Češi – tvořitelé dějin světa

Ve svém příspěvku se zabývám pěti osobnostmi českého národa, které, ačkoli nejsou panovníky, nelze opomenout, neboť byly skrytou, leč pevnou půdou pro budování a kultivaci naší země. Tím, že jsme v historii českých zemí vystaveni panovnickým rodům a dalším vněstátním rodovým větvím, se kterými se panovníci ve svých bojích utkávali, nebo s nimiž uzavírali sňatky, anebo tím, že slavní panovníci jsou vystaveni na odiv našemu poznání, nutně opomíjíme ty, kteří měli podstatný vliv na panovníky a tímto na utváření země a její vztahy. Tyto osobnosti většinou byly rodového původu a mnohdy disponovali nebývalým množstvím majetku, politickou mocí a utvářeli svoji pozici v sociálních mocenských vztazích, neboť přímo působili na panovníka, anebo nepřímo na jeho blízké či panovnický dvůr. Povětšinou se angažovali ve vladařových službách, aby získali vyšší autoritu, příznivé sociální styky a další výhody, které jim zajišťovaly vliv na utváření se naší země.

V životě jednotlivce i v životě národů nadešly v historii českých zemí okamžiky, kdy bylo zapotřebí vyrovnat se s vnitřními a vnějšími poměry země, snad až s nepřátelskými silami, a to buď příměřím, nebo zpříčením se neadekvátním snahám prostřednictvím prosazení vlastního úsilí, které aktér vyhodnotil jako správné. Velkou roli v prosazení vnitřních zájmů českých zemí s dopadem do zahraničí, hrál majetek, vlivné styky, energie, náruživost a politika. Politika nejprve jako taktika, poté jako vlastnost a následně jako způsob života mohla být klíčem k úspěchu těch, jež stanuli krátce na vrcholu vlny, která je nějakou chvíli nesla a poté se ocitli tváří v tvář hlubině a řítily se po zlomu vlny dolů. Nebo naopak ona politika byla pouze jakýmsi podpůrným prostředkem k tomu, aby vlivem úsilí proti vnitřním i vnějším rozbrojům, české země neztratily svoji tvář. V dějinném vývoji českých zemí žilo několik Čechů, kteří se zapojili do budování českého státu, které mělo zahraniční vazby a leckdy dopad do zahraničních poměrů. Češi, kteří byli významnými reformátory a kteří se zapojili do utváření světa, tedy Češi předznamenávající první poměr českých zemí k zahraničí a nevyhnutelný vývoj ve vněhraničním prostoru. Jde o Čechy, o kterých se již tolik nehovořilo ve vztahu k panství a ke státnickému a politickému vývoji, neboť za světla panovníků zůstávali ve stínu.

 

Vilém z Rožmberka

Vilém z Rožmberka se nepochybně řadí mezi osobnosti českého národa, které udržovaly styky se sousedním zahraničím a provozoval do jisté míry vlastní zahraniční politiku uvnitř českého státu. Tato snaha dopomohla Rožmberkům k významu, jakému se netěšil jiný šlechtický rod v zemi, ani jejich erbovní příbuzní, pánové z Hradce, ze Stráže či z Landštejna.[1] V posledních obdobích Rožmberkové užívali zvláštní značení "dynastie", které je mělo odlišit od ostatní šlechty a stát se i vnějším doprovodem společenských nároků a postavení v české stavovské obci. Rožmberkové stáli před všemi hrabaty i knížaty, mezi obyvateli království přijatými nebo zde usedlými jako "první popravčí" po králi v zemi. Z nejvýraznějších představitelů rodu Rožmberků byl pan Vilém z Rožmberka.

