce ".

Z výše uvedeného tak vyplývá, že NSS již dále operuje s jím konstruovaným apriorním předpokladem, že prezident je ve vyjmenovaných věcech způsobilý působit jako správní úřad svého druhu, přičemž taková působnost (nebo snad lépe: „pravomoc") se podle opakovaně zastávaného názoru soudců Nejvyššího správního soudu váže na splnění dvou shora uvedených podmínek.

První z podmínek , kdy (i) výkon dané pravomoci prezidenta republiky je vázán zákonem , není rozumět, protože není opět zřejmé, z jakého důvodu tak NSS dovozuje, a kladení této podmínky tak spíše generuje závěr, že NSS hledal při svém rozhodování nějaký důvod, kterým by dovození pravomoci správních soudů přezkoumávat akty prezidenta republiky ve správním soudnictví sofistikovaně odůvodnil. Druhá podmínka stanovená bez dalšího Nejvyšším správním soudem, tedy podmínka, že jde o výkon správní pravomoci , tedy kdy rozhodnutí prezidenta republiky při výkonu takové pravomoci zasahuje do veřejných subjektivních práv konkrétních osob, by již rozumět bylo, neboť je nejen logická, ale v ústavním právním státě, kterým se Česká republika v čl. 1 Ústavy deklaruje být, je pro výkon jakékoliv správní pravomoci nezbytná, když není možno ani na vteřinu přijmout závěr, že by podobně jako za tzv. totalitního právně-politického režimu nebylo lze akty správních orgánů podrobit soudnímu přezkumu ve správním, ale ostatně ani v žádném jiném soudním řízení.

Potíž je však v tom, že (i) prezident postavení správního orgánu (nadto úřadu) nemá, a dále, že (ii) hovořit o veřejných subjektivních právech justičního čekatele, který splnil všechny zákonem stanovené podmínky pro výkon funkce soudce, být jmenován do funkce soudce prezidentem republiky lze velice stěží obecně, a už vůbec ne v posuzovaném případě, když veřejné subjektivní právo může být realizováno pouze tam, kde je za splnění zákonem stanovených podmínek nárokovatelné [14], tedy kdy správní orgán nemá při posuzování, zda se takové veřejné subjektivní právo stalo „dospělým" [15], žádnou diskreční pravomoc.

Jak uvádí Sládeček [16], „ V. Pavlíček vyslovil názor, že justiční čekatelé nemají právní nárok být jmenováni soudci, protože to zákon nestanoví (a ve smlouvě, kterou na počátku čekatelské praxe uzavírají, se výslovně uvádí, že berou tuto skutečnost na vědomí) a prezident republiky má (obecně) právo odmítnout vydávat určitý jmenovací akt, se kterým z určitých důvodů nesouhlasí " [17]. J. Kudrna vyjádřil, píše dále Sládeček tamtéž, názor opačný; „ Prezident republiky měl navržené čekatele jmenovat, neboť jeho úkolem je kontrolovat, zda vláda dodržuje zákonný postup. Proto může odmítnout jmenování, jen nesplňuje-li uchazeč zákonem stanovené požadavky, popř. kdyby byly závažné a konkrétní pochybnosti o splnění podmínek zákona čekatelem ".

K tomu lze uvést, že zatímco Pavlíčkův názor je učebnicovým příkladem nádherného latinského pořekadla „ simplex sigillum est ", kdy jednou jedinou větou vyvrací složitě formulovanou konstrukci, kterou NSS došel k závěru o legalitě přezkumu ústavních aktů prezidenta republiky ve správním soudnictví. K tvrzení (spíše než názoru) Kudrnově, lze konstatovat pravý opak, když jeho slova jsou podložena toliko (ó, jak často se bohužel lze s takovýmto způsobem argumentace zejména u ústavních právníků setkat) jakýmsi tušeným „právním citem" a autorem vyjadřovaným „ústavním světonázorem", aniž by měla oporu v konkrétním ústavním, nebo (když již ne přímo v ústavním) alespoň zákonném ustanovení.

Lze tak souhlasit s názorem Vladimíra Sládečka [18], že „ Subjektivní veřejné právo na jmenování do funkce soudce ústavně ani na zákonné úrovni zaručeno není ."

K otázce možnosti přezkumu ústavních aktů prezidentem republiky, minimálně pak těch, jimiž prezident (ne)rozhoduje o jmenování určité osoby do funkce soudce, pak uvádí Sládeček, že „ Spíše skepticky se pak stavím k otázce, zda by mohl (ne)jmenování soudce prezidentem republiky na návrh „poškozeného" posuzovat ústavní soud, neboť pokud neexistuje subjektivní právo, sotva lze vůbec uvažovat o zásahu do ústavně zaručených práv. To se týká i uplatnění námitky porušení ústavně zaručeného práva na „rovné podmínky přístupu k voleným a jiným veřejným funkcím" (čl. 21 odst. 4 Listiny základních práv a svobod), spočívající v tom, že prezident republiky určitou osobu soudcem nejmenoval. Toto ustanovení jistě není možné vykládat tak, že jde o subjektivní veřejné právo na ustavení do funkce. Ostatně ani Listina základních práv a svobod ani nemluví o právu, ale o „rovných podmínkách" přístupu k funkcím", tedy o rovnosti v „šancích" k přístupu (tj. rovnost v možnosti se ucházet o funkci), nikoli o automatickém nároku na funkci ." [19]

