Lektor Jan Kust vystudoval obor právo a právní věda na Právnické fakultě Západočeské univerzity (2005) a následně v roce 2006 úspěšně absolvoval studia na Sydney Australian Pacific College (AUS) v oboru ekonomie. Je uznávaným expertem na dějiny USA a patří mezi přední české amerikanisty. V rámci své vědecké činnosti pro Ústav práva a právní vědy, o.p.s. a European Business School SE vydal v roce v roce 2013 odbornou publikaci Nejvyšší soud USA.
Vypadá to na první pohled, že se mi obě má tvrzení vrátila jako bumerang a ve světlech zpráv o tom, že vystoupila předsedkyně Sněmovny Nancy Pelosiová s prohlášením, v němž se přihlásila k tomu, že formálně započne proceduru impeachmentu s prezidentem se zdá, že jsem neměl pravdu. Sám jsem zvědav – skoro bych si však spíše vsadil na to, že je to spíš součást předvolebního boje o prezidentský úřad v roce 2020, než vážně míněné prohlášení, ale uvidíme.
Nancy Pelosiová vlastně nařkla prezidenta, že zradil národní bezpečnost, prezidentskou přísahu a narušil bezúhonnost prezidentských voleb a oznámila, že dojde v šesti výborech Sněmovny reprezentantů[1] k zahájení jednání o „žalobě proti prezidentovi“ – tyto tzv. articles of impeachment se pak budou soustředit u sněmovního Výboru pro soudnictví, který je zpracuje a vyšle do další části procesu.
Pro úplnost je ale třeba dodat, že jakousi neformální procedurální část impeachmentu už Sněmovna reprezentantů – respektive Výbor pro soudnictví započal již v červenci a 17. srpna před ním vypovídal první ze svědků – jeden z manažerů Trumpovy volební kampaně Corey Lewandowski – to byla ale část procesu, o které veřejnost moc zpráv nedostávala a byla stále ještě spíše v neformálním duchu.
Hlavním důvodem k takto míněné veřejné katarzi byly nově potvrzené informace, původně zmíněné v anonymním podání jakéhosi whistleblowera o tom, že prezident Trump měl v rámci telefonického hovoru, v červenci letošního s ukrajinským prezidentem podmínit pokračující vojenskou výpomoc Ukrajině tím, že bude obnoveno vyšetřování syna bývalého Obamova viceprezidenta a velice pravděpodobně i Trumpova protikandidáta v nadcházejících prezidentských volbách Joea Bidena – Huntera Bidena.
Trump skutečně zveřejnil část přepisu hovoru s prezidentem Zelenským – kde ho nabádá k tomu, aby věnoval pozornost té „Bidenovské kontroverzi“. Ta vlastně spočívá v tom, že syn Joea Bidena byl na Ukrajině již vyšetřován pro údajnou korupci, jen aby toto vyšetřování bylo později zastaveno. Trump pak pomoc Ukrajině skutečně od července až do srpna, přes souhlas Kongresu, na čas pozdržel, ale poté jí bez zásadního vysvětlení pustil dál.
Již v té době se sice neslo, že tak učinil právě proto, aby Ukrajinu dostal pod tlak s vyšetřováním Huntera Bidena, ale Trump to popřel, uvedl ale také, že i kdyby to snad bylo postaveno jako conditio sine qua non, byla by to podmínka jistě přiměřená a eticky přípustná.
Možná trošku medvědí službu v tomto pro prezidenta odvedl i jeho právní zástupce a bývalý starosta New Yorku – Rudi Giuliani, který sám prohlásil, že podobné podmínky tlumočil Ukrajincům i on.
Prezident Trump se stal předmětem divokých spekulací o hrozícím impeachmentu vlastně ještě předtím, než složil prezidentský slib – v té době byl do legislativního procesu předložen jakýsi americký Lex Babiš, který měl podobným způsobem řešit střet zájmů budoucího prezidenta USA. Ten snad měl být jakousi vstupní branou k první vlně diskuzí o impeachmentu prezidenta Trumpa, přičemž tato diskuze s různou intenzitou a z různých důvodů trvá až do dnes.
- září tak vlastně předsedkyně Pelosiová pouze spustila kolesa procesu formálně, neformálně se o něm hovoří již dlouho a vlastně již v jisté podobě i probíhal, jak zmíněno výše.
Obecné podrobnosti o celém procesu impeachmentu jsem už prezentoval čtenářům blogu UPPV v minulosti, tak jen stručné shrnutí toho, co to je a jaký je proces. Historicky vzato je vlastně impeachment prezidenta v USA výjimečná událost. Vážná diskuze, nebo přímo uplatnění procesních kroků v rámci impeachmentu prezidenta USA bylo vlastně uskutečněno jen ve 4 případech:
- Andrew Johnson si procesem impeachmentu prošel až do posledního povinného stadia – tedy hlasování v Senátu, kde o jeden hlas vyhrál a svou funkci si udržel.
