Rodinná tragédie, třetí dějství: Robert Francis Kennedy – nikdo nebyl tak předurčen stát se prezidentem USA, jako on.

6. června si každoročně připomínáme, letos dokonce kulaté, výročí úmrtí Roberta Francise Kennedyho – senátora, ministra, právníka, otce 11 dětí a mladšího bratra Johna F. Kennedyho, a také oběť útoku atentátníka v roce 1968.

Robert Kennedy se narodil 20. listopadu 1925 jako sedmé dítě v rodině Josepha P. Kennedyho staršího a Rose Kennedyové. Jeho otec byl úspěšný obchodník irského původu a angažoval se v Demokratické straně. Všechny své děti vedl k zájmu o věci veřejné, přičemž od počátku vkládal velké naděje do politické budoucnosti nejstaršího ze synů – Josepha mladšího. Bohužel se však Joseph mladší nevrátil z jedné z leteckých misí[1] v bojích II. Světové války v roce 1944, a tak se měl stát „život v politických službách vlasti“  osudným jeho dvěma mladším bratrům.

Robert se v roce 1938 na rozdíl od svých starších sourozenců vydal se svou matkou a otcem do Londýna, kde byl Joseph starší jmenován velvyslancem a kde také v roce 1939 pronesl svůj první, zaznamenaný veřejný proslov.

Robert netrpěl tak častými onemocněními, jako jeho starší bratr John, dokonce vystřídal dnešní optikou poměrně dost vzdělávacích ústavů – jak katolických, tak i protestantských, amerických i britských.  Zatímco John se díky svým častým ozdravným pobytům na lůžku stal vášnivým čtenářem, Robert byl poněkud živější povahy – dokonce se i několikrát dostal do fyzického sporu se svými spolužáky, podle svých učitelů byl průměrným žákem a vynikal snad pouze v dějepise.

V roce 1942, již v USA, Robert potřetí změnil školu a jeho prospěch se začal zvolna vylepšovat, byť ani zde jej vyučující zdaleka nehodnotili jako výjimečného žáka. Robert od malička cítil, že jeho osud není tak pevně předurčen jeho otcem, jehož hlavní pozornost se upínala k oběma starším hochům, možná právě proto si vytvořil silné citové pouto ke své matce, po které asi také částečně převzal její povahu.

Šest týdnů předtím, než Robert dovršil plnoletost, se zapsal do námořnictva, kde působil[2] až do roku 1946. O dva roky později pak dokončil své studia práva na Harvardu, pomáhal svému bratru Johnovi v úspěšné kandidatuře do Senátu a stal se dopisovatelem do The Boston post. Veřejně známou osobností se Robert stal díky svému působení v roli poradce senátního výboru, kterému předsedal nechvalně proslulý senátor Joseph McCarthy a stal se i autorem knihy „Nepřítel uvnitř“[3], kterou věnoval svému působení při senátním vyšetřování odborářské činnosti Jimmyho Hoffy.

Robert Kennedy se rozhodl tyto své aktivity utlumit v roce 1960, kdy se stal pevnou součástí volebního štábu jeho bratra Johna, který usiloval o zvolení prezidentem USA. Ve vládě svého bratra, oproti původním předpokladům a vyjádřením, že se na ní pro podezření z nepotismu podílet nebude, vykonával v letech 1961 až 1963 funkci ministra spravedlnosti[4]. Ministrem zůstal i 9 měsíců po smrti Johna ve vládě jeho nástupce Lyndona B. Johnsona. 

Robert Kennedy exekutivu opustil v roce 1964, kdy se vydal získat křeslo senátora za stát New York. V tamních volbách porazil úřadujícího senátora za Republikány Kennetha Keatinga a velice rychle se stal jednou z ústředních osobností Demokratické strany, ke které ze vzhlíželi oči nejen těch, kteří Johnsona ve funkci prezidenta příliš nemuseli, což ale v mnohém předbíháme.

Robert Kennedy byl ministrem jmenován, jak již bylo řečeno za jistých kontroverzí – byl tiskem označován za příliš mladého a nezkušeného – prezident Kennedy na to konto dokonce zavtipkoval „nevidím důvod, proč mu nedopřát trochu právních zkušeností, předtím, než si otevře svou vlastní advokátní kancelář[5]. Robert však zdaleka nebyl nováčkem – o čemž svědčí jeho zkušenosti s vyšetřování v Senátu.