Nehledě na to, že (řečeno s Šimíčkem) mezi „Skyllou ústavních pravomocí prezidenta" a „Charybdou veřejných subjektivních práv, do nichž se výkonem ústavních pravomocí prezidenta zasahuje", je třeba proplouti tak, aby na úkor jinak generelně daných a omnipotentních veřejných subjektivních práv nebylo zasahováno do „absolutní" ústavní pravomoci prezidenta republiky vykonávat prostřednictvím ústavních aktů jemu svěřený úřad. V opačném případě se otevírá Pandořina skřínka případných dalších soudních zásahů (a současně „přesahů") i do dalších ústavních pravomocí prezidenta republiky, a to téměř všech, které ke své platnosti potřebují kontrasignaci předsedou vlády (čl. 63 Ústavy). Představa, že NSS je oprávněn rušit všechny prezidentovy akty učiněné na základě čl. 63 Ústavy, a všechny tyto akty je oprávněn rušit dokonce i Městský správní soud (!!!), je naprosto neudržitelná a argumentum reductio ad absurdum se sama vyvrací.

VI. Postavení prezidenta republiky - part druhý

K právní problematice postavení prezidenta republiky pak NSS uzavírá, že „ Současná ústavně-právní úprava postavení, resp. funkce prezidenta republiky je úpravou obdobnou, a i v současné nauce je zastáván názor, že nejsou žádné podstatné důvody, které by v tomto ohledu závěry, učiněné za platnosti Ústavy z roku 1920, neměly platit i pro stav za platnosti Ústavy nynější (viz Mikule, V.: Soudní ochrana proti rozhodnutí, jímž byl předseda soudu odvolán z funkce - nová otázka, Právní zpravodaj, č. 3/2006, str. 16). "

Podle autora tohoto článku se však výše uvedeného historického argumentu a zejména pak („recentního") názoru Mikuleho lze dovolávat jen v krajním případě, při absenci argumentů jiných, vyplývajících z pramenů práva, když se jedná toliko o argumentaci ad authoritatem [20] a ani tyto autority (srov. typicky názor Mikuleho), žádnou podstatnou argumentací nedisponují a víceméně se jen odvolávají jedna na druhou [21]. Argument, že „ Nejsou žádné podstatné důvody, které by v tomto ohledu závěry, učiněné za platnosti Ústavy z roku 1920, neměly platit i pro stav za platnosti Ústavy nynější ", je povýtce nenosný, když argumentace tvrzením „nejsou důvody" zde bez dalšího nahrazuje (v právu vždy nezbytnou) argumentaci (skutečnými) důvody, pro které by závěry učiněné za platnosti Ústavy z roku 1920 měly, a nikoliv neměly platit i pro stav za platnosti Ústavy současné. Odhlédnuto od absence argumentace, zda byla taková prvorepubliková praxe správná, zákonná a ústavní.

K tomu lze doplnit, že oproti úpravě založené Ústavou z roku 1920, kdy byla funkce hlavy státu víceméně reprezentativní, došlo k jejímu posílení, neboť v řadě případů akty prezidenta republiky nevyžadují spolupodpisu předsedy nebo člena vlády, takže odkaz na prvorepublikovou ústavní praxi není v tomto smyslu zcela přiléhavý, nehledě na to, že takový argument je z povahy věci jen argumentem doprovodným a lze tak uzavřít, že doprovodným argumentem, který NSS v souvislosti s pravomocí správních soudů přezkoumávat akty prezidenta republiky použil, je tedy historický argument [22].

Postavení prezidenta republiky jakožto správního úřadu, na jehož dovození postavil NSS veškerou svoji následnou argumentaci, je - eufemisticky řečeno - problematické. Prezident republiky je v nyní platné Ústavě označen za hlavu státu, a to podobně jako ve všech předchozích ústavních úpravách československých. Hlava státu se v minulosti považovala za nejvyšší orgán státu (k tomu srov. Weyr, 1937, str. 51 an.). V poloprezidentských a prezidentských systémech bychom ji takto mohli pojímat i dnes.

V současných demokratických právních řádech se obvykle řadí vedle vlády, parlamentu a ústavního soudu mezi vrcholné ústavní orgány státu [23]. Prezident republiky však není orgánem správním , ani „správním úřadem sui generis ", jak účelově dovozuje Nejvyšší správní soud, když správním úřadem se v českém právním řádu rozumí „ organizační jednotka, která je zřízena a její působnost stanovena zákonem, navenek ohraničená a vystupující vůči veřejnosti prostřednictvím svých orgánů nebo zástupců, kteří jednají jménem subjektu, jehož je správní úřad organizační součástí (organizační složkou) " [24]. Pokud jde o pojem „správní úřad" ve vztahu k Ústavě, obsahuje ust. čl. 79 odst. 1 Ústavy ustanovení, že „ Ministerstva a jiné správní úřady lze zřídit a jejich působnost stanovit pouze zákonem ."

V této souvislosti je možné poukázat na řadu stanovisek z oblasti doktrinární literatury, která dovozuje, že pod výraz „Výkonná moc" ve smyslu čl. 67 odst. 1 Ústavy nelze podřadit prezidenta republiky [25].

Naproti tomu postavení prezidenta není založeno zákonem, tak jako je tomu na základě ústavního zmocnění provedeného shora citovaným ust. čl. 79 odst. 1 Ústavy, ale přímo Ústavou samotnou , z čehož lze usuzovat, že pokud lze vůbec prezidenta označit ve smyslu institucionálním za „úřad", pak za úřad ústavní , nikoliv však za úřad ve smyslu správním, vykonávající ve veřejnoprávním slova smyslu vrchnostenskou pravomoc nad soukromoprávními subjekty (poddanými osobami soukromého práva).

