Nemateriální kulturní dědictví lidstva – Česká republika

Nejen hmotná, ale i nehmotná kultura v jakýchkoli jejích podobách je prostředkem poznání specifické podstaty národa. Zvláště v oblastech, kde se zachovala tradiční lidová kultura můžeme poznávat její funkci a spojitost s rozmanitými místními tradicemi a zvyky. Tradiční lidová kultura není výsadou jen jednoho státu. Právním základem pro její zachování, rozvoj a podporu je Úmluva o zachování nemateriálního kulturního dědictví, jejímž prostřednictvím se některé projevy tradiční lidové kultury v České republice staly součástí nemateriálního kulturního dědictví lidstva (UNESCO). Těmto projevům je věnován následující text.

"Historie už není jen sbírkou právních příkladů, ale jedinou cestou k pravému poznání naší specifické podstaty".[1] Mezi prostředky chápání specifické podstaty národa, tedy jeho sebeurčení, neřadím jen hmotnou kulturu v podobě architektury ať již v České republice či architektury světové, nebo v podobě písemně dokladovatelných právních památek či jiných hmotných památek. Mezi tyto prostředky také neodmyslitelně patří nehmotná kultura, ať již nehmotná kultura právní v podobě právních obyčejů, nehmotného soudcovského práva či ustálené právní jurisprudence, nebo nehmotná kultura neprávní, kterou může být např. tradiční lidová kultura, jenž je kulturou zvykovou,[2] soustředěnou do tradic lidových vrstev. Některá tradiční lidová nebo chceme-li oblastní kultura je zachována na několika místech České republiky a její vrcholek je součástí nemateriálního kulturního dědictví lidstva (UNESCO), jehož právní základ je spatřován v Úmluvě o zachování nemateriálního kulturního dědictví.[3]

 

Úmluva o zachování nemateriálního kulturního dědictví přímo definuje, co se rozumí nemateriálním kulturním dědictvím a uvádí oblasti, ve kterých se nematerální kulturní dědictví projevuje. Těmito oblastmi jsou:

  • ústní tradice a vyjádření, včetně jazyka jakožto prostředku nemateriálního kulturního dědictví,
  • interpretační umění,
  • společenské zvyklosti, obřady a slavnostní události,
  • vědomosti a zkušenosti týkající se přírody a vesmíru,
  • dovednosti spojené s tradičními řemesly.[4]

 

K nemateriálnímu kulturnímu dědictví lidstva (UNESCO)[5] se též řadí kulturní statky České republiky, k nimž patří následující:

1) Slovácký verbuňk

Slovácký verbuňk je mužský lidový tanec ze Slovácka. Součástí nemateriálního kulturního dědictví lidstva je od roku 2005. Tanec má předem stanovený přibližný rámec (zrychlující tempo, gradace tanečních prvků), avšak velká část je improvizací tanečníka. Tančí jej pouze muži při cimbálové muzice nebo dechovce. Mezi nejčastější taneční prvky patří poskoky, výskoky, podřepy, otočky a tlesky rukama. S rostoucím tempem narůstá i množství provedených tanečních prvků. Slovácký verbuňk může tančit jeden tanečník jako sólo, často však tančí více mužů současně, ovšem nezávisle na ostatních a snaží se předvést co nejnáročnější a nejzajímavější kombinaci všech prvků (tzv. cifrování). Základním předpokladem pro úspěšné zvládnutí tance je dobrá kondice, cit pro rytmus a gradaci hudby, znalost lidových písní a především hluboké zaujetí.