 

Když byl Vilém v roce 1551 prohlášen za plnoletého, nastoupil ve svoje práva vladaře domu rožmberského proces s knížaty z Plavna o první místo na soudě zemském. Hájil proti nim, "že vždycky páni z Rosenberka před knížaty v relacích místo mívali a také v soudu zemském... ." Sebevědomí Viléma z Rožmberka se opíralo do značné míry o obrovský majetek, kterým vladař rodu rožmberského tehdy vládl. Počítá se, že panu Vilémovi bylo postoupeno panství krumlovské s 3209 osedlými, třeboňské s 1337 osedlými, novohradské se 1741, rožmberské se 746, helfenburské se 713, chústnické s 877, milčínské s 213, město Prachatice s vesnicemi s 237, klášterství kláštera vyšebrodského s 879, klášterství zlatokorunské se 136, klášterství třeboňské s 261, klášterství borovanské se 111, klášterství panenského kláštera v Krumlově se 141 a statky a fary krumlovské s 329 osedlými, vimperské (Wintrberské) panství, Drslavice, Lhenice s vesnicemi a dostal i "toho zboží, kteréhož v držení byla paní Anna Rosenberská z Hradce i jiných." To bylo opravdu velké knížectví, které rozsahem nemělo v našich zemích sobě rovného. A majetek ještě postupem let rostl, neboť pan Vilém hleděl vytěžit hospodářsky ze svého "zboží", co jen bylo možno a pečoval stejně o těžení rud u Nalžova, u Krumlova, u Velešína, v Černých horách Prachatických, u Rožmberka, u Hodějovic, jako o stavění rybníků, dobytkářství, pivovarnictví a jiné příjmové zdroje tehdejšího velkostatku. Roku 1552 přikoupil ke své državě další vsi na Volyňsku, roku 1559 Rábí a Libějice, roku 1563 Sedlec.

 

Pan Vilém se bál, aby příliš prostým a bezvýhradným přijetím úřadu zemského, nezadal v ničem svrchovanosti a vůbec autoritě svého rodového jména. Rodové sebevědomí, takto hluboce zakořeněné i mocně vystupňované, se dotklo se svým vlivem i činnosti pana Viléma z Rožmberka tam, kde tato přestupovala rámec domácího obzoru, v němž se tento velmož uplatnil jako jeden z Čechů, který tvořil dějiny světa. Roku 1574 byl pan Vilém vypraven císařem Maxmiliánem II. s poselstvím "v příčině budoucí succesí v svaté říši německého národa k volencům (kurfirstům) též svaté říše", které však nedosáhlo jiného výsledku, než že upravilo cestu více méně samozřejmé volbě Maxmiliánova syna Rudolfa králem německým. Byla to hlavně tři poselství do Polska v roce 1573, 1576 a 1589, která měla uvést Habsburky na polský trůn a později snaha vyprosit nešťastného kandidáta polského trůnu, arcivévodu Maxmiliána, poraženého a zajatého v bitvě u Byčiny a uzavřít mír mezi císařem a Poláky.

 

Volba roku 1573 měla přece jen pro Rožmberka značný význam. Otevřela se totiž ctižádostivému a pyšnému českému dynastovi možnost, že by on sám se mohl stát polským králem. Mnoho věcí ho přibližovalo polským voličům: náboženská snášenlivost, vnější okázalé vystupování, i jeho manželské spříznění s dynastií, která vymřela právě králem Zikmundem Augustem. Když Vilém z Rožmberka po smrti své první manželky Kateřiny rozené kněžny Brunšvické, ovdověl, oženil se s Žofií Braniborskou, dcerou braniborského kurfista Jáchyma II., která byla vnučkou posledního polského Jagellonce.

 

Pan Vilém apeloval na česko-polské bratrství, když předstoupil se svým poselstvím před volební sněm. Nepochybně to znamenalo výhodu u mnoha sněmovníků, pokud byli hlouběji dotčeni nacionální myšlenkou. Ke zvolení Viléma Rožmberka nakonec nedošlo, ačkoli pan Vilém si hleděl všemožně rozšířit si důvěru polské šlechty. Zřejmě nedovedl celou záležitost uchopit s energií, kterou vyžadovala. Přece jen v hloubi své duše zůstal tvrdým jihočeským hospodářem, úzkostlivým a opatrným počtářem.