Rovněž i nauka, kterou NSS ve svých rozsudcích pomíjí a jež je standardně citována v české doktríně ústavního práva, stojí nezřídka na principu, že prezident není součástí výkonné moci v jejím stricto sensu a formalisticko-ústavním chápání [26], ale že je třeba jej chápat jako moc neutrální , „ vis neutra ", kdy např. Peter Kresák [27] vyjímá hlavu státu z tradičního řazení do moci výkonné a označuje jej pod vlivem Bagehota a Redsloba za moc neutrální, která by neměla být chápána jako moc výkonná, ale zvláštní mocenská složka umožňující řešit případné konflikty mezi mocí výkonnou - vládou a mocí zákonodárnou - parlamentem. Tato koncepce se dovolává neutrálního postavení hlavy státu i v oblasti politické. [28]

Z výše uvedeného tak vyplývá, že prezident republiky má v českém ústavním uspořádání postavení samostatného funkčního monokratického orgánu, nadaného ústavní pravomocí vydávat akty, které nejsou akty veřejné správy (správními akty), jimiž by se zasahovalo do ústavně zaručených veřejných subjektivních práv a který není správním úřadem v jeho (i) institucionálním, tím méně pak v jeho (ii) funkčním pojetí [29].

Akty prezidenta republiky jsou akty ústavními , nikoliv správními akty , a nelze je mj. z tohoto důvodu přezkoumávat v rámci správního soudnictví. Nelze souhlasit ani s názorem, že v případě systematického či opakovaného porušování Ústavy a zákonů ze strany prezidenta republiky by byl namístě přezkum jeho aktů ze strany Ústavního soudu, jakožto ochránce ústavnosti [30]. Tento názor zcela pomíjí, že Ústavní soud je ochráncem Ústavy jen v případech Ústavou stanovených a žádných jiných . Pravomoc přezkoumávat akty prezidenta republiky však Ústavnímu soudu nepřísluší.

K postavení prezidenta republiky, jehož zkoumání je ostatně středobodem celého problému, se sluší doplnit, že sama organizace české veřejné správy nepočítá s tím, že by vláda, nadto pak prezident republiky, byly její součástí v jejím „technokratickém pojetí". I když v čele jednotlivých ministerstev stojí ministři vlády jako státní úředníci, i tak je vláda v Ústavě pojata jako vrcholný orgán moci výkonné , stěží by však bylo lze říci, že je „vrcholným orgánem moci správní", z čehož plyne uvědomění, že pojmy moc výkonná a moc správní nejsou totožné. Zařazení prezidenta republiky do části třetí Ústavy rubrikované „Moc výkonná" bylo při přípravě Ústavy logické, tradiční a správné; sama skutečnost takového systematického zařazení však nemůže vést, již s ohledem na vše, co bylo řečeno shora, k závěru o tom, že prezident republiky vystupuje jako správní úřad.

Michal Bartoň v této souvislosti konstatuje (srov. in Bartoň, M.: Rozhodování prezidenta republiky na návrh a rozhodování s kontrasignací - několik poznámek k rozhodnutí NSS ve věci justičních čekatelů , in Šimíček, V. a kol.: Postavení prezidenta v ústavním systému České republiky . Masarykova Univerzita 2008), že „ Některé koncepce prezidenta republiky nezařazují automaticky k moci výkonné, alespoň ne ve všech případech, ale považují jej za specifickou „neutrální moc", („pouvoir neutre"); srov. např. Pavlíček, V.: Ústava a ústavní řád ČR, komentář, 1. díl, Linde, 1998, str. 206-207 ."

To, že prezident republiky byl v české ústavě zařazen do moci výkonné, nevidí pozitivně ani Klíma, k tomu srov. Klíma, K.: Prezident České republiky v komparativním pohledu , in Šimíček, V. a kol.: Postavení prezidenta v ústavním systému České republiky . Masarykova Univerzita 2008, s. 17 dole), trochu ironicky poznamenává, že „ Je vcelku tradiční poznámkou úvahou učebnicové literatury českého ústavního práva spočívající v údivu skutečných představitelů českého ústavního práva nad jedním z problémů skutečných tvůrců Ústavy ČR spočívajících v bezostyšném zařazení hlavy státu v parlamentní republice - do hlavy nazvané „výkonná moc" a v samozřejmé úctě k této instituci ještě k tomu na první místo " a v poznámce pod čarou odkazuje na svůj komentář, viz in Klíma, K. a kol.: Komentář k Ústavě a Listině . Plzeň, Aleš Čeněk, 2005, s. 286, k čemuž doplňuje, že „ I v našem komentáři ke čl. 54 odst. 1 Ústavy ČR prostě a kategoricky konstatujeme, přes určité sepětí prezidenta a vlády v souvislosti s tzv. kontrasignovanými pravomocemi nelze dovozovat to, že prezident je součástí moci výkonné ". S uvedeným názorem se autor tohoto článku může však identifikovat jen stěží, neboť vzdor jeho názoru, že instituce prezidenta měla mít v Ústavě samostatné postavení (podobně jako např. ČNB nebo Nejvyšší kontrolní úřad), de constitutione lata lze sotva nevidět systematické zařazení prezidenta republiky do části třetí Ústavy rubrikované jako „Moc výkonná".

