Už jen 34x se vyspím na Ježíška a bude mi 77 let

Dnes mám narozeniny. Je mi 43 let. To je důvod k oslavě o to větší, že takové datum není až zas tak oslavyhodné – nejde ani o kulatiny, ani o půlkulatiny, a trojka na konci znamená za čtyřkou všední narozeniny, na rozdíl třeba od 33. narozenin, které v našem křesťanském civilizačním okruhu nesou onen „kristusovský“ prvek, jenž je přáteli připomínán každému, kdo 33. narozeniny slaví, ať je věřícím křesťanem či nikoliv. Oslím můstkem mých narozenin se tak pro dnešní den stává stručné zamyšlení na téma věku běhu času. Nadpis tohoto blogu, v nadsázce, připomíná, jak rychle čas běží. Každý to říká – říkají to lidé, co mají děti, jak jim rostou před očima, říkají to ti, kteří se stále o něco snaží a svět, čas, život a termíny jim běží před očima tak rychle, že si uvědomí svůj věk vždy jednou za několik let, ale o to silněji

Tak si kladu otázku, kdy mi to začalo běžet. Prý je to individuální věc. Nevím, kdy Vám, mně začal čas běžet cca v mých 34-35 letech. Do té doby jsem byl ve svém světě tzv. „mladý“, tzn. „nic a běh času už vůbec neřešící“ a až někdy v tom období mi začalo docházet, že mi běží čas. Předtím jsem to tak vědomě nevnímal, byl jsem v tomto slova smyslu s ohledem na pojetí času ve vztahu k sobě patrně „nevědomý“, řekl by kdosi. Začal jsem „to“ sledovat; sledovat, kdy to začalo běžet ostatním. Podle mých poznatků to někomu začalo běžet již daleko dříve, třeba již v 25 letech, a druhým to zatím nezačalo běžet ani v 50. Je to tedy ryze individuální věc. Aby mi bylo rozuměno: nemyslím tím nic negativního, a nemám při těchto úvahách na mysli zubatou :-) , jako spíše to, že život si nejlépe z časového hlediska uvědomíme, pokud si jej představíme jako úsečku vedoucí z bodu A do bodu B. Zatímco bod B je jasný a je jím smrt, časové určení bodu A zdaleka tak jasné není, neboť jde, jak jsem řekl, o ryze individuální věc. Bodem v časovém vnímání není narození, ale je jím pro mě okamžik započetí „vědomého“ života, je to Bod zlomu, kdy se vnímání časového hlediska života změní z nikde nekončící přímky na dvěma konkrétními body určenou úsečku (od A do B). Pokud tomu porozumíme, lze si následný vývoj našeho života představit jako časově omezenou dobu, po kterou jsme si koupili (nebo nám byl spíše darován) lístek na show („ukázku“) tzv. „Světa“, tj. všeho, co se kolem nás děje. Do toho světa my můžeme dokonce (sice velice omezeně, ale přeci jen alespoň trochu) zasahovat, a ve vztahu k vlastní osobě do něj můžeme zasahovat dosti zásadně, což je asi to, oč v životě kráčí: zasahovat do svého vlastního života pokud možno dobře :-) . Jak se to dělá a dělat má, to já Vám v tomto blogu ovšem neporadím, knížek o hledání štěstí, filozofických pojednání a úvah, náboženských pouček či pozitivně motivačních beletristických literatur je na toto téma bezpočet, obraťte se na ně :-) .

Takže: Pokud si např. koupím lístek na hokej, vím, že zápas trvá (nebude-li se prodlužovat) 60minut čistého času hry. Sleduji-li potom zápas, chci, abych viděl za těch 60minut co nejvíce, abych si zápas se vším všudy co nejvíce vychutnal. Podobně je to s tisíci jinými „ukázkami“ a podobně je to s onou úsečkou z bodu A do bodu B, jakožto s „Hlavní ukázkou“ (jež je souhrnem tisíce „malých ukázek, jak to tady na tom světě chodí“, jež nám servíruje každý nový den :-) .

