Buďme jednotní! Ale proč vlastně?

Jinou věcí je volání po jednotě země či národa poté, co v té které zemi proběhnou volby, ať již parlamentní nebo prezidentské. Zejména v případě těch druhých, tj. prezidentských voleb, kdy proti sobě stojí ve druhém kole dva kandidáti a jejich mediální týmy a oni sami jako „herci“ svých mediálních týmů naházejí během předvolební kampaně na svého protikandidáta množství špíny, pomluv, nadávek a dehonestací, které je daleko „větší, než malé“.  Prezidentské a jiné politické kampaně, které můžeme sledovat dnes online již po celém světě, provází vše, co se kolem nich děje, pravidelná dávka emocí, kterou nám dosud nabízely jenom béčkové seriály. Bylo by možné prezidentské volby ironizovat i dále, ale jeden moment humorný není.

To jsou situace po volbách, které mají v demokratických zemích v poslední době jeden nebezpečný společný rys. Tím je volání po jednotě. Volání po znovuspojení volbami rozdělené země. Volání po myšlenkovém znovusjednocení myšlení a názorů lidí, které volby údajně rozdělily (i když ve skutečnosti byly rozdělené resp. „ne-stejné“ dávno předtím). Společným rysem tohoto jevu je dále i to, že strana, která volby prohrála, se s jejich výsledkem nedokáže smířit, vede předvolební kampaň dále a s pomocí „svých“ médií útočí na vítěze voleb po celé jeho volební období, zesměšňuje jej, karikuje jej, pořádá demonstrace za jeho odstoupení z funkce a podobně. Jinými slovy: neuznává jeho demokratickou volbu a volá po znovu-sjednocení země (přitom se ve skutečnosti nedemokratickou cestou nedovolává ničeho jiného, než aby byl zvolen jejich kandidát). Tento fenomén není jen českou záležitostí v podobě boje „pražské kavárny“ proti Miloši Zemanovi, ale jak vidíme, nyní jej můžeme sledovat i v USA.

Nejenže je takový postoj nedemokratický, ale je i pro společnost potenciálně nebezpečný. Volání po jednotě není nic jiného, než neuvědomění si toho, že rozmanitost je přirozená a rozdílnost názorů je esencí demokracie. Volby pouze tuto rozdílnost v názorech voličů více „vyzoomují“, což není chybou, ale pouze přirozeným důsledkem předvolebních kampaní. Osobně nerozumím tomu, proč bych se měl po volbách názorově znovusjednocovat se svými politickými oponenty, s jejichž názory nesouhlasím. Nerozumím sloganům, že lidé by měli být „opět jednotní“. Proč? To, že v jednotě je síla, může platit ve sportu nebo v nějaké jiné pozitivní kolektivní činnosti. V politickém životě státu to pak může platit pouze za extrémní situace, kterou je válka nebo shora zmíněná imigrační krize, ale po prezidentských či parlamentních volbách v demokratické zemi je takové volání nemístné a nebezpečné, neboť sugeruje dojem, že rozdílnost názorů je něco, co je třeba překonat a odstranit. Přitom právě na rozdílnosti názorů voličů je demokracie založena a zejména z ní čerpá svůj „zdrojový kód“ a legitimitu. Naopak dobře víme, co v historii naší i například sousedního Německa způsobila touha po jednotě a po jednotném názoru. Diktaturu. A taková malá diktatura se k nám prostřednictvím globálních výzev po jednotě a s podobnými hesly opět nenápadně vkrádá. V západní části světa je tento nežádoucí jev reprezentován i řadou aktivistů, podporovaných často finančně ze strany lobbistických skupin (učebnicovým příkladem jsou zde „Zelení“), nebo umělců, pořádajících srdceryvné koncerty proti globálnímu oteplování nebo za lepší život pro celé lidstvo.  Takové trendy vedou ve společnosti vždy jen k politické korektnosti, k unifikaci myšlení a následně k cenzuře jiných názorů. My, kdo jsme žili s krátkou přestávkou 50 let v nacistické a komunistické diktatuře, to víme, naši západní spojenci tuto historickou zkušenost až na výjimky (bohužel, bohudík, dosaďte si sami) nemají.

Buďme tedy naopak rádi, že nejsme ve svých názorech jednotní, že nejsme stejní, že volíme jinak, že se někdy o své názory a postoje v dobrém přeme, že máme jiné osobní, pracovní i politické preference, neboť právě rozdílnost našich názorů je esencí demokracie a nejlepší obranou proti unifikaci našeho myšlení, kterou by si někteří politici nejen u nás, ale i (nechci psát přímo „zejména“) v Evropské unii přáli. Ta má své motto, které má vyjadřovat její postoj, „Jednota v rozmanitosti“ (oficiálně je užívána latinská verze „In varietate concordia“; v češtině existují také varianty „Jednota v rozmanitosti“ a „Jednotnost v různorodosti“ a velmi nepřesné „Jednotná v rozmanitosti“). Možná právě v tom je zakopaný pes. Lze být totiž názorově jednotní, což lze pouze ve státě totalitního typu, anebo lze být názorově rozmanití, což my lidé přirozeně jsme a demokracie jako systém nám tuto rozmanitost a rozdílnost umožňuje projevit. Jednota v rozmanitosti je však jen politický oxymóron a dobrý ukazatel, jakou cestou se nevydat.