 

Vratislav z Pernštejna

Třebaže se rodové příjmení pánů z Pernštejna měnilo (původně páni z Medlova, později z Kamene, ze Zubří, z Jakubova či z Aueršperku), již roku 1421 jeden z pánů z Pernštejna, a to Vilém z Pernštejna, působil jako zemský hejtman v čele moravské země. Vilém z Pernštejna si nashromáždil obrovský majetek, k němuž patřily vedle mohutného dědictví po otci a po bratru Vratislavovi, např. na Moravě Helfenštejn s Lipníkem, Přerov, Hranice, Drahotuš, Sádek, Veselíčko, Buk, Nové Město, Kojetín, Tovačov, Kralice, Židlochovice, Čechy, Kunštát, Opatovice, v Čechách Kunětická Hora, Pardubice, Týnec nad Labem, Potštejn, Litice, Rychnov nad Kněžnou, Nový Bydžov a Hluboká. Ale přece jen té autority, jakou požívali pánové z Rožmberka, páni z Pernštejna nikdy neměli. Jejich država nikdy nepředstavovala natolik regionálně ucelený komplex jako majetek rožmberský, který vypadal jako jakési malé království, malý stát ve státě, s pevnou politickou mocí v pozadí.

 

Jistý nedostatek mocenské tradice v pernštejnském rodě, nedostatek oné staré úcty, staré autority, které se rod rožmberský těšil, vedlo pernštejny k tomu, aby hleděli vystupovat s velkolepostí a mecenášstvím skutečných knížat.

 

Představitelem třetí generace rodu pernštejnů byl pan Vratislav z Pernštejna, typ pozdně renesančního nádherymilovného aristokrata. V roce 1545 se sotva patnáctiletý Vratislav dostal do družiny arcivévody Maxmiliána, pozdějšího krále českého a císaře římského, který se tehdy ubíral za císařem Karlem V., svým strýcem. Vratislav z Pernštejna zůstal v Maxmiliánově družině a roku 1547 se stal místodržícím ve Španělích. Tři roky na to se vrátil do Čech, kde se oženil se šlechtičnou Marií Manriquez de Lara, představující velmi důstojně dvorské tradice španělské a spřízněnou s nejpřednějšími aristokratickými rody kastilskými, aragonskými a rody jinými.

 

Vratislav z Pernštejna se velice úzce sblížil s Maxmiliánem II., nástupcem Ferdinanda I. Nejprve byl Maxmiliánovým komořím, později jeho nejvyšším štolbou a v roce 1566 ho Maxmilián povolal k úřadu, který zvlášť vyžadoval panovníkovy důvěry, k úřadu nejvyššího kancléře českého. Úřad představoval vlastní ministerstvo královo a jeho rozhodování v nejrozličnějších záležitostech. Vratislav z Pernštejna se plně přimkl k politickým zásadám, které představovaly jeho pána. Přestože španělské prostředí vytvořilo z Vratislava přesvědčeného katolíka, dovedl s velkým porozuměním sledovat ideu jisté tolerance k náboženským skupinám. Bratři, Vilém z Pernštejna a Jan z Pernštejna viděli ve Vratislavovi vlídného zprostředkovatele mezi nimi a císařem.

 

Pernštejn byl už svým postavením v českém politickém životě předurčen k tomu, aby byl přední oporou katolického tábora, "per la molta domestichezza, che tien con Sua Maesta" („pro velikou důvěrnost, která jej pojí s Jeho Veličenstvem"). Teprve když nastal velký obrat poměrů, ke kterým došlo v Čechách nástupem Rudolfa II. ve věcech náboženských a který vystřídal dosavadní toleranci náboženskou, doznala Vratislavova náboženská fyziognomie tvrdších obrysů. Vratislav začal vystupovat jako zastánce protireformačních zájmů.

