Morální objektivismus Ronalda Dworkina?

Patří teori��~��U ��~��U ��|��U ��|��U X�~��U �~��U @ �~��U �mu? Je samo soudní řízení procesem spadajícím do morálního objektivismu? Nejsou morálka, obecné principy právní, univerzální systémy spravedlnosti a dober pouhými artikly právního pozitivismu (právních norem a politické morálky)? Ponechává právo morálce vlastní prostor, nebo je morálka prostředkem aplikace práva? Tyto a další dotazy jsem si kladla při sepsání mého příspěvku, který se vztahuje k právnímu filozofovi Ronaldu Dworkinovi, jenž byl označován za morálního objektivistu. Morální objektivismus jsem si chtěla z hlediska jeho myšlenek a stoupeneckých názorů ověřit, neboť podle mého názoru morální objektivismus se hodně překrývá s morálním subjektivismem a velkou roli tady hraje úhel pohledu. U Ronalda Dworkina to bylo těžké, neboť veškeré právo podřizuje právu soudcovskému, což je na druhou stranu přiléhavé morálnímu subjektivismu, i když ne v každém případě tomu tak je. Posuďte sami.

 

Morální intuice nám říkají, co je obdivuhodné, co je morálně reálné, co je únosné, kde začínají a končí hranice morálky a morální odpovědnosti, za nimiž se nachází prázdný prostor nemorálního, neúnosnosti, toho, co je prospěšné jednomu vůči zájmům společnosti nebo co naopak přináší individuální oběti, co je zatracováno a má být sankcionováno.

Teorie morálky patří do teorie přirozeného práva a spadá do oblasti teorií obecného dobra a spravedlnosti. Ronald Dworkin, právní naturalista (nonpozitivista), interpretivista a tvůrce soudcovského práva vyvěrajícího z otázky faktu, otázky práva a zdvojené otázky politické morálky a věrnosti zákonu (fidelity) chápal spravedlnost jako objektivní entitu. Jestli teorie přirozeného práva něco spojuje, pak je to podle něj právě hodnotový objektivismus. Je pak otázkou, nakolik je pro něj únosný morální subjektivismus, vezmeme-li za klíčovou tezi "lex iniusta non est lex" (nespravedlivé právo není právo), která spojuje právní závaznost se závazností morální.

 

Podle Richarda Posnera, pragmatického morálního skeptika a morálního partikularisty není morálka založená na obecných pravidlech nebo univerzálních pravdách, ale na kontextuálně citlivých morálních intuicích, které však odlišuje od neukotvené diskrece či adhocismu. Richard Posner je vyhraněným morálním subjektivistou, nicméně je otázka, zda to, co tvrdí, je morální subjektivismus, neboť morální subjektivismus se odráží od morálně objektivních pravidel a tedy od obecných pravidel nebo univerzálních pravd.

Obecná pravidla, univerzální pravdy či systém dober jsou obecnými univerzálními morálními systémy proto, že tyto systémy jsou souborem individuálních morálních intuicí a tudíž odlišných konkrétních měřítek morálky (spravedlnosti). Individuální a tedy subjektivní morality jsou obsahem objektivní morálky, neboť to, co je objektivní muselo jako objektivní, a tedy společensky dané (únosné, přijatelné) vzniknout a zárodky objektivního jsou vlastně zárodky subjektivního myšlení. Čím více se subjektivní nazírání na morálku odlišuje, tím méně existuje doklad o objektivní morálce, přesto lze na subjektivní morálku nahlížet objektivně, neboť i ta je odůvodnitelná právem a jako spravedlnost je právem aprobována. Dokladem je následující Dworkinovo tvrzení:"To je názor, který mám já a většina ostatních lidí. Myslíme si, že genocida v Bosně je špatná, nemorální, hrozná, odporná. Také si myslíme, že tyto názory jsou pravdivé. Alespoň v tomto případě si můžeme být dostatečně jisti, abychom mohli směle říct, že víme, že máme pravdu, a že lidé, kteří s námi nesouhlasí, se ošklivě mýlí. Navíc si myslíme, že naše názory nejsou jenom subjektivní reakce na ideu genocidy, ale že to jsou názory na aktuální morální povahu věci. Jinými slovy, myslíme si, že je to objektivní záležitost, je to záležitost toho, jak věci skutečně jsou, totiž že genocida je opravdu špatná."

