O dluzích a lidech…

Vysoká míra zadluženosti je fenoménem dnešní doby. Zadluženost obyvatel naší republiky je v takové míře, že statistické rčení o každém desátém člověku potýkajícím se s exekucí již zlidovělo a stalo se součástí každodenní reality. K tomuto nutno uvést, že nelze než souhlasit s konstatováním, že stav, kdy každý občan naší země má přímou či zprostředkovanou (za pomoci přátel či rodiny) zkušenost s tvrdými dopady nesplácení závazků, je nezdravý. Jak tedy pohlížet na dluh jako takový? Je dluh již od podstaty jev špatný, který je nutné vymýtit?

Jsem toho názoru, že dluh je ze své obecné podstaty neutrální. Stejně jako peníze samy. To, zda bude dluh negativní či pozitivní prvek v životě jedince, rozhoduje ani ne tak jeho výše, jako jeho účel a schopnost dostát dluhu, tedy dluh zaplatit. Pokud si dlužník půjčuje na pořízení určité trvalé hodnoty (jako v případě hypotéky na pořízení bytu či jiné nemovité věci), nelze o takovém dluhu říci, že se jedná o dluh vrhající stín na dlužníkovu budoucnost. Ostatně představa člověka, jak si pomalu, ale jistě střádá na své vysněné bydlení, určitě přináší do budoucnosti tohoto jedince více skepse než smíření se s existencí dluhu, který je třeba věřiteli splatit. V případě hypotéky splnění určitého cíle či snu a existence reálného předmětu, který lze v případě problémů se splácením zpeněžit, vyváží dlužníkovi faktické omezení jeho svobody. Jak již Publius Syrus kdysi řekl: „Dluh proměňuje v nevolnictví svobodu.“ Z jakého důvodu dluh snižuje člověku svobodu, nechť si každý odpoví sám…

Hypotékám jsou velmi podobné dluhy vzniklé za účelem podnikání. Ač časem mizí předmět možného zpeněžení pořízený za půjčené peníze, stále dlužníkovi zůstává naděje a snaha, aby se dluh jakožto omezení svobody obrátil a dopřál dlužníkovi skutečnou svobodu prostřednictvím přeměny na zisk z podnikání. Tím tedy dlužník naplní základní myšlenku a účel podnikání, kterým není nosit peníze do podniku, ale aspoň trochu jich po zásluze z podniku odnášet domů. Málokdo si asi dovede v dnešní hektické době představit podnikavého člověka, jak zarputile se vyhýbajíc dluhům poctivě střádá a přitom sleduje svůj vlak naděje na úspěch, jak odjíždí z jeho stanice… Holt, když jsi malej, tak si stoupni na špičky. Prostě riskuj.

Výše uvedené způsoby zadlužení považuji za skupinu dluhů, které tvoří přirozenou zadluženost. Jsem totiž toho názoru, že stejně jako ekonomie uznává existenci určité míry přirozené nezaměstnanosti obyvatel, existuje i určitá míra přirozené zadluženosti. U výše uvedených skupin zadlužení však již samotný účel zadlužení predestinuje procentuální míru obyvatel zadlužených těmito dluhy (procento podnikavých jedinců či jedinců toužících po vlastním bydlení, které je podepřené reálností této touhy, je v populaci omezené již z podstaty).

Byť přesná statistika portfolia dluhů, které se dostaly do stádia exekučního vymáhání, neexistuje, skutečnost se zdá být taková, že většinu dluhů vymáhaných v exekuci co se počtu, nikoliv objemu vymáhaných peněz týče, tvoří dluhy vzniklé z delikvence, tedy pokuty a různé sankce za porušení pravidel, a dluhy spotřební. U obou uvedených skupin dluhů je s podivem, že popsaná skutečnost je realitou i přes to, že spotřebním dluhům i sankčním dluhům se lze poměrně snadno vyhnout. Přiznávám, v naší společnosti existuje a vždy bude existovat skupina lidí, která pravidla nebude dodržovat a bude za toto chování sankcionována pokutami, které nebude platit. Dále bude vždy existovat skupina lidí, která se bude zadlužovat prostřednictvím spotřebních dluhů, aniž by byla schopna si spočítat možnost vrácení půjčených peněz. Tyto skupiny lidí v naší společnosti však bude vždy vyvažovat skupina lidí, která si nikdy peníze nepůjčí i přes to, že jejich vrácení by pro ně v budoucnu nebyl problém. To, co v případě sankčních dluhů a dluhů spotřebních dělá dluhy s negativní podstatou, je fakt, že u první skupiny je účel vzniku ryze trestního charakteru, čili se jedná o dluhy garantující absolutní ztrátu. U druhé skupiny, tedy u dluhů spotřebních je to pak absence určité hodnoty, která by byla za dluhem a která by byla určitým uchovatelem hodnoty, ať již ve formě hmotné či možnosti na rozmnožení půjčených peněz.

