Astronom a letec M. R. Štefánik v diplomatických službách

Vyrůstal v ryze slovenském prostředí, v obci s vyhraněným národním uvědoměním a v rodině známé svým neskrývaným národovectvím a láskou k literatuře, posílenou kontakty s českou kulturou. Vystudoval Filozofickou fakultu Karlovy univerzity, kde projevil velký zájem o matematiku, fyziku a astronomii.

Proděkan Karlovy univerzity prof. Emil Frída, známý český básník, píšící pod pseudonymem Jaroslav Vrchlický, jej dne 12. října 1904 slavnostně promoval doktorem filozofie na základě disertační práce na téma "Nové hvězdy před Tychonem a Nova v souhvězdí Kasiopé z r. 1572".[1]

 

Nadcházející období bylo Štefánikovým prvním milníkem v jeho životě.[2]

Snažil se uplatnit jako astronom[3] a jelikož v českých zemích neexistovala modernější hvězdárna, odjel do Paříže. Peněz moc neměl a neměl ani znalosti francouzštiny. Přátelé z českého uměleckého kruhu seznámili Štefánika se svými francouzskými kolegy. S jejich pomocí se mohl obrátit na uznávaného francouzského astronoma Julese Janssena, ředitele moderní hvězdárny v pařížském předměstí Mendon a na jeho přítele, vynikajícího hvězdáře Camilla Flammariona. Na ředitele Janssena mladý Štefánik zapůsobil a brzy se stal jeho spolupracovníkem.[4]

Štefánik se zúčastnil pozorování úplného zatmění Slunce ve španělském Alcosebre u Valencie. Přednášel o "Spektroskopickém výzkumu zatmění z 30. srpna" ve Francouzské akademii věd a publikoval v odborném časopisu "Comptes Rendus", jehož součástí byly odborné studie, v nichž shrnul výsledky svých astronomických pozorování. Získal cenu Francouzské astronomické společnosti, cenu Janssenovu a Wildeho cenu spojenou s prémií.[5]

  1. R. Štefánik při pozorování zatmění Slunce v Cormeiles en Parisis v dubnu r. 1912. Fotografie převzata z časopisu ZUBEREC, Vladimír. Slovo k historii. Praha: Melantrich, ročník 1990, číslo 23, s. 15. ISSN 0862-6057.

Jeho další působení v astronomii bylo neudržitelné. Důvodem bylo přecenění vlastních úspěchů, úmrtí Janssena a tímto ztráta vlivu jeho i jeho rodiny a spor s Deslandressem, vynikajícím astronomem, který zastával pokrokové názory na astronomii a veřejně vystupoval proti Janssenovi a jeho zastaralým metodám.

 

Dalším, dle mého názoru, životním milníkem M. R. Štefánika byla služba francouzské vládě, která započala v březnu roku 1910, kdy Štefánik odjel s doporučujícím listem od Chautempse na Tahiti. Oficiálně vyslaný jako astronom se zabýval studiem života domorodců, jejich náboženstvím, zkoušel pěstovat nové plodiny, zkoumal, jak využít energie větru, vodopádů a mořského přílivu.[6] Stal se akcionářem Pařížské vývozní a dovozní společnosti pro Oceánii. "Jeho doménou, a to nikoli jen na Tahiti, se staly návrhy sítě telegrafních a telefonních linek a snaha o zahrnutí všech francouzských ostrovů do dosahu projektovaných radiostanic. ... Francouzská vláda pověřila Štefánika získáním přesných informací o oblastech kolem již započatého Panamského průplavu, včetně zajištění jeho předpokládané kapacity."[7]

 

Dalším mezníkem v Štefánikově životě byl 27. červen 1912, protože se stal naturalizovaným Francouzem a bylo mu uděleno francouzské občanství. Udělení občanství mělo pro Štefánika velký význam. Umožňovalo mu oficiálně zastupovat Francii na mezinárodních hvězdářských konferencích a usnadňovalo plnění zpravodajských a diplomatických úkolů, kterými byl pověřován.