Ronald Dworkin byl výrazným kritikem právního pozitivismu a jeho nonpozitivismus je často označován za třetí teorii práva nebo za interpretační teorii práva. Svoji jurisprudenci Dworkin buduje na tzv. soudních "hard cases", jejichž řešení není determinováno pozitivisticky. Podle něj "na soudních sporech záleží jinak, způsobem, kterým není možné měřit penězi, ani svobodou. Soudní žaloba má nevyhnutelný morální rozměr, takže je s ní spojeno riziko jiné formy veřejného bezpráví. Soudce musí rozhodnout nejen o tom, kdo co bude mít, ale i o tom, kdo se zachoval dobře, kdo si splnil občanské povinnosti a kdo záměrně ze ziskuchtivosti nebo lhostejnosti zanedbal svoje povinnosti vůči jiným, nebo se přehnaně dožadoval povinností jiných vůči sobě. ..."

 

 

Podle Dworkina soudní spory vždy, alespoň teoreticky vyvolávají tři odlišné druhy otázek: otázky faktu, otázky práva a zdvojené otázky politické morálky a věrnosti zákonu. Všechny rozmanité výroky a tvrzení lidí o tom, co jim právo dovoluje nebo zakazuje, Dworkin nazývá propozice, které jsou pravdivé či nepravdivé (případně ani jedno z toho) na základě jiných známějších druhů propozicí, na kterých tyto propozice práva parazitují.

Je tohle morální objektivismus, jehož je Dworkin příznivcem? Z hlediska soudních hard či soft cases lze otázky faktu, práva a zdvojené otázky politické morálky a věrnosti zákonu vykládat za praktický morální subjektivismus, neboť konkrétní jedinci v soudní při se vyslovují z hlediska toho, co jim zákon dovoluje, zakazuje či odnímá a konkrétní soudce se autoritativně z hlediska práva vyslovuje ke konkrétním tvrzením, konkrétním skutkovým podstatám, právo používá na konkrétním základě, konkrétním způsobem s přihlédnutím k obecným principům právním. Jde o to, že soudce jako interpret se nemá orientovat pouze na jednotlivé právní názory obhájců účastníků v jejich izolaci (ad hoc), nýbrž má hledat reflektovanou rovnováhu mezi konkrétními právními názory a obecnými právními principy.

Interpretace práva by měla ukázat právo z hlediska naplnění obecné otázky politické morálky, a to v nejlepším světle, aby se dosáhlo rovnováhy mezi právní praxí na straně jedné a mezi tím, čeho má být dosaženo, tedy mezi ospravedlněním soudcovského postupu na straně druhé. Nelze bez výhrad říci, že soudní rozhodnutí jsou rozhodnutími politickými, neboť pak by se rozhodování soudce orientovalo na "pouhé" plnění právních předpisů, obecných právních principů, morálky a dober. Rozhodnutí in concreto se vztahuje na konkrétní životní situaci, kterou soudce řeší z pohledu individuálního přizpůsobení se (intuice pro konkrétní případ), z pohledu ostatních případů (ius precedens), při naplnění dikce právního předpisu, obecných právních principů (morálky, spravedlnosti, dober světa) a toto rozhodnutí tvoří právně-politický smysl.

 

 

Dworkinova jurisprudence z hlediska jím proklamovaného morálního objektivismu je rovněž požadavkem na dynamickou koherenci práva (tzv. chain of law). Současná soudní rozhodnutí by měla být konzistentní s rozhodnutími předešlými, což klade na soudce podmínku návaznosti právního myšlení a intuice v aktuálním případu na právní myšlení a intuici soudce rozhodujícího v minulém obdobném případu. Myšlenkový pochod a intuitivnost se systémy práva a morálky v jednom případu tak tvoří nedělitelné pouto a právní odkaz k případu druhému. Jedná se o komplexní a koherentní systém řady rozhodnutí následovaných a následujících, v nichž se prolínají úsudky, konvence, praktiky, metodologie, které historií navazují do budoucnosti. Můžeme tak zcela říci, že Dworkinův interpretivismus, který popírá, že systém práva a morálky jsou dvěma oddělenými systémy, je pravdivý, nicméně není výplodem "pouhého" morálního (a tedy právního) objektivismu, který odráží státní správu soudů a veskrze zákonné postavení soudce, neboť činnost soudce se naopak odehrává v dimenzích subjektivismu (zjišťují vinu/nevinu, zajišťují důkazy, poskytují uplatnění práv, zajišťují správnost procesu, vydávají a vykonávají rozhodnutí). Proto můžeme říci, že soudce při vydávání rozhodnutí a tímto vytváření nových pravidel a závěrů by se měl snažit zachovávat historii a tedy smysl dosavadní soudní praxe, má-li se brát jako celek.

