Jak se staví soud II.

Marshall sice, jak bylo popsáno v předcházející části, dosáhnul velkého vítezství, avšak budoucnost jím vedeného soudu se růžová být nezdála. Ve vztahu k prezidentovi se Marshall rozhodl pro vstřícná gesta i symbolického rázu – vyměnil tak purpurové hábity soudců, které měli po Britském vzoru a které Jefferson právě proto neměl v oblibě, za černé.

Zároveň se Marshall na svou „novou“ pravomoc soudního přezkumu ve vztahu k federální vládě již nikdy více neodvolal a nikdy jí jím vedený soud nevyužil – snažil se tak Jeffersonovi a jeho podporovatelům ukázat, že jí Nejvyšší soud nehodlá zneužívat a že mu ji mohou bez obav svěřit.

Marshall si dal záležet na tom, aby jeho soud byl vnímán jako nepolitický a nadstranický. Celý tento přístup i jeho schopnost provést soud bouřlivým, politicky citlivým obdobím bez poskvrnky budil respekt i u přísedících soudců.  Soud v té době zasedal tak 2 měsíce v roce a soudci se do Washingtonu sjížděli z různých stran země. Nebrali s sebou své rodiny a tak si žili v podstatě staromládenecký život v hlavním městě – k tomu Marshall přidal tím, že je přiměl po dobu těchto 6 až 8 týdnu sdílet jeden hotel, jíst společně, bavit se společně a utužil tak i osobní vztahy mezi soudci a pocit, že „jsou v tom všichni společně“.

Marshall změnil i strukturu rozhodnutí soudu – do té doby převažoval britský model, kdy každý ze soudců psal vlastní část rozhodnutí, ve kterém popisovali svůj náhled na projednávanou materii. Marshall zavedl systém, kdy soudci psali rozhodnutí jménem soudu, nikoliv vlastním – tedy že bude jedno rozhodnutí (Marshall preferoval jednomyslnost), od kterého se soudci mohli odchýlit vlastním textem – buď souhlasným, nebo disentním, ale rozhodnutí bylo jasné ze společného textu.

Marbury v Madison byl střetem mezi Nejvyšším soudem a federální exekutivou, Marshall se na chvilku získaného klidu pokusil využít ke konsolidaci soudu, nicméně dalším, politickým střetům, které se měly brzo „přelít“ i v střety soudní samozřejmě zabránit nemohl. Navíc mladá země ani po ústupu Federalistů z pozice nejsilnější strany stále ještě neměla zcela jasno v tom, kde leží centrum moci nové země. Otázka, která dělila Jeffersona a Marshalla – tedy zda ústava zakládá malou federální vládu a silné státy, nebo silnou federální vládu a slabší státy zodpovězena stále ještě nebyla.

Marshallova víra v silnou vládu na úrovni federace pro něj nebyla abstraktním výtvorem. S nutností vytvořit silnou Unii se setkal již v průběhu bojů o nezávislost a málokdy jí pocítil na vlastní kůži tak, jako před vánoci 1777. V tu dobu Kontinentální armáda trávila zimu v Pensylvánii. Tehdy dvaadvacetiletý poručík Marshall napočítal v táboře skoro 4 000 mužů neschopných boje kvůli nedostatečnému oblečení.

George Washington jako vrchní velitel intenzivně žádal jednotlivé státy o dodávku zásob a proviantu – zbytečně. Kontinentální armáda byla díky nezájmu států téměř na pokraji zničení. Pomoc nemohla přijít ani od federálního Kongresu, neboť ten byl ve svých pravomocech zásadně omezen právě relativní slabostí federální vlády a faktem, že státy byly víceméně samostatné, nezávislé jednotky, které mohl pouze o pomoc požádat, ale nemohl jí vynucovat.

Marshall vnímal svou odpovědnost vůči centrální vládě, a zatímco jeho současníci se nezřídka v první řadě považovali za občany jednotlivých států, on se vnímal především jako Američan. Ústava USA neměla v době budování Nejvyššího soudu příliš silná a jednoznačná ustanovení regulující práva jednotlivých států (však také její hlavní tvůrce – James Madison nebyl žádným Federalistou).

K vyústění těchto pří sloužil spor Fletcher v Peck roku  1809, kdy shodou okolností Thomas Jefferson odcházel z úřadu prezidenta. Spor se týkal půdy a než se dostal spor k Nejvyššímu soudu, proběhlo v něm hned několik soudních rozhodnutí na nižších úrovních. Celý spor se táhnul v té době již skoro 15 let, přičemž jeho počátek lze dohledat až do devadesátých let osmnáctého století, kdy tehdejší Georgia nutně potřeboval přísun peněz. V roce 1795 tak tamní zákonodárný sbor rozhodl o prodeji obrovského území (hovoří se o 35 milionech akrů půdy za 1,5 centů na akr). Tento prodej byl od počátku, i díky podezřele levné ceně vnímán jako zmanipulovaný, neřku-li podvodný, neboť někteří ze zákonodárců byli údajně podplaceni.

