Když dlouhý proslov zachraňuje život

Můj květnový příspěvek na blog Ústavu bude, přiznávám, trochu od věci. Rád bych v něm totiž udělal paralelu k mým příspěvkům publikovaným zhruba před rokem, kdy jsme se věnovali procesu impeachmentu nejvyšších ústavních představitelů USA. V této sérii jsem mimo jiné citoval Benjamina Franklina, který impeachment, tedy potažmo zbavení funkce prezidenta, popsal i jako legální atentát. A dnes – téměř o rok později bychom si mohli popsat „druhou stranu mince“, tedy jeden reálný útok na nejvyššího představitele USA.

Můj květnový příspěvek na blog Ústavu bude, přiznávám, trochu od věci. Rád bych v něm totiž udělal paralelu k mým příspěvkům publikovaným zhruba před rokem, kdy jsme se věnovali procesu impeachmentu nejvyšších ústavních představitelů USA. V této sérii jsem mimo jiné citoval Benjamina Franklina, který impeachment, tedy potažmo zbavení funkce prezidenta, popsal i jako legální atentát. A dnes – téměř o rok později bychom si mohli popsat „druhou stranu mince“, tedy jeden reálný útok na nejvyššího představitele USA.

Theodore Roosevelt

Od začátku devatenáctého století se uvádí přes třicet pokusů o atentát na prezidenty USA (ať již ty již bývalé – třeba Theodore Roosevelt o kterém bude tento příspěvek, nebo Herbert Hoover, ty, kteří funkci zrovna vykonávali, nebo ty, kteří byli již zvoleni, ale oficiálně se na úřad teprve připravovali – pro změnu Franklin Delano Roosevelt), z nichž čtyři byly dokonány zcela. U nás nejznámější jsou jistojistě atentáty na prezidenty Lincolna (1865) a Kennedyho (1963), kromě nich byl z pohledu atentátníků úspěšně dokonán i útok na prezidenty Garfielda (1881)  a McKinleye (1901) – ten poslední do úřadu ostatně vynesl i hlavního hrdinu mého příspěvku.

William McKinley

Theodore Roosevelt byl už v době svého prezidentování považován za extraordinérní osobnost, kterou americká politika do té doby nezažila – agilní, energetický politik, veterán, hrdina, lovec, přírodovědec, cestovatel a mimo jiné i nositel Nobelovy ceny za mír. V době, kterou tento blog popisuje, už byl Roosevelt mimo nejvyšší úřad. Stal se prezidentem po smrti Williama McKinleye, který byl zavražděn necelých půl roku poté, co se ujal funkce z pozice viceprezidenta v roce 1901. Po obhájení pozice v prezidentských volbách v roce 1904, Roosevelt prohlásil, že už na další volební období kandidovat nehodlá (byť fakticky byl prezidentem pouze 1 celé volební období a ústava USA ještě v tu dobu nestanovila zákaz kandidatury do 3 a více období). V roce 1912, o kterém hovoříme, však byl Roosevelt natolik rozčarován výkonem svého následovníka v úřadě a přítele, kterého si ostatně za tímto účelem sám vybral Williama Howarda Tafta, že se rozhodl do volebního klání ještě jednou naskočit.

Williama Howard Taft

Protože se jeho bývalá strana – Republikáni rozhodla „podržet“ do volebního boje Tafta a nepřepřahat, založil si Roosevelt stranu vlastní – Národní pokrokovou stranu („National Progressive Party“, které se také říkalo Losí strana „Bull Moose Party“). V těchto volbách tedy Roosevelt stál proti „svým“ Republikánům, ale Demokratům, kteří nominovali pozdějšího vítěze Woodrowa Wilsona a Socialistům, které vedl Eugene Debs.