 

Vratislav z Pernštejna vždy projevoval souhlas se základními liniemi Maxmiliánovy politiky, ba přímo jisté porozumění, a to způsobilo, že v roce 1573 byl Maxmiliánem vybrán, aby doprovázel jako druhý vyslanec císařský Viléma z Rožmberka na jeho cestě k varšavskému volebnímu sněmu. Vratislav z Pernštejna představuje v dějinném vývoji spojení dynastického zřetele a zřetele národního se zájmy dynastie habsburské.

 

Stanislav Pavlovský

Stanislav Pavlovský byl potomkem nebohaté rytířské rodiny Pavlovských z Pavlovic, která se psala podle malého statku Pavlovic nedaleko Osoblahy v bývalém rakouském Slezsku. Stanislav Pavlovský dovedl odmítnout, když mu císař Rudolf II. doporučoval za kanovníka nějakého svého dvorského chráněnce, s tím, že kanonikáty olomoucké nejsou zřízeny pro cizince, ale především pro lidi domácí, zasloužilé a znalé českého jazyka. Na druhé straně zase upozorňoval na Čechy, vracející se z ciziny, jejichž účast se mu zdála být dobrou zárukou zdaru reformního katolického díla v Čechách. Ve svých projevech se odvolával na tradice národní, které viděl ve víře vštípené českým zemím svatým Cyrilem a Metodějem. Známy jsou jeho zásluhy o českou současnou literaturu a překlad Cestopisu pana Lva z Rožmitálu po Germanii, Anglii, Galii, Hyspánii a Itálii do latiny.

 

Svoji kariéru v církevních službách nastoupil Pavlovský, původně kněz diecéze vratislavské, jako kanovník kapituly u sv. Petra v Brně a později její probošt. V roce 1579 byl zvolen biskupem olomouckým. Kurii římské zřejmě záleželo na tom, aby se v zemi, která poskytovala dobré vyhlídky na nástup protireformačního úsilí a která měla klíčový význam pro postavení katolicismu ve střední Evropě, ocitlo vedení církevní organizace v rukou pokud možno pevných a energických. Ani znalosti válečné nebyly Pavlovskému cizí. Po svém zvolení biskupem, zřídil úřad tzv. "ústředního ředitele" pro olomoucké biskupství, které tehdy bylo jedním z bohatých středoevropských církevních obročí. Při obsazování úředních hodností v zemi se jeho slovo uplatňuje jako málokterého jiného z panovníkových rádců. V roce 1588 si vymohl na Rudolfovi II. zvláštní majestát, kterým byli biskupové olomoučtí pozdviženi za knížata říšská a nadáni právy k tomu příslušejícími.

 

Stanislav Pavlovský vnitřně diecézi pozdvihl. Jak o něm praví novodobý historik: "Ujal se vlády církevní na Moravě s takovou rázností jako žádný jiný biskup před ním v tom století." Neváhal se vzepřít císařovu přání, šlo-li podle něj, o věc pro církev škodlivou či neprospěšnou. Na druhé straně dokázal využít panovnické moci a vlivu, k tomu, aby stavěl hráze protestantismu, pronikajícímu do země ze zahraničí a naopak posiloval katolické pozice v zemi. V roce 1580 se mu podařilo dosáhnout zvláštního mandátu u Rudolfa II., který stanovil, že knihy na Moravě smějí být tištěny jen v biskupském sídle Olomouci. V roce 1584 byly všechny kláštery moravské postaveny “in spiritualibus” pod jeho pravomoc.

