Althing – nejstarší z nejstarších?

V současné době se v České republice rozhořela vášnivá debata nad změnami jednacího řádu Poslanecké sněmovny a nad jejím celkovým fungováním. Diskuze se vede nad tématy typu „roztříštěnosti“ mezi 7 politických stran, omezování řečnické doby až po celkovou strukturu naší dolní komory zákonodárného sboru. Rád se věnuji historii a rád se věnuji komparaci. Dnes bych Vám proto chtěl představit trochu jiný pohled na parlamentarismus – parlament, který bývá označován za nejstarší zákonodárný sbor na světě. Parlament, který je oproti tomu našemu téměř pětinový a kde přesto sedí 6 politických stran a parlament, kde velice dobře fungují omezení na příspěvky jednotlivých zákonodárců, pokud se v rámci rozpravy hlásí více než 2x. Dovolte mi, abych Vám představil Althing.

Za nejstarší parlament světa bývá označováno hned několik zákonodárných těles – nejdále možná sahají kořeny zákonodárného sboru Republiky San Marino. Tamní Consiglio Grande e Generale své trvání odvozuje od data založení republiky – tedy od 3.9. 301 n.l.. Ve srovnání s tímto nárokem jsou všechna ostatní zákonodárná shromáždění vyslovená nemluvňata, ovšem toto prvenství je značně diskutabilní. Consiglio Grande e Generale jako takové má až moderní kořeny. Pokud bychom přejali tuto hypotézu, musíme za nejstarší zákonodárný sbor označit římský Senát. Samozřejmě lze uvést i athénské shormáždění – ekklesii na Pnyxu, byť to je spíše odrazem demokracie přímé a nikoliv zastupitelské, nebo ještě lépe tamní užší – volené a zastupitelské výběry občanů – Rada 500 nebo Boule. Další autoři poukazují ve svých dílech na zastupitelské sbory v Mesopotámii či Indii, které mohou být datovány do ještě hlubší historie.

Za nejstarší parlament světa bývá proto často označován právě islandský Althing (někdy nazýván též Althingi) – což je „poangličtěná“ verze původního názvu Alþingi. Althing je jednokomorovým nejvyšším zákonodárným sborem Islandu již od roku 930, kdy se poprvé sešel na Parlamentních pláních – v originálu Þingvellir, které se nachází asi 50 kilometrů od současné metropole Islandu – Reykjavíku.

Althing se scházel na Þingvellir i po vytvoření unie s Norskem v roce 1262 a to nepřetržitě až do roku 1799, kdy byl na 45 let zrušen. Po jeho obnovení v roce 1844 se celé shromáždění přesunulo do hlavního města, kde sídlí dodnes – od roku 1881 dokonce v nynější budově – Alþingishús.

Hned na počátku si musíme říci, že Island byl až do roku 870 prakticky neobydlený – trvalo tedy pouhých 60 let, než se zřídil nejvyšší zákonodárný orgán. Na tomto shromáždění se scházeli nejvýznamnější velmoži Islandu (tzv. goðar), kteří se jednou ročně sešli a debatovali nad zákony a zároveň řešili i právní spory mezi svobodnými muži.

Tato každoroční červencová shromáždění byla vždy velkou událostí a přitahovala zástupy lidí z celé země. Všichni tito lidé se pak shromáždili v okolí Zákonného kamene – Lögbergu. Z tohoto pódia pak mluvčí (lögsögumadur) řídil zasedání a vyhlašoval platné zákony.

Althing byl rozčleněn na několik sekcí – nejvýznamnější byla ta zákonodárná – Lögrétta (dnes je toto označení používáno jinak a označuje spíše soudní orgány). Tato část se skládala z goðarů všech 39 okresů, lögsögumadura – vyhlašovatele zákonů a dalších devíti členů. Na tomto fóru se hlasovalo o nových zákonech a potvrzovaly se výjimky z již platných norem. Druhou částí byla soudní sekce. Po administrativních změnách na Islandu v roce 965 byl tento soudní sbor rozčleněn do 4 částí pro každý územní celek, z nichž každý měl 36 soudců. Pro každé rozhodnutí muselo shodně hlasovat minimálně 31 z nich. V 11 století pak vzniknul v rámci Althingu další soudní orgán – nejvyšší soud – fimmtardómur, tedy jakási odvolací instance. Soudců v tomto nejvyšším soudu bylo 48 a byli jmenováni zástupci v Lögréttě – k dosažení verdiktu v této soudní instanci pak postačovala prostá většina hlasů.