 

Dalším časovým milníkem bylo období těsně po vypuknutí 1. sv. války. Byl nejprve povolán, aby se vrátil do Paříže z důvodu mobilizace francouzské armády, v jejíž náhradní záloze byl veden. Přes mnohé operace se Štefánikův zdravotní stav prudce zhoršil a musel být odvezen do vojenské nemocnice.[8] Během rekonvalescence zažádal o zařazení k letectvu. Už před válkou měl přátele z aviatických kruhů, takže jeho žádosti bylo vyhověno. Ve francouzské armádě neexistovaly regulérní letecké útvary s vlastní organizací a výkonnými letci byli často dobrovolníci. Od 1. února byl Štefánik zařazen do zkráceného elementárního pilotního výcviku na jednomotorových letounech Farman. Po 6 týdnech působení u vojenského útvaru byl Štefánik povýšen na desátníka. Při výcviku musel Štefánik projevit neobyčejné schopnosti, protože velitel elementární pilotní školy v Chartres zaslal ministerstvu války návrh na jmenování Štefánika podporučíkem.[9] Návrh na jmenování byl okamžitě kladně vyřízen. Kladné stanovisko k povýšení letecký odbor zaslal velitelství pěchoty s pozoruhodným doporučením: "Des. Štefánik, doktor filozofie, známý hvězdář, laureát (vyznamenaný cenou) a člen mnoha vědeckých společností francouzských i cizích, je kromě toho jedním z vůdců boje za českou samostatnost."

"Tato poznámka svědčí o tom, že Štefánik byl v kontaktu s teprve rodícím se čs. odbojem, jehož vedení se ujímal jeho bývalý prof. T. G. Masaryk, a že francouzské instituce věděly, že se pro českou věc angažuje."[10]

 

Po zapojení do bojových a kurýrních letů podal Štefánik návrh na zřízení jednoduché meteorologické stanice k předpovědi počasí. Sehnal potřebná zařízení a předpověděl, že následujícího dne, kdy měla být zahájena ofenziva, bude deštivé počasí, které akci znemožní. Informaci o Štefánikově předpovědi dostal i gen. Foche, který nařídil, aby jeho stanice byla podstatně rozšířena a aby podobné stanice byly zřízeny u každé letky a štábu vyšší jednotky.[11]

 

Další významné období bylo započato okamžikem, kdy Štefánik svému mechanikovi sdělil, že využil příležitosti a urgoval svoji dříve podanou žádost o přeložení na srbskou frontu a jeho přání bylo vyhověno.[12] "Z tohoto Štefánikova rozhodnutí vyplývá, že už navázal úzký kontakt s představiteli českého odboje, T. G. Masarykem a E. Benešem. Nadšeně vítal jejich záměr vybudovat v zahraničí čs. vojenské jednotky, které by bojem na straně Dohody podporovaly úsilí za uznání samostatnosti čs. státu."[13] Mezitím byla Štefánikovi na dobu mise na Balkáně propůjčena hodnost poručíka.

  1. R. Štefánik jako letecký podporučík M. R. Štefánik jako letecký poručík

Fotografie převzaty z časopisu ZUBEREC, Vladimír. Slovo k historii. Praha: Melantrich, ročník 1990, číslo 23, s. 19. ISSN 0862-6057.