K tomu i sám Klíma doplňuje, že „ Prosté vyčlenění instituce „prezidenta" do samostatné hlavy jakýmsi rozdělením stávajících pravomocí by sice bylo zřetelnější, ale nemožné „rozhozením" jeho pravomocí na dvě skupiny ", a dále pak příkladmo odkazuje na „ srovnatelné ústavy zde řečených nových demokracií, které prezidenta důsledně vyčleňují jako zcela samostatný ústavní orgán (srov. k tomu např. oddíl V. Ústavy Estonska, oddíl VI. Ústavy Litevské republiky, Oddíl III. Lotyšské republiky, kapitola III. Republiky Maďarsko) ."

Zajímavá je v této souvislosti i argumentace Sládečkova, že „ Patrně lze přistoupit na - i Nejvyššímu správním soudem sdílené - členění aktů prezidenta republiky na akty ústavní (prerogativy) a akty správní ... pravomoci prezidenta republiky výslovně založené Ústavou - ať již jde o věci podléhající či nepodléhající kontrasignaci - lze pak považovat za akty ústavního charakteru, které není možné ve správním soudnictví přezkoumat ." [31] Sládeček tedy dělení aktů prezidenta republiky způsobem, jakým je provedl NSS, akceptuje, avšak v obou případech, tedy ať se jedná o akt ústavní nebo akt správní povahy, dochází k závěru o nepřezkoumatelnosti takového ústavního aktu.

Naopak nelze bezvýhradně souhlasit s jinou jeho (Sládečkovou) tezí, že „ Nesporně existují i akty prezidenta republiky, při jejichž vydávání vystupuje jako správní orgán sui generis, taková rozhodnutí pak podléhají kognici správních soudů ." [32] Na to by se chtělo říci, jaké konkrétní akty prezidenta republiky, při jejichž vydávání vystupuje prezident jako správní úřad sui generis , má Vladimír Sládeček na mysli; sám neuvádí jediný příklad, a protože ani takového příkladu v českých „obyčejných" zákonech není, lze tak tušit, že si chtěl tímto poněkud zvláštním způsobem spíše jen „udobřit" Nejvyšší správní soud, s jehož názory na uvedenou problematiku se jinak diametrálně rozchází.

VII. Veřejná subjektivní práva a „legitimní očekávání"

Stran tzv. veřejných subjektivních práv stěžovatelů, jež měla být správním (!) aktem prezidenta republiky porušena, jsme již řekli, že toto téma není pro závěry zde traktované důležité. Protože je však s ním v rozsudcích NSS i doktríně operováno, věnujme i jemu jedno krátké zamyšlení.

NSS v této souvislosti zcela pomíjí fakt, že v případě justičního čekatele se jeho veřejná subjektivní práva (i) nebýt diskriminován (čl. 3 odst. 1 Listiny) a (ii) nebýt vyřazen z rovného přístupu k veřejným funkcím (čl. 21 odst. 3 Listiny), nestala ve výše uvedeném smyslu „dospělými", neboť prezident republiky jako správní orgán [33] diskreční pravomoc v daném případě má [34] a v posuzovaném případě ji také využil (justiční čekatele nejmenoval). Otázkou, zda veřejná subjektivní práva justičního čekatele (i) nebýt diskriminován (čl. 3 odst. 1 Listiny) a (ii) nebýt vyřazen z rovného přístupu k veřejným funkcím (čl. 21 odst. 3 Listiny) pak byla aktem nejmenování do funkce soudce porušena, se v tomto článu zabývat nebudeme, neboť přesahuje její rámec a otázky pravomoci správních soudů přezkoumávat akty prezidenta republiky se přímo netýká [35].

Následné konstatování NSS, že „ Předmětná pravomoc prezidenta odpovídá dikci § 4 odst. 1 s.ř.s. v tom smyslu, že se jedná o pravomoc k rozhodnutím vydaným v oblasti veřejné správy orgánem moci výkonné cestou aplikace příslušných zákonných ustanovení ", je potom jen dalším článkem v nepřesvědčivě znějících odůvodněních, kdy závěr odvozuje svoji právní relevanci od řady předchozích dílčích tvrzení, která nejsou argumentačně přesvědčivá. Nadto je zřejmé, že prezident přeci při jmenování soudců do funkce neaplikuje (obyčejný) zákon, ale (aplikací ústavní zmocňovací klauzule k takovému postupu) vykonává ústavní pravomoc . To je distinkce naprosto zásadní.

Jedním z nejabsurdnějších argumentů NSS, použitým v dotčeném rozhodnutí, je pak argument, že „ Jestliže v daném případě stěžovatelka namítala a namítá, že byla postupem žalovaného při splnění zákonem předepsaných předpokladů pro jmenování soudcem zkrácena na svých ústavně zaručených veřejných subjektivních právech ... (nebýt diskriminován, právo na rovné podmínky přístupu k voleným a jiným veřejným funkcím), to vše spojené s legitimním očekáváním, potom je zřejmé, že ze soudního přezkumu nebylo možné vyloučit „postup" žalovaného ."

Podle názoru autora tohoto článku se nelze ztotožnit se závěrem, že „... uchazeč o funkci soudce nedisponuje subjektivním hmotným právem, jako „nárokem na jmenování" soudcem, ani procesním subjektivním právem, jako právem, vlastním úkonem se ucházet o jmenování soudcem. Nicméně úkony, k nimž oprávněn je, a jež musí „návrhu na jmenování" předcházet (...) nepochybně vůli takového uchazeče stát se soudcem vyjadřují, a jsou motivovány představou, a spojeny s legitimním očekáváním, že při splnění zákonných podmínek uchazeč soudcem jmenován bude ". Otázka legitimního očekávání uchazeče o funkci soudce nebyla zde vůbec zmiňována, neboť nemá k uvedenému tématu žádnu souvztažnost, byť se NSS snaží (opět bez bližšího odůvodnění, v podstatě tak pouze konstatuje, jako by šlo o samozřejmé tvrzení) argumentovat opak [36].

