Impeachment II: Proces svrhnutí prezidenta

Historicky vzato je vlastně impeachment prezidenta v USA celkem nepravděpodobná událost. Zvlášť to vyniká ve srovnání s tím, že od roku 1841 třetina ze všech mužů, kteří vykonávali úřad prezidenta USA, buď zemřeli ve funkci přirozenou smrtí (4), byli zavražděni (4), rezignovali (1) anebo dočasně nebyli schopni svou funkci vykonávat, ale ani jeden z nich nikdy nebyl zbaven funkce pomocí impeachmentu.

Vážná diskuze, nebo přímo uplatnění procesních kroků v rámci impeachmentu prezidenta USA bylo vlastně uskutečněno jen ve 4 případech:

  • Andrew Johnson si procesem impeachmentu prošel až do posledního povinného stadia – tedy hlasování v Senátu, kde o jeden hlas vyhrál a svou funkci si udržel. Podrobněji o tomto případu, stejně jako o impeachmentu s prezidentem Clintonem, či dalších, si řekneme v poslední části série těchto blogových příspěvků.
  • Sněmovna reprezentantů hlasovala v roce 1842 poprvé o návrhu na zahájení impeachmentu s prezidentem Johnem Tylerem, ale návrh neprošel a do dalších stadií se tak proces nedostal.
  • Rezignací na funkci prezidenta USA byl ukončen proces projednávání impeachmentu s prezidentem Nixonem po slavné aféře Watergate.
  • Posledním prezidentem, který impeachmentu čelil, byl v roce 1998 Bill Clinton, a to z důvodů bránění spravedlnosti a křivého svědectví při projednávání jeho aféry se stážistkou Monikou Lewinskou – Senát však zbavení funkce neodhlasoval.

Proces impeachmentu se v USA odehrává v obou komorách Kongresu a při nejdetailnějším zkoumání se rozpadá vlastně do 4 částí, na které může navázat ještě pátá – hlasování, kterým Senát může dotyčné osobě zakázat ucházet se o další veřejné funkce.

Impeachmentem stricto sensu nazýváme pouze první dvě části procesu (ve výborech a na plénu Sněmovny reprezentantů), který může skončit odnětím funkce prezidenta, viceprezidenta, či dalších federálních úředníků. Další stadia jsou vlastně analogií soudního procesu, probíhají v horní komoře Kongresu – v Senátu (ve zvláštním výboru a opět na plenárním zasedání). I procesně tedy impeachment sensu lato odpovídá tomu, že byl koncipován jako součást systému brzd a protivah, kterým může moc zákonodárná vyvažovat moc výkonnou a soudní. (již v roce 1797 v případě senátora Williama Blounta, který byl Sněmovnou reprezentantů obžalován před Senátem, došel Senát k závěru, že pro zbavení funkce člena zákonodárného sboru není proces impeachmentu způsobilý)

Impeachment ve své ryzí podobě v USA představuje vlastně formu obvinění, či řekněme přesněji obžaloby dotyčného veřejného činitele, kterou vznáší dolní komora Kongresu – Sněmovna reprezentantů. Proces, kterým se tato obžaloba projednává a rozhodnutí o vině či nevině a následném odnětí funkce probíhá v horní komoře Kongresu – Senátu pod předsednictvím nejvyššího soudce USA (v případech, kdy je žalovaným prezident USA). Andrew Johnson a Bill Clinton prošli obě dvě stadia procesu – Richard Nixon se vzdal úřadu ještě dříve, než mohlo plénum Sněmovny rozhodnout o jeho obvinění, v případě prezidenta Tylera se Sněmovna rozhodla proti obvinění a Senát tak vůbec v procesu dále nepokračoval. Nejvyšší soud USA pak v rozhodnutí Nixon v. United States[1] dospěl k závěru, že žádné z uvedených rozhodnutí v procesu impeachmentu, či rozhodování o zbavení funkce nelze soudně přezkoumávat.

Sněmovna reprezentantů

Celý impeachment může začít z podnětu jednotlivých členů Sněmovny, ale i mimo její zdi – například z podnětu orgánu soudcovské samosprávy, ze státní úrovně, od zvláštních vyšetřovatelů, od prezidenta, z podnětů velkých porot či z petic.

