Blog

V průběhu 20. století se divadlu dostalo té cti, že dalo vzniknout estetice hudebních žánrů zábavného divadla. Specifičnost muzikálu, tedy divadla, které mluví, zpívá a tančí spočívá v zábavnosti i ve vážnosti hudby, která umocňuje text a tím dodává ději funkčnost. Oproti zábavné hudbě samotné spočívá ve specificky divadelním a dramatickém fungování této hudby ve vyšším hudebním celku. Muzikál je prostoupen různými divadelními žánry (činohra, opera, balet). Na muzikálu je poutavá zejména hudba s lehce uchopitelnou, snadno zapamatovatelnou a přehlednou stavbou. Hudba dokáže jednotlivé žánry rozčlenit a vyznačit vnitřní symetrii a komplementaritu. Hudba s textem je lidskou komunikací s emocemi, intonací, se svojí silou a důrazem. Ve svém příspěvku se zabývám muzikálem, který byl považován za kulturu nižšího řádu daleko předtím, než společnost začala vidět kulturu jako celek a pokusila se o nový pohled přijímající kulturu v jejích rozmanitých formách.

Svým příspěvkem se snažím vystihnout okamžiky tvorby hudebních děl Bedřicha Smetany, které byly významně ovlivněny jeho osudovými životními etapami, osobnostmi, jež ho provázely a tendenčními dobovými situacemi (politickými a společenskými rozkoly), jimiž byla naše země prostoupena a které byly podnětem k jeho neutuchající tvorbě. Hovoříme-li o hudbě 19. století, téměř okamžitě se nám vybaví jméno Bedřicha Smetany jako zakladatele české národní hudby a věhlasného skladatele ve světových hudebních dějinách. Poslechem Smetanových děl si osvětlíme bohatství Smetanova hudebního myšlení, které přímo vyniká z umělcovy tvůrčí dílny, v níž můžeme nacházet odkaz na skladatelovo ztělesnění idey vlasti a národa. Tvorba geniálního zakladatele naší národní hudby je součástí pokladnice základních hodnot, které si lidstvo chrání a opatruje. Hudební tvorba Bedřicha Smetany nemůže být nahrazena jinou tvorbou, třeba sebevětší, ani jiným uměním, třeba sebelepším. Jeho hlas nepřezní jiný hlas.

Ve svém příspěvku se zabývám pěti osobnostmi českého národa, které, ačkoli nejsou panovníky, nelze opomenout, neboť byly skrytou, leč pevnou půdou pro budování a kultivaci naší země. Tím, že jsme v historii českých zemí vystaveni panovnickým rodům a dalším vněstátním rodovým větvím, se kterými se panovníci ve svých bojích utkávali, nebo s nimiž uzavírali sňatky, anebo tím, že slavní panovníci jsou vystaveni na odiv našemu poznání, nutně opomíjíme ty, kteří měli podstatný vliv na panovníky a tímto na utváření země a její vztahy. Tyto osobnosti většinou byly rodového původu a mnohdy disponovali nebývalým množstvím majetku, politickou mocí a utvářeli svoji pozici v sociálních mocenských vztazích, neboť přímo působili na panovníka, anebo nepřímo na jeho blízké či panovnický dvůr. Povětšinou se angažovali ve vladařových službách, aby získali vyšší autoritu, příznivé sociální styky a další výhody, které jim zajišťovaly vliv na utváření se naší země.

V souvislosti se vznikem měst a prvních živností v raně feudálním českém státě se začalo rozvíjet soudnictví, jež bylo nejprve pojímáno jako celek se správou administrativní, tedy se správou měst. Nejvyšší jurisdikce nad městy a v soudních přích byla historicky propojena v jedné osobě, v osobě panovníka. V postupném rozvoji manufakturní zemědělské a řemeslné společnosti ve společnost, řekněme pokrokovou, se kompetence panovníka a jeho dvora s přibývajícími spory sice rozšiřovaly, ale současně se stávaly neudržitelnými. Z rozhodnutí panovníka tak vznikaly a utvářely se první soudní instituce, které byly, pro svoji významnost, obsazovány osobami povětšinou šlechtického rodu či nacházejícími se v rytířském stavu. Ocitáme se v době, kdy právo v jeho prvotní formě, úzkého okruhu a všeobecného obsahu se nacházelo teprve v počátcích aplikace, která se soustředila v rukou osob, které předznamenávaly důležitost rozhodnutí. Státní moc v tomto spektru se nedělila na moc zákonodárnou, výkonnou a soudní, a lidská práva neměla takový rozsah jako v letech pozdějších, za moderních demokracií. Ve středověku se soudy druhově členily podle předmětu jejich činnosti, podle místa, kde měly sídlo a hospodářské výnosnosti. Ve svém příspěvku se nyní zabývám druhy soudů v českých zemích od počátků jakýchsi prvotních quaziforem soudnictví do konce 16. století.