Uvedená argumentace je argumentací „ a circulum ", tedy argumentem „v kruhu", neboť z („pouhého petičního") práva stěžovatelů podat žalobu činí automaticky a bez dalšího právo na přezkum aktu prezidenta republiky ve správním soudnictví. Uvedená argumentace je podle názoru autora tohoto článku podobně absurdní, jako kdyby byla z práva žalobce podat u (místně či věcně nepříslušného) soudu žalobu dovozována povinnost (místně či věcně nepříslušného) soudu o její žalobě rozhodnout. A ani tato analogie není dostatečně přesná, neboť pokud by měla být přesnější, muselo by být konstatováno, že uvedená argumentace je spíše podobně absurdní, jako kdyby bylo z neexistujícího procesního práva žalobce podat u soudu nedisponujícím pravomocí o tvrzeném žalobním nároku rozhodnout, dovozováno právo takového soudu o její žalobě rozhodnout, jež by bylo založeno právě a jen samotným podáním, v němž je tvrzeno porušení veřejného subjektivního práva.

Co se týče samotného základu posuzovaného případu, někdy je též stavěna otázka tak, že jde o ochranu základních práv a svobod, k čemuž je soudní moc povolána. Např. Vojtěch Šimíček ve svém příspěvku ve sborníku Postavení prezidenta republiky v českém ústavním systému, z něhož je v této práci hojně citováno, dovozuje svůj nesouhlas s nepřezkoumatelností aktů prezidenta republiky ve správním soudnictví z důvodu neodpovědnosti prezidenta republiky podle čl. 54 odst. 1 Ústavy, kterou bylo (spíše ovšem v tisku než v doktríně) argumentováno. I když naprosto souhlasím (zde nelze nesouhlasit, z hlediska logického výkladu nelze naopak zastávat názor opačný) s jeho tvrzením, že „... z ústavní garance neodpovědnosti prezidenta z výkonu své funkce nelze bez dalšího dovodit též nepřezkoumatelnost jím vydaných aktů " [37], je však podle mého soudu zřejmé, že názorový nesouhlas s přezkumem ústavních aktů prezidenta republiky (prerogativ) se dovozuje z úplně jiných ústavních ustanovení, než z ustanovení o neodpovědnosti prezidenta republiky a že tudíž s tímto argumentem „netřeba zvláště bojovat". Názorový nesouhlas s přezkumem ústavních aktů prezidenta republiky (prerogativ) se totiž dovozuje ze tří „věcí", a to (i) bez dalšího z faktické nemožnosti soudu přezkoumávat ústavní akty prezidenta , (ii) z postavení prezidenta, který není správním úřadem , a to ani správním úřadem sui generis , jak jej označil NSS, protože zda nějaký orgán je nebo není orgánem správním, nelze dovozovat výkladem, ale musí být za správní úřad označen v zákoně, což prezident není, (iii) ve vztahu ke jmenování soudních čekatelů zde pak není žádného subjektivního veřejného práva , jehož by se tito mohli dovolávat, a s ohledem na ad (i) a (ii) ani soudu, jemuž by takový přezkum příslušel (když k takovému přezkumu při neexistenci subjektivního veřejného práva justičního čekatele být jmenován do funkce soudce není oprávněn ani Ústavní, natož pak správní soud).

Na závěr svého příspěvku uzavírá Vojtěch Šimíček, že „ Za základní pozici, z níž podle mého názoru v rámci procesu vyjednávání nelze ustoupit, nicméně považuji zásadu primátu občana před státem, nikoliv preferenci státu před občanem. Z toho se pak samozřejmě odvíjí i postavení prezidenta republiky a nutnost jeho kontroly soudní mocí. Tento závěr není motivován snahou o usurpaci moci ze strany soudů, nýbrž zájmem na ochraně základních práv a svobod, což je jejich bytostný a prakticky jediný úkol ." [38]

Přes veškerou úctu, kterou autor tohoto článku vůči českému ústavnímu i správnímu soudnictví chová, a přes veliký respekt ze všech v tomto příspěvku citovaných autorů, jimiž jsou skuteční znalci českého ústavního sytému nebo šířeji řečeno českého ústavního práva, musí k výše uvedenému závěru poznamenat, že relaci „prezident vs. soudní čekatel" jako relaci „stát vs. občan", nevidí. Jako advokát a ředitel skromné soukromoprávní instituce, zabývající se rovněž oblastí práva, ví z aplikační praxe více než dobře, co relace „stát vs. občan" znamená a jakých politických, mediálních i právních tlaků jsou orgány státu schopny vůči osobě soukromého práva, která není „konformní jednotkou", vyvinout a jak „málo zmůže právo" tam, kde jsou dopředu dány předem neodhadnutelné zájmy určitých veřejnoprávních skupin. Za ústavní soudnictví a správní soudnictví samo, jakož i za s jejich existencí spojené poskytování ochrany základním právům a svobodám tak stojí za to činit vše - nic více již není. Klást však ochranu osoby soukromého práva a jejích práv naroveň ochraně práv veřejného činitele, jímž justiční čekatel je, nelze, když relaci „prezident vs. justiční čekatel", lze spíše vnímat jako subordinační vztah, v němž osoba v tomto vztahu formálně podřízená (justiční čekatel), nenadaná nadto právním nárokem na jmenování do funkce stranou „funkčně" nadřízenou (prezidentem), nemůže dovozovat své právo ke jmenování do funkce poukazem na svá veřejná subjektivní práva, k zásahu do nichž nadto v posuzovaném případě ani nedošlo (neboť k němu při neexistenci prvního nároku na jmenování soudcem ani dojít nemůže, resp. může, ale za úplně jiné skutkové situace, než o kterou se opakovaně jednalo v posuzovaných případech) [39].