Robert však nebyl pouze úspěšným šéfem kampaně svého bratra a ministrem v jeho vládě, ale stal se i jeho nejdůvěrnějším poradcem – tehdejší tisk ho označil za „Bobbyho – může číslo 2. Ve Washingtonu“.

Výjimečnost Robertova postavení bývá prokazována jeho zásadní rolí v řešení Berlínské krize v roce 1961, ale třeba i tím, že jej prezident několikrát významně podpořil ve vlivovém sporu mezi Ministerstvem spravedlnosti a FBI, vedenou legendárním J. Edgarem Hooverem při vyšetřování organizovaného zločinu.

Dnes máme možná tendenci vidět JFK i jeho bratra prizmatem boje za rasovou rovnoprávnost, ne že by to nebylo zasloužené, ale minimálně v počátcích byli oba k černošským vůdcům poměrně rezervovaní. Robert možná dříve, než John poznal zásadní smysl jejich boje, přesto povolil z titulu své funkce FBI odposlouchávat M.L.Kinga, pro podezření z komunistické agitace. Robert své svolení dal pouze v omezené podobě a dočasné, ale pokračovalo od konce roku 1963 plně v režii FBI a v rozporu s původním svolením až do poloviny roku 1966.

Zvláštnost vztahu ke Kingovi ze strany Kennedyových ještě potrhuje to, že byli oba vlastně v boji za narovnání občanských práv docela aktivní a vystupovali s různými veřejnými projevy, byť asi v trochu umírněnější podobě, než by si King představoval. Robert dokonce reagoval prakticky okamžitě na Kingovo uvěznění a zařídil i slavný telefonický rozhovor JFK s Kingovou manželkou Corettou. Robert se také postavil do čela segregačního hnutí na Capitol Hill a požadoval, aby byli přijímáni zástupci všech ras rovnoprávně (dokonce opakovaně kritizoval viceprezidenta Johnsona za nerespektování trendu v zaměstnávání černošských členů úřednictva.

Robert se postupně stal motorem občanskoprávní agendy ve vládě svého bratra a postupně přiměl Johna k mnohem ráznějším krokům, které ve funkci připravoval, včetně užití federálních zdrojů a US. Marshalls jak na ochranu Kinga, tak i některých studentů, kteří po desegregaci chtěli začít docházet na původně bělošské školy na jihu USA.

Slavným prubířským kamenem prezidenta Kennedyho se stalo úspěšné zvládnutí Kubánské krize, která v roce 1962 hrozila přerůst v ozbrojený konflikt mezi USA a SSSR. Na vyjednávání diplomatického řešení se Robert významně podílel a jeho bratr měl na konci 13 denního vyjednávacího maratonu poznamenat „Díky bohu za Bobbyho“.

Násilná smrt bratra zasáhla do Robertova života podruhé, když byl v roce 1963 spáchán atentát na JFK v Dallasu. O smrti staršího bratra se Robert dozvěděl z telefonátu samotného ředitele FBI u sebe doma. Hodinu po smrti prezidenta pak Robert mluvil s Johnsonem, který právě nastupoval na palubu Air Force One. Oba dva se dohodli, že by bylo vhodné, aby se viceprezident ujal prezidentské funkce přísahou přímo na palubě letadla.

Druhá smrt staršího bratra Roberta pochopitelně zasáhla, snad veřejně nechtěl připouštět žádné pochybnosti o práci oficiálních vyšetřovacích komisí (resp. jedné – té první pod předsednictvím Earla Warrena (tehdejšího předsedy Nejvyššího soudu USA)) a proto je jeho postoj k závěrům o samostatné akci jediného střelce – Lee Harveyho Oswalda poněkud mlhavý a neshodnou se ani jeho blízcí a životopisci. Osobně však ztrátu nesl pochopitelně velice těžko a musel si nutně zas a znovu uvědomit, jak tenká je nit mezi tím, co jsme a že ve vteřině můžeme tím vším přestat být.