Jeden můj přítel, vědom si shora načrtnuté „teorie úsečky“ :-) , prohlásil ve svých 43 letech, že zemře cca v 77 letech. Chtěl by prý žít samozřejmě déle, ale s ohledem na to, že čas, kdy zde bude a bude mít to štěstí sledovat „ukázku“, nemůže nikterak ovlivnit, tak by bral věk 77 let. To současně znamená, řekl si onen přítel, že má k dispozici 37 let. A představil si obrovské hodiny instalované ve velkých německých městech, kde tenkrát žil, jak na náměstích odpočítávaly den, hodinu a minutu přijetí evropské měny euro (jíž by se dnes podle tamních průzkumů 70% Němců raději vzdalo, ale to je na jinou úvahu). Byly instalovány drahnou dobu před jeho přijetím a na náměstích bylo na nich např. „Zbývá čas 2 roky, 135 dní, 11:45:12“, za vteřinu „Zbývá čas 2 roky, 135 dní, 11:45:11“ a tak dále. Nejde mi nyní o přijetí eura, ale o ony hodiny. Přítele napadlo, že aby si dobu (chcete-li „úsečku“), která mu zbývá na „užití“ si této „ukázky“, co nejlépe uvědomoval, pořídí si podobné hodiny domů a nařídí na nich čas 37 let, 0 dní, 0:00:00 a pustí je. Každý den, každou chvíli, kdy se na ně podívá, tak uvidí, jak mu ubíhá čas do konce života, do bodu B. Tento vpravdě autopsychologický experiment jej měl vést k tomu, aby si život včetně jeho konečnosti více uvědomoval a netrápil se malými nezdary, tváří v tvář hodinám, onomu nekompromisními odpočívadlu. Nakonec od tohoto nápadu ustoupil: zalekl se toho pohledu na ubíhající čas a na to, že by podle svých slov „měl ten čas již stále v hlavě“.

Hm. Nevím, zda by byl experiment podobného druhu z psychologického pohledu pro člověka pozitivní či ne, faktem je, že pokud by si člověk běh času takovýmto způsobem uvědomoval každý den na každou chvíli, pravděpodobně by si hezké okamžiky méně užil; na stranu druhou je občasné uvědomění si úsečky rovněž k užitku: připomene člověku, aby nemarnil svůj neustále odtikávající čas zbytečnostmi a malichernostmi a soustředil se na to podstatné.

Věta „Už jen 34x se vyspím na Ježíška a bude mi 77 let“ může znít surově, ale co by měl říci člověk, kterému je právě oněch 77 a chtěl by žít ještě dalších 34 let? Možná jej napadá to samé, vždyť i on má přeci svoji časovou úsečku, jejíž časové rozmezí nezná, ale musí udělat vše proto, aby zajistil kvalitní ukázku sám sobě a ještě poskytl její část mladým (kteří o to zpravidla vůbec nestojí :-) ).

Nechci končit patetickou větou, že „Mládí či stáří je vnitřní pocit a staří jsme tak, jak si myslíme“, protože taková úvaha je čistě psychologická, zatímco ta moje dnešní je ryze časová, chcete-li „fyzikální“ a shora uvedený závěr se v ní proto neuplatní. Jisté však je, že během těch 34 let se dá udělat mnoho dobrých věcí, dá se dát – řečeno „dětsky“ – dobře prožitým životem sobě samému i lidem kolem sebe „spousta dárků“ a o to tady zřejmě jde :-) .

Ať již Vám osobně tiká na Vašem osobním odpočítávacím budíku jakékoliv číslo (jehož přesnou hodnotu naneštěstí či naštěstí stejně neznáte), ať je to 68 nebo třeba jen 5 let, přeji Vám tu nejlepší „Ukázku“, jakou si můžete přát. A vězte, ať je to jakkoliv, že „Ukázka musí pokračovat“ :-) , aneb jak říká Woody Allen, „Nechci být nesmrtelný svým dílem, ale tím, že nezemřu“.

A takhle nějak to běží (léta, dny, hodiny, vteřiny, setiny):

33:364:23:59:11:06, 05, 04…

Mějte tuto časomíru na paměti, až se zase budete na někoho zlobit, nedejbože na sebe! :-) .




Autor příspěvku

JUDr. Luděk Lisse, Ph.D. LL.M.

Vystudoval PF UK v Praze. Je ředitelem Ústavu práva a právní vědy, o.p.s. Působí již 20 let jako lektor obchodního práva a rozhodčího řízení, je uznávaným advokátem, vykonává též právní praxi rozhodce. Je doktrinárně činný a je autorem více 150 oborných článků a několika monografií. Kromě Ústavu práva a právní vědy vykonává lektorskou činnost na European Business School SE. Je členem České advokátní komory, The Internatioabl Bar Assotiation a Stálé konference českého práva.

Detail autora

Odebírejte novinky emailem

Získávejte pravidelně obsah našeho blogu do své emailové schránky.

Ceny studijních programů uvedené na webu jsou bez DPH.