Na úplný závěr ještě zmiňme aktuální příspěvek Radka Malenovského, který se v časopisu Právník č. 1/2010 k uvedenému tématu rovněž vrací a u něhož není od počátku pochyb, k čemu svoji argumentaci směřuje (viz např. motto J.J. Rousseaua pod nadpisem článku) [40]. Sofistikovanou argumentací dospívá k závěru, že soudní přezkum aktů prezidenta republiky je možný, přičemž hlavní argument jinak obsáhlého příspěvku lze spatřovat v odkazu na omnipotenci (tedy v podstatě „všudypřítomnost") základních práv a svobod, jejímž strážcem jsou správní a ústavní soud a jež by měla být pojímána co nejšířeji. V podstatě argumentuje tímž, čím argumentuje Vojtěch Šimíček, na kterého se v článku také hojně odkazuje.

K tomu uvádím, že obecně bych tento argument podepsal, a s jistou mírou nadsázky troufám si tvrdit, že s ohledem na své dosavadní liberální přesvědčení a dosavadní politickou zkušenost by je podepsal i Václav Klaus, když to byly především hodnotové ideje liberalismu a škola F. A. Hayeka, které stály u zrodu české Ústavy z prosince roku 1992, a nikoliv hodnotové ideje Vojtěcha Cepla a dalších, jež jsou dnes považováni za „otce Ústavy". Ale jak již bylo uvedeno shora, představa, že výkon ústavní pravomoci prezidenta je přezkoumatelný krajským soudem (!), a nadto pak k návrhu justičního čekatele jako osoby veřejného práva (!), který se dovolává Listiny, je podle mého soudu absurdní, a to, že byla rozhodnutími Nejvyššího správního a implicitně i rozhodnutími soudu Ústavního „zhmatatelněna", není ku prospěchu věci, zvláště dává-li to zastáncům tzv. soudcokracie [41] v podstatě zadarmo další argumenty.

VIII. Závěr

NSS se podle názoru autora tohoto článku ocitá ve vnitřním argumentačním rozporu, tvrdí-li na jedné straně, že „ Ve správním soudnictví přitom nemůže jít, a také nejde, o přezkoumání ústavní pravomoci prezidenta republiky jmenovat soudce jako takové ", na straně druhé, že „ Soud ...............může vyslovit, že daný orgán má bezodkladně vydat rozhodnutí ", a na straně třetí, že „ V případě event. zjištěného nezákonného rozhodnutí ve věci samé (to, pokud by se zjistilo, že žalovaný rozhodl v dané věci negativně) by potom přicházelo v úvahu zrušení tohoto rozhodnutí a jeho vrácení k novému „projednání a rozhodnutí" ve smyslu soudem vysloveného právního názoru ".

Na základě výše uvedeného stručného zamyšlení k jednotlivým částem odůvodnění rozhodnutí jsem názoru, že odůvodnění rozsudku NSS vydaného pod sp. zn.: 4 Aps 4/2005 - 42 a odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 5. 2008 sp. zn. 4 Ans 9/2007-197 trpí nedostatkem právně věrohodné argumentace, a že i když použitím „laudatorních" citací z prvorepublikové i recentní právní nauky působí relativně kompaktním dojmem, při bližším pohledu na jeho jednotlivé části zjišťujeme, že postrádá seriozní argumentační základnu, když kromě několika apriorních tvrzení doplněných odkazy na prvorepublikovou právní nauku nepředkládá žádný ucelený myšlenkový argumentační celek a působí tak dojmem politicky motivovaného rozhodnutí.

Prezident republiky nemá nikde ústavním pořádkem stanovenou povinnost rozhodnout o jmenování soudce v jakékoliv lhůtě a tuto lhůtu mu nelze ani stanovit rozhodnutím správního soudu, neboť správní soudy takovou pravomocí nedisponují a její judikativní dovození je nutno považovat za ústavní exces.

Prezident republiky je ústavním orgánem a nikoliv orgánem správním, když je nezbytné zohlednit jak jeho specifické postavení v rámci moci výkonné dané Ústavou, tak i to, že všechny jeho pravomoci jsou jako pravomoci dané Ústavou pravomocemi ústavními a jejich přezkum správními soudy, byť v případě sebevětšího porušení zákona za strany prezidenta republiky, by byl vážným zásahem nejen do výkonu prezidentských pravomocí, ale v důsledku této skutečnosti i do výkonu prezidentské funkce samotné.

