Právo

Právní památky jsou hierarchizovány věcně (oborově), právně (způsobem a formou vyhlášení, právní silou) a rezonují dobu, ve které byly schváleny. Vlivem doby dochází k periodizaci práva a pochopení masy práva v jeho vývoji a čím více doba postupuje a mění se panovníci, řád, jaký pro zemi nastolují, tím více se zde nabízí reflektování přijetí právních úprav, které je podmíněno některými aspekty (politickými, ekonomickými, hospodářskými, sociálními). Právní památky zachycují základní typy společenskohospodářských formací, ve kterých se vyvíjela společnost, její ekonomika, stát i právo. Právní památky mohou být dílem památkami literárními, neboť poskytují praktické postupy a rady, jak vést jednání, nebo jak rozhodovat a jsou kritickou částí výkladu práva. Právní historie neustále přináší podněty a právní památky, které z nich čerpají se právní historii přizpůsobují tak, aby formou práva stanovily to, co je pro stát a společnost potřebné. Právní obyčeje a pravidla proklestila cestu psanému právu a staly se jeho součástí; tedy komponentou toho, co se postupně jako právo začalo vytvářet. Ve svém příspěvku se zabývám nejstaršími právními předpisy, které byly na území českého státu vydány v době od jeho vzniku do husitského revolučního hnutí.

Soudnička je zpravidla popisována jakožto krátký literární útvar typu fejetonu či povídky humoristického či satirického zabarvení nebo povahy, vycházející povětšinou ze skutečné události nebo z praktického života, a nacházející svojí inspiraci v konkrétním jednání před soudem nebo před úřadem. 

To by jeden nevěřil,co dokáže takové oznámení v inzertní rubrice denního tisku ! Desítky odpovědí se sejdou nejen na nabídku k prodeji ojetého auta, ale i k seznámení s mužem středního věku – majitelem rodinného domu.

Předseda senátu okresního soudu poučil svědka o tom,že má vypovídat jen pravdu a nic nezamlčovat, a udělil mu slovo. Svědek, jeden z diváků přihlížejících před nedávnem důležitému fotbalovému utkání krajského přeboru, začala vypovídat…

Nejvyšší soud vydal dnes rozhodnutí, kterým podle svého mluvčího „vrací spor mezi potomky advokáta Z. A. a ČSSD soudu prvního stupně k dalšímu řízení“. Z uvedeného by mohlo vyplývat, že jde o jakousi procesní záležitost, pokud však čteme mezi řádky, je téměř jasné, že se potomci advokáta JUDr. Zdeňka Altnera, který ČSSD v podstatě vyhrál Lidový dům, odměny v očekávané výši nedočkají.  

Není žádným tajemstvím, že dodržování pracovněprávních předpisů není u mnohých zaměstnavatelů příliš silná stránka. Některé firmy tyto předpisy, zejména zákoník práce (dále ZP), porušují vědomě, u některých je příčinou neznalost těchto předpisů. Ať již je důvod jakýkoliv,  mohou za takové jednání následovat sankce. Právní úprava postupu kontrolních orgánů je v zákoně o inspekci práce č. 251/2005 Sb. (dále ZIP)  a částečně i v zákoně o zaměstnanosti č. 435/2004  Sb.

Odpověď na otázku vyslovenou v titulku není jednoduchá. V odpovědi nám pomůže nedávné rozhodnutí Nejvyššího soudu. Jeden podnik uvedl do pracovního řádu, že zaměstnanci musí chodit do zaměstnání řádně oblečeni. Zaměstnanec však tento příkaz nerespektoval a dostal z tohoto důvodu výpověď z pracovního poměru, že nesplňuje stanovené předpoklady pro výkon práce. Na návrh zaměstnance se výpovědí zabývaly soudy a Nejvyšší soud uvedl ve svém rozhodnutí, že výpověď z pracovního poměru je neplatná. Odůvodnil to tím, že pracovní řád může rozpracovávat pouze povinnosti, které jsou stanoveny v zákoníku práce (ZP) a v dalších pracovněprávních předpisech.

V poslední době se ve sdělovacích prostředcích objevují právní názory, které vysvětlují, kdy zavedení kamerového systému na pracovišti může zasahovat do ochrany soukromí zaměstnance. Mnohdy se jedná o stanoviska, která nejsou zcela v souladu s právem EU a s pracovněprávními předpisy, zejména zákoníkem práce. Pravidla pro zřizování kamerového systému můžeme podřídit pod nařízení EU o ochraně osobních údajů (GDPR), neboť zcela zřetelně zasahuje do soukromí zaměstnanců.      

Zákon o protikomunistickém odboji, vydaný pod č. 262/2011 Sb., je svého druhu jedinečným (nikoli speciálním) právním předpisem. Okruh osob, které jsou za předpokladu splnění zákonných podmínek nositeli příslušných oprávnění, je poměrně úzce limitován ex ante nastalými skutečnostmi, ale do značné míry i věkem. Tomu je přizpůsoben i způsob satisfakce provedené nyní již demokratickým státem. Podle zákona o protikomunistickém odboji se občanu splňujícímu podmínky zákona vydává osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu. Na základě tohoto osvědčení se přiznává jednorázový příspěvek a provádí se zvýšení sociální dávky.

Doba, po kterou bylo přerušeno řízení o vydání osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu za účelem opatřování odborných stanovisek, jakkoli spojená se stavením lhůt podle zákona o protikomunistickém odboji, nemůže být - pro svou délku v konkrétním případě i právní nejistotu ohledně délky řízení obecně – posuzována optikou obecné právní zásady lex dura sed lex. Jde o čas, jenž tu byl žalobci-stěžovateli upřen. Legitimní očekávání, že mu bude osvědčení v přiměřené lhůtě vydáno, se pro něj změnilo v několikaleté vynucené vyčkávání, které lze označit též vzhledem k jeho věku za nedůstojné. Namístě je proto ústavně konformní interpretace, podle níž se při popsané časové nejistotě posoudí odpovědnost státu za průtahy v řízení podle ustanovení § 13 zákona o odpovědnosti státu nikoli v intencích odst. 1 věty druhé, ale věty třetí téhož odstavce. Výchozí je z hlediska odpovědnosti státu celková délka řízení od podání žádosti občana do rozhodnutí o osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu, nikoli porušení povinnosti učinit jednotlivý úkon v řízení v zákonné lhůtě.

I. Právo na náhradu za duševní útrapy spojené s usmrcením osoby blízké je s účinností od 1. 1. 2014 upraveno v § 2959 o. z., který nově stanoví široké obecné pravidlo pro odčinění duševní újmy pozůstalých a nahrazuje předchozí systém odškodňování prostřednictvím zákonem stanovených paušálních částek. Jedná se o právo ryze osobního charakteru, které je svou povahou úzce spjato s osobou pozůstalého, neboť jeho cílem je přiměřeně vyvážit, popřípadě zmírnit nemajetkovou újmu vzniklou pozůstalému v jeho osobnostní sféře a odčinit zásah do práva na budování a rozvíjení rodinných vztahů. Újma, která se odčiňuje, spočívá především v psychických útrapách (smutku, žalu) způsobených vnímáním smrti blízkého člověka; odčinit je však třeba i další citové strádání, jako např. šok ze zprávy o smrtelném úrazu blízké osoby, ztrátu životní perspektivy, obavy o budoucnost apod.