Ještě za života JFK se v některých kruzích Demokratické strany hovořilo o tom, že by Robert mohl nahradit ve funkci viceprezidenta USA Lyndona Johnsona a že by do dalších voleb Demokraté nabídli volební lístek Kennedy/Kennedy. Proto nepřekvapí, že se vlastně hned po nástupu Johnsona do funkce, ale i při přípravách na volby v roce 1964 vážně uvažovalo o tom, že Robert nastoupí na uvolněnou židli viceprezidenta.

Mezi Robertem Kennedym a prezidentem Johnsonem ale nepanovalo právě vřelé přátelství, proto Johnson sám jeho kandidaturu na viceprezidenta vyloučil[6], přestože podle mnoha zdrojů po počátečním odmítání, byl RFK připraven se o funkci viceprezidenta ve volbách v roce 1964 ucházet. Místo něj na místo nastoupil Hubert Humphrey.

Přestože se tedy viceprezidentem nestal, utvrdila ho mimo jiné jeho cesta do Evropy a vřelé přijetí, kterého se mu zde dostalo v rozhodnutí pokračovat ve veřejném životě, a oznámil v září roku 1964, že se bude ucházet o místo senátora za stát New York. Přes jejich rozdílnou povahu a výše zmíněné mu prezident Johnson v kampani aktivně pomáhal. Robert nakonec ve volebním klání uspěl a porazil tehdejšího senátora z Republikánské strany Kennetha Keatinga.

Práce v „týmu“ 100 senátorů asi Kennedymu moc neseděla, byl přeci jen zvyklý na mnohem exponovanější post nejdůvěrnějšího poradce prezidenta USA. Přesto se jako senátor brzo etabloval a byť asi mezi kolegy příliš přátel nepobral, byl široce respektovaným členem horní komory. V rámci výkonu své funkce se začal angažovat v legislativě na kontrolu zbraní, ale věnoval se i mezinárodní scéně – slavným se stal jeho podnět, aby se USA připojili k prohlášení, které učinil SSSR i Čína, že nepoužijí svůj jaderný arzenál proti zemi, která jím nedisponuje, ale i jeho medializovaná návštěva aparteidní Jihoafrické republiky. Na domácí scéně také začal znovu s ještě větší intenzitou kritizovat účast amerických vojáků v prodlužujícím se konfliktu ve Vietnamu, věnoval se pracovnímu právu, integraci, ale i sociálnímu zabezpečení.

Ještě na počátku roku 1968 se zdálo, že prezident Johnson má podporu svých Demokratů plně v rukou a Robert se do nejistého boje o nominaci do dalších prezidentských voleb příliš nehrnul. Ovšem relativní úspěchy vnitrostranického oponenta prezidenta Johnsona – méně známého senátora Eugena McCarthyho v prvním kole primárek, Roberta přiměli změnit názor a 16 března 1968 veřejně vyhlásil svůj záměr ucházet se o stranickou nominaci. Ostatně učinil tak s patřičnou elegancí ve stejné místnosti Senátu, ve které to učinil jeho starší bratr John. McCarthyho přívrženci Roberta (a vlastně i po právu) obvinili z oportunismu. Koncem března stávající prezident Johnson z volebního klání překvapivě odstoupil – přesné důvody nejsou zcela známé, ale byla to pravděpodobně kombinace chátrajícího zdraví a strach o vnitřní štěpení Demokratické strany, které Johnsona k tomuto kroku dovedli.

Kennedyho hlavními oponenty se tak rázem kromě McCarthyho stal i tehdejší viceprezident Humphrey, který převzal část přívrženců prezidenta Johnsona a čekal na vyzyvatele, který vzejde z boje obou senátorů. Kennedyho způsob kontaktní volební agitace, kdy, jak sám tvrdil, chtěl oslovit nejen přívržence, ale i odpůrce budila řadu obav o jeho bezpečí prakticky od počátku. Robert, stejně tak jako ostatně celé USA, utrpěl v rámci volebního boje další tragickou ránu, když byl v dubnu spáchán atentát na M.L.Kinga, o kterém užaslé a konsternované publikum sám na svém mítinku informoval a jehož pohřbu se osobně účastnil.

