Westminsterský palác

Na světě je pár míst, které by každý právník měl navštívit, neboť pro naší profesi znamenají cosi více, než jen komplex budov, nebo místo zrodu velkých právních myšlenek a kodexů – člověk v nich, jak se a podle mého ne zrovna poeticky říká, nasává atmosféru.

Na jednom z čelních míst takového právního bedekru by určitě byl i Westminsterský palác v Londýně. Westminster jako takový je část vnitřního Londýna a na jeho území se kromě světoznámého parlamentu nachází i neméně proslulé opatství a Downing street s komplexem vládních budov.

Nás ale v tuto chvíli zajímá především první zmíněný architektonický skvost -Palace of Westminster. Jak již název napovídá, jednalo se původně o palác, který nechal v průběhu své vlády vystavět Knut Veliký (1016 – 1035) jako své sídlo. Později pak na stavební práce navázal i Edvard Vyznavač, který postavil i Westminsterské opatství. Do té doby se celá tato oblast u Temže nazývala Thorney island, ovšem po vybudování opatství se jí začalo říkat Westminster – složenina za slov „west“ (západní) a „minster“ (zvláštní druh kláštera).

Žádná část z těchto původních budov paláce se nedochovala – nejstarší dosud stojící jsou Wesminster hall a Great hall a byly vybudovány za vlády Viléma Ryšavého (1087 až 1100).

Pro své strategické místo se palác stal centrem vlády v království, kde netrávil svůj čas pouze král, ale i Královská rada (Curia Regis), která se stala jakousi pralátkou, za které vznikla jak moc výkonná, tak i zákonodárná. Královská rada se fakticky stěhovala za králem, podle jeho pobytu, takže místo, kde se scházela, bylo proměnné. Nicméně když Šimon z Montfortu, 6. hrabě z Leicesteru vybíral místo, kde se měl sejít první volený parlament království, v jehož řadách měli zasednout zástupci každého hrabství a vybraných měst, byl Westminster nabíledni. Ostatně i první parlament, který měl pravidelné období zasedání – říká se mu také Modelový parlament a byl svolán Edvardem I. a téměř všechny zákonodárné sbory pozdější (Anglické, později Britské koruny) se scházely právě zde.

Zlom ve využívání paláce přinesl oheň, který v roce 1512 zničil část paláce, určenou pro krále a když pak Jindřich VIII. dostal do svého vlastnictví Yorkský palác (dnes Whitehallský) o téměř čtvrtstoletí později, už se z Westmisteru hlavní sídlo monarchy nikdy nestalo.

Protože byl palác původně obytný a koncipován jako královský, nebyly v něm projektovány žádné zvláštní místnosti pro zasedání parlamentu. Zásadní státní jednání Dolní komory se tak vedla v původní královské ložnici – tzv. Painted chambre (Malované komnatě), zatímco Sněmovna lordů se scházela v komnatách původně vyčleněných pro královnu. V roce 1801 se pak horní sněmovna přesunula do původní hodovny - tzv. Bílého sálu (White Chamber). Dolní komora někdy ke svým jednáním užívala i prostory blízkého opatství, aby se v roce 1547 přesunula do prostor bývalé kaple sv. Štěpána, kterou později přizpůsobil slavný architekt Christopher Wren.

Do nám známé podoby se vlastně palácový komplex dostal díky tragédii, kterou byl další požár, tentokrát ten v roce 1834 a který jej téměř zničil. Po jeho uhašení zbyly vlastně z původního objektu jen trosky – zachoval se jen Westminsterský sál, Jewel tower, krypta a část kaple sv. Štěpána.

Prakticky bezprostředně po požáru nabídnul William IV. prostory tehdy právě dokončovaného Buckinghamského paláce k užívání parlamentu i soudům. Nicméně tyto prostory byly s díky odmítnuty, neboť nebyly pro zasedání parlamentu uzpůsobené. Historické vazby na Westminster nakonec převážily i nad jinými variantami.

Již v únoru roku 1835 tak obě komory parlamentu přivítaly na zahájení svého rokování krále opět v prostorách paláce. Zatímco některé části objektu byly dočasně zpřístupněny, bylo jasné, že celý palác bude muset projít rozsáhlou rekonstrukcí. K zajímavému střetu došlo při výběru nového stavebního stylu komplexu – tehdy moderní a oblíbený neoklasicismus, ve kterém se v podobném období vyžívali v USA, byl označen za revoluční a republikánský a proto Sněmovna lordů rozhodla, že rekonstrukce bude buď v gotickém, nebo alžbětinském stylu.

  1. července pak byla ustanovena královská komise, ve které zasedalo hned několik velkých osobností nejen architektonického světa, na příklad básník Samuel Rogers. Komise posoudila celkem téměř sto došlých návrhů a vyhodnotila za nejlepší ten od Charlese Barryho, kterému pomáhal s jeho tvorbou Augustus Pugin – odměnou jim byla cena ve výši 1,500 liber.

Základní kámen byl položen v roce 1840, Sněmovna lordů byla dokončena o sedm let později, Dolní sněmovna v roce 1852 a většina ostatních prací byla uzavřena do roku 1860. I o vybavení a vzhled interiéru byla vyhlášena soutěž a mezi jinými se na freskové výzdobě podíleli William Dyce, John R. Herbert či Charles W. Cope.

Během II. Světové války byl palác zasažen při čtrnácti útocích, jedním z velkých symbolů odporu proti nacismu se stal osud sochy Richarda I. Lví srdce, kterou výbuch zdvihnul z podstavce a ohnul mu meč, který však nezlomil. Německé bomby také zničily starý jednací sál House of Commons (Dolní sněmovna), která se zde scházela od roku 1852 právě až do roku 1941. Nejničivější byl útok v květnu roku 1941, kdy na komplex dopadlo 12 hlavic a za oběť mu padli dva policisté a jeden úředník Sněmovny lordů.

