§ Past

Pro pana Kulihracha, mezi sousedy známého pod přezdívkou Očko, bylo jaro nejkrásnějším obdobím. Již v podzimních a zimních měsících se nemohl dočkat toho, až z okolních lesů zmizí sníh, rozmrzne potok v údolí a stromy se začnou zelenat. O jarní scenérii dovedl také krásně vyprávět, takže o zimních večerech nebývalo u Kulihracha alias Očko smutno. Obzvláště, když dokázal do vínku přátelského rozhovoru přidat hrůzostrašnou historku.

Pracoval totiž na místním polesí, takže při svážení dřeva se setkal s různými příhodami. Jeho zaměstnání mělo však kromě toho i další kladnou stránku: znal v okolí kdejaký keř nebo strom, s přesností matematika chodíval v podzimních jitrech na místa, odkud nosil největší křemeňáky…

Očko měl i velkého přítele. Nebyla to kniha (i když k detektivkám se hrdě hlásil), ani tchyně (Očko byl bez manželských závazků), ale lovecký pes. Kulihrach, i když nikdy nebyl myslivcem, mu něžně říkal Nelin. Jedině jemu se svěřil se svým tajemstvím a vycvičil ho do harmonické spolupráce.

Sotva slezl na jaře sníh, vzal Očko Nelina a brouzdali lesem. Pravidelně dvakrát denně. Brzo ráno a večer. Tím okamžikem přestaly sousedské dýchánky, neboť Očko chtěl využít jarního vzduchu, jak sám tvrdil. Samozřejmě, že už neprozradil své lesní tajemství. Pod kabátem si vždy nosil na „procházku“několik pytláckých oček, které předtím doma vyrobil. Nezapomněl ani na jejich zamaskování, a proto je natřel barvou podle toho, kam je chtěl umístit. Náhodný návštěvník lesa by je od hnědých větviček či zelených výhonků rozhodně nerozeznal.

A tak Očko každé ráno sklízel,co večer zasel. Lépe řečeno : většinou před východem slunce si chodil do lesa pro kořist, na níž večer připravil past v podobě oček. Zajíci, někdy koroptve či bažanti, několikráte dokonce i malé srnky mu bez práce – a co navíc – bez úředního loveckého povolení- doslova padaly do klína…

Své dobrodružné činy by pan Kulihrach asi prováděl dodnes, nebýt jeho nejlepšího přítele. Nebyl to soused, ani bratranec, ale pes Nelin. Pro kořist v očkách, které Kulihrach umístil v hustých křovinách, posílal Nelina. A tak se jednou stalo, že chudák Nelin v pytláckém očku uvízl sám a svou nemilou situaci dával najevo hlasitým vrčením a štěkáním. Psí štěkání uslyšel hajný Palivec, který byl zrovna na pochůzce lesem a doběhl k Nelinovi dříve, než ho mohl Kulihrach z vlastní pasti osvobodit. U psa se pak setkali oba: jak hajný, tak i Kulihrach, jenomže ten v ruce držel „čerstvě“ chycenou srnku.

Protože to však nebyl první případ, musel se později ze svých jarních toulek zpovídat před okresním soudem. Pro krádež dostal čtyři měsíce podmíněně na jeden rok a byla mu uložena povinnost k náhradě škody lesní správě.

Inu – mnohdy platí, že past kdo druhému chystá, sám do ní padá…


Autor příspěvku

JUDr. Ladislav Jouza

Advokát, rozhodce, člen České advokátní komory, lektor Ústavu práva a právní vědy, o.p.s. a European Business School SE. Je autorem řady odborných článků zejména z oblasti pracovního práva.

Detail autora

Odebírejte novinky emailem

Získávejte pravidelně obsah našeho blogu do své emailové schránky.

Ceny uvedené na webu jsou včetně DPH.

K personalizaci obsahu a reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze naší návštěvnosti využíváme soubory cookie. Informace o tom, jak náš web používáte, sdílíme se svými partnery pro sociální média, inzerci a analýzy. Partneři tyto údaje mohou zkombinovat s dalšími informacemi, které jste jim poskytli nebo které získali v důsledku toho, že používáte jejich služby. Používáním tohoto webu souhlasíte.