Důvodů, proč se přirozená míra zadluženosti tak extrémním způsobem vychýlila směrem k negativním dluhům popsaným výše, je více. Obecně se dá mluvit o selhání prevence. Zásadní problém vidím ve skutečnosti, že se míra všeobecného vzdělání nekryje s všeobecnou mírou finanční gramotnosti. Myslím si, že není výjimkou, když si člověk se středoškolským vzděláním či prvním stupněm vysokoškolského vzdělání (titul Bc.) nedokáže spočítat, o kolik vlastně půjčený peníz přeplatí. A přitom se nejedná o nijak těžký matematický případ, byť splátka vypadá celkem výhodně. A tak jsme svědky masového efektu, kdy průměrní znalci české literatury či dějin Evropy zjišťují až ex post, že ta nová plasmová televize je v konečném důsledku opravdu drahá. Fakt, že koupě nové plasmové televize je absolutním nákladem domácnosti krytým hodnotou, která ztrácí geometrickou řadou na ceně, tak zůstává pozdě objeveným tajemstvím. Ohledně finanční gramotnosti bych uzavřel, že největším pomyslným dlužníkem je český stát, který svým obyvatelům dluží osvětu v otázkách financí.

Další složkou selhávající prevence před tím, aby se zadluženost obyvatel České republiky zvyšovala, je neuspokojivá práce soudů, čímž nemám na mysli délku soudního procesu, jako spíše nízkou kvalitu rozhodovací činnosti. Skutečnost, že soudy si ulehčují práci vydáváním nedostatečně podložených platebních rozkazů, lze již dnes s jistotou konstatovat. Stejně tak nelze přehlédnout spoustu rozhodnutí, která potvrzují pohledávky s příslušenstvím, jehož rozpor s dobrými mravy bije do očí. Rozhodně nepatřím do skupiny naivních jedinců, kteří si myslí, že většina dluhů je vymyšlených a uměle vytvořených. Jsem toho názoru, že valná většina dluhů je po právu a po právu vznikly, ovšem pouze co do jistiny dluhu. U spousty smluvních pokut či sankčních úroků bych o jejich morálnosti byl ochoten polemizovat.

Pokud chce být naše společnost úspěšná v boji se zadlužeností dnešních rozměrů, řekl bych, že nezbývá než se vydat na cestu osvěty v oblasti finanční gramotnosti a právního povědomí obyvatel, a trvat na tom, aby soudy naplnily své poslání ochránců práva. Prevence je vždy levnější než represe. A pokud je represe příliš, protože vzrostla dle zákona akce a reakce, není cestou represi snížit. Otázkou zůstává, zda stávající systém vzdělávání za podpory diskutabilně úspěšné činnosti občanských sdružení zabývajících se otázkou dluhů, je natolik efektivní, aby nastavený trend dokázal zvrátit.


Autor příspěvku

JUDr. Erik Smola

Několik let působil v redakční radě Komorních listů (časopis Exekutorské komory ČR), kde též publikoval. Od roku 201l je lektorem v programech LL.M., kde vyučuje modul Exekučního práva.

Detail autora

Odebírejte novinky emailem

Získávejte pravidelně obsah našeho blogu do své emailové schránky.

K personalizaci obsahu a reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze naší návštěvnosti využíváme soubory cookie. Informace o tom, jak náš web používáte, sdílíme se svými partnery pro sociální média, inzerci a analýzy. Partneři tyto údaje mohou zkombinovat s dalšími informacemi, které jste jim poskytli nebo které získali v důsledku toho, že používáte jejich služby. Používáním tohoto webu souhlasíte.