V rámci předvolebního klání TR (jak se Rooseveltovi také říkalo) vystupoval přesně tak, jak na něj Američané byli zvyklí – sršel energií, procestoval zemi křížem krážem (navštívil osobně skoro 40 států Unie, víc než kterýkoliv z jeho openentů) a dělal pro svůj úspěch vše, co bylo v jeho silách. 14. října ho jeho volební kampaň dovedla do Wisconsinu, kde měl ve městě Milwaukee pozdní vystoupení  na které se chystal v hotelu Gilpatrick.

Někdy okolo osmé hodiny večerní Roosevelt přecházel z hotelu k přistavenému automobilu, který ho měl odvézt na místo setkání s občany. Když Roosevelt odcházel z hotelu, měl na sobě svrchník, v jehož náprsní kapse měl uložen svůj plánovaný 50-ti stránkový proslov a kovové pouzdro na brýle.

Před autem byl vyklizen úzký průchod, kterým měl Roosevelt k automobilu volný přístup. Když se Roosevelt usazoval v zadní části auta, uslyšel z davu oslavné výkřiky, na které chtěl reagovat povstanutím a zamáváním kloboukem. Ve chvíli, kdy tedy opět vstával, ozval se z davu výstřel, který Roosevelta trefil do hrudi. Útočník – John Schrank, nezaměstnaný barman, byl celkem rychle okolostojícími zpacifikován (prezidentští kandidáti ještě v té době neměli povinně přidělovanou, hrazenou státní ochranku, ale pouze vlastní bodyguardy). TR zažádal řidiče, aby jej odvezl na místo setkání, kde trval na tom, že pronese svůj proslov. Jeho přátelé sice protestovali, ale Roosevelt trval na svém. Se zkušeným okem lovce a válečného veterána totiž usoudil, že když nekrvácí z úst, není střela v plicích a neměl za nutné podstoupit neodkladné vyšetření.

V zázemí přednáškového sálu, kde měl Roosevelt svůj proslov pronést, se mu věnovalo několik lékařů, kteří potvrdili jeho závěr, že byla střela zpomalena jednak přeloženými papíry s proslovem, ale i pouzdrem a nepronikla dál než k žebrům. Roosevelt měl však díru na pravé straně prsou a zakrvácenou košili. Vyžádal si čistý kapesník, kterým zakryl ránu a vyrazil směrem k podiu. Před jeho vystoupením se jeden z členů jeho doprovodu snažil davu vysvětlit, co se právě přihodilo. Jeden z nespokojenců měl směrem k vcházejícímu Rooseveltovi zvolat „podvod“. Roosevelt v reakci na toto zvolání vykročil k davu, ukázal svou krví nasáklou košili a díry po kulce v proslovu. Na jeho poměry tichým hlasem přítomné oslovil: „Přátelé, žádám vás, abyste byli co možná nejvíc potichu. Nevím, jestli zcela rozumíte tomu, co se právě stalo – byl jsem postřelen, ale ujišťuji vás, že je potřeba víc než to, aby někdo zabil losa“ (Velký los, neboli Bull Moose byla Rooseveltova přezdívka).

Roosevelt Shirt - Schrank

Pobledlý a viditelně ne ve své kůži Roosevelt pomalu oslovil auditorium, a jak v proslovu pokračoval, odhazoval, jak to měl ve zvyku, jednotlivé stránky proslovu na zem – někteří z novinářů si je později sbírali jako suvenýry.

Po půlhodince vystoupal na podium Rooseveltův volební manažer a položil mu ruku na rameno. Roosevelt se však otočil směrem k posluchačům a řekl „Mí přátelé jsou trochu nervóznější, než jsem já.“ A pokračoval další hodinu v připraveném proslovu. Když skončil, byl konečně odvezen na vyšetření do nemocnice, kde rentgenovým vyšetřením zjistili, že je kulka skutečně zaklíněna v jednom žebru, kde také zůstala po zbytek jeho života.

Roosevelt se nakonec z dalších plánovaných akcí omluvil, ale ještě na konci října – týden před volbami opět vedl svou volební kampaň podle plánu.

