Pronikání islámského práva do evropských zemí. Máme se začít bát?

Rozhodnutí Německého spolkového soudu v Lipsku, jímž zamítl stížnost muslimské dívky, která chtěla uvolnit z hodin plavání a odvolávala se přitom na svou víru, mne vedlo k zamyšlení, kde jsou hranice tolerance víry někoho jiného a jaká by naopak měl být míra přizpůsobení se lidí s odlišným náboženským smýšlením pravidlům země, do níž dobrovolně přišli ze své „mateřské“ země. Typickým příkladem je právě migrace muslimů do evropských zemí, kdy zásady a principy těchto zemí (zemí muslimských a evropských) jsou v mnohých ohledech odlišné.

Rozhodnutí Německého spolkového soudu v Lipsku, jímž zamítl stížnost muslimské dívky, která chtěla uvolnit z hodin plavání a odvolávala se přitom na svou víru, mne vedlo k zamyšlení, kde jsou hranice tolerance víry někoho jiného a jaká by naopak měl být míra přizpůsobení se lidí s odlišným náboženským smýšlením pravidlům země, do níž dobrovolně přišli ze své „mateřské“ země. Typickým příkladem je právě migrace muslimů do evropských zemí, kdy zásady a principy těchto zemí (zemí muslimských a evropských) jsou v mnohých ohledech odlišné.

Vraťme se však ještě k rozhodnutí soudu v Lipsku, na něž jsem upozornila na začátku tohoto příspěvku a který rozhodoval spor muslimské dívky, jejíž rodina pochází z Maroka a školy, kam dívka dochází. Dívka odmítala společné hodiny plavání s chlapci s odůvodněním, že pohled na jejich odhalené hrudníky je v rozporu s cudností, která je jedním ze základních pilířů její víry. Škola však odmítla dívce vyhovět, avšak jako kompromis jí nabídla možnost účastnit se hodin plavání v tzv. burkinách. Dívka však tuto nabídku odmítla s tím, že již sama skutečnost, že chodí s šátkem na hlavě, ji odlišuje od ostatních dívek ve třídě, a nošení „burkin“ by vedlo k její další izolaci od ostatních dětí. Spolkový soud však považoval návrh školy spočívající v nošení „burkin“ jako vhodné řešení dané situace, jako kompromis mezi náboženským vyznáním a povinností státu vzdělávat své občany.

Toto rozhodnutí považuji za poměrně přelomové, protože v něm zvítězilo vzdělání nad svobodou vyznání. Spolkový soud ve svém rozhodnutí mimo jiné uvedl, že: „Ústavní právo na svobodu vyznání nezaručuje, že ten, kdo se ho domáhá, nebude konfrontován se zvyky třetích osob, a to i co se týká otázky oblékání.“

 

Je zcela nepopiratelnou skutečností, že svoboda vyznání je jedním ze základních lidských práv, které je zaručeno jak v národních právních úpravách jednotlivých zemí, tak také v mezinárodních smlouvách. Na druhé straně se domnívám, že je třeba hledat určitou míru kompromisu mezi vírou a základními principy, na nichž je založena demokracie v evropských zemích.

Nutno říci, že poměrně benevolentní přístup evropských zemí k přistěhovalcům z muslimských zemí vede k tomu, že jejich počet v Evropě značně stoupá. Tato skutečnost by sama o sobě nebyla přílišnou hrozbou, kdyby však muslimové splynuli s evropskými zvyky a kulturou a měli zájem se jim alespoň v elementárních částech přizpůsobit. Opak je však pravdou, muslimové si zpravidla udržují kulturu, kterou si sebou přinesli, zdržují se ve svých komunitách a mnohdy vyžadují, aby se Evropa přizpůsobila jim a jejich hodnotám a vyznání. Tato situace je však dle mého názoru dlouhodobě neudržitelná, neboť chce-li si Evropa zachovat své hodnoty a svou identitu, je třeba, aby trvala na určité míře přizpůsobení se ze strany přistěhovalců. Shora zmíněné rozhodnutí soudu v Lipsku tak považuji za první vlaštovku v tomto počínání (i když je obecně známou skutečností, že první vlaštovka jaro nedělá :-) ) a budu se těšit na další neméně zajímavá rozhodnutí evropských soudů, jež budou řešit střet těchto dvou světů.

Např. ve Velké Británii existují islámské soudy, které soudí podle islámského práva a dochází tak v podstatě k prosazování skutečností, které jsou v rozporu s principy sekulární a svobodné Evropy. I v České republice již existuje orgán k řešení manželských problémů, a to tzv. komise pro rodinu, která spadá pod Muslimskou obec v Praze a jejímž úkolem je řešení manželských problému v muslimských rodinách, pobývajících na území České republiky, v souladu s islámským právem.

Tato skutečnost se mi zdá až neuvěřitelnou. Nelze přeci dopustit, aby se zde vytvářelo cosi jako další systém soudnictví, který by se řídil islámským právem. Lze si jen stěží představit, že by v některé z muslimských zemí bylo akceptováno, aby zde byl zřízen obdobný orgán, u nějž by byly řešeny např. manželské věci Čechů, kteří dobrovolně odešli ze své země do jiné a to podle českého práva.

Zcela jistě není účelem tohoto příspěvku vzbudit zášť vůči přistěhovalcům z muslimských zemí. Jeho účelem je spíše se zamyslet nad tím, zda chceme, aby zde přetrvala Evropa tak, jak ji známe, aby byly zachovány základní hodnoty a principy, na nichž je vystavěna demokracie evropských zemí. Stejně tak, jako muslimové hájí své principy, svou víru a tyto zachovávají i v případě opuštění své rodné země, je nutné, aby takto postupovaly i evropské státy a bojovaly tak za zachování identity evropského kontinentu.


Autor příspěvku

Mgr. Tereza Bártová

Koncipientka
Detail autora

Odebírejte novinky emailem

Získávejte pravidelně obsah našeho blogu do své emailové schránky.

K personalizaci obsahu a reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze naší návštěvnosti využíváme soubory cookie. Informace o tom, jak náš web používáte, sdílíme se svými partnery pro sociální média, inzerci a analýzy. Partneři tyto údaje mohou zkombinovat s dalšími informacemi, které jste jim poskytli nebo které získali v důsledku toho, že používáte jejich služby. Používáním tohoto webu souhlasíte.