1/2010
Ústav práva a právní vědy, o.p.s.
Stanovisko č. 1/2010
K návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru a o změně zákona č. 64/1986 Sb., a zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů
Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky v současné době projednává nadepsaný návrh zákona poslanců Jeronýma Tejce, Bohuslava Sobotky, Zdeňka Jičínského a Petra Rafaje (dále jen „návrh"). S dotčeným návrhem v souladu se svým ústavním právem zaujala Vláda ČR negativní stanovisko. Rozpočtový výbor Poslanecké sněmovny návrh projednal a nepřijal usnesení.
Návrh zákona mimo jiné počítal i s legislativní změnou zákona č. 216/1994 Sb. o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o rozhodčím řízení"), kdy se do ustanovení § 1 vkládá nový odstavce 3, který zní: „Tohoto zákona nelze užít k řešení sporů vzniklých ze smluv o spotřebitelském úvěru a ze smluv o úvěru ze stavebního spoření podle zvláštních zákonů."
K návrhu přednesl v rámci druhého čtení projednávání návrhu komplexní pozměňovací návrh poslanec Mgr. Bohuslav Sobotka, jímž mimo jiné navrhl změnu textace citovaného odstavce 3 zákona o rozhodčím řízení, který má po změně znít: „Tohoto zákona lze užít k řešení sporů vzniklých ze spotřebitelských smluv, ze smluv o spotřebitelském úvěru, ze smluv o úvěru ze stavebního spoření, ze smluv o hypotečním úvěru, ze smluv o penzijním připojištění a ze smluv o životním pojištění podle zvláštních zákonů1b) jen tehdy, jestliže se strany ve smlouvě o rozhodci, uzavřené po vzniku sporu mezi nimi, dohodly, že o majetkových sporech mezi nimi má rozhodovat stálý rozhodčí soud".
Ústav práva a právní vědy, o.p.s. (dále jen „Ústav") si k dotčenému návrhu zákona dovoluje podat následující stanovisko.
I přes to, že Ústav respektuje potřebu zvýšené právní ochrany spotřebitelů, je při legislativních změnách třeba brát v úvahu závazky plynoucí pro Českou republiku z mezinárodního práva.
Součástí právního pořádku ČR je Evropská úmluva o obchodní arbitráži (v ČR vyhlášena vyhláškou ministra zahraničních věcí č. 176/1964 Sb., ze dne 3. srpna 1964, o Evropské úmluvě o obchodní arbitráži). Dotčená mezinárodní smlouva výslovně předpokládá existenci rozhodčího řízení (možnosti sjednat tento institut) u sporů mezi fyzickými osobami navzájem, právnickými osobami navzájem, jakož i fyzickými a právnickými osobami. V čl. IV dotčená úmluva výslovně počítá s tím, že strany rozhodčí smlouvy mohou předložit své spory rozhodčímu řízení pro jednotlivý případ (ad hoc). Návrh zákona, ať již ve své prvotní podobě, tak v podobě komplexního pozměňovacího návrhu poslance Sobotky, je s touto mezinárodní smlouvou, kterou je Česká republika vázána, v rozporu.
Vláda ČR v současné době připravuje transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru (dále jen „směrnice"). Vláda se snaží docílit stavu, kdy spotřebitel při sjednávání spotřebitelského úvěru činí informovaná rozhodnutí za transparentních podmínek. Vláda rovněž vyjadřuje názor (srov. shora citovaného negativní stanovisko Vlády), že trendem evropského spotřebitelského práva je naopak kladení důrazu na mimosoudní mechanismy řešení spotřebitelských sporů. Jasným důkazem toho je i slovenská právní úprava.
Pokud má být primárním cílem návrhu ochrana spotřebitelů před tzv. rozhodčími doložkami, pak je třeba konstatovat, že právě zmiňovaná směrnice, jejíž transpozice se připravuje, s omezováním smluvní volnosti stran při sjednávání rozhodčí doložky nepočítá. Samotná směrnice normuje zejména výši sjednaných úroků v případě sjednávání spotřebitelského úvěru. Směrnice se tedy vůbec netýká rozhodčích doložek ve smlouvách o spotřebitelském úvěru, tím spíše ne ve smlouvách spotřebitelských.