Tyto události však prakticky na samotný průběh kampaně moc vlivu neměli, Kennedy porážel celkem přesvědčivě McCarthyho a čekalo se, že na velkém sjezdu strany bude definitivním vyzyvatelem Humphreyho nejpozději po primárkách v Oregonu, Nebrasce a Kalifornii, které také na přelomu května a června vyhrál. 

Kennedy své rozhodující vítězství v Kalifornii oslavoval mezi příznivci 5. června v hotelu Ambassador. Zde k nim pronesl v hlavním sále krátký proslov a kvůli našponovanému dennímu rozvrhu si po několika zmatcích o tom, kam se má vypravit, chtěl zkrátit cestu do místnosti připravené k tiskové konferenci přes kuchyň. Jeho osobní strážce[7] sice protestoval proti průchodu zaplněnou a úzkou chodbičkou v kuchyni, ale situace se nakonec vyvinula tak, že Kennedy kuchyní procházel.

Ve chvíli, kdy si potřásal rukou s jedním z poslíčků, přistoupil k němu ani ne pětadvacetiletý Palestinec Sirhan Sirhan a třikrát jej střelil malým revolverem (Sirhan poranil dalších 5 lidí, než jej dokázali zpacifikovat) do hlavy, krku a hrudi. Kennedy se ještě stihl zeptat, zda jsou všichni okolo v pořádku, a když přijela záchranka, zvládl ještě zamumlat svá polední slova „nezvedejte mě“, když jej nakládali na nosítka, načež ztratil vědomí a krátce před druhou hodinou ranní 6. června byl prohlášen po velkých neurochirurgických zákrocích za mrtvého.

Po prohlídce Sirhanova bytu vyšetřovatelé zajistili důkazy, které atentátníka usvědčovaly z dlouhého plánování celé akce – na jednom z papírů byl napsáno, že RFK musí zemřít před 5. červnem, což spolu s dalšími stopami vedlo jasně k závěrům, že šlo o pomstu za podporu, kterou RFK poskytnul Izraeli v jeho sporu s Palestinci a k tomu, že mělo jít o akt vykonaný na počest výročí Šestidenní války.

Kennedyho pohřeb a zádušní mše se konaly 8. června za účasti prezidenta Johnsona i jeho vlády.

Robertův odkaz je silný a zní společností v USA dodnes – byl hrdým otcem, úspěšným šéfem volebního štábu, výborným ministrem a skvělým politickým taktikem. Já sám jej považuji za dokonce ještě mnohem politicky vnímavějšího, než byl jeho starší bratr JFK a za minimálně rovnocenného spolutvůrce až mýtického odkazu rodiny Kennedyů.

 

[1] Mise byla spuštěna pod názvem Operace Aphrodite

[2] Dokonce jednu dobu i na plavidle, které neslo jméno na počest jeho bratra Josepha mladšího.

[3] The enemy within

[4] United States Attorney General

[5] I can't see that it's wrong to give him a little legal experience before he goes out to practice law.

[6] Poměrně paradoxní je, že Johnson to udělal tak, že prohlásil, že žádný z členů kabinetu (kterým na jeho žádost Robert i po smrti bratra dál zůstal) se jeho viceprezidentem nestane, neboť jsou na svých současných židlích nenahraditelní.

[7] Až po smrti Roberta Kennedyho spatřil světlo světa výkonný příkaz prezidenta Johnsona, kterým byla svěřena federální ochranka i prezidentským kandidátům.


Autor příspěvku

Mgr. Jan Kust

Autor v roce 2005 vystudoval obor právo na FPR-ZČU a v roce 2006 úspěšně absolvoval studia na Sydney Australian Pacific College (AUS) v oboru ekonomie.

Detail autora

Odebírejte novinky emailem

Získávejte pravidelně obsah našeho blogu do své emailové schránky.

K personalizaci obsahu a reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze naší návštěvnosti využíváme soubory cookie. Informace o tom, jak náš web používáte, sdílíme se svými partnery pro sociální média, inzerci a analýzy. Partneři tyto údaje mohou zkombinovat s dalšími informacemi, které jste jim poskytli nebo které získali v důsledku toho, že používáte jejich služby. Používáním tohoto webu souhlasíte.