Hlava(tý) XXII

My Češi jsme národ, který žije sázkovými hrami. Sázíme se o kdeco a na kdeco – Sportku, Šťastných deset, sázíme na fotbal, hokej i tenis a relativně nově i na další věci – třeba kdo vyhraje Slavíka nebo volby.

Tato nová zábava náš sázkumilovný národ tak mohla vést k alespoň vnitřním a přátelským sázkám typu:

  • V roce 2002 a Čtyřkoalice (pamatuje ještě někdo na uskupení KDU-ČSL + US + DEU + ODA? -  později  po sloučení US a DEU Trojkoalice) – Vydrží strana, kterou bych chtěl volit do začátku volebního období? (odpověď byla nevydrží -  na začátku roku 2002 se Čtyřkoalice rozpadla, když KDU-ČSL odmítla kandidovat v nadcházejících parlamentních volbách s ODA kvůli jejím problémům s financováním. Pouze KDU-ČSL a US-DEU pak šly do voleb společně pod značkou Koalice.)
  • V letech 2006 až 2010 nám pak Strana zelených naservírovala jinou možnost uzavírat sázky na téma – Vydrží strana, kterou jsem volil do konce volebního období?
  • Další volební období nám Věci veřejné a LIDEM – liberální demokraté připravily další kratochvíli a voliči se mohli ptát – Je strana, kterou jsem volil, vůbec stranou, kterou jsem volit chtěl?

A zcela v souladu s těmito úvahami, kterými se s různou intenzitou společnost zabývala se i letošní volby a odevzdaný hlas stal sázenkou do loterie pod zcela novým názvem – Chce kandidát, kterého jsem volil vůbec být zvolen?  Na první pohled absurdní otázka, ale již historicky jsme v ČR měli poslankyni na jeden den – Mgr. Domesovou, která se stala poslankyní na jediný den – 18. 4. 2006, či poslance na týden – Mgr. Václava Pícla (poslanec od 24. 9. 2004 do 30. 9. 2004). Měli jsme poslance, jimž mandát zanikl neslučitelností s jinou funkcí (třeba zvolením senátorem/senátorkou – jako třeba u Mgr. Františka Bublana, nebo třeba zvolením zástupce veřejného ochránce práv jako u JUDr. Stanislava Křečka), ale i poslance, kteří se mandátu vzdali (třeba MUDr. Štěpánku Fraňkovou, která se chtěla věnovat jiné veřejné funkci, či doslova desítky jiných poslanců, kteří rezignovali na svůj mandát z mnoha jiných profesních, politických, či osobních důvodů).

Letos jsme však poprvé doplnili skládačku i o poslance, kteří vlastně poslanci nikdy být nechtěli – buď kandidovali s tím, že se eventuálně mandátu po zvolení vzdají – třeba hejtman Libereckého kraje kandidující na posledním místě kandidátky hnutí STAN – Bc. Martin Půta, nebo chtěli pouze podpořit svou politickou stranu či hnutí – ale představovali si, že si po zvolení budou moct vybrat, kde budou působit – Ing. Jiří Hlavatý za ANO2011.

Právě poslední jmenovaný způsobil doslova Poprask na laguně  – jednak tím, že se chvílemi pohyboval ve svých mediálních výstupech jako pověstný slon v porcelánu a také protože, minimálně v očích veřejnosti rozdmýchal otázku vzniku a zániku mandátu voleného člena Parlamentu České republiky, když je současně zvolen do druhé komory PČR. Pan Ing. Hlavatý, který se mezitím vzdal svého poslaneckého mandátu, byl zřejmě prvním z kandidátů, kteří se účastnili voleb do Poslanecké sněmovny, aniž by byl vůbec srozuměn s tím, že by se mohl stát poslancem – docela pěkně by se dalo říci, že zde chyběla vážně míněná vůle, stát se poslancem.

Pan Hlavatý se stal nejprve coby nestraník za hnutí ANO2011 senátorem v říjnu roku 2014 v Senátním obvodu č. 39 – Trutnov, aby posléze v letošních volbách kandidoval za hnutí ANO2011 na 18. místě kandidátky v Královéhradeckém kraji ze kterého se ziskem téměř 5 000 preferenčních hlasů posunul na druhé místo, čímž se stal zvoleným členem Poslanecké sněmovny.

Dnem jeho zvolení poslanec Hlavatý přestal býti senátorem, neboť došlo k souběhu výkonu mandátu poslance a senátora, který zapovídá Čl. 21 Ústavy ČR, který pod názvem – Nepřípustnost dvojího členství říká, že nikdo nemůže být současně členem obou komor Parlamentu. Zatímco pro pana poslance Hlavatého byl zánik jeho senátorského mandátu novinka, kterou nesl celkem nelibě, naše praxe i teorie má již podobný postup dávno celkem uspokojivě vyřešen.

Zmíněná ústavní úprava z pohledu poslance Hlavatého možná ne zcela jednoznačně neupravuje způsobilost být volen[1] – ta členům obou komor parlamentu do druhé komory zůstává, pouze ustanovuje, že nelze mít zároveň mandát poslance a senátora. Možná by mohl zákonný právní předpis[2] dále materii upravovat, ale i bez něj se praxe dostala k jednoznačnému výkladu zmíněných pravidel.

Nejvyšší správní soud se jednoznačně připojil k interpretaci článku 21[3] v tom smyslu, že „jestliže je senátor ve volbách do Poslanecké sněmovny platně zvolen poslancem, zaniká jeho mandát senátora současně se vznikem mandátu poslance [§ 6 písm. e) zákona č. 107/1999 Sb., o jednacím řádu Senátu, ve spojení s čl. 22 odst. 2 a čl. 25 písm. c) Ústavy ČR], tj. druhým dnem konání takových voleb (§ 53 odst. 1 zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů, ve spojení s čl. 19 odst. 3 Ústavy ČR).”