Tento trend považuje Ústav za správný, neboť cílem zákonodárce by neměla být destrukce systému rozhodčího řízení, k jehož užití tenduje „celá Evropa", ale jeho kontrola. Právě stanovením maximálních úrokových sazeb, posléze tedy maximální výše, kterou rozhodce v proběhnuvším rozhodčím řízení může přiznat věřiteli, je tím správným nástrojem. Ostatně již dnes vede zákonodárce důslednou kontrolu sjednávání rozhodčích doložek, srov. např. kontrolu Ministerstva financí ČR v podobě schvalování všeobecných smluvních podmínek stavebních spořitelen. Dosud nastavený systém se jeví jako funkční, návrh zákona je podle názoru Ústavu nekoncepčním zásahem do stávajícího stavu kontroly.
Je třeba dále akcentovat, že komplexní pozměňovací návrh poslance Bohuslava Sobotky rozšiřuje soubor vyňatých smluvních typů z možnosti sjednat rozhodčí smlouvu a priori (činí je nearbitrabilními). Zatímco původní návrh počítal pouze s vynětím smluv o spotřebitelském úvěru a ze smluv o úvěru ze stavebního spoření, návrh po citovaném pozměňovacím návrhu již pracuje s kompletními spotřebitelskými smlouvami. Relativně složitá textace pozměňovacího návrhu se pak může jevit až nadbytečná, když by postačilo, aby zákon vyjímal toliko spotřebitelské smlouvy - ostatní, návrhem citované smluvní typy (smlouvy o úvěru ze stavebního spoření, hypotečním úvěru, o penzijním připojištění a o životním pojištění) jsou již nadbytečné, neboť všechny tyto typy jsou spotřebitelskými smlouvami. Ústav zde upozorňuje, zda nedošlo k legislativnímu omylu, když návrh počítal se smlouvami o spotřebitelském úvěru, zatímco pozměňovací návrh počítá kompletně se spotřebitelskými smlouvami.
Návrh rovněž výrazně zasahuje do principu právní jistoty, který je vlastní nejen právu Společenství (acquis communautaire), ale i právu vůbec. Návrh zasahuje do smluvní volnosti účastníků smlouvy, kteří si sjednali rozhodčí doložku jako nástroj řešení případných sporů. Není podle názoru Ústavu přípustné, aby stát do smluvně upraveného stavu ex post zasahoval, a to i za předpokladu, že spor by nastal až po účinnosti návrhu zákona, neboť i tak by zákon „měnil" minulost. Jednalo by se o retroaktivitu a ta je v právním státě minimálně nežádoucí.
Jak již bylo řečeno shora, směrnice, na kterou se návrh odvolává a která se na rozhodčí doložky vůbec nevztahuje, resp. o nich ničeho nepojednává, upravuje toliko problematiku úroků ve spotřebitelských smlouvách a to optikou veřejného zájmu na „nelichevnosti" takových úroků. To je logická ochrana spotřebitele, která je jednou z priorit práva EU, vtělená přímo i do „hlavního" aktu primárního práva, kterým je nyní po vstupu tzv. Lisabonské smlouvy v účinnost Listina základních práv EU, která v čl. 38 konstatuje, že „V politikách Unie je zajištěna vysoká úroveň ochrany spotřebitele". O rozhodčích doložkách, resp. jejich striktním omezení, však Směrnice nemluví a jejich omezení nepožaduje.
Z tohoto důvodu není zřejmé, z jakého důvodu je v návrhu zákona vůbec obsažen zákaz rozhodčích doložek ve smlouvách o spotřebitelském úvěru, když směrnice, jejíž transpozice se předkladatelé dovolávají, o nich vůbec nepojednává, a už vůbec není zřejmé, z jakého důvodu (nedopatřením?) byl ve druhém čtení rozšířen faktický zákaz rozhodčích doložek na všechny spotřebitelské smlouvy.
