Blog

Zákon o protikomunistickém odboji, vydaný pod č. 262/2011 Sb., je svého druhu jedinečným (nikoli speciálním) právním předpisem. Okruh osob, které jsou za předpokladu splnění zákonných podmínek nositeli příslušných oprávnění, je poměrně úzce limitován ex ante nastalými skutečnostmi, ale do značné míry i věkem. Tomu je přizpůsoben i způsob satisfakce provedené nyní již demokratickým státem. Podle zákona o protikomunistickém odboji se občanu splňujícímu podmínky zákona vydává osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu. Na základě tohoto osvědčení se přiznává jednorázový příspěvek a provádí se zvýšení sociální dávky.

Doba, po kterou bylo přerušeno řízení o vydání osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu za účelem opatřování odborných stanovisek, jakkoli spojená se stavením lhůt podle zákona o protikomunistickém odboji, nemůže být - pro svou délku v konkrétním případě i právní nejistotu ohledně délky řízení obecně – posuzována optikou obecné právní zásady lex dura sed lex. Jde o čas, jenž tu byl žalobci-stěžovateli upřen. Legitimní očekávání, že mu bude osvědčení v přiměřené lhůtě vydáno, se pro něj změnilo v několikaleté vynucené vyčkávání, které lze označit též vzhledem k jeho věku za nedůstojné. Namístě je proto ústavně konformní interpretace, podle níž se při popsané časové nejistotě posoudí odpovědnost státu za průtahy v řízení podle ustanovení § 13 zákona o odpovědnosti státu nikoli v intencích odst. 1 věty druhé, ale věty třetí téhož odstavce. Výchozí je z hlediska odpovědnosti státu celková délka řízení od podání žádosti občana do rozhodnutí o osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu, nikoli porušení povinnosti učinit jednotlivý úkon v řízení v zákonné lhůtě.

I. Právo na náhradu za duševní útrapy spojené s usmrcením osoby blízké je s účinností od 1. 1. 2014 upraveno v § 2959 o. z., který nově stanoví široké obecné pravidlo pro odčinění duševní újmy pozůstalých a nahrazuje předchozí systém odškodňování prostřednictvím zákonem stanovených paušálních částek. Jedná se o právo ryze osobního charakteru, které je svou povahou úzce spjato s osobou pozůstalého, neboť jeho cílem je přiměřeně vyvážit, popřípadě zmírnit nemajetkovou újmu vzniklou pozůstalému v jeho osobnostní sféře a odčinit zásah do práva na budování a rozvíjení rodinných vztahů. Újma, která se odčiňuje, spočívá především v psychických útrapách (smutku, žalu) způsobených vnímáním smrti blízkého člověka; odčinit je však třeba i další citové strádání, jako např. šok ze zprávy o smrtelném úrazu blízké osoby, ztrátu životní perspektivy, obavy o budoucnost apod. 

Role svědků při allografní závěti spočívá v potvrzení totožnosti zůstavitele

Z odůvodnění rozhodnutí: 

Je nezbytné, aby svědci allografní závěti byli schopni potvrdit, že zůstavitel a pořizovatel jsou jedna a táž osoba. Svědci nemusí znát obsah závěti, jejich úkol není v kontrole obsahu závěti, nýbrž v potvrzení, že ten, kdo závěť pořídil, je zůstavitelem, který prohlašuje, že listina, na niž poukazuje, obsahuje jeho poslední vůli. Znamená to, že buď zůstavitele osobně znají, nebo je jim prokázána jeho totožnost a oni mohou potvrdit, že ta osoba, která pořízení poslední vůle učinila, je skutečně zůstavitelem, jehož totožnost je závětí deklarována.

V právní praxi rozhodčího řízení je občas řešena otázka, nakolik je rozhodce vázán judikaturou vyšších soudů, tj. zejména Nejvyššího soudu České republiky (dále též jen „Nejvyšší soud“) a Ústavního soudu České republiky (dále též jen „Ústavní soud“). Uvedená otázka nebyla dosud judikaturně řešena, neboť přezkum rozhodčího nálezu soudem co do merita věci není ze zákona přípustný. Všechny důvody přezkumu rozhodčího nálezu jsou taxativně uvedeny v ust. § 31 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „z.r.ř.“), a meritorní přezkum rozhodčího nálezu mezi ně (v souladu s celosvětovými zásadami rozhodčího řízení a modelovým zákonem UNCITRAL) nepatří. Judikatura českých soudů řekla k otázce možnosti meritorního přezkumu rozhodčího nálezu rovněž svoje kategorické ne.

