Problém s populismem

Jako řada dalších pojmů, jejichž používání sílí, trpí i termín populismus určitou nejasností. Máme jej chápat spíše pozitivně nebo negativně? A v čem vlastně spočívá jeho podstata? 

Vůdci označovaní jako populisté vystupují v zájmu lidu, nebo to alespoň tvrdí. Své názory označují jako „vox populi“, tj. hlas lidu, a lid, do jehož čela se staví, se snaží chránit, nejčastěji před vládnoucí „elitou“. Tu většinou označují jako zaprodanou či zkorumpovanou, ať již proto, že hájí zájmy bohatých (jak tvrdí populisté levicoví) nebo cizinců (z čehož ji obviňují populisté pravicoví).

Obě podoby populismu spojuje, že společnost dělí na „lid“ a „vládnoucí skupinu“. Cíle politiků by měly odrážet vůli lidu, vládnoucí elity jsou však jen loutkami, kterými pohybují jiní. Názory levicových a pravicových populistů se proto občas sejdou. Příkladem jsou recepty současných kandidátů na amerického prezidenta, Sanderse a Trumpa, kteří shodně volají po tom, aby USA uzavřely hranice levnému exportu. Prvý tím chce hájit dělníky, druhý americký národ.

Screen Shot 2016-04-04 at 14.27.54

Politická „elita“, proti které populisté útočí, jej zpravidla označuje jako patologický projev na okraji politického spektra, který ohrožuje demokracii. Populisté, či alespoň ti kultivovanější, naopak tvrdí, že jejich proud souzní se samou podstatou demokracie. Problémem jsou podle nich naopak představitelé stran, kteří se v rozporu s požadavky demokracie odmítají potřebami, požadavky nebo obavami lidu řídit.

Pravda, jak tomu bývá, je někde uprostřed. Vztah mezi populismem a demokracií totiž není tak jednoduchý, jak obě strany tvrdí.

Užitečný, pokud nezíská moc

Pomineme-li situace, kdy populisté čelí zcela zkorumpované vládě, spočívá jejich hlavní přínos v tom, že vyzdvihují určité otázky. Hovoří totiž občas o reálných problémech, kterým se politická „elita“ chce z nejrůznějších důvodů vyhnout. A to přesto, že velkou část lidí zajímají. Skutečnost, že o nich populisté hovoří, však neznamená, že pro ně mají reálná řešení.

Ke snaze se některým tématům vyhnout mohou mít etablovaní politici určité důvody. Může jít o otázky, které stoupence jejich stran, ale i společnost jako celek, výrazně rozdělují, případně otázky, jejichž řešení je složité. Předstírat, že tyto otázky neexistují, však z dlouhodobějšího hlediska neobstojí. Příkladem je nejen současný problém imigrace (na kterém roste populistická pravice), ale i dlouhodobá nutnost rozpočtových úspor (proti nimž trvale vystupuje populistická levice).

Vážnější důvod politických „elit“, proč o některých problémech nemluvit, pramení z jejich sklonu vycházet vstříc „elitám“ ekonomickým. Populističtí vůdci se v těchto případech svými hlasy zpravidla příliš neliší od vyjádření dítěte ve známé Andersenově pohádce o císaři a jeho nových šatech: konstatují nahlas to, co všichni vědí. Z pohledu etablovaných stran však porušují nepsaná pravidla politické praxe i politické soutěže, která velí o těchto věcech nemluvit.

Oprávněnou kritiku populistů vzbuzuje občas i snaha vyčlenit některé otázky z demokratického procesu zcela. Tedy svěřit rozhodování o složitých či kontroverzních problémech zdánlivě nepolitickým či technokratickým institucím, například ústavnímu soudu nebo centrální bance. Ty přitom někdy mohou prosazovat zájmy určitých skupin snáze, než orgány vzešlé z voleb. Někdy mohou rozhodovat i v zájmu sebe samých. V případě centrální banky může jít například o „odborné“ rozhodnutí o kurzu koruny.

Populismus má však i své vážné problémy. Populističtí vůdci předstírají (a někdy i věří), že na složité problémy mají jednoduchá řešení. Tato řešení jsou však většinou jen plodem černobílého myšlení. Odmítají navíc vidět přirozené rozdíly v názorech a zájmech osob i skupin, a svým oponentům tak berou jakoukoli legitimitu. Kdo hájí jiné názory, je jejich nepřítelem, pravděpodobně proto, že byl zkorumpován politickou „elitou“. Jejich jednoduchá řešení a nekompromisní stanoviska vedou nejen k názorové polarizaci, ale i k poklesu kultury veřejných diskusí.

Screen Shot 2016-04-04 at 14.29.27

Hlavní problém s populismem nastává však v okamžiku, kdy se jeho stoupenci dostanou k moci. Situaci lidu, jehož jménem hovoří, totiž nikdy v historii dlouhodobě nezlepšili. Namísto růstu blahobytu jen zvýšili míru ekonomické a politické nerovnosti. Korupci, proti které právem vystupovali, nahradili jen korupcí ještě rozsáhlejší.

Nebezpečí, jež populisté přinášejí, pochopitelně netřeba dramatizovat. Pokud se na politické moci jen podílejí, a demokratické kontrolní mechanismy zůstávají (přes snahu o jejich likvidaci) zachovány, nepředstavují závažnější problém. Itálie přežila éru Berlusconiho stejně jako Slovensko období Mečiara. Podaří-li se jim však tyto kontrolní mechanismy obcházet, například tím, že do čela demokratických institucí dosadí své loajální stoupence, nebo je zcela odstranit, může se situace stát vážnou. A to i tehdy, dochází-li k tomu s většinovou podporou „lidu“.

Jejich prvé kroky bývají přitom zdánlivě nevinné, ať již se opírají o ovládnutí nebo zesílení kontroly médií, prodloužení služebního období určitých osob, cílené shromažďování dat a využívání daňového dohledu apod.

Problém s populismem spočívá tak především v tom, že užitečný je jen tehdy, pokud nezíská moc. Jeho kritika politického establishmentu (za vylučování některých témat z veřejné diskuse) bývá oprávněná. Cena, kterou za své recepty společnosti účtuje, je však vysoká.

Politický systém, pronásledovaný nedemokratickými rysy, se populisté snaží nahradit systémem nedemokratickým. Jejich nekompromisní, mnohdy i paranoidní stanoviska spojená s černobílým viděním světa je vedou k oslabení práv jakýchkoli skupin s poněkud jinými názory. Rozdíl mezi levicovým a pravicovým populismem je přitom druhotný: spočívá jen v tom, koho se ze společnosti snaží vyloučit.

Příspěvek byl publikován | Rubrika: Aktuality | Autor: .
doc. PhDr. Ing. Jan Urban, CSc.

Autor: doc. PhDr. Ing. Jan Urban, CSc.

Věnuje se manažerskému poradenství v oblasti řízení, organizace a rozvoje lidských zdrojů, je ředitelem a spolumajitelem poradenské společnosti Consilium Group s.r.o., autor řady článků a několika publikací na téma řízení lidských zdrojů a podnikové organizace, učitel na Karlově Universitě a VŠE v Praze, lektor vzdělávacích akcí pro podnikovou sféru. Má rozsáhlé zkušenosti z podnikové praxe, klade důraz na interaktivní vedení kurzů. Zaměřuje se mj. na oblasti vedení, motivace a odměňování zaměstnanců a manažerů. Lektor Ústavu práva a právní vědy, o.p.s.