Překladatelé sice tvrdí, že se o „plošný zákaz" rozhodčích doložek ve spotřebitelských smlouvách nejedná, avšak při bližším pohledu dojde k tak výraznému omezení jejich použití, že se právní úprava vrátí fakticky do stavu před přijetím zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Tento zákon byl před 15 lety přijat právě z důvodu splnění mezinárodních závazků, které Česká republika převzala. Stav před rokem 1989 umožňoval pouze tzv. hospodářskou arbitráž mezi socialistickými organizacemi, nyní bude možno - v případě přijetí návrhu - použít rozhodčích doložek rovněž pouze v dodavatelsko-odběratelských vztazích, když je zřejmé, že
a) spotřebitel v právním postavení dlužníka po vzniku sporu, tedy když se jeho dluh stane splatným, již logicky rozhodčí doložku nepodepíše, a bude spekulovat na zdlouhavost soudního řízení před „státním soudem", které oddálí zaplacení jeho dluhů - v konečném důsledku však spotřebiteli náklady na vedení sporu, právní zastupování a na úhradu sankčních úroků rozhodování sporů před státním soudem podstatně zvýší (tato skutečnost jdoucí v neprospěch spotřebitele však není v návrhu vůbec zohledněna),
b) pokud se navrhovaným způsobem významně omezí možnost implementace rozhodčích doložek pouze na dodavatelsko-odběratelské vztahy mezi podniky a nikoliv i na spotřebitelské smlouvy, pak se omezí možnost implementace rozhodčích doložek oproti stávajícímu stavu prakticky o 95% případů, neboť za spotřebitelské smlouvy lze považovat již dnes podle zákonné definice v podstatě všechny smlouvy (srov. § 52 a násl. ObčZ)[1].
Omezením možnosti sjednat rozhodčí doložku ve spotřebitelských smlouvách na stálý rozhodčí soud zřízený na základě zákona dojde ve své podstatě k zestátnění rozhodčího řízení, jež v zahraničí „prvkem státním" není, neboť všechny spory bude moci rozhodovat pouze Rozhodčí soud při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR, jediný státem (a to přímo parlamentem jako orgánem moci zákonodárné), zřízený stálý rozhodčí soud[2], který má již nyní monopol na poskytování služeb stálého rozhodčího soudu a po případném přijetí návrhu zákona (v jeho znění po druhém čtení) bude monopolizace českého rozhodčího soudnictví fakticky dovršena.
Dojde tak k faktickému zániku institutu tzv. „rozhodce ad hoc"[3], na kterém je založena idea mimosoudního řešení sporů (ADR, Alternative Dispute Resolution) v kontinentální Evropě i v angloamerickém právním okruhu, ale i ve smlouvách o podpoře a ochraně investic, které Česká republika uzavřela se 77 státy a je jimi vázána. Institut tzv. „rozhodce ad hoc" je přitom středobodem všech mezinárodních smluv, srov. např. Newyorská úmluva o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů[4] z roku 1958, nebo Evropská úmluva o arbitráži[5] z roku 1964. Tyto dohody sjednal a dodržoval i předlistopadový právně-politický režim.
V neposlední řadě hrozí riziko dalšího předem nekvantifikovatelného nápadu věcí, které nebudou rozhodovány v rozhodčím řízení, na soudy obecné soudní soustavy (na stát). S ohledem na desetitisíce sporů projednávaných v současné době v rozhodčích řízeních před rozhodci ad hoc sdruženými do více než 100 arbitrážních center po celé České republice, dojde k dalšímu zatížení již takto přetížených soudů a spotřebitelům i soutěžitelům tak v konečném důsledku vzrostou náklady na vedení sporu, přičemž jeho konečné řešení se značně oddálí.
Otázku vzniklé právní (ne)jistoty a zásahu do svobody podnikání rozhodců ad hoc jakožto samostatných rozhodců, jejichž rozhodčí doložky již byly učiněny součástí řady smluv, zde potom z důvodu kapacitních (tedy z důvodu snahy o stručnost) otevírat nebudeme.