Pravdivé je tak Dworkinovo tvrzení, že mezi právními principy jsou i ty principy, jež nemají dostatečnou institucionální podporu, ale protože jsou součástí politické nebo společenské morálky, platí v důsledku svého obsahu. Soudce jako interpret právo vylaďuje, vyplňuje mezery, ignoruje anomálie, čímž zdůrazňuje právní jistotu. Dworkinův soudce nemá korigovat pozitivní právo na základě nejvyšších dogmat morálky, tedy z hlediska toho, co je nejlepší pro morálku, nýbrž z hlediska  morálního naplnění dikce pozitivněprávní normy, tedy co nejvíce možného naplnění účelu právní normy. Larry Alexandr, kritik teorie právních principů a Dworkinův oponent uvedl, že: "Dworkinovy právní principy jsou normami konstruovanými z pozitivního práva, nejsou identické s morálními principy, protože musí odpovídat (padnout) pozitivnímu právu, včetně takového, které je morálně vadné."

Vezmeme-li v potaz roli morálního objektivismu, pak Dworkin směřuje interpretaci morálky k naplnění norem pozitivního práva, jedná-li se o normy mezinárodního, evropského, národního ústavního a zákonného práva a nikoli o vlastní rozhodovací činnost. Pokud se ovšem jedná o vlastní rozhodování, soudce je ovlivněn subjektivismem; principy morálky, dober, intuicí, obecnými principy právními, poznatky ze soudní praxe, které vztahuje na konkrétní případ.

Soudce se pohybuje v dimenzích rozhodovací soudní praxe, na jejímž základě rozvíjí historii soudního rozhodování, ale také zjišťuje a nalézá nové právo. Historii rozhodování tedy rozvíjí, ale nemůže překvalifikovat skutkovou podstatu a znovu rozhodnout. Proto rámec "historické" politické morálky je vyplněn (pouze) původními rozhodnutími, které ale nemůže změnit, neboť soudce toliko může vyplňovat mezery či ignorovat nesprávnost minulých rozhodnutí, případně tuto nesprávnost interpretovat způsobem, který vyhovuje současné politické morálce. Morální principy mohou odpovídat pozitivnímu právu, ale mohou být také postaveny mimo něj a přitom respektovány, neboť ne všechna pravidla jsou psaná.

Morální apel by měl být vždy apelem právním, z čehož pramení skutečnost, že morální principy by měly padnout pozitivnímu právu, ale nemusí. Jsou-li principy morálky odlišné od toho, co požaduje právo, jde o právo vadné. Morálka (soudní intuice) se tak staví do pozice hodnotitele práva a sezná-li soudce právo za vadné (morálně nevyhovující), musí učinit právu zadost v souladu s morálkou. Morálka je tak vměstnána do pozitivněprávní normy a i když je tato norma vadná, nemusí ještě být vadné samo rozhodnutí, neboť vlivem soudní intuice (s ukazateli morálky, dobra, obecných právních principů včetně principu spravedlnosti) lze právo vykládat morálně a tedy rozumně. Tím, že se morálka zúží na oblast práva, neznamená, že jí ubylo, nebo že neexistuje vůbec (morálka se vlije do pozitivního práva), ona totiž udává referenční rámec, ve kterém se má právo pohybovat a směr, kterým se právo má ubírat a to k cílům politické morálky. Vzhledem ke kombinaci vlastní rozhodovací činnosti soudů, která obsahově směřuje k naplnění pozitivněprávní normy a současně politické morálky, lze uvažovat o převaze morálního objektivismu.

Ronald Dworkin je tedy stoupencem inkluzivního pozitivismu. Inkluzivní pozitivista tvrdí, že možný je takový právní systém, ve kterém je morální kvalita nutnou podmínkou právní platnosti.  Podle inkluzivního pozitivisty je možný i takový právní systém, ve kterém je mezi právní platností a morálním obsahem norem kontingentní vztah. Exkluzivní pozitivista připouští, že právo počítá s použitím morálky, ale jsou to místa, kdy právo ustupuje morálce a ponechává jí vlastní prostor. Podle exkluzivního pozitivisty zkoumá-li soudce, jestli je smlouva v souladu s dobrými mravy, tak toto posouzení není aplikací práva, nýbrž použití morálky pro potřeby aplikace práva.