Pokud podnět k zahájení impeachmentu přichází od jednotlivého zákonodárce, je směřován Výboru pro spravedlnost (House Committee on the Judiciary). V ostatních případech proces začíná u Organizačního výboru (House Committee on Rules), který věc dále postupuje Výboru pro spravedlnost. Výbor pro spravedlnost se prostou většinou usnáší o otázce, zda shledává impeachment za dostatečně odůvodněný. Pakliže odůvodněnost shledá, sestaví tento výbor seznam obvinění a provinění – formou usnesení, či článků. Toto rozhodnutí, včetně doporučení výboru je pak jeho předsedou postoupeno k rozhodnutí celému plénu Sněmovny reprezentantů.

Sněmovna může posoudit postoupený materiál jako celek, ale může se vyjádřit i k jednotlivým obviněním zvlášť. K odsouhlasení návrhu postačí prostá většina všech hlasujících. Pokud se Sněmovna rozhodne, že závěry výboru podpoří, zvolí i své zástupce, kteří jej budou reprezentovat v řízení před senátory. Tito zástupci pak vlastně plní roli státních zástupců v analogii trestního soudního řízení, které pak probíhá v Senátu.

Součástí celého procesu je i formální oznámení závěrů Sněmovny, včetně jmen jejích zástupců, které směřuje Senátu a formální akceptace ze strany horní komory. V první fázi jsou usnesení Sněmovny ústně představeny Senátu a začíná samotný proces o odvolání z funkce – impeachment stricto sensu končí.

Senát

Proces v Senátu je vlastně analogií soudní pře – zástupci Sněmovny fungují na jedné straně coby žalobce, úředník, o jehož odvolání se jedná, může ustanovit své zástupce – obhájce. Senátoři vlastně fungují jakožto velká porota. Senátoři přijímají před začátkem řízení zvláštní přísahu a po vyslechnutí obou stran probíhají neveřejné porady. Ústava USA požaduje pro rozhodnutí o odvolání z funkce 2/3 většinu všech senátorů.

Senátoři pak přijaté rozhodnutí zakládají v kopii u ministra zahraničí (Secretary of State). V případě rozhodnutí o vině nastupuje automaticky ztráta úřadu, který státní představitel zastával. Zvláštním hlasováním pak Senát může dotyčnému zakázat ucházet se o státní funkce i v budoucnu a případně mohou předat své závěry i orgánům činným v trestním řízení. Prezident nemůže vetovat rozhodnutí Senátu, ani udělit odvolanému milost (může jej však zbavit trestněprávní odpovědnosti a udělit mu milost v těchto obviněních nad rámec procesu odvolání z funkce.)

Od konce minulého století a procesu se soudcem Harry Eugene Claibornem (který byl usvědčen z krácení daní) si Senát stanovil novou vlastní strukturu procesu ve svém jednacím řádu. Od té doby se v Senátu vždy ad hoc zřizují zvláštní Výbory pro procesy impeachmentu, kde se shromažďují všechny podklady k procesu a které jsou zodpovědné za dohled nad procesní správností.

Tato změna byla na jedné straně jistě vedena dobrými úmysly – institucionalizovat uvnitř Senátu celý proces a přispět k rychlejšímu a přehlednějšímu průběhu jednání. Z druhé strany je však také terčem kritiky, neboť, podle některých, představuje zásadní narušení oprávnění Senátu rozhodovat jako celku. Někteří z úředníků, kteří tímto procesem podle nových pravidel procházeli, se snažili dovolat soudní ochrany i právě na základě zmíněných pochybností, obecné soudy však prozatím drží linii, kdy se do impeachmentu nevměšují a považují celou proceduru za výhradní pravomoc Kongresu (respektive Senátu), a tudíž i výsostně politickou otázku.

 

[1] 506 U.S. 224 (1993) – nemá souvislost s prezidentem Nixonem




Autor příspěvku

Mgr. Jan Kust

Lektor Jan Kust vystudoval obor právo a právní věda na Právnické fakultě Západočeské univerzity (2005) a následně v roce 2006 úspěšně absolvoval studia na Sydney Australian Pacific College (AUS) v oboru ekonomie. Je uznávaným expertem na dějiny USA a patří mezi přední české amerikanisty. V rámci své vědecké činnosti pro Ústav práva a právní vědy, o.p.s. a European Business School SE vydal v roce v roce 2013 odbornou publikaci Nejvyšší soud USA.

Detail autora

Odebírejte novinky emailem

Získávejte pravidelně obsah našeho blogu do své emailové schránky.

Ceny studijních programů uvedené na webu jsou bez DPH.