 

Osobní bezúhonnost pak dodávala Pavlovskému titul k tomu, aby zakročoval proti pokleslým mravům mezi kněžstvem své diecéze a k tomu, aby požíval autority mezi obyvatelstvem markrabství. Kláštery, které byly po stránce hmotné i morální v zuboženém stavu, ožívají za jeho biskupování novým duchovním ruchem. I Stanislav Pavlovský měl několik poslání, která vykonal jako zástupce císařův. Poprvé to bylo v roce 1587, kdy se jednalo o novou volbu a jako kandidát na polský trůn vystoupil bratr Rudolfa II., arcikníže Maxmilián. Podruhé to bylo v roce 1589 v souvislosti s porážkou téhož Maxmiliána v bitvě u Býčiny. Potřetí v roce 1593 s posláním, aby připravil opět cestu arciknížeti Arnoštovi k polské koruně. Po čtvrté to bylo v roce 1595 v souvislosti s jednáním o spojenectví mezi císařem a Rzeczí pospolitou proti Turecku.

 

Zdeněk z Lobkovic

V pozadí dvora císaře Rudolfa II. přichází ke slovu rody, které nemají žádnou rodovou perspektivu, jako u Rožmberků, Pernštejnů a jiných. Páni z Lobkovic byly drobným vladyckým rodem a až teprve v době husitské přišli k bohatství a politickému respektu. Události v 16. století vynesly Lobkovice do popředí, což pomohlo i jejich jménu. V době poděbradské pronikla spíše starší rodová větev, tzv. Hasištejnů z Lobkovic (známý Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic). Mladší větví, která následovala, byli Popelové z Lobkovic. Tento rod byl velmi ctižádostivý a dral se vzhůru, což byla tragédie nezřízené ctižádosti (historie bratrů Jiřího a Ladislava z Lobkovic), neboť Rudolf II. byl citlivý k pokusům o zasahování do svých panovnických práv.

 

Netrvalo dlouho a v roce 1599 byl Kryštof Lobkovic mladší jmenován nejvyšším hofmistrem a téhož roku byl jmenován nejvyšším kancléřem Zdeněk Vojtěch Popel z Lobkovic. Zdeněk z Lobkovic nabyl své vzdělání převážně v Itálii, byl spjat s protireformačním světem a v českých zemích se jal provádět protireformační program. V roce 1603 se Zdeněk z Lobkovic oženil s paní Polyxenu z Rožmberka, rozenou Pernštejnovou a jejím prostřednictvím zakotvil ještě pevněji ve Španělskem představované duchovní atmosféře. Jeho horlivost ve věcech náboženských ještě postupně zesilovala.

 

Protestantský a rytířský stav se cítily ohroženi a dotčeni úsilím Zdeňka Lobkovice. Lobkovic se rozcházel  s valnou většinou jeho současníků nejen vlivem odhodlání dopomoci protireformačnímu katolicismu k jeho rozšíření, ale rozcházel se s nimi i ve svém pojetí moci a královské autority. Nedokázal se smířit se stavem rozporů, chtěl fungující soustavu. Z české kanceláře dovedl vybudovat skutečný úřad v moderním smyslu, s přesnou dělbou práce, zápisními a manipulačními knihami, kontrolou došlých spisů apod. Zdeněk z Lobkovic “chtěl dopomoci vůli a autoritě královské k převaze nad zvláštnímu zájmy šlechty; jako Colbert kladl základy administrativní monarchie, snažil se uvésti světlo a pořádek do chaosu feudálních písařských kanceláří."[2]

 

Události v roce 1608 velmi otřásly výsledky dosavadní práce Zdeňka z Lobkovic, pokud směřovala k upevnění královské autority. Ta utrpěla další ránu roku 1609, když byl Rudolf II. zatlačen zbrojí vlastního bratra Matyáše a donucen vydat známý Rudolfův majestát, kterým bylo povoleno českým stavům (šlechtě a městům) vyznávat volně českou konfesi.

 

V roce 1611 vpadla pasovského vojska do Čech a Zdeněk z Lobkovic byl vpádem těžce poškozen na své cti a majetku. Nevzdal se. Za Matyášovy vlády nalezl porozumění pro své snahy a pokračoval v linii zahájené za období vlády Rudolfa II.