 

K prvnímu oficiálnímu kontaktu Štefánika s organizujícím se centrem českého odboje v Paříži došlo 13. prosince 1915 po jeho návratu ze srbské fronty. Osobně se seznámil s mladým doc. Edvardem Benešem a začal s T. G. Masarykem vyvíjet činnost v hnutí za osvobození Čech a Moravy z habsburského područí. Štefánik nabídl Benešovi a T. G. Masarykovi možnost využít svých úzkých vztahů s vysokými politickými a žurnalistickými kruhy. Českému hnutí Štefánik tak otevřel cestu k politickým kruhům, k jednotlivým vládám, konkrétně francouzské a italské a tímto dal českému hnutí základy diplomatické činnosti.[14] V únoru 1916 vznikla v Paříži "Česká národní rada", přejmenovaná na "Československou národní radu". Za účelem oslabit rakousko-uherskou monarchii:

  • Štefánik se rovněž angažoval při zajišťování dobrovolníků pro vycvičení čs. armády nejprve čs. krajany a pak zajatci v Rusku, Srbsku a Itálii,
  • Štefánik navrhl rozkládat morálku rakousko-uherských jednotek, složených z valné části z příslušníků slovanských národností, letákovou akcí. Letáky shazované za rakouskými hranicemi, vytištěné v Paříži česky a podepsané M. R. Štefánikem a E. Benešem, vyzývaly Čechy a Slováky k přeběhnutí.

Čs. jednotky se tvořily na západě i v Rusku.

 

Dne 16. května 1917 přijel do Petrohradu T. G. Masaryk,[15] aby ruskou vládu opět požádal o uvolnění 30 000 zajatců k doplnění samostatných čs. legií a o povolení volného náboru do stávajících čs. jednotek v Rusku. Jednání byla vleklá a neúměrně zatěžovala starosti z rozpadávající se frontou a zhoršující se hospodářskou a vnitropolitickou situací. Tato vesměs neúspěšná jednání probíhala až do úspěchu čs. vojáků v bitvě u Zborova. Nábor zajatců do čs. legií byl v plném rozsahu povolen. Byly posíleny čs. legie v Rusku a ve Francii. Až další převozy do Francie v říjnu roku 1917 zastavila bolševická revoluce, která rozvrátila ruskou armádu i státní administrativu. "I za těchto nepříznivých podmínek se v krátké době zformoval samostatný čs. armádní sbor s téměř 70 000 vojáky. Čs. legie v Rusku v následujících letech účinně bojovaly za zájmy Dohody v Rusku, a významně tak podpořily snahy ČNR o prosazení plného uznání samostatného čs. státu včetně jeho prozatímní vlády a armády u všech dohodových mocností."[16]

 

Po návratu z Ruska byl Štefánik pověřen francouzskou vládou podporovat snahy ČNR o změnu stanoviska italské vlády k uvolňování zajatců. Štefánik měl ovlivnit názor italských politiků a italské vlády, která se oficiálně nevyjádřila k uspořádání Rakousko-Uherska a její představy o uspořádání střední Evropy po válce neodpovídaly plánům čs. odboje založeného na rozpadu habsburské monarchie. Také tradiční česko-srbské přátelství si Italové vykládaly jako neformální svazek Itálii nepřátelský.[17] Italská vláda nakonec povolila v důsledku neúspěchů italských vojsk na frontě, protože další boje Itálie vyžadovaly zvýšené dodávky zbraní z Francie a Velké Británie, a Itálii již bylo naznačeno, že pokud bude lpět na svých požadavcích, mohly by se tyto dodávky omezit nebo úplně zastavit.

 

Pozornost České národní rady se rovněž obrátila na USA. Již v roce 1915 uzavřeli američtí Slováci Clevelandskou dohodu, která požadovala osvobození Slováků z maďarské nadvlády a vytvoření společného federativního čs. státu. Štefánik projednával s vládou USA možnosti náboru dobrovolníků z řad svých krajanů. Nedopadlo to dobře. Ústava USA nedovolovala ani dobrovolný vstup svých občanů do cizích armád, pokud podléhali branné povinnosti a vytváření čs. jednotek v americké armádě Ústava USA předem vylučovala. Dokud nebyly USA ve válce, přísně dodržovaly svoji neutralitu a neváhaly stíhat všechny protirakouské akce. Proto Štefánik musel vyjednávat velice opatrně a jen na půdě krajanských spolků.[18] Štefánik se velice zasloužil o převrat v myšlení těch Slováků, kteří se dosud nezbavili vlivu maďarské propagandy a odmítali plány na spojení s Čechy ve společném státě, takže se s Štefánikovým vlivem náruživě přidali k čs. odboji. V USA se Štefánikovi podařilo ustavit tzv. "Czechoslovak Comitee" organizující finanční sbírky ve prospěch čs. odboje a působící na vládu, aby podporovala T. G. Masaryka. V květnu roku 1918 byla podepsána Pittsburská dohoda.[19]