S postupem Nejvyššího správního soudu souhlasil i soud Ústavní a tato praxe se drží doposud. Výše zmíněný komentář zmiňuje i dva příklady, které dosud judikovány nebyly a jejichž řešení tak může být v tuto chvíli pouze doktrinální – tedy alternativa, kdy by mandát vzniklý v pozdějších volbách nebyl v případném řízení před soudem potvrzen. V případě Ing. Šimonovského, který byl prvním nositelem soudní doktríny ve věci slučitelnosti výkonu funkce senátora a poslance, tak na příklad mohlo dojít k situaci, kdy by se ať již Nejvyšší správní soud, nebo Ústavní soud přiklonily k tomu, že mandát poslance by mu nevzniknul, neboť se měl vzdát předtím mandátu senátora. V takovém hypotetickém případě by se řešilo, zda se mu původní mandát senátora obnovuje, či nikoliv.

Doktrinální výklad v tomto případě možná není zcela jednoznačný, ale většinově se kloní spíše k tomu, že by se takovým rozhodnutím „původní“ mandát obnovoval.

Druhým ze zmíněných sporných, respektive dosud soudem neřešených alternativ by mohl být i souběh voleb do Senátu i do Poslanecké sněmovny – tedy konání voleb v jednom termínu. V tomto směru by byla nejzajímavější časová souslednost, která by vedla k tomu, že by oba mandáty vznikly současně – ať již zvolením dotyčného v I. či II. kole voleb do Senátu ve stejný den, kdy by skončil druhý den voleb do Poslanecké sněmovny. V tomto ryze hypotetickém případě bych se osobně asi klonil spíše k tomu, že nemohl vzniknout ani jeden z obou mandátů, což bych opíral o to, že je souběžná existence obou mandátů nemožná, což měl dotyčný předvídat a dopředu takovou situaci anticipovat, ovšem správnější by byl asi výklad, že by si dotyčný mohl v rozumné lhůtě vybrat, který mandát si podrží, či na druhý rezignovat, aby byla zachována vůle voličů.

Pokud se obloukem vrátíme k Ing. Hlavatém, tak ten po počáteční smršti nešťastných vyjádření o tom, že se ztrátou senátorského mandátu zdá být podveden, či že za vše mohou voliči, postavil k věci tak, že se vzdal mandátu poslance a bude opět kandidovat do Senátu v doplňovacích volbách, tak mu přejme štěstí a jeho voličům, aby si zvolili takového zástupce, který jím být skutečně chce.

Tento blog nemohu psát jako ústavní právník, protože jím nejsem, mám snad možná přesah do znalostí právních dějin, a proto se nemohu ztotožnit tak jednoduše s tvrzením některých z poslanců, kteří se svého mandátu vzdali – „svou kandidaturou jsem jen chtěl/chtěla podpořit své hnutí či stranu.“ Samozřejmě mají plné právo podporovat, koho chtějí a i způsobem, jakým chtějí – nechat se napsat na kandidátku své strany však nazývám tahem pod soukromým názvem „líný Roosevelt“. Připomíná mi totiž kampaň Theodora Roosevelta – 26. prezidenta USA, který v kampani v roce 1908, ve které už nekandidoval na podporu svého stranického souputníka a nástupce Howarda Tafta projezdil téměř celé území USA a burcoval voliče projevy i několikrát denně. Stejně tak celostátní kariéru dalšího pozdějšího prezidenta USA – Ronalda Reagana v podstatě v očích veřejnosti odstartoval proslov, který pronesl na podporu kandidáta své strany Barryho Goldwatera již v roce 1964 – který bývá označován jako proslov „čas na výběr”[4].

Podporovat vlastní stranu či hnutí se dá jakkoliv – jedním z možná nejviditelnějších, ale také nejjednodušších způsobů je nechat se napsat někam „dozadu na kandidátku“, na druhou stranu politický život nebývá jednoduchý, tak proč volit právě toto řešení. 

 


[1] Viz. Rozhodnutí NSS Vol 32/2006-4 (č. 961/2006 Sb. NSS, seš. 11) ve věci určení neplatnosti volby Ing. Milana Šimonovského poslancem PČR.

[2] Jak připomínají autoři komentáře Sládeček, V., Mikule, V./Suchánek, R., Syllová, J.: Ústava České republiky. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2016, 1264 s. existoval prvorepublikový zákon o složení a pravomoci senátu č. 124/1920 Sb., který ve svém § 1 jednoznačně určoval, že: „…ten, kdo již jest členem sněmovny poslanecké, zvolen senátorem, aneb naopak je-li ten, kdo již jest členem senátu, zvolen do sněmovny poslanecké, podrží mandát v oné sněmovně, jejímž členem byl zvolen později.”

[3] Viz. poznámka č.1

[4] A Time for Choosing




Autor příspěvku

Mgr. Jan Kust

Lektor Jan Kust vystudoval obor právo a právní věda na Právnické fakultě Západočeské univerzity (2005) a následně v roce 2006 úspěšně absolvoval studia na Sydney Australian Pacific College (AUS) v oboru ekonomie. Je uznávaným expertem na dějiny USA a patří mezi přední české amerikanisty. V rámci své vědecké činnosti pro Ústav práva a právní vědy, o.p.s. a European Business School SE vydal v roce v roce 2013 odbornou publikaci Nejvyšší soud USA.

Detail autora

Odebírejte novinky emailem

Získávejte pravidelně obsah našeho blogu do své emailové schránky.

Ceny studijních programů uvedené na webu jsou bez DPH.