Zničení hlavního sálu Dolní sněmovny měla na svědomí zápalná bomba, která podpálila zároveň i Westminster hall. Protože bylo mimo možnosti hasičského sboru zachránit oba objekty, bylo rozhodnuto, že hašení požáru začne od střechy Westminster hall. Další bomba sice dopadla do objektu Sněmovny lordů, ale propadla střechou a neexplodovala. Základní opravy těchto škod byly dokončeny v roce 1950.

V druhé polovině minulého století se objekty parlamentu zásadně nerekonstruovaly, a proto bylo v roce 2012 rozhodnuto o vypracování studie, která měla za cíl vytipovat nejohroženější části komplexu, které opravy potřebují nejurgentněji. V lednu loňského roku pak bylo usnesením obou komor rozhodnuto o tom, že od roku 2025 vyklidí parlament budovy ve Westminsterském paláci a ten bude šest let renovován.

Žádný článek o Westminsterském paláci by nebyl kompletní bez zmínky o jeho slavných věžích. Má celkem tři výrazné věže – nejvyšší je téměř stometrová Victoriina věž (Victoria tower) na jihozápadní části komplexu. Původně se věži stojící na jejím místě říkalo Královská, po jejím dokončení v roce 1858 se dokonce pyšnila i titulem nejvyšší světské budovy na světě. Tato věž má na svém úpatí patnáct metrů vysokou Vladařskou bránu, kudy do komplexu vchází monarcha. V této věži sídlí i archiv, v jehož útrobách lze najít takové skvosty, jako rozsudek smrti nad Karlem I., nebo původní Listinu práv z roku 1689. Na vrcholku této věže je umístěn 22 metrový stožár, na jehož konci vlaje královská standarta, pokud je královna v paláci, jinak vlajka Británie.

Určitě slavnější, než její o trochu služebně starší a vyšší sestra je Alžbětinská věž - Elizabeth Tower, ta je dokonce možná i slavnější než celý palácový komplex, neboť je domovem Big Benu – nejtěžšího z pěti zvonů, které jsou v ní umístěny.

Elizabeth Tower, které se ostatně také někdy jako celku říká právě Big Ben je jen o 2 metry nižší než Victoria tower a měří 96 metrů. Uvnitř této věže je hodinový stroj postavený Edwardem J. Dentem na základě návrhů mistra hodináře Edmunda Denisona. Dodnes budí právem obdiv přesnost, s jakou byl stroj postaven. Průměr ciferníku je nějakých 7 metrů, hodinová ručička má téměř š metry a minutová lehce přes čtyři. Big Ben – tedy přezdívka pro Velký zvon Westminsterský je pátým nejtěžším zvonem v celé Británii a ten současný není prvním ze zvonů, který nese toto jméno.

Úplně nahoře ve věži je umístěno tzv. Ayrtnovo světlo, které je rozsvíceno, pokud zasedání parlamentu trvá i po setmění – prý na žádost královny Viktorie, aby věděla, kdy jsou parlamentáři v práci.

Nejnižší z tří velkých věží paláce je Centrální věž – Central tower, měří 91 metrů a triumvirát doplňuje původně spíše z praktických důvodů – neboť měla umožnit lepší odvod kouře a cirkulaci vzduchu. Tomuto „technickému” účelu však neslouží a vlastně nikdy ani nesloužila, ale bývá dávána za příklad toho, kdy funkční, technické požadavky na stavbu měly nejvýraznější dopad na její architektonický vzhled.

Závěrem tohoto povídání a bezcílného toulání po Westminsterském paláci mi dovolte snad některé „chuťovky“ z provozu – kouření bylo v prostorách Dolní komory zakázáno již v 17 století, ale nadále je povoleno užívání šňupacího tabáku a k dispozici jsou za tímto účelem u dveřníků i krabičky. Členové parlamentu si nesmí nosit do hlavního zasedacího sálu nejen jídlo, ale ani pití – s výjimkou ministra financí, který ve chvílích, kdy na jednání přestavuje nový rozpočet, má povoleno si donést sklenici s nápojem, dle vlastního výběru. Mezi tradice patří i to, že členové Sněmovny nenosí viditelně umístěné vojenské řády a neměli by mít ruce v kapsách při svých proslovech. Žádný z proslovů ve Sněmovně by neměl být čten doslova z papíru a po proslovech se až na výjimky netleská.

A na úplný závěr snad jen dovysvětlení, proč v názvu zmiňuji zkamenělý sen – Westminster totiž car Mikuláš I. označil za „sen zhmotněný v kameni“, k tomu snad dodávám, že čím silnější má země takový svůj sen a symbol, tím menší pravděpodobnost je, že se vláda věcí veřejných zvrtne v noční můru..




Autor příspěvku

Mgr. Jan Kust

Lektor Jan Kust vystudoval obor právo a právní věda na Právnické fakultě Západočeské univerzity (2005) a následně v roce 2006 úspěšně absolvoval studia na Sydney Australian Pacific College (AUS) v oboru ekonomie. Je uznávaným expertem na dějiny USA a patří mezi přední české amerikanisty. V rámci své vědecké činnosti pro Ústav práva a právní vědy, o.p.s. a European Business School SE vydal v roce v roce 2013 odbornou publikaci Nejvyšší soud USA.

Detail autora

Odebírejte novinky emailem

Získávejte pravidelně obsah našeho blogu do své emailové schránky.

Ceny studijních programů uvedené na webu jsou bez DPH.