 

Z USA se Štefánik vracel do Francie. Dne 16. prosince 1917 podepsal francouzský prezident Poincarré dekret o povolení zřizovat samostatné čs. jednotky v plném rozsahu a o podpoře jejich formování v ostatních státech Dohody. Na podpisu tohoto dekretu měl M. R. Štefánik velký podíl.

 

Poté se M. R. Štefánik vydal na cestu do Itálie. Podařilo se mu přimět italskou vládu, aby změnila názor na čs. hnutí. I ministr zahraničí italské vlády S. Sonino ovlivnil vrchního velitele italské armády gen. Diaze, aby povolil vytváření čs. legií. Klíčovým úspěchem bylo podepsání československo-italské smlouvy o právní a politické suverenitě ČNR v Paříži. Na základě této smlouvy byla ČNR považována za jediného představitele rodícího se československého státu. Ministerský předseda A. Orlando, který smlouvu podepsal za Itálii, ji komentoval slovy: "...smlouva je prvým mezinárodním dokumentem skutečného uznání samostatného československého státu, jeho uznání nejen diplomatickými formulemi, ale formou potvrzující existenci svrchovaného státu. Ve smlouvě uvedené závazky jsou oboustranné. Toto první uznání je dílem M. R. Štefánika..."[20]

 

Následně se Štefánik vrátil do Paříže, aby se vydal na cestu do Ruska, kde se rapidně změnila situace podepsáním brestlitevského míru. Sice ještě v únoru roku 1918 dostal T. G. Masaryk od bolševické vlády prohlášení, že považuje čs. hnutí za součást jednotné čs. zahraniční armády, které bude s vymezeným počtem zbraní a s využitím ruských železnic a přístavů přepraveno, aniž by se vměšovalo do ruských vnitřních poměrů, ale toto prohlášení bylo porušeno. Nastaly rozsáhlé a tvrdé boje kolem magistrály, ve kterých byla ruská vojska poražena.

 

Zprávy o uznání prozatímní čs. vlády v Paříži ze dne 14. října 1918 a o vyhlášení čs. samostatnosti v Praze 28. října 1918 zastihly M. R. Štefánika na nemocničním lůžku. T. G. Masarykem byl Štefánik dokonce pověřen funkcí čs. ministra vojenství a byl jmenován prvním čs. generálem. Jeho úkoly v ministerské funkci spočívaly zvláště v kontaktech se spojeneckými armádami a v účasti při mírových jednáních.[21] M. R. Štefánik musel jako francouzský občan nejprve požádat o svolení převzít funkci ministra francouzskou vládu. Bylo mu vyhověno.

 

Mezitím se kázeň některých čs. jednotek rozvolňovala a M. R. Štefánik musel vést často náročná jednání, jejichž důsledkem bylo přijetí tvrdých opatření k upevnění kázně. Poté Štefánik odjel do Paříže, aby podal informaci o čs. legiích v Rusku. Po konzultaci se Štefánikem zaslal gen. Foch telegram gen. Janinovi na Sibiř, aby vydal rozkaz o stažení všech čs. legií z fronty a o jejich nenasazování do dalších bojů.