Celá půda přešla na čtyři velké majitele, kteří ji pak rozprodávali dál za velkých zisků. V roce 1796 ve volbách tak obyvatelé Georgie jednoznačně rozhodli o výměně svých zákonodárců a navolili takové, kteří v předvolebním boji slibovali zrušení obchodu. Ve chvíli, kdy však obměněný zákonodárný sbor rozhodl o zrušení původního prodeje, půda ve většině případů již několikrát změnila majitele. Spor se tak vlastně týkal toho, jestli si zákonodárci měli právo vzít zpět půdu, kterou prodali investorům od kohokoliv, kdo jí od nich v mezidobí koupil.

Mnozí z aktuálních vlastníků půdy nebyli ze státu Georgia, ale jednalo se o spekulanty ze severu. I sám Marshall se věnoval obchodů s půdou, byť v tomto konkrétním zainteresován nebyl. Kromě toho, že spekuloval s půdou, se tento spor dotýkal i jeho výsostného přesvědčení, že existuje nezadatelné právo na soukromé vlastnictví a jeho neporušitelnost ze strany zvůle veřejné moci. V roce 1810 tak Nejvyšší soud rozhodoval v zásadě o tom, jak moc může veřejná moc jednotlivých států zasahovat do soukromoprávních smluvních vztahů a případně je i rušit. Marshall stál jednoznačně na straně ochránců nedotknutelnosti vlastnického práva. Jím vedený soud proto rozhodnul ve prospěch spekulantů s půdou. Marshall dovodil, že Georgie nemá právo omezit uzavřené smlouvy.

Nejvyšší soud k rozhodnutí využil tzv. Contract clause, obsaženou v článku I., oddílu 10 úsatvy USA, který říká, že „Žádný stát nesmí uzavřít jakoukoli mezistátní smlouvu, nesmí vstoupit do aliance či konfederace; udělovat povolení k zajímání lodí; razit peníze; vydávat bankovky; platit dluhy ničím jiným než zlatem nebo stříbrem; přijmout zákon, jehož obsahem by byl soudní rozsudek, zákon se zpětnou platností nebo zákon porušující závazky smluv a udělovat jakékoli šlechtické tituly.“ Marshall dovodil, že tato úprava neposkytuje jen ochranu veřejnoprávní, ale i soukromoprávní a proto Georgia postupovala v rozporu s ústavou.

Marshallova rozhodnutí  věnující se pravomocem jednotlivých států byla korunována asi nejznámějším z nich v roce 1819, kdy Nejvyšší soud rozhodoval ve sporu McCulloch v Maryland. Spor se týkal Druhé národní banky Spojených států, která byla zřízena federálním Kongresem v roce 1816. Banka byla v zásadě soukromoprávním subjektem s veřejnoprávními úkoly – správou fiskálních transakcí federální vlády. Jinak se ale jednalo i silnou banku, velice výnosnou a s federální podporou, která ji jednoznačně zvýhodňovala v konkurenci státních a soukromých bank, se kterými soutěžila.

Ve chvílích, kdy se ekonomika stále ještě relativně mladé země dostala do recese, bylo poukazováno právě na činnost této banky, jako na jednoho ze spoluviníků. V některých státech tamní vlády dělaly vše proto, aby Druhé národní bance co nejvíce ztížily postavení – v Marylandu pak přijal zdejší zákonodárný sbor zákon, kterým činnost Druhé národní banky zdanil/uvalil na ní státní poplatek. Jeden z úředníků, ředitel pobočky Druhé národní banky v Baltimoru – James McCulloch odmítnul poplatek zaplatit, s odůvodněním, že je jeho banka federální institucí, tudíž je osvobozena od státních poplatků, včetně daní.

James McCulloch

James McCulloch

Ve sporu tak šlo o to, která z vlád – zda ta státní či federální budou silnější. U Marylandských soudů nepřekvapivě vyhrál stát Maryland, James McCulloch tedy spor eskaloval k Nejvyššímu soudu USA. V tomto rozhodnutí Marshall Maryland vůbec nešetřil. Pravomoc uvalovat daně označil za pravomoc ničit a jednoznačně dovodil, že federální instituce nemohou být z rozhodnutí států zdaňovány. Ale Marshall se nezastavil u tohoto jednoduchého výroku, zašel ještě dál a věnoval se i problematice toho, zda měla federální vláda oprávnění Druhou národní banku vůbec zřídit. Ústava o bankovním systému nehovořila vůbec, a tak se nezdálo, že by federální vládě tuto možnost vůbec přisuzovala.