Principy dobrých mravů, obecných dober, principy spravedlnosti jsou právními principy, které se nestaví do prostoru mimo rozhodování. Nejsou samoúčelné, neboť by nepokryly to, k čemu byly vytvořeny, což souvisí s tím, že řada jich je začleněna v právní normě. Tyto principy jsou uchovávány, aby pomohly souladu práva, pro zmírnění rozporů v právu. Právo je nutno brát v celé jeho šíři a není to jen tvorba zákonů a jiných právních předpisů nebo rozhodování, protože to vše je činnost. Jsou zde nějaké vlastnosti (kvalitativní, kvantitativní) práva; aprobace, reprobace, platnost, interpretace a aplikace práva (zařaditelné jak do právní činnosti, tak mezi právní vlastnosti) a obecné principy práva, morálka a jiné systémy jsou zařaditelné jak do právních činností, tak do právních vlastností, protože příkladmo morálkou právo získává na kvalitě. Morálka a další systémy nestojí samy o sobě, mají-li být spojeny s právem. Právníci se mnohdy věnují morálním úvahám, aby zjistili, zda je něco platné (regulovatelné) jako právo.

Bez znalosti normativních i nenormativních systémů by soudci nemohli rozhodovat, protože by nepokryli celou škálu životních situací a nemohli by je vyřešit, neboť právní norma, podle které soudce rozhoduje v aktuálním čase může být poplatná době, v níž byla přijata. Obecné právní i neprávní normy jsou tak významnými modifikátory práva, ale také nositeli zkušeností a měřítkem kvality práva (je právo spravedlivé (?), je soukromoprávní poměr v souladu s dobrými mravy (?), zachoval se úředník v souladu se zásadou slušnosti (?), apod.). Obecné principy vedou ke zjištění analogie a precedentů, čímž nemálo pomáhají legislativě a orgánům rozhodujícím ve správním a soudním procesu. Jelikož se inkluzivní pozitivismus zabývá morální kvalitou jako podmínkou platnosti právní normy nebo rovnosti vztahů mezi morálním obsahem a právní platností, domnívám se, že tato otázka spadá do morálního subjektivismu, neboť kvalitu morálky, která by měla dopad na právní platnost lze zkoumat v individuálním případě.

Morálku lze nahlížet různými směry (např. morální realismus, morální partikularismus, morální objektivismus, morální subjektivismus, morální fikcionalismus a jejich přízviska). Ve svém příspěvku jsem se zabývala morálním objektivismem a morálním subjektivismem, jejichž prostřednictvím jsem zvažovala, zda přístup Ronalda Dworkina k morálce a právu je skutečně morálně objektivistický. Zajímalo mě to, neboť jsem přesvědčena, že zařazení stoupence a interpreta vlastního názoru závisí na úhlu pohledu a každé "pro" má své "proti". Ronald Dworkin je právní naturalista (nonpozitivista) a inkluzivní pozitivista, který odmítá morální realismus a metodologický pozitivismus, razí interpretační teorii práva, právní principy a principy politické morálky v soudním rozhodování. Ronald Dworkin je rovněž řazen mezi morální objektivisty a můj příspěvek měl poukázat na to, že ne vždy tomu tak je.[1]

 

 

 

 

[1]Autorka se inspirovala následující literaturou:

1) DWORKIN, Ronald. A Matter of Principle. Oxford: Clarendon Press, 1986. 425 s. ISBN 0-19-825574-8.

2) DWORKIN, Ronald. Ríša práva. 1. vydání. Bratislava: Kalligram, 2014. 533 s. Exempla iuris. ISBN 978-80-8101-812-1.

3) HOLLÄNDER, Pavel. Filosofie práva. 2., rozšířené vydání. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2012. 421 s. ISBN 978-80-7380-366-7.

4) SOBEK, Tomáš. Nemorální právo. Praha: Akademie věd České republiky, Ústav státu a práva, 2010. 423 s. Ediční řada Ústavu státu a práva AV ČR. ISBN 978-80-904024-7-8.

5) SOBEK, Tomáš. Právní myšlení: kritika moralismu. Praha: Ústav státu a práva AV ČR ve spolupráci s Vydavatelstvím a nakladatelstvím Aleš Čeněk, Plzeň, 2011. 620 s. ISBN 978-80-87439-03-6.

2Zdroj fotografií: https://www.pixabay.com

 




Autor příspěvku

JUDr. Veronika Bauerová, MSc.

Absolvovala Právnickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci (Mgr.) a Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze (JUDr.) a Ústav práva a právní vědy, o.p.s. v programu Master of Science (MSc.).

Od ukončení Právnické fakulty Univerzity Palackého je zaměstnána ve státní správě v oblasti kultury.

Ráda čte a zajímá se o obor práva.

Detail autora

Odebírejte novinky emailem

Získávejte pravidelně obsah našeho blogu do své emailové schránky.

Ceny studijních programů uvedené na webu jsou bez DPH.