 

Až do 1. května 1919 nesly tíhu bojů čs. jednotek jen útvary italských legií. Československá vojska nedokázala dlouho Maďarsku odporovat a došlo k obsazení Košic a dalších měst na jižním Slovensku. Beneš se proto v Paříži snažil dosáhnout zákroku ze strany Dohody a povedlo se. Dne 15. června byla odeslána maďarské vládě ostrá nóta, požadující, aby Maďaři co nejrychleji Slovensko vyklidili. Pokud by tak neučinili, mělo dojít k všestrannému útoku dohodových vojsk na Budapešť. Dne 24. června 1919 došlo k příměří, na jehož základě Maďaři zahájili ústup ze Slovenska.

  1. R. Štefánik, generál francouzské armády. Fotografie převzata z časopisu ZUBEREC, Vladimír. Slovo k historii. Praha: Melantrich, ročník 1990, číslo 23, s. 20. ISSN 0862-6057.

 

Během krátké cesty do Itálie ještě stačil M. R. Štefánik zažehnat italskou výhružku o zastavení dodávek zbraní čs. legiím.[22] T. G. Masarykovi poslal telegram, že italská vláda hodlá svoji misi z ČSR odvolat a sdělil, že výsledky jednání předá osobně gen. Piccionemu v Bratislavě, kam se v nejbližších dnech chystá. To už však nesplnil...

 

Pro návrat do vlasti se M. R. Štefánik rozhodl využít italský bombardovací letoun. Dle jeho vlastních slov to bylo proto, aby se nikde nedotkl půdy nenáviděného Rakousko-Uherska. Odmítl návrh náčelníka čs. vojenské mise v Itálii kpt. Šeby, aby odcestoval do vlasti sanitním vlakem s připojeným salonním vozem a dobře vybavenou ošetřovnou s několika lékaři. Dokonce ani nedal na prohlášení konstruktéra Caprioniho, že vybraný letoun se pro tento účel nehodí. Italy požádal o technické vybavení letu. Ti mu vyhověli. Plk. Gaviglio oznámil radiodepešemi do Bratislavy veliteli čs. italských legií a náčelníkovi italské vojenské mise gen. Piccionemu podrobnosti chystaného odletu gen. Štefánika. V prvé z nich se sdělovalo: "Gen. Štefánik odletí, pokud to počasí dovolí, 2. května nebo později z Campoformide do Presburgo na stroji Caproni 450... zařiďte, aby letiště u uvedeného města bylo vybaveno přistávacími signály o směru větru nepřetržitě udržovanými... připravte letecký benzin a oleje, dva mechaniky zacvičené na letouny Caproni, případně o ně požádejte italskou misi ve Vídni... podepsán velitel italského letectva plk. Gaviglio."[23]

 

Pod dohledem plk. Gaviglia byl letoun specialisty důkladně prohlédnut a seřízen. Štefánik si přál letoun sám řídit, což působilo plk. Gavigliovi velké starosti. Štefánik zaujal místo prvního pilota,  na místě druhého pilota byl por. Marcinelli-Scotti, který měl i kvalifikaci pilota, takže mohl letoun řídit a Štefánikovi ponechat jen symbolické řízení na krátkou dobu při zvláště klidném režimu. Místo pozorovatele zaujal seržant Merlini, následoval mechanik-radiotelegrafista.

 

K odletu došlo dne 4. května 1919. Start proběhl bez potíží. Let byl bez komplikací až na nemilou příhodu s přetrženým anténním lankem. Letoun se objevil nad Bratislavou v ohlášeném čase. Nasadil na přistání, ale už nízko nad zemí přistávací manévr přerušil a velkým obloukem se vrátil, aby přistání opakoval. Při druhém pokusu o přistání, narazil letoun z výše max. 100 m kolmo do země a částečně shořel. Posádka letadla zahynula. O příčinách nešťastné události kolují různé hypotézy a fámy. Jedna z nich poukazuje na selhání lidského faktoru (zdravotní stav Štefánika), druhá na přetržené lanko, které mohlo řízení výškového kormidla zablokovat.[24]

 

_________________________________________

 