Zbývá tak konstatovat, že Ústav se ztotožňuje se stanoviskem Vlády České republiky ze dne 18. května 2009, zejména s jeho odst. 4, a podobně jako Vláda ČR, Česká národní banka a Ministerstvo financí doporučujeme Poslanecké sněmovně ve třetím čtení návrh zákona zamítnout.
V Praze dne 8. ledna 2010
JUDr. Luděk Lisse, Ph.D. LL.M.
Stanovisko č. 1/2010
K návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru a o změně zákona č. 64/1986 Sb., a zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů
Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky v současné době projednává nadepsaný návrh zákona poslanců Jeronýma Tejce, Bohuslava Sobotky, Zdeňka Jičínského a Petra Rafaje (dále jen „návrh"). S dotčeným návrhem v souladu se svým ústavním právem zaujala Vláda ČR negativní stanovisko. Rozpočtový výbor Poslanecké sněmovny návrh projednal a nepřijal usnesení.
Návrh zákona mimo jiné počítal i s legislativní změnou zákona č. 216/1994 Sb. o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o rozhodčím řízení"), kdy se do ustanovení § 1 vkládá nový odstavce 3, který zní: „Tohoto zákona nelze užít k řešení sporů vzniklých ze smluv o spotřebitelském úvěru a ze smluv o úvěru ze stavebního spoření podle zvláštních zákonů."
K návrhu přednesl v rámci druhého čtení projednávání návrhu komplexní pozměňovací návrh poslanec Mgr. Bohuslav Sobotka, jímž mimo jiné navrhl změnu textace citovaného odstavce 3 zákona o rozhodčím řízení, který má po změně znít: „Tohoto zákona lze užít k řešení sporů vzniklých ze spotřebitelských smluv, ze smluv o spotřebitelském úvěru, ze smluv o úvěru ze stavebního spoření, ze smluv o hypotečním úvěru, ze smluv o penzijním připojištění a ze smluv o životním pojištění podle zvláštních zákonů1b) jen tehdy, jestliže se strany ve smlouvě o rozhodci, uzavřené po vzniku sporu mezi nimi, dohodly, že o majetkových sporech mezi nimi má rozhodovat stálý rozhodčí soud".
Ústav práva a právní vědy, o.p.s. (dále jen „Ústav") si k dotčenému návrhu zákona dovoluje podat následující stanovisko.
I přes to, že Ústav respektuje potřebu zvýšené právní ochrany spotřebitelů, je při legislativních změnách třeba brát v úvahu závazky plynoucí pro Českou republiku z mezinárodního práva.
Součástí právního pořádku ČR je Evropská úmluva o obchodní arbitráži (v ČR vyhlášena vyhláškou ministra zahraničních věcí č. 176/1964 Sb., ze dne 3. srpna 1964, o Evropské úmluvě o obchodní arbitráži). Dotčená mezinárodní smlouva výslovně předpokládá existenci rozhodčího řízení (možnosti sjednat tento institut) u sporů mezi fyzickými osobami navzájem, právnickými osobami navzájem, jakož i fyzickými a právnickými osobami. V čl. IV dotčená úmluva výslovně počítá s tím, že strany rozhodčí smlouvy mohou předložit své spory rozhodčímu řízení pro jednotlivý případ (ad hoc). Návrh zákona, ať již ve své prvotní podobě, tak v podobě komplexního pozměňovacího návrhu poslance Sobotky, je s touto mezinárodní smlouvou, kterou je Česká republika vázána, v rozporu.
Vláda ČR v současné době připravuje transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru (dále jen „směrnice"). Vláda se snaží docílit stavu, kdy spotřebitel při sjednávání spotřebitelského úvěru činí informovaná rozhodnutí za transparentních podmínek. Vláda rovněž vyjadřuje názor (srov. shora citovaného negativní stanovisko Vlády), že trendem evropského spotřebitelského práva je naopak kladení důrazu na mimosoudní mechanismy řešení spotřebitelských sporů. Jasným důkazem toho je i slovenská právní úprava.