Prezident republiky není oprávněn porušovat zákony i Ústavu; avšak (i) slib prezidenta republiky zákony a Ústavu dodržovat, jemuž neodpovídá žádná právní sankce, a (ii) na to navazující ústavně garantovanou neodpovědnost prezidenta republiky (čl. 54 odst. 2 Ústavy), lze považovat za ústavní normativní akty zakládající faktickou absolutní neomezenost prezidenta republiky při výkonu jeho úřadu, limitovanou toliko naplněním skutkové podstaty velezrady ve smyslu čl. 65 Ústavy. Z toho plyne i závěr o pravomoci prezidenta republiky (lhostejno, zda se zákonem a Ústavou souladné či nikoliv) nejmenovat soudce do funkce a konstituovat další podmínky nezbytné pro jejich jmenování, byť by takové podmínky šly nad rámec zákona, protože podmínky jsou v mezích ústavní pravomoci prezidenta republiky podle čl. 63 Ústavy, jejíž součástí je z logiky věci i svobodná volní úvaha prezidenta o vhodnosti jmenování každého jednoho konkrétního kandidáta na soudcovskou funkci.

Prezident republiky není správním úřadem, ani správním úřadem sui generis , ani orgánem veřejné správy. Pravomoc Nejvyššího správního soudu přezkoumávat (ústavní) akty prezidenta republiky učiněné podle čl. 63 Ústavy není dána.



JUDr. Luděk Lisse, Ph.D. LL.M.

autor je advokátem v Praze

a ředitelem Ústavu práva a právní vědy, o.p.s.


Summary

Judicial review of presidential decisions


The main subject of this article is a brief refection on some questions connected with the issue of judicial review of presidential decisions, in the light of a Supreme Administrative Court of the Czech Republic decision of April 27, 2006, published as no.: 4 Asp4/2005-42, and furthermore in connection with a Supreme Administrative Court of the Czech Republic decision of May 21, 2008, published as no. 4 Adp 9/2007-197. The author feels that justification of the Supreme Administrative Court of the Czech Republic decision of April 27, 2006, published as no.: 4 Asp 4/2005-42 and justification of the Supreme Administrative Court of the Czech Republic decision of May 21, 2008 is deficient of reliable legal argumentation. Even though it may seem as a compact work thanks to using "laudatory" quotations from the first Czechoslovak Republic and recent jurisprudence, by looking closer on its particular sections we see that it misses a respectable argumentation, when except from some prior argumentation with certain references to the first Czechoslovak Republic jurisprudence, it does not contain any compacted argumentation summary and for that reason it seems like a politically motivated decision.

 

[1] Srov. též související judikaturu týkající se předmětné problematiky, např. rozsudek Nejvyššího správního soudu, sp. zn. 4 Aps 3/2005-51, č. 905/2006 Sb. NSS, ze dne 27. 4. 2006, rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 5 Ca 127/2006-122, usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 5 Ca 148/2005-9, nález Ústavního soudu Pl. ÚS 14/01, č. 285/2001 Sb., ze dne 20. 6. 2001, nález Ústavního soudu Pl. ÚS 87/06 z 12. 9. 2007. Relevantními k uvedenému tématu jsou zejména ustanovení: Čl. 63 a 93 Ústavy, čl. 3, 21 a 26 Listiny, § 60 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, § 4 a 79 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, § 82 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

[2] Uvedené skutkové vymezení převzato z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 221. dubna 2006, vydaného pod sp. zn.: 4 Aps 4/2005 - 42, z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 5. 2008 sp. zn. 4 Ans 9/2007-197 a z Wintr, J .: Smí prezident republiky nejmenovat způsobilého kandidáta soudcem?, JUrP., č. 6/2008, s. 39).

[3] Tuto otázku nebudeme v rámci tohoto článku činit předmětem bližšího rozboru, protože s uvedeným tématem souvisí jen zdánlivě; sluší se však vyslovit nesouhlas s tvrzením Wintra (srov. in Wintr, J.: Smí prezident republiky nejmenovat způsobilého kandidáta soudcem?. JUrP., č. 6/2008, s. 39), který považuje za možné podřadit výkon veřejné funkce soudce za podřaditelný pod Listinou v čl. 26 odst. 1 chráněný statek „výběr povolání"; není jistě pochyb o tom, že i soudce jako občan má svá práva a svobody; jakožto reprezentant státní moci se však tato omezují v podstatě na zákaz diskriminace v přístupu k veřejné funkci soudce, jak bylo toto traktováno i v uvedených rozsudcích NSS. V případě soudce jako orgánu, resp. reprezentanta moci soudní, a tedy veřejné, však nelze podle názoru autora tohoto článku dovozovat oprávnění domáhat se v případě nejmenování jeho osoby soudcem ochrany podle čl. 26 odst. 1 Listiny, když tato ochrana se vztahuje toliko na ochranu práva na výběr povolání , do něho by mohlo být z povahy věci zasaženo toliko zákonem a k zásahu do něhož aktem nejmenování do funkce soudce prezidentem republiky zřejmě nedošlo.

[4] Obě dvě citace z Wintr, J.: Smí prezident republiky nejmenovat způsobilého kandidáta soudcem? . JUrP., č. 6/2008, s. 39).

[5] Srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 221. dubna 2006, sp. zn. 4 Aps 4/2005 - 42.

[6] Čl. 54 a násl. Ústavy České republiky.

[7] To, že jsou orgány moci veřejné povinny se řídit při svém rozhodování nejen zákony, jak jim ukládá správní řád, ale i zákony ústavními, jak konstatuje NSS, je sice závěr správný, který však nemá relevanci v „obráceném gardu", tedy ve vztahu, rozhodují-li orgány veřejné moci na základě jím svěřené pravomoci přímo z Ústavy; opačný výklad by vedl k poněkud absurdnímu závěru, že správní soudy nenadané k přezkumu „ústavních aktů" si mohou tuto pravomoc přisvojit rozhodnutím ve správním soudnictví „mimo výslovné ústavní zmocnění", k čemuž bohužel v dotčených zde rozebíraných případech došlo.

