Je absolventem VŠE a FF UK. Je statutárním ředitelem European Business School SE a lektorem Ústavu práva a právní vědy, o.p.s. Působí dlouhodobě jako univerzitní profesor a v manažerské praxi národních i nadnárodních firem jako konzultant pro otázky managementu, řízení lidských zdrojů a ekonomie. Působil a působí též jako poradce v několika mezinárodních firmách. Je autorem řady úspěšných manažerských monografií.
Se schopností vnímat „vyšší“ motivy klesá v podmínkách nejistoty většinou i naše výkonnost, což vede k tomu, že snaha podniků „motivovat“ své zaměstnance nejistotou, například co do stability jejich pracovních míst, nebývá produktivní.
Nejistota je přesto jednou z mála jistot, se kterou se v životě potkáváme. Okolností, které naše plány či záměry ničí, je totiž téměř nepřeberné množství, a přidá-li se k nim občas i svrchu zmíněná boží škodolibost, můžeme na jistotu téměř zapomenout. Některá období, jako například to současné, jí navíc svědčí ještě méně, než jiná. Jak s nejistotou žít?
Východiskem je odmítnout jistoty falešné
Nelze-li se nejistým situacím zcela vyhnout, je nejistotu třeba akceptovat. Řešení nejistých situací mohou být těžká, sklonu se jim nebo jejich řešení vyhýbat, však nepřináší nic dobrého. Odmítnout je třeba i jistoty falešné.
Touha po jistotě nahrává činnostem, organizacím a občas i celým odvětvím, snažícím prázdná místa naší budoucnosti vyplnit. Sahají od náboženství a jejich věčných pravd přes oblíbené horoskopy, až po nejrůznější analytické organizace, schopné s jistotou stanovit začátek čtyř z budoucích dvou krizí. Pozadu nezůstává ani průmysl spikleneckých teorií, které s jistotou „vědí“, kdo, kam a proč řídí svět. Na našem sklonu hledat jistotu parazitují i četní politici, jejichž prodejním artiklem je ochrana před nejistotou, kterou sami vytvářejí.
Falešnou jistotu si však naše psychika někdy vytváří i sama, a to ve snaze chránit před ní náš mozek. Nejčastěji tak, že se ji pokouší ji před námi zastírat. Ani toto řešení však dlouhodoběji nic nepřináší.
Subjektivní dopady nejistoty lze zmírnit
Nejistota postihuje především ty, kteří se snaží mít věci kolem sebe pevně pod kontrolou. V jisté míře je tato snaha správná a produktivní. V přehnané podobě, brání-li připustit, že vše mít pod kontrolou nemůžeme, se však stává klamnou, frustrující a vyčerpávající.
Nejen proto, že se snaží prosazovat plány či „ověřené postupy“, které již nefungují, ale i z toho důvodu, že odmítá přijmout nejistotu jako začátek nových možností. Trocha nejistoty může být přitom i zdravá, neboť nám dodává energii.
Svůj pohled na nejistotu - či dopad, který na nás má - můžeme však změnit. Nejlépe tak, že si připomeneme, že jsme s ní zápasili i dříve, a často úspěšně. Při pohledu do minula máme totiž občas sklon podléhat iluzi, že v ní bylo vše stálé a jisté, byť tomu tak zdaleka vždy nebylo. Pomoci nám může i to, pokusíme-li si vybavit, co nám v minulosti v nejistých situacích pomohlo.
Nejistota nemusí znamenat to nejhorší
Jednou z méně produktivních reakcí na nejistotu je sklon budoucí rizika přeceňovat. Důsledkem je, že věříme, že nastane to nejhorší.
Racionální reakcí na nejistotu je zvážit všechny možné situace, jež může přinést, včetně toho nejhoršího. Užitečné je to však především proto, abychom byli schopni té nejhorší možné situaci předejít. Tedy nikoli proto, že bychom věřili, že skutečně nastane.
Zvažovat i ty nejméně příznivé scénáře, a věřit tomu, že doopravdy nastanou, jsou dvě různé věci. Naše psychika však občas podléhá určitým „kognitivním zkreslením“ a jedno z nich je sklon stresovat se již dopředu skutečnostmi, které se přiházejí jen velmi zřídka. Příčinou jsou naše představy, které zaměňujeme za skutečnosti.
V souladu se zákonem o „sebenaplňujícím se proroctví“ však platí, že věříme-li, že nastane to nejhorší, může k tomu skutečně dojít. Stres, který očekávání toho nejhoršího přináší, nás totiž může připravit nejen o schopnost reagovat s rozmyslem, ale i o možnost využít příležitostí, které se v dané situaci naskýtají.
Totéž se občas týká i naší pozornosti. Lidé, kteří se s nejistotou vyrovnávají úspěšněji, jsou zpravidla ti, kteří se na ni příliš nezaměřují. Věnují se spíše tomu, jak by svou situaci mohli i přes veškerou nejistotu zlepšit.
Sázka na intuici
Nejsme-li si správnou reakcí v podmínkách nejistoty příliš jisti, otevírá se nám ještě jedno řešení. Jde o řešení, jež v podobných situacích využívali naši předci, kteří se v podmínkách nejistoty spoléhali často na svou intuici.
Většina z nás tuto schopnost ztratila. Lidé, kteří se úspěšně vypořádají s nejistotou, jsou však často ti, kteří se při rozhodování na svou intuici spoléhají, a jsou schopni ji i využít.
Hlas intuice si nelze vynutit: nejlépe funguje tehdy, pokud na ni netlačíme. Řešení, se kterým přijde, se však často vynoří samo od sebe.
Intuici je však většinou třeba trénovat. Začít můžeme tím, že jí věnujeme pozornost v méně významných věcech, a postupně jí svěřujeme i situace složitější. Jejím závěrům je však třeba věnovat pozornost. Důležitější záležitosti bychom jí tak měli postoupit až tehdy, když poznáme, za jakých okolností jí můžeme důvěřovat, a kdy nikoli.