Je etiketa přežitek?

Moje osobní svoboda začíná tam, kde končí osobní svoboda ostatních. Tak by se dalo parafrázovat známé a okřídlené rčení. Bohužel mnoho lidí si ho vykládá tak, jak se jim zrovna hodí a přesně ve chvíli, kdy se jim to hodí. „Máme přeci svobodu a můžeme si dělat, co chceme“, „Je svoboda a můžeme se projevovat, jak se nám zachce“, „Individualismus se dnes hodnotí více než splývání s davem“, „Doba se posunula, je jiný svět tak, se v něm pohybujeme, abychom byli úspěšní“. A v tom je právě ten problém.

Dost lidí si ve společnosti upravuje pravidla k obrazu svému bez ohledu na ostatní. Ovšem svoboda je nejen o toleranci, ale hlavně o dodržování pravidel, mantinelů, které jsou dlouhodobě nastaveny, a v nich se pak pohybujeme. Proto se dnes kdekdo domnívá, že i etiketa, vhodné oblékání a chování je přežitek, že ji v dnešním světě nepotřebujeme. Jenže to vyvolává smutek a špatnou náladu. Tedy alespoň u mě. Já jsem ale nerad smutný a nerad chodím po ulici a do společnosti se špatnou náladou. Jenže musím, protože tu v autobusu ráno cestou do práce potkám pána jedoucího bez bot. Normálně slušně oblečený v kalhotách, košili, brašnu přes rameno, čte si knihu, ale nemá boty.

Vystoupím z autobusu a čeká mě další šok. Po ulici jde mladá slečna v růžové teplákové soupravě a k ní má v ruce psaníčko, malou vysoce společenskou dámskou kabelku. Jindy se vracím z práce naopak domů a i když je poměrně teplé počasí, ptám se, proč ten pán sedí v tramvaji plné lidí bez trička. Má sice kalhoty a boty, má dokonce i to tričko, ale třímá ho v ruce a v dusnu vnitřního prostoru tramvaje těžce oddychuje a my ostatní s ním a hlavně kvůli němu. Na další zastávce sice vystoupil, ale na jím uvolněné místo se okamžitě nahrnul mladík se sluchátky na uších a seniorka stojící jen kousek dál nestihla k volnému místu dojít dříve. Stojí tak nad mladíkem, v jedné ruce hůl, druhou se drží tyče a oba mlčí. Jistě, mladík byl rychlejší navíc má stejné právo sedět jako seniorka. Možná dokonce větší než ona, když platí za jízdenku, kdežto ona už kvůli věku nemusí. Říká se tomu právo silnějšího, nebo také, že lvi žerou jako první. Jednoduše zákon přírody. Jindy si po ránu říkám, že je to celkem dobré, na ulici potkám pár mladíků, kteří mají na sobě pánské obleky, v nich košili i kravatu, navíc poměrně solidně uvázanou, začíná se mi ve tváři pomalu ale jistě rýsovat úsměv. Pak se podívám detailně a vidím sportovní boty. K pánskému obleku. Úsměv, který se ještě ani nestačil pořádně zabydlet, už se zase poroučí. Odvracím oči, nechci se na to už déle koukat a tak si raději vyhlédnu na druhé straně chodníku ženu středního věku, již z dálky je vidět, že je upravená a dbá na sebe. Oblečení má barevně i typově sladěné, zjevně je to žena v nějaké manažerské pozici. Proč má ale v ruce igelitovou tašku žlutočerveného potravinového řetězce? Hrůza, už abych byl v práci a nemusel na to koukat. Potěšení se vytrácí hned na chodbě budovy, kde potkávám muže středního věku, který si byl na recepci vyzvednout návštěvu. Těžko odhadovat jestli klienta, obchodního partnera nebo dodavatele.

Každopádně ke kalhotám, košili a saku má pantofle. Ještě než pánovi podá ruku na přivítanou, už mu do ruky cpe svoji vizitku, chvíli se jejich ruce míjejí, protože v prostoru jsou dvě ruce, které se chtějí pozdravit, ale brání jim v tom právě ta vizitka. Takže ji nakonec pán strčí do kapsy u kalhot s dovětkem, že mu ji dá až v kanceláři. Pomoc, jdu do mdlob a musím si vzít Ibalgin. To je na jednoho muže během několika málo dnů mnoho negativních podnětů. Nejhorší na celé té záležitosti je, že nikomu z těch lidí nepřijde na jejich jednání nic divné. Jsem snad divný já? Je tedy etiketa přežitek nebo ne?     

Kdepak, etiketa je součástí lidské společnosti odjakživa a navždy jí zůstane ať se svět mění jak chce. Už v tlupě muselo být jasné, kdo je společensky nižší a kdo vyšší, ten dostával nejlepší kousek z mamuta, ostatní čekali, co zbude.

Následně se vytvářela pravidla, která dávala přednost ženám, starším, nebo váženějším, a to trvá dodnes. Jestli jdete s kamarády venkovské hospůdky na pivo, tak si seďte, jak chcete, já to dělám taky, ale půjdete-li s někým, na kom vám bude záležet, ředitel, zákazník případně žena, kterou aktuálně dobýváte, tak je lepší sedět u stolu jinak než parťáci z mokré čtvrti. A také raději nemlaskat, neolizovat nůž, nepovykovat na číšníka a užívat při objednávání používat slovo prosím.

Když přijedou tři auta na křižovatku, nikdo nepochybuje, že je dobré znát, které pojede jako první, které jako druhé a třetí. I ve společnosti je dobré vědět, kdo podává ruku jako první, kdo si kam sedne, nebo jak máme být oblečeni, abychom se vyhnuli trapasům.

Pamatujte, že ten, kdo se chová dobře a ohleduplně, je oblíbený, lidé ho mají raději než burana, tomu se raději obloukem vyhnou.

Ale proč Vám to vlastně vyprávím, vždyť to jistě znáte. Kdybyste si přesto v něčem nebyli úplně jistí, tápali nebo se chtěli jen zeptat, tak neváhejte a přijďte:

www.ustavprava.cz/seminare/79-business-etiketa-nejen-pro-manazery/




Autor příspěvku

Bc. Jan Brodský DiS.

Absolvent VŠ oboru Mezinárodní vztahy a Vyšší odborné školy Veřejnoprávní. Po několika letech na manažerských pozicích v komerční sféře působil od počátku roku 2009 do srpna 2013 v Institutu pro veřejnou správu Praha, organizaci, která se zaměřuje na vzdělávání úředníků a zaměstnanců české veřejné správy, kde měl v pozici marketingového a komunikačního manažera na starosti právě zajištění a organizaci mnoha typů akcí. 

Detail autora

Odebírejte novinky emailem

Získávejte pravidelně obsah našeho blogu do své emailové schránky.

Ceny studijních programů uvedené na webu jsou bez DPH.