[8] Odpovědnost prezidenta republiky za případnou nezákonnost výkonu prezidentského úřadu je toliko morální ; a to vzdor tomu, že případným porušováním zákona (k němuž však podle názoru autora tohoto článku v posuzovaném případě nedošlo) porušuje prezident ústavní slib zachovávat Ústavu České republiky a její zákony (čl. 59 odst. 2 věta druhá Ústavy).

[9] Srov. Schopenhauer, A.: Eristická dialektika aneb Jak dostat v každé debatě za pravdu , kde autor popisuje vývoj tzv. eristické dialektiky a jmenuje cca 30 tzv. argumentačních „úskoků", používaných v sofistikovaných diskusích a činěných jejich autory vědomě i nevědomě. Uvedené dílo by mělo patřit podle mého soudu k základnímu vybavení každého, kdo se vážně zabývá argumentační logikou, a jeho znalost by měla být povinnou součástí základní myšlenkové výbavy každého státního úředníka, vč. soudce.

[10] Není nyní předmětem zkoumání otázka, zda k zásahu skutečně došlo, pozn. aut.
 
[11] V této souvislosti srov. např. Usnesení č. 60/1998 Sb. ÚS, sv. 12: „Výkon státní moci je v České republice v intencích klasické nauky ústavně uspořádán tak, že tato moc je rozčleněna a (orgány k tomu ústavně povolanými) je vykonávána ve vzájemně oddělených oblastech jako moc zákonodárná, výkonná a soudní (...) Všechny tyto složky státní moci jsou od sebe nejen odděleny, ale nadto každá z nich je na ostatních zcela nezávislá a vzájemná jejich ingerence je ústavně přípustná toliko tehdy a tam, kde to ústavní pořádek republiky a především samotná ústava výslovně připouští.", srov. in Sládeček, V., Mikule, V., Syllová, J.: Ústava České republiky. Komentář. 1. vydání. Praha C. H. Beck 2007, s. 415, judikát s označením 2. 

[12] Srov. tvrzení v odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 221. dubna 2006, vydaného pod sp. zn. 4 Aps 4/2005 - 42, že „V posuzované věci (pravomoc jmenovat soudce) se podle názoru Nejvyššího správního soudu jedná o pravomoc prezidenta republiky, jejíž realizace má povahu i formu správních úkonů (na rozdíl od ústavních aktů, kam spadá např. zastupování státu navenek, sjednávání a ratifikace mezinárodních smluv

JUDr. Luděk Lisse, Ph.D. LL.M.
Ústav práva a právní vědy®, o.p.s.

Článek byl publikován dne 1.5. 2010, Právo – časopis pro právní teorii a praxi

ÚSTAV PRÁVA A PRÁVNÍ VĚDY POSKYTUJE NEJVĚTŠÍ NABÍDKU MANAŽERSKÝCH STUDIJNÍCH PROGRAMŮ. Více informací

 
Přihlaste se a získejte studium prestižních manažerských programů MBA, LL.M., MPA a MSc. za cenu 99.000 Kč. Platí pouze při úhradě studia do 2. 1. 2018. Jako bonus získáte 5 seminářů zdarma!


DEN OTEVŘENÝCH DVEŘÍ
Na Dni otevřených dveří Vás budou očekávat lidé z vedení školy, jakož i lektoři, kteří Vám zodpoví veškeré Vaše dotazy týkající se studia MBA, BBA, LL.M., MPA, MSc. a DBA programů. Dozvíte se informace o průběhu studia, jak si správně zvolit studijní program, kdy se konají tematická setkání, jaké jsou podmínky přijetí ke studiu atd. Kromě malého občerstvení pro Vás budou připraveny materiály obsahující informace o studiu.


Nejbližší termín Dne otevřených dveří: 13. 12. 2017. Více informací zde

Chcete se dozvědět více?
Kontaktujte nás na bezplatné Zelené lince 800 208 008 nebo na tel.: +420 608 579 570, případně na e-mailové adrese cps@ustavprava.cz, kde si můžete sjednat osobní návštěvu.
 
Budeme se těšit na Vaši návštěvu.

 

Ing. Tereza Marková, DiS.
výkonná ředitelka
 
markova@ustavprava.eu
Tel.: 224 247 011
Zelená linka : 800 208 008

 

 

Proč studovat u násJak studium probíháPodmínky přijetí Lektorský týmPoplatky za studium

                      

 

 

800 208 008
ZAVOLEJTE NÁM
envelop
ZEPTEJTE SE
Odeslat
mobile
OZVEME SE
Odeslat
brochure
CHCI BROŽURU
Odeslat
Dotazy ke studiu Vám zodpovíme:
Po – Pá od 9 – 17hod.
Kontakt

Pokud máte jakýkoli dotaz můžete nám zavolat nebo napsat:

Zelená linka.: 800 208 008
Mobil: 608 579 570
Telefon: 224 247 011

cps@ustavprava.eu

Newsletter

Přihlaste se k odběru newsletteru a budeme Vás informovat o novinkách, které jsme pro Vás připravili.



 


 

 

Volejte zdarma

Zavolejte nám zdarma, rádi zodpovíme Vaše dotazy na MBA studia. Po-Pá od 9-17 hodin.

800 208 008
X
X