NEJVYŠŠÍ SOUD VE SPORU JUDR. ZDENĚK ALTNER VS. ČSSD

Nejvyšší soud totiž nešel pouze po případných procesních pochybeních soudů nižších instancí, ale zaměřil svoji pozornost na samotné meritum věci, a ve svém rozhodnutí přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 1, aby v dalším řízení zkoumal,

1. a) zda potomci Zdeňka Altnera nárok na odměnu za poskytnuté právní služby vůbec mají, a v návaznosti na to,
2. b) zda mají nárok na smluvní pokutu, a pokud ano, zda na smluvní pokutu v takové výši, kterou u soudu uplatnili.

Oba tyto nároky, které dnes dosáhly částek v řádu stamiliónů, původní žalobce, advokát Zdeněk Altner, odvozoval ze smlouvy uzavřené mezi ním a ČSSD dne 2. 5. 1997. Nejvyšší soud zde vytkl odvolacímu soudu (kterým byl Městský soud v Praze), že „…řešení otázky vzniku nároku na odměnu založil na závěru, že obsah mandátní smlouvy i provedení sjednané právní pomoci žalobcem pro prvního žalovaného jsou mezi účastníky nesporné.“.

Zakladatel a ředitel Ústavu práva a právní vědy JUDr. Luděk Lisse, Ph.D. LL.M. MPA.

Tento závěr však podle Nejvyššího soudu neodpovídá obsahu spisu, neboť z ničeho nevyplývá, že by účastníci řízení uvedené skutečnosti výslovně označili jako nesporné, a navíc je podle Nejvyššího soudu třeba jeho nesprávnost spatřovat z pohledu odklonu od ustálených závěrů, podle nichž jedinou podmínkou pro vznik nároku na odměnu je advokátem řádně vykonaná činnost. Odvolací soud podle Nejvyššího soudu „…přitom vůbec nezjišťoval, zda a jakou právní službu původní žalobce jako advokát pro klienta provedl.“

Z uvedeného mě popravdě trochu mrazí, neboť otázka povahy a rozsahu právních služeb poskytnutých JUDr. Zdeňkem Altnerem ČSSD nebyla v řízení vůbec rozporná, a byla tedy tzv. nespornou skutečností, z čehož soud první instance i odvolací soud vycházely.

Dále Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odvolací soud (i soud prvního stupně) nesprávně posoudily otázku určitosti ujednání o odměně ve smlouvě uzavřené mezi žalovanou ČSSD a advokátem JUDr. Zdeňkem Altnerem. Odměna za poskytnutí právní služby byla ve smlouvě ze dne 2. 5. 1997 sjednána s odkazem na advokátní tarif (vyhláška č. 177/1996 Sb.) stanovena jako odměna smluvní „ve výši 10 % z částek složených na účet nebo do pokladny klienta třetími osobami uvedenými v čl. I písm. b/ na základě právní pomoci poskytnuté advokátem klientovi podle tohoto ustanovení smlouvy“. Z citovaného textu podle názoru Nejvyššího soudu sice vyplývá, že se má jednat o způsob určení odměny, který ji činí závislou i na výsledku činnosti advokáta a míře jejího přínosu pro klienta, avšak z hlediska výše odměny není dotyčné ustanovení dostatečně určité, neboť ve smlouvě ze dne 2. 5. 1997 uvedená formulace požadavek určitosti nesplňuje, neboť není jasné, o jaké částky složené na účet nebo do pokladny (a kým) se má konkrétně jednat.

JUDr. Zdeňka Altner

Z uvedeného tak podle mého názoru vyplývá, že potomci JUDr. Zdeňka Altnera nemají v následném řízení již téměř žádnou šanci na vysouzení částky podle svých představ, neboť soud prvního stupně se bude muset řídit právním názorem Nejvyššího soudu, podle něhož je smlouva v části ujednání o odměně neurčitá. K tomu pro laické čtenáře doplňuji, že pokud je smlouva neurčitá, je též současně neplatná.

Aby toho nebylo málo, pověstná gilotina padla i v podobě dalšího závěru Nejvyššího soudu, týkajícího se smluvní pokuty. Smluvní pokuta, která tvoří 90% výše celkové pohledávky a která tedy tvoří převážnou část plodů onoho košatého stromu, ze kterého měli potomci JUDr. Zdeňka Altnera za práci svého právního předchůdce sklízet, totiž podle Nejvyššího soudu těmto potomkům přísluší – pokud vůbec – pouze do data podání žaloby, tedy do roku 2004, a nikoliv do data úhrady smluvní pokuty, neboť JUDr. Zdeněk Altner ani jeho potomci nárok na smluvní pokutu v průběhu řízení neuplatnili (neučinili vůči ČSSD v průběhu soudního řízení hmotněprávní úkon směřující k jejímu zesplatnění, kterým by ČSSD vyzvali k její úhradě a následně by uplynula lhůta bez zbytečného odkladu od této výzvy k jejímu zaplacení).

Z rozhodnutí též vyplývá, že s ohledem na závěr o neurčitosti sjednání odměny ve smlouvě ze dne 2. 5. 1997 bude třeba stran posouzení nároku na odměnu za poskytnutí právní služby vycházet z advokátního tarifu. K tomu bude třeba, aby právní nástupci původního žalobce (tj. potomci JUDr. Zdeňka Altnera) doplnili tvrzení a označili důkazy k tomu, jaké právní služby původní žalobce (JUDr. Zdeněk Altner) pro žalovanou (tj. pro ČSSD) provedl.

Česká strana sociálně demokratická

Znamená to, že potomci JUDr. Zdeňka Altnera budou muset po 20 letech prokazovat, že jejich právní předchůdce JUDr. Zdeněk Altner ČSSD vůbec nějaké právní služby poskytl.

Ohledně nároku na zaplacení smluvní pokuty, která vznikla v souvislosti s prodlením se zaplacením zajištěné částky v průběhu soudního řízení, bude třeba vyzvat žalobce k doložení, zda a kdy došlo k uplatnění této její části. Poté bude třeba se zaměřit se na to, zda při závěru o neurčitosti ujednání o odměně bude možné nárok na smluvní pokutu považovat za opodstatněný, a v návaznosti na to případně i na posouzení ostatních s tímto nárokem souvisejících otázek (přiměřenost a rozpor výkonu práva s dobrými mravy).

Soudní řízení bude pokračovat u Obvodního soudu pro Prahu 1. Již nyní je však jasné, že v Lidovém domě mohl po dnešku spadnout leckomu veliký balvan nikoliv na hlavu, ale z prsou, neboť aktuální rozhodnutí Nejvyššího soudu dává ČSSD naději, že částka přisouzená potomkům Zdeňka Altnera za právní služby vykonané pro ČSSD bude možná ještě nižší, než náklady samotného soudního řízení, které soud s velkou pravděpodobností přizná ČSSD v případě, bude-li finální rozdíl mezi potomkům JUDr. Zdeňka Altnera přisouzenou a jimi žalovanou částkou v jejich neprospěch. Může se tak stát, že ČSSD nezaplatí za služby advokáta, který jí v rozhodném období vyhrál spor se státem o stovky miliónů roku, vůbec nic, a dědici Zdeňka Altnera jí budou muset zaplatit náklady řízení, nebudou-li chtít, aby byl na ně podán ze strany ČSSD návrh na zahájení a následně i realizována exekuce.

Celý rozsudek si můžete přečíst ZDE.