Marshallem vedený soud ve svém rozhodnutí však toto oprávnění našel v tzv. Necessary and Proper Clause, které se také říká Pružná klauzule. Je obsažena v článku I., oddílu 8 ústavy USA a v kostce říká, že je v pravomoci federálního Kongresu vydávat všechny zákony nutné k uskutečňování všech pravomocí, propůjčených ústavou vládě Spojených států, jejím departmentům nebo úředníkům.  A Marshall v tomto případě dovodil, že vzhledem k tomu, že má Kongres ve své pravomoci řídit obchod s cizími národy, mezi jednotlivými státy federace a také s indiánskými kmeny, měl i oprávnění přijmout zákon, kterým právě za tímto účelem zřídil Druhou národní banku. Marshall ve svém rozhodnutí mimo jiné napsal, že Unie nebyla zřízena státy, ale jejich občany a za účelem toho, aby spravovala jejich společné záležitosti k jejich užitku. Nejvyšší soud tak opět poskytnul federální moci nástroj, kterým posílil její pravomoci, respektive ukázal na ustanovení ústavy USA, které tuto pravomoc federální vládě svěřovalo.

Po skončení zasedání Nejvyššího soudu, ve kterém rozhodnul spor o Druhou národní banku, se Marshall vrátil do svého domovského státu Virginie, kde se mu nedostalo zrovna přátelského přijetí. Možná se to nezdá, ale již tehdy ve společnosti vřely problémy spojené s otrokářstvím a v době ekonomické krize se Virgiňanům zdálo, že Unie zčásti může za jejich problémy a Marshallem nově aplikovaná interpretace, která vlastně říkala, že ne všechny pravomoci jsou jednoznačně federálnímu Kongresu expresiss verbis ústavou stanoveny, ale že tato ponechává prostor k podřazování některých úkonů federální moci vlastně ex post pod jednotlivá ustanovení ústavy, byla v jejich očích nebezpečná.

Marshall, asi stejně jako Jefferson byl jakýmsi „neochotným“ otrokářem, určitě sdílel názor, že černoši by měli být časem emancipováni (a pak odvezeni z USA). To vše vedlo k tomu, že se společností šířil pocit, že prostřednictvím rozhodnutí ve věci Druhé národní banky se Kongresu dostal do ruky nástroj, kterým může otrokářství omezit, či dokonce zrušit. S tím Jefferson souhlasit pochopitelně nemohl – vnímal to tak, že je tato otázka ústavou svěřena do kompetence států. Marshall se snažil Nejvyšší soud udržet od podobných sporů co nejdále, nicméně nebezpečí jistě vnímal.

Když se role prezidenta v roce 1829 ujal Andrew Jackson, viděl v něm Marshall velkou neznámou a člověka, který mohl křehkou rovnováhu vztahů narušit. Jackson si svou reputaci nevysloužil (po Washingtonovi jako první) jako velký tvůrce základních textů nové země – nebyl tvůrcem Deklarace nezávislosti jako Adams s Jeffersonem, nebyl otcem ústavy jak Madison, či státník, ale jako voják, a to navíc i trošku bezohledný a tvrdý. Andrew Jackson byl, dnes by se mohlo říci, populistou, byl to válečník, duelant (zabil v soubojích 3 protivníky) a nepůsobil dojmem gentlemana.

Jackson se na rozdíl od Jeffersona nepokusil činnosti Nejvyššího soudu omezit, či dokonce zrušit (což ani Jefferson ostatně nikdy udělat nechtěl), ale rozhodl se, si jej přivlastnit. Doba k tomu byla zralá – z celkového počtu 6 soudců se jich v 8 letech Jacksonova mandátu obměnilo hned 5. Čtyři z nominantů byli jednoznačně na straně státní moci a prootrokářští. Tento stav se projevil i v činnosti soudu – tatam byla tradice společného ubytování a sdílených jídel, jednomyslnost soudních rozhodnutí se rozpadala, disentní stanoviska se vršila a nejvyšší soudce sám se nejednou octnul i v opozici.

Jedním z jeho posledních zásadních rozsudků tak byly spory, kterými se ohraničovaly vztahy mezi Unií, státy a domorodými indiánskými obyvateli. Spory probíhaly mezi Georgií a kmenem Cherokee. Cherokeeové měli na základě smlouvy uzavřené mezi kmenem a federální vládou vyčleněné území rezervace. Bohužel pro ně na tomto místě bylo objeveno zlato a Georgie se rozhodla, v rozporu s uzavřenou smlouvu, indiány z území vyhnat.

Prezident Jackson – veterán bojů s indiány byl na straně Georgie, stejně tak jako federální Kongres. Tak jak se několik sporů, vzniklých z nastalé situace blížilo k Nejvyššímu soudu, začal jeho šéf pociťovat problémy stárnutí – podrobil se mimo jiné v říjnu roku 1831 operaci močového měchýře, utrpěl i osobní ztrátu, když přišel o svou milovanou ženu Mary, se kterou byl ženat téměř padesát let.