- Sněmovna reprezentantů hlasovala v roce 1842 poprvé o návrhu na zahájení impeachmentu s prezidentem Johnem Tylerem, ale návrh neprošel a do dalších stadií se tak proces nedostal.
- Rezignací na funkci prezidenta USA byl ukončen proces projednávání impeachmentu s prezidentem Nixonem po slavné aféře Watergate.
- Posledním prezidentem, který impeachmentu čelil, byl v roce 1998 Bill Clinton, a to z důvodů bránění spravedlnosti a křivého svědectví při projednávání jeho aféry se stážistkou Monikou Lewinskou – Senát však zbavení funkce neodhlasoval.
Ústava USA institut impeachmentu zavádí v článku II. oddílu 4.:
„Prezident, viceprezident a všichni úředníci Spojených států musí být zproštěni funkcí, budou-li obžalováni a usvědčeni z velezrady, úplatkářství nebo z jiných těžkých zločinů a trestných činů.“
Jedním z výrazných zastánců toho, aby se s pomocí nějakého legálního nástroje dala vyvodit odpovědnost nejvyššího představitele země byl sám Benjamin Franklin. Původní „cíl“ Franklina byl asi skutečně prezident, potažmo viceprezident – pojem „a všichni úředníci Spojených států“ se totiž do textu dostal až ke konci ústavodárného konventu.
Původně vysoce právní text, který vlastně vyjmenovává důvody pro spuštění procesu -velezrada, úplatkářství a jiné těžké zločiny (Treason, Bribery, or other high Crimes and Misdemeanors[2]) relativizovali sami politici. Gerald Ford, 38. prezident USA, který vykonával svou funkci (nejprve viceprezidenta) v období zuřícího boje o impeachment prezidenta Nixona, prohlásil o důvodech impeachmentu, že se jedná o cokoliv, na čem se shodne většina Sněmovny reprezentantů a 2/3 Senátorů.
Z nástroje právního se tak stále více stával nástroj politický a jeho načasování zrovna rok před prezidentskými volbami tomuto výkladu nahrává i v tomto případě.
Impeachment ve své ryzí podobě v USA představuje vlastně formu obvinění, či řekněme přesněji obžaloby dotyčného veřejného činitele, kterou vznáší dolní komora Kongresu – Sněmovna reprezentantů. Proces, kterým se tato obžaloba projednává a rozhodnutí o vině či nevině a následném odnětí funkce probíhá v horní komoře Kongresu – Senátu pod předsednictvím nejvyššího soudce USA (v případech, kdy je žalovaným prezident USA).
K odsouhlasení návrhu takové „žaloby“ stačí prostá většina všech hlasujících ve Sněmovně reprezentantů.
Proces v Senátu je vlastně analogií soudní pře, přičemž Ústava USA požaduje pro rozhodnutí o odvolání z funkce 2/3 většinu všech senátorů.
Jak již bylo řečeno výše, prakticky ihned poté, co se úřadu ujal prezident Trump, spustila se kampaň za jeho odvolání (dlužno podotknout, že ještě před volbou někteří Republikáni totéž slibovali Hillary Clintonové).
Asi se můžeme dostat, vzhledem k aktuálnímu rozpoložení sil ve Sněmovně reprezentantů do stavu, kdy jí návrh na impeachment projde, i když i tomu bych se divil, ale téměř s jistotou lze vyloučit úspěch takového procesu v Senátu. Z politických důvodů je nemyslitelné, aby vlastního kandidáta zákonodárci odvolávali, nebo zmíněné proceduře podrobili, řeklo by se z méně zásadních důvodů.
Pro Republikány by podpora impeachmentu byla politickou sebevraždou, tu, ale možná odstartovali paradoxně sami Demokraté. Vůbec není od věci si připomenout, že podle průzkumů sice Donald Trump není oblíbeným prezidentem, ale věc úplně jiná je, podpora případného procesu odvolání z funkce – kterému společnost jistě není v nějaké zásadní míře nakloněna.
Dynamika volebního období, podle mého spěje k tomu, že se Demokratům bude na jedné straně hodit o procesu impeachmentu hovořit, ale nebudou, podle mého na proces zbytečně tlačit, aby nebyli označeni za oportunisty příliš silně.
[1] Výbor pro dohled nad finančními službami, Výbor pro soudnictví, Zahraničněpolitický výbor, pro dohled nad bezpečností, Daňový výbor a Výbor pro dozor a dohled.
[2] dodatek o jiných těžkých zločinech a trestných činech bylo přejato z existujících norem anglického práva.