Dalším z modelů, který na přednáškách (tematických setkáních) ke strategickému managementu zmiňuji jen okrajově, je EFQM Excellence Model. Domnívám se, že reálně si zaslouží více pozornosti ze strany manažerů a podnikatelů, proto ještě volím alespoň formu článku na blogu. Snad bude čtenáře inspirovat k tomu, aby se s modelem seznámili blíže, začali s ním pracovat a využili jej ke svému užitku pro zlepšování, například jako komplementární doplněk konceptu Balanced Scorecard.

V mnoha podnicích a organizacích nastane čas od času situace, kdy se uvolněné místo vedoucího oddělení doplní některým z řadových zaměstnanců. Ve chvíli, kdy se z takového zaměstnance nově stane šéf, musí si najednou všichni ostatní zvyknout, že časy, kdy si byli všichni rovni, jsou pryč. Jenže zvyknout si je těžké pro obě strany. V případě, že se jedná o všeobecně respektovaného kolegu, jehož kvalifikaci a schopnosti nikdo nezpochybňuje, a v týmu není nikdo další, kdo by také usiloval o vedoucí místo, je vše v pořádku.

Kde a kdy vznikl náš první jazyk? Jaké jsou jeho počátky? Kdo ho sestavil? Jaké měl staroslověnský jazyk grafické a fonologické zpodobnění a jaké byly jeho zvláštnosti? Existuje vývojová prostupnost mezi hlaholicí, cyrilicí a latinkou? Staroslověnština se vyvíjela ve třech památkově dokladovatelných časových etapách, které současně můžeme označovat názvy písem, tedy dobou hlaholskou, cyrilskou a dobou latinskou. Tyto doby jsou poznatelné prostřednictvím literárních škol, které působily v oblasti písemnictví a daly tak písmu vyniknout již tím, že slovanská abeceda v hlaholici, cyrilici a v latince byla písemně zachycována v listinných památkách. Snad jedině tyto podklady mohou být svědectvím archaických zvláštností staroslověnského písma a současně komparativním materiálem analyzujícím jeho vývoj. Přímo dokladovatelným se písmo stává grafologickými a fonologickými znaky, které jsou ozvláštněním jazyka a jimiž se jazyk stává zcela jedinečným a bezprostředním.

Zakladatelem ryzí nauky právní je Hans Kelsen, významný právní vědec a tvůrce rakouské spolkové ústavy z roku 1920. Ryzí nauka právní se odvíjí od právního pozitivismu 19. století, neboť je pro ni kořenem úvah, nicméně ryzí nauka právní jde ve svých myšlenkách dále. Ryzí nauka právní totiž striktně rozlišuje a od sebe odděluje „Sein“, tedy okolnost, která je (je zde nyní, existuje) od „Sollen“, tedy okolnosti, která má být. Těžištěm a zároveň spojnicí mezi „Sein“ a „Sollen“ je podle Kelsena fikce „Grundnorm“, jejímž prostřednictvím lze na účinné normy nahlížet jako na normativně platné, tedy na právo ve své celistvosti s účinností a platností. Fikce „Grundnormy“ je skutečností, kterou se ryzí nauka právní odlišuje od právního pozitivismu, který naopak skrze nedělitelnost „Sein“ a „Sollen“ považuje právo za platné. Předmětem zkoumání ryzí nauky právní je otázka teoretické a logické poznatelnosti normativní vědy, okleštěné o přídatky jiných věd či morálky. Odpovědí na tuto otázku je „Grundnorma“, jejímž prostřednictvím Kelsen učinil normativní právní vědu za možnou.

Ve spolupráci se Stálou konferencí českého práva a Pražským právnickým podzimem si Vás dovolujeme srdečně pozvat na nastávající odborná sympózia, kulaté stoly, workshopy a právnické salony. Pro více informací o akci klikněte, prosím, na její název.

Lidská důstojnost neboli humanita je součástí samotného lidství. Je onou specifickou kvalitou, která staví člověka do druhově nezaměnitelné veličiny. Je jeho samotnou identitou. Je hodnotou, kterou je člověk nahlížen jako individuum a současně jako sociální tvor s příslušností k lidskému společenství. Lidská důstojnost je nejvyšší ústavní princip, který není a nemůže být podřízen ostatním základním právům, neboť se nalézá v jejich jádru. Je jejich těžištěm. Lidská důstojnost ostatní základní práva interpretuje, propojuje a současně se stává nástrojem jejich ochrany. Stává se  jejich atributem.