Marshall tedy do projednávání sporů o postavení kmene Cherokee nešel právě v záviděníhodné pozici, politicky byly jeho „dny slávy“ za ním, fyzicky na tom nebyl dobře a psychicky snad ještě hůř. Jeden z jeho kolegů později vzpomínal na to, jak jej jednoho rána našel vzlykajícího v jeho kanceláři, či jak se jindy k zasedání soudu dostavil neoholen a viditelně pohublý. Když však přišlo na věc, odmítnul se Marshall vzdát bez boje.

Poprvé ve své kariéře se Marshall postavil úplně proti všem – prezidentovi, Kongresu i státům.  Jím vedený soud rozhodl, že zábor země kmene Cherokee, který provedla Georgie, byl protiústavní, neboť Cherkoeeové byli samostatným národem, na jehož území neměla Georgie pravomoc vynucovat své zákony. Není to zcela potvrzená historka, ale říká se, že prezident v reakci na toto rozhodnutí měl prohlásit, že soudce Marshall si pronesl své rozhodnutí, tak ať si jej také vynutí. Všichni zúčastnění velmi dobře věděli, že soudní moc má dosah jen potud, pokud exekutiva bude ochotná její rozhodnutí vymáhat – k tomu se však Jackson v této chvílí ani nechystal.

Z celého sporu rezultovala i jedna z největší tragédií mladé země, kdy se prezident Jackson rozhodl přesídlit na 15 000 indiánů zcela v rozporu s rozhodnutím soudu. Na 4 000 indiánů přesun nepřežilo, do historie pak celý přesun vstoupil jako Trail of tears – Slzavá pouť.

Dědictvím rozsudků z roku 1832 nad osudem kmene Cherokee tak bylo především zjištění, že pokud zbytek systému nechá soudy na holičkách, jsou jejich rozhodnutí pouze slova. Marshall od soudu odcházel určitě s pocitem, že odstředivé síly pracují proti němu, proti všemu, co on chtěl z Nejvyššího soudu utvořit – centrum, které udrží rovnováhu tak, aby se země neroztrhala. Velkou ironií osudu tak je, že k roztrhání země došlo stejně, byť jen dočasnému o třicet let později, a to i v reakci na činnost Nejvyššího soudu.

John Marshall zemřel v červenci roku 1835, Unie, kterou pomáhal tvořit, jej přežila, soud který stavěl, zanechal jako rovnocenného partnera všem dalším velkým institucím federální moci. Asi by ho nepřekvapilo, že jeho nástupcem se stal velký zastánce práv států a otrokářství Roger Taney. Jak sám Marshall napsal pár týdnů před svou smrtí, neodcházel v přesvědčení, že by vše bylo růžové. Prohlásil, že má pocit, že ústava nevydrží, že Unie přežila jen díky štěstí a zázrakům, které se nebudou opakovat do nekonečna.

Nástrojem, který měl nakonec dovést Unii k jejímu, alespoň dočasnému konci se stal právě Marshallem těžce vystavěný Nejvyšší soud. Politici mu k rozhodnutí svěřili horký brambor – otrokářství, který si mezi sebou vlastně od počátku USA přehazovali z ruky do ruky. Marshallův nástupce Roger Taney otěže převzal a jím vedený soud v rozhodnutí o Dredu Scottovi zasadil všem zdrcující ránu, když řekl, že otrokářství musí zůstat zachováno a zákony, které jej byť jen na části území z federální pozice zrušují (jmenovitě Missourský kompromis), jsou protiústavní. Poprvé od rozhodnutí Marbury v Madison Nejvyšší soud rozhodl o zrušení federálního zákona pro jeho rozpor s ústavou – kruh se uzavřel a nástroj, kterým měl Nejvyšší soud držet rovnováhu, jí paradoxně definitivně narušil.


Autor příspěvku

Mgr. Jan Kust

Autor v roce 2005 vystudoval obor právo na FPR-ZČU a v roce 2006 úspěšně absolvoval studia na Sydney Australian Pacific College (AUS) v oboru ekonomie.

Detail autora

Odebírejte novinky emailem

Získávejte pravidelně obsah našeho blogu do své emailové schránky.

K personalizaci obsahu a reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze naší návštěvnosti využíváme soubory cookie. Informace o tom, jak náš web používáte, sdílíme se svými partnery pro sociální média, inzerci a analýzy. Partneři tyto údaje mohou zkombinovat s dalšími informacemi, které jste jim poskytli nebo které získali v důsledku toho, že používáte jejich služby. Používáním tohoto webu souhlasíte.