[1]U M. R. Štefánika vykrystalizovaly a pevně se zafixovaly dva principy: "především to byl mimořádně srdečný a hluboký vztah k prof. T. G. Masarykovi, jehož přednášky "ho rozpaľovaly a pre ne sa dokázal i biť...", jak o tom často hovořil nejeden spolužák."... Druhým principem se stala koncepce československé sounáležitosti, která v této době směřovala k formě dvojjediného národa. Přijímal ji bez toho, že by se vzdal svého slovenského národníhocítění a vědomí, vroucného vztahu k slovenskému národu a vůbec už ne, že by se zřekl rodného slovenského jazyka." Dále viz ZUBEREC, Vladimír. Slovo k historii. Praha: Melantrich, ročník 1990, číslo 23, s. 1-2. ISSN 0862-6057.

[2]Život M. R. Štefánika by se dal členit do několika etap, jak si všímá Peter Macho, podle kterého se ubírá "dynamika Štefánikoveho životného mikropríbehu v podobe viacnásobného pohybu smerom zdola nahor: - v zmysle reálnom, fyzickom (Štefánik ako letec či horolezec /jeho výstupy na Mont Blanc/), - v zmysle sociálnom (sociálny vzostup /Štefánikova diplomatická či vojenská kariéra: od jednoduchého vojáka po generála/), - v zmysle symbolickom (Štefánik ako človek, ktorý sa dotkol nielen hviezd, ale aj kráľovského trónu /komunikácia s nebeskou sférou, Štefánikov vzťah k snúbenici, príbuznej talianskeho kráľa." MACHO, Peter. Milan Rastislav Štefánik v hlavách a v srdciach. Fenomén národného hrdinu v historickej pamäti. Bratislava:  Historický ústav SAV v Prodama s.r.o., 2011, s. 21. ISBN 978-80-89396-13-9.

[3]Štefánik byl i vynálezcem. Blíže viz JOHN, Miloslav. Milan Rastislav Štefánik. Život a smrt národního hrdiny. Olomouc: Votobia, 2000, s. 22-24. ISBN 80-7198-412-4.

[4]Janssena jako svého nadřízeného si získal natolik, že se stal i důvěrným přítelem jeho dcery Antoinetty, kterou brzy nahradila Yvonne Chautempsová, dcera proslulého právníka, pozdějšího několikanásobného ministra a dokonce předsedy vlády Camille Chautempse. Seznámení s jejím otcem umožnilo Štefánikovi zprostředkovat první kontakty T. G. Masaryka s francouzskými politiky. Blíže JOHN, Miloslav. Milan Rastislav Štefánik. Život a smrt národního hrdiny. Olomouc: Votobia, 2000, s. 15. ISBN 80-7198-412-4.

[5] Zdůvodnění udělení této ceny za pozorování na Mont Blancu a na Tahiti podepsal pozdější francouzský prezident Poincaré.

[6]"Domorodci na Tahiti si na Milana Rastislava Štefánika spomínajú ako na človeka, ktorý sa rozprával s hviezdami. Správu o jeho smrti odmietli akceptovať: ten, čo sa dokáže pozerať Slnku rovno do očí, nemôže byť smrteľný." Viz JURÍČEK, Ján. Milan Rastislav Štefánik. Bratislava: Vydavateľstvo Q 111, 2006, s. 5. ISBN 80-89092-29-2.

[7]JOHN, Miloslav. Tamtéž. s. 26.

[8]Již za doby raného mládí M. R. Štefánik nebyl plně zdráv a jeho zdravotní stav se přes mnohé operace postupně zhoršoval.

[9]Škola vojenského letectva v Chartres. Návrh na povýšenie do hodnoti podporučíka spracovaný na slobodníka Štefánika (Milana Rastislava) 23. apríla 1915. SHD/GR, Yh 296. In Guelton Frédéric, Braud Emmanuelle, Kšiňan Michal: Milan Rastislav Štefánik v archívnych dokumentoch Historickej služby francúzskeho ministerstva obrany. Bratislava: Vojenský historický ústav – Ministerstvo obrany SR, 2009, s. 25. ISBN 978-80-969375-7-8.