Pokud má být primárním cílem návrhu ochrana spotřebitelů před tzv. rozhodčími doložkami, pak je třeba konstatovat, že právě zmiňovaná směrnice, jejíž transpozice se připravuje, s omezováním smluvní volnosti stran při sjednávání rozhodčí doložky nepočítá. Samotná směrnice normuje zejména výši sjednaných úroků v případě sjednávání spotřebitelského úvěru. Směrnice se tedy vůbec netýká rozhodčích doložek ve smlouvách o spotřebitelském úvěru, tím spíše ne ve smlouvách spotřebitelských.
Tento trend považuje Ústav za správný, neboť cílem zákonodárce by neměla být destrukce systému rozhodčího řízení, k jehož užití tenduje „celá Evropa", ale jeho kontrola. Právě stanovením maximálních úrokových sazeb, posléze tedy maximální výše, kterou rozhodce v proběhnuvším rozhodčím řízení může přiznat věřiteli, je tím správným nástrojem. Ostatně již dnes vede zákonodárce důslednou kontrolu sjednávání rozhodčích doložek, srov. např. kontrolu Ministerstva financí ČR v podobě schvalování všeobecných smluvních podmínek stavebních spořitelen. Dosud nastavený systém se jeví jako funkční, návrh zákona je podle názoru Ústavu nekoncepčním zásahem do stávajícího stavu kontroly.
Je třeba dále akcentovat, že komplexní pozměňovací návrh poslance Bohuslava Sobotky rozšiřuje soubor vyňatých smluvních typů z možnosti sjednat rozhodčí smlouvu a priori (činí je nearbitrabilními). Zatímco původní návrh počítal pouze s vynětím smluv o spotřebitelském úvěru a ze smluv o úvěru ze stavebního spoření, návrh po citovaném pozměňovacím návrhu již pracuje s kompletními spotřebitelskými smlouvami. Relativně složitá textace pozměňovacího návrhu se pak může jevit až nadbytečná, když by postačilo, aby zákon vyjímal toliko spotřebitelské smlouvy - ostatní, návrhem citované smluvní typy (smlouvy o úvěru ze stavebního spoření, hypotečním úvěru, o penzijním připojištění a o životním pojištění) jsou již nadbytečné, neboť všechny tyto typy jsou spotřebitelskými smlouvami. Ústav zde upozorňuje, zda nedošlo k legislativnímu omylu, když návrh počítal se smlouvami o spotřebitelském úvěru, zatímco pozměňovací návrh počítá kompletně se spotřebitelskými smlouvami.
Návrh rovněž výrazně zasahuje do principu právní jistoty, který je vlastní nejen právu Společenství (acquis communautaire), ale i právu vůbec. Návrh zasahuje do smluvní volnosti účastníků smlouvy, kteří si sjednali rozhodčí doložku jako nástroj řešení případných sporů. Není podle názoru Ústavu přípustné, aby stát do smluvně upraveného stavu ex post zasahoval, a to i za předpokladu, že spor by nastal až po účinnosti návrhu zákona, neboť i tak by zákon „měnil" minulost. Jednalo by se o retroaktivitu a ta je v právním státě minimálně nežádoucí.
Jak již bylo řečeno shora, směrnice, na kterou se návrh odvolává a která se na rozhodčí doložky vůbec nevztahuje, resp. o nich ničeho nepojednává, upravuje toliko problematiku úroků ve spotřebitelských smlouvách a to optikou veřejného zájmu na „nelichevnosti" takových úroků. To je logická ochrana spotřebitele, která je jednou z priorit práva EU, vtělená přímo i do „hlavního" aktu primárního práva, kterým je nyní po vstupu tzv. Lisabonské smlouvy v účinnost Listina základních práv EU, která v čl. 38 konstatuje, že „V politikách Unie je zajištěna vysoká úroveň ochrany spotřebitele". O rozhodčích doložkách, resp. jejich striktním omezení, však Směrnice nemluví a jejich omezení nepožaduje.
