Blog

Dítě a pohádky. Všechno má svůj vnitřní svět, svůj vnitřní účel. I pohádky, které mají na dítě prvotní vliv, a to především vliv psychologický a pedagogický, neboť formují jeho osobnost, pomáhají mu pochopit svoji roli, roli ostatních a přizpůsobit se okolnímu světu. Zúčastněností dítěte se svět pohádek překrývá s jeho vnitřním světem. Pohádky udávají dětské představivosti novou dimenzi. Pohádky vysvětlují. Pohádky připravují dítě do života také sociálně, a to ztělesněním postav, které jsou výkladem typologií osobností (Hippokrates, Kretschmer, Jung). Pohádky nejsou pravdivým ukazatelem reálného života a ani se o to nesnaží. Pohádky se odehrávají ve zcela odlišné rovině. Leckdy mají poučné jádro a k dítěti promlouvají. Tím potvrzují dítěti správnost  osvojované autority dospělých. Pohádky zdokonalují u dítěte jemnou motoriku; motoriku prstů a artikulační schopnosti. Dítě se pohádkami učí a rozvíjí se. Máme tady pohádky. Máme tady dětský svět.

Současným společenským děním u nás hýbou různé kauzy a palčivé problémy. Mezi ně patří rozvoj naší dálniční sítě. Nejedná se pouze o výstavbu nových dopravních tepen. Některé starší autostrády již mnoho let volají po rozsáhlých opravách. Předmětem celospolečenských diskuzí je také tempo budování. Největší emoce způsobuje management oprav versus řidiči. Musíme být optimisty a věřit, že jednou bude líp... Jak říkali staří latináři: „Dum spīrō, spērō – Dokud dýchám, doufám.“

Někdy se to tak stane, že při vší dobré vůli a záměrech autora, se výsledek obrátí proti svému tvůrci. A něco podobného se asi stalo v roce 1857 v USA, kdy se Nejvyšší soud postavil čelem k výzvě v podobě sporu o status otroka v otrokářských a svobodných státech Unie. Nejvyšší soud v podstatě řešil otázku, zda se otrok může stát členem politické komunity zřízené a postavené na základech ústavy USA a jako takový se stát adresátem všech práv a povinností, které z toho pro občany USA vyplývají? Neboli jinak – měli tvůrci ústavy USA záměr dát otrokům občanství?

U drobných památek můžeme často spatřit kombinaci uměleckých slohů doby předrománské, románské, gotického slohu, renesance a baroka. Drobnými památkami jsou především mezníky, kříže, boží muka, zvoničky, kapličky, pomníčky a kostely. Za drobné památky lze v některých případech považovat též torza kapliček, kostelů, hradů či tvrzí. Nejen hrady a zámky, nýbrž i tyto památky jsou oblíbeným cílem výletníků, inspirací umělců a předmětem vědeckého zkoumání odborníků. Role drobných památek, které nacházíme rozeseté v přírodě, polozapomenuté u silnice či polní cesty, nebo u břehů vodních toků, je nezaměnitelná. Tyto památky zprostředkovávají komunikaci mezi místem, na němž stojí a lidmi, jež k místu patří, neboť jedině tak se lze něco dozvědět o zákoutích historie v místě. Leckdy jsou tyto památky s úctou a láskou opečovávány, jindy vystaveny v nemilost osudu.  Seznámení s mizejícími skvosty kulturního dědictví napomáhá pochopit historii národa a snad se z ní i poučit. Jejich dávnou slávu rozmetal čas, ale historie zůstala. Památky jsou historickým pramenem a historie místa je nezbytným dílkem historie celé naší země. Pojďme se tedy podívat za krásou drobných památek a zřícenin.

Články konfederace, nebo též Články konfederace a věčné unie byly vlastně prvním základním zákonem, který byl pro řízení USA přijat zástupci 13 původních kolonií-států, které vedly boj o nezávislost.

Byly přijaty po tuhých sporech a debatách (probíhaly vlastně od července 1776 do listopadu 1777) tzv. Druhým kontinentálním kongresem. Články konfederace vstoupily v účinnost 1.3.1781 poté, co byly ratifikovány všemi, výše zmíněnými státy. Jejich leitmotivem je zachování nezávislosti a suverenity jednotlivých států. Slabost centrální vlády – respektive její role obecně totiž vycházela z přesvědčení, že by měla vláda věcí společných převzít pouze ty činnosti, které podle zakladatelů USA náležely králi Jiřímu a parlamentu v Británii.