 

2) Masopustní obchůzky a masky na Hlinecku

Masopustní obchůzky a masky na Hlinecku se řadí k nemateriálnímu kulturnímu dědictví lidstva od roku 2010. Tradiční masopustní masky na Hlinecku se dělí do dvou skupin: na Červenou (Pěknou) maškaru a Černou (Šerednou) maškaru. K červené maškaře patří masky strakatého (zvaného laufr), ženušky a čtveřice tanečníků (turků). Černou maškaru tvoří ras s kobylou, kramáři, kominíci a slamění. Každá maska má svoji tradiční podobu a funkci. Za masky se většinou převlékají muži. Jejich příprava je náročná a odehrává se vždy před obchůzkou, kostýmy masek si každý z aktérů připravuje sám. Masopustní průvod vychází časně ráno ze společného místa. Masky kráčejí v průvodu, v ustáleném pořadí. Za veselého vyhrávání muziky průvod masek kráčí k obydlí starosty požádat jej o povolení obchůzky. Starostu žádá o povolení maska strakatého. Jakmile je povolení uděleno, koná se obchůzka maškarádů po vesnici. V tento den je jim prominuta nejedna rozpustilost. Obchůzka končí poražením masky zvané kobyla. Až maškary obejdou celou vesnici, shromáždí se spolu s diváky na domluveném místě.  Masky si stoupnou do kruhu, v jehož středu pobíhá maska kobyly s maskou rasa. Jedna z masek přečte testament obsahující domnělé hříchy, jichž se kobyla během roku dopustila. Text humornou formou reaguje na různé události na vesnici i na události týkající se celé společnosti. Po přečtení textu ras dostane pokyn, aby kobyle přetnul žílu. Kobyla se svalí na zem, ostatní masky tančí okolo ní. Po chvíli dá ras kobyle napít nějakého alkoholického nápoje, ona vyskočí a tančí zvesela s ostatními maskami. Tímto okamžikem končí masopustní obchůzka a maškarádi pozvou všechny přítomné na taneční zábavu.

3) Sokolnictví

Sokolnictví je zvláštní způsob lovu pomocí vycvičených létajících dravců, zejména sokolů, jestřábů a orlů. Jde o tradiční oblast lovectví, která používá vlastní metody a filozofii. České sokolnictví je součástí nemateriálního kulturního dědictví lidstva od roku 2016. Sokolníci dělí dravce podle způsobu lovu na dvě skupiny:

  1. Dravce nízkého letu, kteří svoji vyhlídnutou kořist loví tak, že se v dostatečné vzdálenosti od kořisti spustí dolů a ke kořisti se přibližují letem nízko nad zemí, přičemž využívají zastínění např. trávou nebo terénem tak, aby je kořist uviděla na poslední chvíli a neměla čas k úniku. Tímto způsobem loví jestřábi, káňata a orli.
  2. Dravce vysokého letu, kteří svoji kořist loví z výšky, někdy střemhlavým letem. Do této skupiny patří např. sokol, ostříž, raroh.

K zajištění správného výcviku dravce je nezbytná sokolnická výstroj.

Výstroj dravce: chvatová pouta, obratlík, dloužec, rolničky, jangoli, čepička.

Sokolnické potřeby: sokolnická rukavice, brašna, vábítko, cvičná příletová šňůra a posedy pro dravce. Také se často používá telemetrie (vysílačky), aby se dravec mohl rychle a snadno nalézt.

4) Jízdy králů na jihovýchodě České republiky

Jízda králů je součástí nemateriálního kulturního dědictví lidstva od roku 2011. Nejvěhlasnější z jízd králů je Jízda králů z Vlčnova, která má minimálně dvousetletou tradici. Jezdí z horního konce vsi k dolnímu a je spojena s lidovým jarmarkem a s možností prohlídky muzea a starých domů. Samotná královská jízda se skládá z jízdy legrútú neboli vyvolávačů na koních ve vlčnovských krojích. Ti doprovázejí krále. Koně jsou bohatě vyzdobeny pentlemi, stylizovanými květinami a červenými šátky. Králem je vždy malý chlapec, který sedí na koni, jehož vede jeho otec. Král má obě ruce v bok. Kůň je po obou stranách doprovázen legrúty s tasenými šavlemi, král má v ústech bílou růži. Průvod je doprovázen krojovými soubory a dechovou hudbou. Vlčnovský jarmark nabízí řemeslné lidové výrobky, suvenýry a místní speciality.