Z tohoto důvodu není zřejmé, z jakého důvodu je v návrhu zákona vůbec obsažen zákaz rozhodčích doložek ve smlouvách o spotřebitelském úvěru, když směrnice, jejíž transpozice se předkladatelé dovolávají, o nich vůbec nepojednává, a už vůbec není zřejmé, z jakého důvodu (nedopatřením?) byl ve druhém čtení rozšířen faktický zákaz rozhodčích doložek na všechny spotřebitelské smlouvy.
Překladatelé sice tvrdí, že se o „plošný zákaz" rozhodčích doložek ve spotřebitelských smlouvách nejedná, avšak při bližším pohledu dojde k tak výraznému omezení jejich použití, že se právní úprava vrátí fakticky do stavu před přijetím zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Tento zákon byl před 15 lety přijat právě z důvodu splnění mezinárodních závazků, které Česká republika převzala. Stav před rokem 1989 umožňoval pouze tzv. hospodářskou arbitráž mezi socialistickými organizacemi, nyní bude možno - v případě přijetí návrhu - použít rozhodčích doložek rovněž pouze v dodavatelsko-odběratelských vztazích, když je zřejmé, že
a) spotřebitel v právním postavení dlužníka po vzniku sporu, tedy když se jeho dluh stane splatným, již logicky rozhodčí doložku nepodepíše, a bude spekulovat na zdlouhavost soudního řízení před „státním soudem", které oddálí zaplacení jeho dluhů - v konečném důsledku však spotřebiteli náklady na vedení sporu, právní zastupování a na úhradu sankčních úroků rozhodování sporů před státním soudem podstatně zvýší (tato skutečnost jdoucí v neprospěch spotřebitele však není v návrhu vůbec zohledněna),
b) pokud se navrhovaným způsobem významně omezí možnost implementace rozhodčích doložek pouze na dodavatelsko-odběratelské vztahy mezi podniky a nikoliv i na spotřebitelské smlouvy, pak se omezí možnost implementace rozhodčích doložek oproti stávajícímu stavu prakticky o 95% případů, neboť za spotřebitelské smlouvy lze považovat již dnes podle zákonné definice v podstatě všechny smlouvy (srov. § 52 a násl. ObčZ)[1].
Omezením možnosti sjednat rozhodčí doložku ve spotřebitelských smlouvách na stálý rozhodčí soud zřízený na základě zákona dojde ve své podstatě k zestátnění rozhodčího řízení, jež v zahraničí „prvkem státním" není, neboť všechny spory bude moci rozhodovat pouze Rozhodčí soud při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR, jediný státem (a to přímo parlamentem jako orgánem moci zákonodárné), zřízený stálý rozhodčí soud[2], který má již nyní monopol na poskytování služeb stálého rozhodčího soudu a po případném přijetí návrhu zákona (v jeho znění po druhém čtení) bude monopolizace českého rozhodčího soudnictví fakticky dovršena.
Dojde tak k faktickému zániku institutu tzv. „rozhodce ad hoc"[3], na kterém je založena idea mimosoudního řešení sporů (ADR, Alternative Dispute Resolution) v kontinentální Evropě i v angloamerickém právním okruhu, ale i ve smlouvách o podpoře a ochraně investic, které Česká republika uzavřela se 77 státy a je jimi vázána. Institut tzv. „rozhodce ad hoc" je přitom středobodem všech mezinárodních smluv, srov. např. Newyorská úmluva o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů[4] z roku 1958, nebo Evropská úmluva o arbitráži[5] z roku 1964. Tyto dohody sjednal a dodržoval i předlistopadový právně-politický režim.
V neposlední řadě hrozí riziko dalšího předem nekvantifikovatelného nápadu věcí, které nebudou rozhodovány v rozhodčím řízení, na soudy obecné soudní soustavy (na stát). S ohledem na desetitisíce sporů projednávaných v současné době v rozhodčích řízeních před rozhodci ad hoc sdruženými do více než 100 arbitrážních center po celé České republice, dojde k dalšímu zatížení již takto přetížených soudů a spotřebitelům i soutěžitelům tak v konečném důsledku vzrostou náklady na vedení sporu, přičemž jeho konečné řešení se značně oddálí.