V souvislosti se vznikem měst a prvních živností v raně feudálním českém státě se začalo rozvíjet soudnictví, jež bylo nejprve pojímáno jako celek se správou administrativní, tedy se správou měst. Nejvyšší jurisdikce nad městy a v soudních přích byla historicky propojena v jedné osobě, v osobě panovníka. V postupném rozvoji manufakturní zemědělské a řemeslné společnosti ve společnost, řekněme pokrokovou, se kompetence panovníka a jeho dvora s přibývajícími spory sice rozšiřovaly, ale současně se stávaly neudržitelnými. Z rozhodnutí panovníka tak vznikaly a utvářely se první soudní instituce, které byly, pro svoji významnost, obsazovány osobami povětšinou šlechtického rodu či nacházejícími se v rytířském stavu. Ocitáme se v době, kdy právo v jeho prvotní formě, úzkého okruhu a všeobecného obsahu se nacházelo teprve v počátcích aplikace, která se soustředila v rukou osob, které předznamenávaly důležitost rozhodnutí. Státní moc v tomto spektru se nedělila na moc zákonodárnou, výkonnou a soudní, a lidská práva neměla takový rozsah jako v letech pozdějších, za moderních demokracií. Ve středověku se soudy druhově členily podle předmětu jejich činnosti, podle místa, kde měly sídlo a hospodářské výnosnosti. Ve svém příspěvku se nyní zabývám druhy soudů v českých zemích od počátků jakýchsi prvotních quaziforem soudnictví do konce 16. století.

Zakladatelem ryzí nauky právní je Hans Kelsen, významný právní vědec a tvůrce rakouské spolkové ústavy z roku 1920. Ryzí nauka právní se odvíjí od právního pozitivismu 19. století, neboť je pro ni kořenem úvah, nicméně ryzí nauka právní jde ve svých myšlenkách dále. Ryzí nauka právní totiž striktně rozlišuje a od sebe odděluje „Sein“, tedy okolnost, která je (je zde nyní, existuje) od „Sollen“, tedy okolnosti, která má být. Těžištěm a zároveň spojnicí mezi „Sein“ a „Sollen“ je podle Kelsena fikce „Grundnorm“, jejímž prostřednictvím lze na účinné normy nahlížet jako na normativně platné, tedy na právo ve své celistvosti s účinností a platností. Fikce „Grundnormy“ je skutečností, kterou se ryzí nauka právní odlišuje od právního pozitivismu, který naopak skrze nedělitelnost „Sein“ a „Sollen“ považuje právo za platné. Předmětem zkoumání ryzí nauky právní je otázka teoretické a logické poznatelnosti normativní vědy, okleštěné o přídatky jiných věd či morálky. Odpovědí na tuto otázku je „Grundnorma“, jejímž prostřednictvím Kelsen učinil normativní právní vědu za možnou.

Zákoník práce (dále ZP) jako základní pracovněprávní předpis plní nejen funkci regulující personální praxi, ale řadou ustanovení chrání slabší stranu pracovněprávních vztahů – zaměstnance. Je to zejména v oblasti skončení pracovního poměru nebo změny druhu práce. Stanoví jednoznačné důvody pro skončení pracovního poměru a přitom zohledňuje určité sociální, zdravotní nebo jiné situace, v níž se zaměstnanec nachází. Legislativně se tento postup označuje jako“ochranná doba“ v pracovním poměru.

I když titulek našeho blogu „zavání“ dřívějším kádrováním, je odpověď jednoznačná. Významnou součástí personální činnosti zaměstnavatelů je vedení osobních spisů zaměstnanců. Zejména v poslední době, kdy nabyla účinnosti řada nových nebo novelizujících předpisů v oblasti pracovněprávních vztahů a zaměstnanosti, je zdůrazněn význam personální agendy na tomto úseku.

Právní cit, ať již v menší míře pocházející z abstraktních právních norem, nebo ve větší míře ze soudcovského práva, má podle mého názoru své historické předchůdce. Ty spatřuji jednak ve francouzské škole právní exegeze, tzv. textualismu a jednak v právním intuicionismu (hunch theory). Existují tak dva historizující proudy interpretace zákona či obecně práva, kdy jeden umírněný proud sleduje pouze text a zavrhuje právní obyčeje, tvořivé či vědecké soudcovské právo nebo konstruktivní právní jurisprudenci a ten druhý naopak zdůrazňuje schopnost intuice soudce, jeho praktickou dovednost či schopnost zařadit do práva své právní a životní zkušenosti. Uvnitř proudů existuje různost názorů, každý proud má své zastánce, kritiky či odpůrce. Žádný z těchto proudů se neřadí k pozitivistickému, ani k přirozenoprávnímu pojetí. V závěru uvádím svůj názor, který se zaměřením na oba tendenční směry nesouhlasí s tradiční právní teorií o abstraktních právních normách. Vedle toho se text věnuje náhledu na praktický přístup soudce k právu.

Jistě se s tím setkal každý z nás. Přijdete na úřad,kde narazíte na úředníka- mírně řečeno - s jeho nevlídným – přístupem, jako byste ho obtěžovali. Nejmarkantněji se tento vztah projevuje na úřadech, které jsou nejblíže lidem – obcích, městech, krajích. Přitom již řádku let platí zákon č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků (dále ÚSC), který se snaží napomoci zkvalitnění veřejné správy tím, že klade zvýšené a zvláštní požadavky na práci úředníků v obecních, městskýchh i krajských úřadech. Samozřejmě, magistrát hlavního města Prahy nevyjímaje. Nabízí se tedy srovnání právní úpravy s reálnou skutečností.