5) Slovenské a české loutkářství

Slovenské a české loutkářství se stalo součástí nemateriálního kulturního dědictví lidstva od roku 2016.[6] Loutkářství představuje významný společenský a kulturní jev považovaný za lidové interpretační umění, jehož počátky spadají do pol. 18. stol. Loutkové divadlo se projevuje a rozvíjí ve dvou liniích: lidové, profesionální. Tvorba východočeských loutkářů propojuje osobité textové náměty předávané z generace na generaci a řezbářskou, výtvarnou a interpretační tradici. Existuje řada specifik, které loutkářskou tradici významně posilují. Jsou jimi významní místní loutkáři, jejich rodiny a výrazně zvýšená intenzita loutkářské činnosti oproti jiným oblastem. Loutkové divadlo je v českém prostředí neodmyslitelně spojeno s profesionální i lidovou výtvarnou tvorbou zahrnující řezbu, omalování, kostýmování loutek, malbu dekorací apod.[7]

Těchto pět nehmotných kulturních statků z České republiky je součástí nemateriálního kulturního dědictví lidstva (UNESCO). Tradice a zvyky ve společnosti by se měly upevňovat, předávat z generace na generaci, jinými slovy udržovat obyčej tak, aby se z něho stala součást života, se kterou se počítá a která ke společnosti patří. Nehmotná kultura je bez společnosti nemyslitelná a třeba proto, nebo právě proto může být výše uvedená pětice následována dalšími nehmotnými kulturními statky České republiky.

 

[1]Friedrich Carl von Savigny (1779-1861), německý právník a nejznámnější představitel historické právní školy.

[2]Tradiční lidová kultura má podobu obyčeje (byť neprávního, jak zmíněno výše), neboť je charakteristická dvěma rysy: 1) usus longaevus, 2) opinio necessitatis.

[3]Úmluva o zachování nemateriálního kulturního dědictví, přijata v Paříži, dne 17. října 2003, na zasedání Generální konference Organizace spojených národů pro vzdělání, vědu a kulturu (též "UNESCO"), jejíž smluvní stranou je Česká republika od roku 2009.

[4]Tradiční lidová kultura, která je neprávním obyčejem a současně mezinárodněprávně determinována (Úmluvou o zachování nemateriálního kulturního dědictví), má stále podobu neprávního obyčeje. Pouze práva a povinnosti k ní, při jejím zachování, rozvoji a podpoře mají (multilaterální) mezinárodněprávní základ a státům je při jejich plnění na základě Úmluvy zajišťována a poskytována vzájemná spolupráce a pomoc.

[5]Podkladem je Reprezentativní seznam nemateriálního kulturního dědictví lidstva, který na návrh příslušných smluvních států sestavuje, aktualizuje a zveřejňuje Mezivládní výbor pro zachování nemateriálního kulturního dědictví. Je-li příslušný kulturní statek zapsán do Reprezentativního seznamu, stává se součástí nemateriálního kulturního dědictví lidstva (UNESCO).

[6]Společná nominace Slovenské republiky a České republiky.

[7]Použitý právní předpis a další zdroje:

1) Úmluva o zachování nemateriálního kulturního dědictví, Paříž, 17. října 2003.

2) https://www.mkcr.cz

3) https://www.unesco-czech.cz

4) https://www.betlem-hlinsko.cz

5) https://www.muzeumhk.cz

6) https://cs.wikipedia.org


Autor příspěvku

JUDr. Veronika Bauerová, MSc.

Absolvovala Právnickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci (Mgr.) a Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze (JUDr.) a Ústav práva a právní vědy, o.p.s. v programu Master of Science (MSc.).

Od ukončení Právnické fakulty Univerzity Palackého je zaměstnána ve státní správě v oblasti kultury.

Zajímá se o ústavní právo a správní právo.

Detail autora

Odebírejte novinky emailem

Získávejte pravidelně obsah našeho blogu do své emailové schránky.

K personalizaci obsahu a reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze naší návštěvnosti využíváme soubory cookie. Informace o tom, jak náš web používáte, sdílíme se svými partnery pro sociální média, inzerci a analýzy. Partneři tyto údaje mohou zkombinovat s dalšími informacemi, které jste jim poskytli nebo které získali v důsledku toho, že používáte jejich služby. Používáním tohoto webu souhlasíte.