[10]JOHN, Miloslav. Tamtéž. s. 30.

[11]Letka MF54. Rukopisné hlásenie, 21. august 1915. SHD/AI, 2 A 144. Letka MF54. Výpis z kontroly dôstojnikov letky 30. septembra 1915. SHD/AI, 2 A 144. In Guelton Frédéric, Braud Emmanuelle, Kšiňan Michal: Milan Rastislav Štefánik v archívnych dokumentoch Historickej služby francúzskeho ministerstva obrany. Bratislava: Vojenský historický ústav – Ministerstvo obrany SR, 2009, s. 39-40. ISBN 978-80-969375-7-8.

[12]Francúzska misia letectva v Srbsku. Správa vedúceho francúzskej misie letectva v Srbsku kapitána Vitrata ministrovi vojny, podtajomníkovi vojenského letectva, bez dátumu. SHD/AI, 1 A 190. In Guelton Frédéric, Braud Emmanuelle, Kšiňan Michal: Milan Rastislav Štefánik v archívnych dokumentoch Historickej služby francúzskeho ministerstva obrany. Bratislava: Vojenský historický ústav – Ministerstvo obrany SR, 2009, s. 45-54. ISBN 978-80-969375-7-8.

[13]JOHN, Miloslav. Tamtéž. s. 33.

[14]Mimořádně obratný ve společenském styku, uměl se Štefánik seznámit s každým, kdo mu přišel zajímavý. A pravidlem bylo, že svou vnitřní opravdovostí na každého udělal dojem. Podle dobových fotografií to nebyl fyzicky přitažlivý muž. Ačkoli navíc drobné postavy, na kolektivních snímcích to přesto bývá on, kdo kolem sebe nejčastěji "cosi" vyzařuje. Kouzlo jeho osobnosti bylo založeno na tom, že nelhal – nejenom slovy, ale ani gesty, barvou hlasu či držením těla. Ve všem, co dělal, se mohl mýlit, avšak bylo zřejmé, že i ve svých omylech je obsažen celý, úplný, a nenechává si nic pro sebe. Blíže viz KOSATÍK, Pavel. Čeští demokraté. 50 nejvýznamnějších osobností veřejného života. Praha: Mladá fronta a.s., 2010, s. 201-202. ISBN 978-80-204-2373-3.

[15]Za doporučení od francouzské vlády a osobní známosti s Miljukovem.

[16]JOHN, Miloslav. Tamtéž. s. 51.

[17]Veliteľ francúzskej misie v talianskom hlavnom stane generál Gondrecourt sa s poručíkom Štefánikom spoznal v Udine a raz s ním cestoval do Ríma. Do svojho deníka si poznačil: "Tento Štefánik je vynikajúca osobnosť. Je to Slovák...žiada rozčlenenie Rakúsko-Uhorska a utvorenie nezávislého českého štátu, ďalej zmenšenie Uhier o části, ktoré pripadnú Rumunsku, a vytvorenie juhoslovanského štátu. ... rád by presvedčil Taliansko, že sa nemusí obávať juhoslovanského štátu, ba naopak, je v jeho záujme, aby sa takýto štát vytvoril." Dále viz JURÍČEK, Ján. Milan Rastislav Štefánik. Bratislava: Vydavateľstvo Q 111, 2006, s. 119. ISBN 80-89092-29-2.

