Lektor Jan Kust vystudoval obor právo a právní věda na Právnické fakultě Západočeské univerzity (2005) a následně v roce 2006 úspěšně absolvoval studia na Sydney Australian Pacific College (AUS) v oboru ekonomie. Je uznávaným expertem na dějiny USA a patří mezi přední české amerikanisty. V rámci své vědecké činnosti pro Ústav práva a právní vědy, o.p.s. a European Business School SE vydal v roce v roce 2013 odbornou publikaci Nejvyšší soud USA.
„Oddíl 2. Prezident je vrchním velitelem vojska i loďstva Spojených států a rovněž domobrany v jednotlivých státech, pokud tyto vykonávají službu pro celou Unii; prezident může vyžadovat písemná vyjádření od vedoucích úředníků všech sekcí federální správy o všech otázkách týkajících se jejich úřadu; má právo milosti a amnestie v případech provinění proti Spojeným státům s výjimkou velezrady.“( …he shall have Power to grant Reprieves and Pardons for Offences against the United States, except in Cases of Impeachment.).
Ze znění textu je jasný především ten závěr, že se milost prezidenta USA nevztahuje na prohřešky proti zákonům jednotlivých států Unie – musí se jednat o federální provinění, neboť jde o milost pro případ provinění proti Spojeným státům (v případě jednotlivých států mají obdobnou pravomoc jejich guvernéři).
FOTO: Reuters
Ne úplně jasný je obsah limitace s výjimkou „velezrady“ v čj – v aj se užívá pojmu „impeachment“ – což je procedura, kterou může být z rozhodnutí Kongresu mimo jiné z úřadu odvolán i sám prezident USA. Má to dopad jak na níže zmíněný případ udělení milosti sám sobě, tak i na případy, kdy by se spoluviníky jednání, které k odvolání z funkce vedlo, staly osoby blízké prezidentovi a těm by prezident udělil milost.
Otázkou je i proč vlastně prezident tuto pravomoc v USA má – i s ohledem na to, že je odvozená od Britské tradice královské milosti. Alexander Hamilton sám tuto pravomoc prezidenta hájil, prezident Washington také hned využil při omilostnění některých aktérů Whiskové rebelie. Pravomoc se tak ukázala být poměrně prospěšnou a nezneužívanou. Přiznejme si ale, že současná situace není srovnatelná s obdobím na počátku dějin USA a současný prezident není srovnatelný s tím prvním.
Soudy v USA se k problematice prezidentských milostí už několikrát vyjadřovaly. Nejprve byla patrná snaha ukázat, že taková milost absolutně „vymazává“ jakékoliv jednání, které vedlo k jejímu vydání a že se tedy na toto jednání má přihlížet, jako by se nikdy nestalo. V současnějším pojetí je spíše výklad takový, že přijetí milosti je svého druhu výsadou – lze jí odmítnout a navíc vyvolává dojem viny u adresáta. I proto mohlo být zahájeno řízení o vyloučení Elliota Abramse z advokátní komory Washingtonu DC, a to přestože za svůj prohřešek v rámci aféry Iran – Kontras dostal prezidentskou milost. Komora nakonec sice právě pro nejasnosti ohledně povahy milosti vyloučení neschválila, ale proces započala, čímž připustila možnost, že jednání „se stalo“ a trest vyloučení přicházel v úvahu.
Z historických, již stojících precedentů také víme, že prezidentská milost nemusí být směřována adresně – prezident Johnson takto kolektivně omilostnil po občanské válce Jižany, Benjamin Harrison všechny polygamisty z řad Mormonů a prezident Carter ty, kteří se vyhýbali vojně ve Vietnamu. Prezident Trump tedy jistě nemusí uvádět jmenovitě, komu je milost udělena – stačí, když její okruh adresátů vydefinuje dostatečně určitě – na příklad, kdyby omilostnil všechny účastníky útoku na budovu Kapitolu (a pro jistotu i ty, kteří dav podněcovali), asi by mu v tom nic nebránilo.