Otázku vzniklé právní (ne)jistoty a zásahu do svobody podnikání rozhodců ad hoc jakožto samostatných rozhodců, jejichž rozhodčí doložky již byly učiněny součástí řady smluv, zde potom z důvodu kapacitních (tedy z důvodu snahy o stručnost) otevírat nebudeme.
Zbývá tak konstatovat, že Ústav se ztotožňuje se stanoviskem Vlády České republiky ze dne 18. května 2009, zejména s jeho odst. 4, a podobně jako Vláda ČR, Česká národní banka a Ministerstvo financí doporučujeme Poslanecké sněmovně ve třetím čtení návrh zákona zamítnout.
V Praze dne 8. ledna 2010
JUDr. Luděk Lisse, Ph.D. LL.M.
[1] Za „spotřebitelské smlouvy" se považují i smlouvy uzavírané mezi 2 podnikateli navzájem, netýkají-li se přímo jejich společného obchodu v rámci jejich podnikatelské činnosti. A tak jsou spotřebitelskými smlouvami, u nichž dojde v případě přijetí návrhu zákona k vyloučení práva na sjednání rozhodčí doložky garantovaného mezinárodními dohodami v obrovské množině případů (např. developer - typický podnikatel - si kupuje právní, účetní, auditorské a jiné služby - od subjektů tyto služby nabízejících jako od typických podnikatelů - ale jde přesto o spotřebitelský vztah a spotřebitelskou smlouvu, který(ou) nelze podrobit RD, atp.).
[2] Vedle něho jsou stálé rozhodčí soudy působící na zemí ČR už jen dva, a to Burzovní rozhodčí soud, působící při Burze cenných papírů Praha, který ovšem rozhoduje spory pouze z cenných paprů na burze obchodovaných, a dále pak Rozhodčí soud při Českomoravské komoditní burze Kladno, jehož působnost je rovněž omezena toliko na rozhodování sporů s komoditami na této burze obchodovanými nebo s jejich deriváty.
[3] Rozhodčí řízení se koná na základě písemné rozhodčí doložky. Ti, kdo jí uzavírají, mají vždy 2 varianty - buď si zvolit (i) rozhodce ad hoc nebo rozhodčí senát ad hoc, nebo (ii) stálý rozhodčí soud. V případě přijetí návrhu zákona bude mezinárodními smlouvami garantovaná možnost volby zvolit si rozhodce ad hoc stranám smlouvy odňata (protože návrh zákon počítá pouze s tím, že bude moci rozhodovat pouze stálý rozhodčí soud).
[4] Vyhláška ministra zahraničních věcí č. 74/1959 Sb.
[5] Vyhláška ministra zahraničních věcí č. 176/1964 Sb.
[2] Vedle něho jsou stálé rozhodčí soudy působící na zemí ČR už jen dva, a to Burzovní rozhodčí soud, působící při Burze cenných papírů Praha, který ovšem rozhoduje spory pouze z cenných paprů na burze obchodovaných, a dále pak Rozhodčí soud při Českomoravské komoditní burze Kladno, jehož působnost je rovněž omezena toliko na rozhodování sporů s komoditami na této burze obchodovanými nebo s jejich deriváty.
[3] Rozhodčí řízení se koná na základě písemné rozhodčí doložky. Ti, kdo jí uzavírají, mají vždy 2 varianty - buď si zvolit (i) rozhodce ad hoc nebo rozhodčí senát ad hoc, nebo (ii) stálý rozhodčí soud. V případě přijetí návrhu zákona bude mezinárodními smlouvami garantovaná možnost volby zvolit si rozhodce ad hoc stranám smlouvy odňata (protože návrh zákon počítá pouze s tím, že bude moci rozhodovat pouze stálý rozhodčí soud).
[4] Vyhláška ministra zahraničních věcí č. 74/1959 Sb.
[5] Vyhláška ministra zahraničních věcí č. 176/1964 Sb.