[18]"Nehľadiac na samozrejmosť faktu, že národ, ktorý sa považuje za revoltujúci a chce, aby ho považovali za samostatnú štátotvornú jednotku, má právo a povinnosť utvoriť armádu; v našom prípade pripustenie tejto armády po boku spojencov znamená i formálne znanie oprávnenosti našich požadaviek a záruk, že tieto požiadavky budú splnené." Ďalej Štefánik pripomína, že "Česko-slovenská národná rada sa od svojho vzniku usilovala vytvoriť samostatnú národnú armádu, že samostatnosť by sa síce mohla dosiahnuť aj bez takej armády, ale bolo by "zločinom hazardne vystaviť osud národa hre náhody." K tomu blíže ŠTVRTECKÝ, Štefan. Náš Milan Rastislav Štefánik. Bratislava: Smena, 1990, s. 173. ISBN 80-221-0103-6.

[19]Korespondence T. G. Masaryka M. R. Štefánikovi a korespondence M. R. Štefánika T. G. Masarykovi z roku 1918. In Rychlík Jan.: Korespondence TGM. T. G. Masaryk – slovenští veřejní činitelé [do r. 1918]. 1. vydání. Masarykův ústav a Archiv AV ČR, 2007, s. 127 a násl. ISBN 978-80-86495-48-4.

[20]JOHN, Miloslav. Tamtéž. s. 55. Kromě toho čs. legiím bylo přiznáno vlastní soudnictví. Úsilí M. R. Štefánika také přineslo slib vrchního velitele italské armády, že čs. legie nebudou do boje vrženy bez náležité přípravy.

[21]V polovině listopadu 1918 schválilo Revoluční národní shromáždění novou vládu a v ní byl Štefánik ministrem války (někde je uváděn také jako ministr vojenství) a Klofáč ministrem národní obrany. Štefánik se měl starat o vojsko zahraniční, Klofáč o domácí, o domobranu. To Štefánika překvapilo a příčil se mu i název funkce. Ne, ministrem války nikdy být nechtěl, tím spíše, že válka konečně skončila. K tomu blíže DITRYCH, Břetislav. V jiném světle. Příběhy, které možná neznáte. Štíty: Nakladatelství Pavel Ševčík – VEDUTA, 2017, s. 77. ISBN 978-80-86438-68-9.

[22]Rozhodnutí o zastavení zbraní čs. legiím bylo důsledkem roztržky Beneše se Štefánikem, jejímž důvodem byl návrh E. Beneše, aby se italská vojska stáhla z Československa. K Benešovu návrhu vedly neúspěchy Italů ve vedení válečných akcí proti Maďarsku a podezření z jejich nežádoucích styků s maďarskou šlechtou.

[23]JOHN, Miloslav. Tamtéž. s. 69. Druhá depeše požadovala rádiem ihned oznámit přistávací podmínky letiště, hlavně stav jeho povrchu a délku a přehledné upřesnění jeho polohy k městu. Vše bylo zkontrolováno, přistávací povrch byl výborný a tvrdý, letiště v okolí Pressburgo bylo rozsáhlé, upravené, výborně přístupné.

[24]K havárii letounu se vyjadřuje a analyzuje ji spousta autorů, z nichž např. DUFFACK, J. J. Štefánik a Československo. 1. vydání. Praha: Naše vojsko, 2007, s. 9-64. ISBN 978-80-206-0868-0.


Autor příspěvku

JUDr. Veronika Bauerová, MSc.

Absolvovala Právnickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci (Mgr.) a Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze (JUDr.) a Ústav práva a právní vědy, o.p.s. v programu Master of Science (MSc.).

Od ukončení Právnické fakulty Univerzity Palackého je zaměstnána ve státní správě v oblasti kultury.

Zajímá se o ústavní právo a správní právo.

Detail autora

Odebírejte novinky emailem

Získávejte pravidelně obsah našeho blogu do své emailové schránky.

K personalizaci obsahu a reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze naší návštěvnosti využíváme soubory cookie. Informace o tom, jak náš web používáte, sdílíme se svými partnery pro sociální média, inzerci a analýzy. Partneři tyto údaje mohou zkombinovat s dalšími informacemi, které jste jim poskytli nebo které získali v důsledku toho, že používáte jejich služby. Používáním tohoto webu souhlasíte.