John Schrank - shot T. Roosevelt

Atentátník – John Schrank přesný důvod útoku nikdy neuvedl a tvrdil, že jednal na popud ducha prezidenta McKinleye, který byl také zavražděn v úřadě (jak bylo zmíněno výše) a který jej k činu nabádal. Po absolvování několika soudem nařízených psychiatrických prohlídek, byl Schrank uznán nesvéprávným a až do své smrti v roce 1943 byl hospitalizován v psychiatrické léčebně ve Wisconsinu.

A jak nakonec volební klání dopadlo?

Inu, Roosevelt neuspěl, ale z jeho dřívějších prohlášení je celkem patrné, že ve svůj úspěch, po rozdrobení voličské základy Republikánů ani nevěřil. Progresivní Demokraty Roosevelt oslovit nedokázal, proto to dopadlo, jak to asi dopadnout muselo – souboj se sice odehrával mezi dvěma kandidáty – Rooseveltem a Wilsonem (Taft se i ve srovnání s Rooseveltovou aktivní kampaní prakticky od začátku ocitnul v defenzivě), ale bylo více méně jasno. Roosevelt sice Wilsona respektoval, ale rozcházeli se v mnohých názorech – Wilson nebyl zastáncem překotných federálních zásahů do oblasti volebního práva žen, či regulace dětské práce (z jeho pohledu byly tyto oblasti v pravomoci jednotlivých států Unie), přičemž na oplátku útočil na Roosevelta a jeho úzké styky s velkými obchodními korporacemi.

Roosevelt nakonec získal 4,1 milionu hlasů (27%), Taft 3,5 milionu (23%) a Wilson 6,3 (42%). Tyto výsledky se ve sboru volitelů přetavily ve výrazné vítězství kandidáta Demokratické strany – ze 435 hlasů jich Roosevelt dostal 88, Taft 8 a zbytek Wilson. Nejednotnost Republikánů tak Demokratům přihrála v prezidentských volbách první vítězství od roku 1892, kdy v jejich dresu uspěl prezident Cleveland, a to dokonce s největší převahou od roku 1852.

Na druhé straně Roosevelt dokázal, coby kandidát jiné (třetí) strany, než byly zaběhlé dvě politické strany hlavní získat největší volební úspěch v historii, pokud samozřejmě nepočítáme George Washingtona, který vystupoval celou dobu jako přísně nadstranický prezident.  Tento nezdolný los ještě o čtyři roky později odmítnul být „třetí silou” v dalších prezidentských volbách a podporoval kandidáta své mateřské strany –Republikánů Ch.E.Hughse, který však v souboji s Wilsonem také neuspěl. V roce 1920 snad ještě mohlo vzhledem k jeho neutuchající popularitě přicházet do úvahy, že by získal nominaci Republikánské strany do dalšího volebního boje, ale tomu již nedovolil zdravotní stav a těsně před volbami ve spánku tento velikán světové politiky zemřel. V reakci na jeho skon poznamenal tehdejší Wilsonův viceprezident Marshall – „Smrt si pro Roosevelta musela přijít ve spánku, protože, kdyby přišla a byl vzhůru, porval by se s ní“. (Death had to take Roosevelt sleeping, for if he had been awake, there would have been a fight)

Příspěvek byl publikován | Rubrika: Aktuality | Autor: .
Mgr. Jan Kust

Autor: Mgr. Jan Kust

Autor v roce 2005 vystudoval obor právo na FPR-ZČU a v roce 2006 úspěšně absolvoval studia na Sydney Australian Pacific College (AUS) v oboru ekonomie. Během svých studií vykonal několik studijních pobytů v zahraničí, včetně USA. Během své kariéry pak působil mj. v letech 2006 –2009 v Parlamentním institutu, v roce 2009 na Úřadu vlády ČR a mezi léty 2009 až 2011 coby vedoucí oddělení migrace na MPSV. V rámci lektorské praxe působil na Institutu státní správy a Vysoké škole CEVRO Institut. V současné době pracuje v Odboru podpory legislativy VZP ČR a spolupracuje s Ústavem práva a právní vědy, o.p.s.