V roce 1866 v rozhodnutí Ex Parte Garland[1] Nejvyšší soud USA došel k závěru, že vůbec není rozhodné, kdy prezident milost udělí – resp. že může být udělena kdykoliv po jednání, které jí iniciovalo. Není tedy vůbec nutné, aby milost byla udělena až ve chvíli, kdy budou podniknuty nějaké kroky třeba v rámci trestního řízení – plně postačuje, že čin byl dokonán a bez ohledu na další procesní kroky může být milost udělena a svého adresáta tak chránit do budoucna. To ostatně bylo potvrzeno i milostí pro exprezidenta Nixona, která mu byla udělena po proslulé aféře Watergate. Milost v tomto případě byla vymezena obdobím a zněla na všechna provinění či údajná provinění, kterých se měl Nixon vůči Spojeným státům dopustit v období mezi 20. 1. 1969 až 9. 8. 1974. Prezident Ford – Nixonův viceprezident, který se odstoupením Nixona stal prezidentem a milost mu udělil, byl ostatně také obviňován z toho, že to určil po dohodě právě s odstoupivším prezidentem. Možná se zde schovává i návod na to, jak by prezident Trump mohl být omilostněn – odstoupí a nechá si milost udělit Mikem Pencem, který by jej ve funkci nahradil.
Milost prezidenta USA byla již testována časem i s ohledem na další dotaz, který bývá nyní kladen – může prezident omilostnit členy své rodiny? Vypadá to, že ano – jak prokázal Bill Clinton, který omilostnil vlastního bratra za přechovávání narkotik. Ostatně aféra Iran – Kontras nám dala odpověď i na otázku, zda může prezident omilostnit i lidi, kteří jsou v jeho vlastní administrativě a jednání, kterého se potenciálně účastnil i on sám – a vypadá to, že i v případě spoluviníků taková prezidentská milost možná je a byla již použita.
Byť jsme výše naznačili možnost, že by prezident Trump mohl odstoupit a nechat si milost udělit svým dosavadním viceprezidentem – on sám se k tomu nechystá a několikrát veřejně prohlásil, že si milost udělit může i sám sobě. Text ústavy USA v tomto kontextu úplně jednoznačně vnímán není. V originále je slovo „grant“, tedy udělit, které podle mnohých vylučuje udělení milosti sám sobě. Ústava USA tohoto pojmu jinde užívá výlučně ve smyslu přenosu na druhou osobu či instituci a předpokládá tak zřejmě, že „samo-omilostnění“ možné není. Stejně tak ústava USA v článku I, oddílu 3 předpokládá, že impeachmentem lze dosáhnout pouze odvolání z úřadu a zbavení možnosti zaujímat a vykonávat jakoukoli čestnou či placenou funkci ve službách Spojených států, ale zároveň říká, že odsouzený nadále podléhá žalobě, trestnímu řízení, rozsudku a trestu podle práva. Tento dovětek by tak byl prakticky bezpředmětný, kdyby prezident mohl těsně před hlasováním o impeachmentu sám sobě udělit „pro jistotu“ milost.
Otázku – Mohu omilostnit sám sebe – si ostatně položil i prezident Nixon v roce 1974. Jeho vlastní obhájci samozřejmě přispěchali s odpovědí, že může a text ústavy USA to umožňuje. Kancelář právní podpory Ministerstva spravedlnosti – Office of Legal Counsel však vydala stanovisko, které tuto tezi zpochybňuje. Autoři vycházeli z principu, že nikdo nemůže být soudcem ve vlastní věci a proto možnost omilostnit sám sebe v zásadě nepřichází do úvahy. Nixon možná i v reakci na toto stanovisko zvolil řešení „přes viceprezidenta“.
V zásadě by asi v první fázi prezident Trump omilostnit sám sebe mohl, nicméně v duchu již zmiňovaného rozhodnutí Ex Parte Garland si Nejvyšší soud USA ponechal nebo přisvojil pravomoc každou milost podrobit případnému přezkumu – lze jen těžko říci, k čemu by dospěl. Milosti prezidenta USA jsou limitovány jen velice jemně a užití takové milosti bylo historicky, ať vše „nesvádíme“ na prezidenta Trumpa, poměrně široké. Pokud by se prokázalo, že byla taková milost udělena prezidentem za úplatu, asi by to vedlo k impeachmentu, ale jen těžko říct, zda i k protiústavnosti takové milosti, rozhodně se však máme nač těšit.
[1] Ex parte Garland, 71 U.S. (4 Wall.) 333 (1866