Agatha Christie – královna detektivek

Český čtenář měl možnost seznámit se s dílem Agathy Christie poprvé ve svém rodném jazyce v roce 1927, kdy vyšel překlad románu "Muž v hnědém obleku". Ve čtyřicátých a padesátých letech byla četnost překladů velice omezená, sedmdesátá léta byla naopak obdobím jejich vzrůstu. Díky Knižnímu klubu, který se ujal vydávání překladů v letech devadesátých, se mohou příznivci Agathy Christie každý rok těšit na alespoň jednu českou premiéru nebo nový překlad již nedostupných titulů, zejména z let třicátých 20. století.

Knihy o životě a díle Agathy Christie se na trzích objevují velice málo a v jednotlivých kusech. Vedle "Vlastního životopisu" a vzpomínek "Pověz mi, jak žijete" zbývají knižní publikace "Slečna Marplová – Život a doba" (Anna Hartová), "Encyklopedie Agathy Christie. Život, dílo, postavy, adaptace" (Matthew Bunson), "Promyšlené vraždy Agathy Christie. Příběhy a tajemství z jejího archivu." (John Curran), "Utajené zápisníky Agathy Christie. Jak se rodily její detektivní příběhy." (John Curran), a "Kompletní utajené zápisníky Agathy Christie. Zákulisí promyšlených vražd." (John Curran).

Celosvětový úspěch Agathy Christie byl předznamenán brilantním myšlením, kterého využívala tím, že dokázala věnovat pozornost i sebeskrytějšímu detailu a také tím, že měla neomylný smysl pro zápletku a rytmus vyprávění. Takovéto nadání mělo/má spousta spisovatelů, ale u ní se zakládalo na její velké osobité houževnatosti, která se ve smyslu propracovanosti nacházela v dílech. V době, kdy ve dvacátých letech spělo její manželství s Archibaldem Christiem ke konci, Agatha nepřestávala psát a v psaní nacházela útěchu. Psát nepřestala ani po boku svého druhého manžela, Maxe Mallowana, se kterým hodně cestovala a pracovala na archeologických vykopávkách. Psala knihy, povídky a divadelní hry. Tvrdá práce Agathy Christie prakticky započala v roce 1921 vydáním knihy "Záhada na zámku Styles" a skončila až její smrtí v roce 1976.

Velkým darem královny detektivek je čtivost. V podstatě se jedná o schopnost čtenáře zaujmout a vtáhnout do děje. Jde o schopnost přimět čtenáře k tomu, aby hltal stránku odshora dolů, kde ji otočí na další a nepřestane, dokud neotočí poslední list. Tento koloběh postihuje každou knihu z pera Agathy Christie. Vyprávění v podání Agathy Christie je lehké, plynulé, čtenář se snadno dostane do děje a sžije se s hlavními představiteli. Postavy jsou uvěřitelné, rozlišitelné, většina knih je tvořena jejich dialogy. V knihách Agathy Christie se nesetkáváme s žádným vědeckým popisem, dlouhými výslechy, skrytým obrazem něčeho, co je naopak důležité, vyjma samotné zápletky; nepoužívá ani rozvláčné rozbory. Přitom v míře potřebné a nutné dávkuje to, co je pro čtenáře důležité – aby si dokázal vytvořit představu o hlavních postavách, skutku a scenérii.

Čtivost se zápletkovou schopností jsou nedostižnou kombinací. Ačkoli Christie byla shůry obdařena nadáním pro konstruování zápletek, na svých plánech a nápadech tvrdě pracovala, aby je dopodrobna vyladila a aby o souladu všech skutečností a okolností a neexistenci mezer nebylo pochyb. Vše upravovala a vylaďovala do dokonalé podoby. Přitom její rozuzlení bylo/je založeno na všedních informacích z každodenního života.

Téměř ve všech knihách Agathy Christie se děj točí kolem uzavřeného kruhu podezřelých, tedy hlavních aktérů skutku. Jde o jasně vymezený okruh potenciálních vrahů, ze kterých si čtenář může vybrat. K vytyčení okruhu pachatelů si Agatha Christie vybírá vymezené místo – venkovské sídlo, loď, vlak, ostrov, letadlo. Tímto čtenáři zaručuje, že se z potenciálních pachatelů nevynoří někdo, kdo do okruhu nepatří. Christie tak v podstatě sděluje: "Tady máme skupinku podezřelých, z níž si vyberu svého zločince. Na Vás je, milí čtenáři, abyste uhodli, kdo je tím zločincem. A uvidíme, zda jste se trefili." Mohou být jen čtyři (Karty na stole), může jich být pět (Pět malých prasátek), může jich být více (Vražda v Orient-expresu).

Jednou z nejúčinnějších zbraní Agathy Christie je dvojitý bluf. Podle Christie "celý vtip dobré detektivky je v tom, že někdo musí být zřejmým pachatelem, ale zároveň z nějakého důvodu pochopíte, že to tak zřejmé očividně není, že to dost dobře spáchat nemohl. I když ve skutečnosti vraždu spáchal."

Svého úspěchu Agatha Christie dosáhla na poli románů i povídek; prosadit se dokázala i na poli divadelních her. Přivedla na svět dva slavné detektivy (Hercule Poirot, Jane Marple), posedlé úhledností, která je dovedla k poslednímu důkazu. Systémovostí v myšlení a metodikou se oba detektivové dostávají k odhalování zásadních souvislostí zločinu.

Díla Agathy Christie zdolávají veškeré bariéry, podnes je dychtivě čtou  na Bermudách, stejně jako na předměstí Londýna, babičky i jejich vnoučata, hltáme ho se stejným nadšením v elektronické nebo grafické podobě, v jakémkoli formátu dostupném v 21. století. Agatha Christie je nezdolná. Nikomu se nepodařilo dosáhnout její kombinace čtivosti, promyšlenosti zápletek a literární plodnosti. Možná se to někomu podaří. Snad...[1]

[1] Při zpracování článku se autorka inspirovala následujícími publikacemi:

1) BUNSON, Matthew, ČERMÁK, Jan. Encyklopedie Agathy Christie. Život, dílo, postavy, adaptace. 1. vydání. Praha: Knižní klub, 2007. 332 s. ISBN 978-80-242-1991-2.

2) CURRAN, John. Promyšlené vraždy Agathy Christie. Příběhy a Tajemství z jejího archivu. 1. vydání. Praha: Knižní klub, 2012. 475 s. ISBN 978-80-242-3571-4.

3) CURRAN, John. Utajené zápisníky Agathy Christie. Jak se rodily její detektivní příběhy. 1. vydání. Praha: Knižní klub, 2010. 524 s. ISBN 978-80-242-2797-9.