O tomto nejstarším období Althingu máme samozřejmě pouze kusé informace, nejdůležitějším zdrojem informací tak zůstává Kniha Islanďanů – Íslendingabók (Libellus Islandorum), která pochází z počátku 12. Století. Tento zdroj, kniha je psaná mnichem Ari Thorgilssonem, popisuje historii Islandu a hovoří v deseti kapitolách mimo jiné právě o založení a uspořádání Althingu.

Po roce 1262 došlo k unii Norska a Islandu, kdy se Islanďané na základě Staré dohody (Gamli sáttmáli) podřídili autoritě norských králů, čímž se změnila i pozice Althingu. Goðaři již Islandu nevládli – vláda přešla do rukou norského krále a jeho královských komisařů (hirðstjórar). Přesto si však Lögrétta nadále zachovávala překvapivě velkou pravomoc. Po reformách se skládala ze 36 členů a nadále byla formálně nejvyšším zákonodárným tělesem v zemi, když se o tuto pravomoc dělila s králem. Zákony, které schválila Lögrétta musely být posléze odsouhlaseny králem a opačně, pokud se jednalo o výnosy krále.

Formálně tedy měl Althing stále pozici silnou, neformálně však byl „zbaven kouzla” tím, že bylo změněno jeho složení – jednak byl změněn počet členů, jak již bylo řečeno, byl však změněn i klíč k jejich výběru – nejednalo se již o místní vladyky, ale o královské zástupce, včetně předsedy – vyhlašovatele zákonů, kterým se nadále stali dva králem určení úředníci.

Ke konci 14 století (v roce 1397) se jak Norsko, tak Island staly součástí absolutistické monarchie v Dánském království – od té doby až do roku 1800 ztratil Althing svou funkci zákonodárnou, ovšem byly mu ponechány některé pravomoci soudní.

V roce 1800 byl Althing královským výnosem rozpuštěn, Stejným výnosem byl zřízen nový Vysoký soud v Reykjavíku. Tento soud fungoval na Islandu coby nejvyšší soudní instance až do roku 1920, kdy byl založen Nejvyšší soud Islandu. Do Althingu se soudní pravomoci již nikdy nevrátily, čímž došlo k oddělení moci zákonodárné a soudní.

V roce 1843 byl, opět soudním výnosem dánského krále Althing vzkříšen zpět, ovšem v pozměněné podobě. Na základě voleb uspořádaných v roce 1844 bylo vybráno 20 zástupců lidu, ke kterým bylo králem najmenováno 6 zástupců koruny. Všelidové hlasování bylo uskutečněno na základě přísného volebního censu. Tento census byl založen na dánském vzoru, kdy měli volební právo pouze majetní muži starší 25 let – na Islandu tak mělo v počátcích volební právo necelých 5% populace.

V období roku 1844 až do vyhlášení částečné samosprávy Islandu (stále ještě v područí Dánského království) v roce 1874 fungoval Althing nikoliv jako zákonodárný sbor, ale pouze jako poradní sbor krále. V tomto smyslu posuzoval návrhy nových zákonů a poskytoval svá stanoviska. Tato zasedání fungovala ve dvou čteních – první seznamovací a druhé, ve kterém bylo hlasováno o výroku – tedy o doporučení či nedoporučení a návrzích změn.

V roce 1874 byla Islandu oktrojována nová ústava, která mu zajišťovala částečnou autonomii o vnitřních záležitostech. V této podobě se pak Althing opět stal nejvyšším zákonodárným tělesem, které se, obdobně jako v počátcích norské nadvlády, o tuto pravomoc dělilo s králem. V otázkách daní a rozpočtu si výlučnou pravomoc ponechala Královská mincovna. Král si ponechal i právo veta na veškerou zákonodárnou iniciativu Althingu.