Příběh medicíny začíná lidskými bolestmi, zápasem o přežití, překročením prahu poznání lidského těla a snahou o poznání světa. Od pradávna se naši nejstarší předkové potýkali s nejrůznějšími nemocemi, které považovali za projev zlé vůle vyšší moci, za kouzla a čáry nebo za zlobu přímo od boha. Zdrojem nákazy byla nejprve voda, půda, dobytek, hlodavci, moskyti a drobnější hmyz. Zdrojem nákazy byly také veškeré činnosti ovládané silou člověka. Zdrojem nákazy byl i člověk sám. Nemoci jednotlivců přecházely na skupiny a vlivem stěhování rodů z místa na místo se staly epidemií a následně, zachvacující celé země, pandemií. V počátcích medicíny, tedy v době datovatelné do období starověku, zasáhla rodovou společnost pandemie malárie, moru a pandemie tyfu. Ve svém příspěvku se zabývám dějinami medicíny v Mezopotámii, v Egyptě, v Řecku, kde se tyto dějiny vyčleňují směrem k medicíně alexandrijské a medicíně římské éry. V příspěvku se také zabývám významnými představiteli s jejich specializacemi a objevy. Pojďme tedy nahlédnout do historie medicíny, kterou svým významem lze plnohodnotně zařadit do dějin lidstva.

Prokrastinace, už je tady zase…o čem to jen chce ten člověk psát? Tak předně – není tu už zase, ale je tu stále, pořád. Nikam nezmizela. Proto chce ten člověk opět připomenout, jak na ní. Samozřejmě ji velmi dobře znáte. Máte nějaký úkol, valíte ho před sebou neustále jako jistý brouk svou hnědou kuličku a ona pořád těžkne i když se třeba nezvětšuje, namísto toho, aby viditelně ubývala.

Na světě je pár míst, které by každý právník měl navštívit, neboť pro naší profesi znamenají cosi více, než jen komplex budov, nebo místo zrodu velkých právních myšlenek a kodexů – člověk v nich, jak se a podle mého ne zrovna poeticky říká, nasává atmosféru.

Na jednom z čelních míst takového právního bedekru by určitě byl i Westminsterský palác v Londýně. Westminster jako takový je část vnitřního Londýna a na jeho území se kromě světoznámého parlamentu nachází i neméně proslulé opatství a Downing street s komplexem vládních budov.

Výborný komik světového formátu, který se náhle zjevil. Po otci měl převzít rodinnou farmu. Stal inženýrem a svoji budoucnost si představoval v laboratoři, zabývající se výzkumem elektrického proudu. Snad chtěl pracovat v oblasti počítačových systémů. Nic z toho se však nestalo. Učinil velké rozhodnutí stát se hercem. Velké v tom, že představoval typicky uzavřeného, konzervativního, snad až rezervovaného Angličana, který se nyní měl stát komikem. Nemožné. Nebo možné? Rowan Atkinson si svůj rezervovaný postoj v soukromí ponechal, ale o to více do své komediálnosti dával veškerou energii, která s grimasami, mimikou, svébytným pohybem a nápaditostí vykouzlila přesvědčivou osobu, jež byla jeho opakem. Vytvořila zcela identického pana Beana, komandujícího, trochu brblajícího, závistivého, ale zároveň roztomilého mužského primitiva, který si získal srdce všech diváků. Pojďme se podívat, jak to s povahou Rowana Atkinsona a jeho postavou pana Beana doopravdy bylo.

„Hannibal ante portas!“ „Hannibal je před branami!“ Výkřiky údajně znějící Římem, když před jeho branami stanulo vojsko kartaginského vojevůdce a stratéga Hannibala. Bylo to během druhé punské války, více než dvě století před Kristem.

O 2200 let později stojíme před branami inovací a vývoje produktů. Robert G. Cooper (2011) představil před lety model etap a bran, který je znám pod názvem Stage-Gate. Slouží ke zefektivnění vývoje produktů a je (před)určen k tomu, aby se stal součástí inovačního úsilí podniků a firem. Zejména je-li toto inovační úsilí procesně popsáno, řízeno a je součástí širší strategie firmy.