Počet členů sboru se opět měnil – narostl o 10 na celkový počet 36. Island byl rozdělen do 19 volebních okrsků – 8 jednomandátových a 11 dvoumandátových, zbylých 6 členů bylo, jako dříve, jmenováno králem. Z jednokomorového Althingu se také nově stal parlament s horní komorou, kde sedělo 6 zástupců voličů a 6 zástupců koruny a dolní komorou, kde byl zbytek volených zástupců. Tento systém, kdy návrhy musely být schváleny, na pravidelných schůzích, konaných vždy jednou za dva roky, v obou komorách zaručoval koruně trvalý dohled nad schvalovanou legislativou. V tomto období, konkrétně v roce 1881 byla vybudována nová parlamentní budova, kde se Althing schází dodnes.

V roce 1903 byla Islandu udělena plná vnitrostátní svrchovanost s parlamentním způsobem vlády. Prvním předsedou nové vlády, odpovědným právě nově 40 člennému, Althingu, byl dne 1. 2. 1904 jmenován Hannes Hafstein. Volby do Althingu byly všelidové a od roku 1908 také tajné. Od roku 1915 pak byli všichni původně králem jmenovaní členové horní komory nahrazeni vítězi volebních klání.

V roce 1918 byla nově pravidla soužití Dánska a Islandu stanovena v tzv. Smlouvě o unii, která od 1. 12. 1918 formovala personální unii obou zemí, spojovanou osobou dánského krále. Tato dohoda byla schválena s dočasnou platností na 25 let, přičemž Althing nadále nebyl ve své legislativní činnosti nikterak ze strany dánské koruny omezován. V roce 1920 byl počet členů zvýšen na 42, ústavním zákonem z roku 1934 pak na 49. Stejný zákon také snížil věkové omezení volebního práva na 21 let.

Když bylo Dánsko okupováno v roce 1940 nacistickým Německem, Island se definitivně osamostatnil, coby samostatný stát. 10. 4. 1940 vydal Althing dvě normy, jednou jmenoval předsedu vlády hlavou státu, druhou přijal odpovědnost Islandu za zahraniční politiku. Pozůstatky personální unie v nově vznikajícím státu přetrvávaly ve formě Regenta – který byl formálním zástupcem dánského krále. Pozice byla definitivně zrušena 17. 6. 1944, kdy byla Althingem symbolicky zasedajícím na Þingvelliru vyhlášena Islandská republika.

Po částečných změnách v roce 1959 byly obměněny hranice a rozložení volebních okresů. V roce 1984 bylo stanoveno, že počet volených zástupců – členů, nyní již jednokomorového Althingu bude 63, což platí dodnes. Do dnešního Althingu se volí ve všeobecných, tajných volbách, které probíhají v šesti volebních obvodech. Největší z volebních obvodů má 11 zástupců, nejmenší 7. Křesla se rozdělují d´Hontovou metodou, přičemž existuje několik tzv. „vyrovnávacích“ křesel, která mohou být rozdělována tak, aby vyrovnávala nerovnoměrné zastoupení stran v jednotlivých obvodech, ke kterému by po sečtení celkových výsledků mohlo dojít.

Poslední volby do Althingu probíhaly v dubnu před rokem, účastnilo se ji, pro nás závratných 81,6% oprávněných voličů, přičemž je v něm zastoupeno 6 politických stran. Samozřejmě zde existuje nepopiratelný rozdíl v počtu obyvatel a délce demokratického vývoje společnosti, nicméně i tak se nelze jen podivovat nad tím, jak ten nejstarší může být po více než 1 000 letech své existence stále ještě vzorem.


Autor příspěvku

Mgr. Jan Kust

Autor v roce 2005 vystudoval obor právo na FPR-ZČU a v roce 2006 úspěšně absolvoval studia na Sydney Australian Pacific College (AUS) v oboru ekonomie.

Detail autora

Odebírejte novinky emailem

Získávejte pravidelně obsah našeho blogu do své emailové schránky.

K personalizaci obsahu a reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze naší návštěvnosti využíváme soubory cookie. Informace o tom, jak náš web používáte, sdílíme se svými partnery pro sociální média, inzerci a analýzy. Partneři tyto údaje mohou zkombinovat s dalšími informacemi, které jste jim poskytli nebo které získali v důsledku toho, že používáte jejich služby. Používáním tohoto webu souhlasíte.