 

V polovině dvacátých let se neshodl s proudy ovládajícími dvůr Ferdinanda II. v době, kdy započala mezi Prahou a Vídní jednání o tzv. Obnovené zřízení zemské. Lobkovicovi, který byl vtělením loajality a věrnosti k domu habsburskému, to připadalo jako osobní urážka, tvrdil-li úvodní patent k novému kodexu, že odboj proti zákonnému králi v letech 1618-1620 se děl "in forma universitatis" (ze strany všech stavů), a vyvozoval-li z toho důvod k potrestání celého království a zrušení jeho svobod. Nepomohl žádný prostest. Obnovené zřízení zemské bylo vytvořeno bez jeho účasti.

 

Jan Amos Komenský

Jan Amos Komenský je nepochybně jednou z největších postav našich národních dějin 17. století. Svým dílem a svojí činností zasahoval do politických dějin a pokusil se o zasazení této jeho politické působnosti do rámce duchovního vývoje. Vlastní kořeny politické činnosti Komenského sahají už hluboko před dobu, kdy se ocitl jako vyhnanec za hranicemi svého domova a kdy v nedobrovolném putování po různých evropských končinách vytvářel literární díla a pokoušel se zasáhnout do běhu současných událostí ve prospěch vlasti, svých krajanů a souvěrců. Již v ovzduší západoevropského kalvinismu dozrávají u Komenského plány vedoucí k pozdějšímu politickému úsilí. Odráží se i v jeho hlavních pracích, a to v Thesauru jazyka českého a v Amphitheatrum Universitatis Rerum. Obojí práce měly pozvednout české myšlení na úroveň světovou a začlenit tak duchovní osudy českého prostředí a českého národa hlouběji do duchovních osudů lidstva.

 

Po ukončení svých studií v nassavském městečku, Komenský pobýval na staré univerzitě v Heidelberku. Falc, jejímž hlavním městem Heidelberk byl, byla v 16. století svědkem živých náboženských bojů mezi oběma hlavními proudy německého protestantismu, a to kalvínstvím a luterstvím. Obě konfese se střídaly ve velmi krátké době, což vyvolalo konečně myšlenku smíření rozličných táborů světového protestantismu.

 

Léta 1614-1618 strávil Komenský jako učitel, později jako vysvěcený duchovní správce v Žerotínově Přerově, v roce 1618 byl povolán za kazatele k obci bratrské v severomoravském Fulneku. Psal další díla, např. Truchlivý, který se příznačně vzdává vlastního rozumu a vlastní vůle a skládá všechno rozhodování věcí mimo síly lidské do odvěkého rozhodnutí božího, spatřuje jediné vyváznutí z běd v naprostém odevzdání se milosti Páně a splynutí s Kristem. V Labyrintu světa a ráji srdce se obrací poslední slova v horoucí modlitbu: “Půjdu, kam poručíš, činiti budu, co rozkážeš. Důch Tvůj dobrý zpravuj mne jen a veď mne mezi osidly světa jako po rovné zemi a milosrdenství Tvé zprovázej mne po cestách mých a proved skrze tyto, ach! tesklivé temnosti světa až k věčnému světlu. Amen.”

 

Komenský chce připravovat cestu novému lepšímu světu, onomu království božímu, které mu bylo zvěstováno, a s ním i obnoveným, šťastnějším Čechám a vůbec českým zemím, a to přípravou mládeže k lepšímu životu, její lepší výchovou. Píše své pedagogické práce, a to Informatorium školy mateřské, Janua linguarum a Didaktiku.

 

Největší protestantské moci v Německu, Sasko a Braniborsko, přestoupily na císařovu stranu a slibné perspektivy, otevírající se k protestantskému vítězství v říši, byly takřka zmařeny. Komenský se však ani po této proměně poměrů nezříká zcela své vidiny o nové, lepší Evropě a vůbec o novém, lepším lidstvu. Pod vlivem německého luterského teologa Jana Valeriana Andreae, jemuž do jisté míry podlehl ve svém Labyrintu světa, se přiklání ke spojení nebo alespoň sblížení rozličných vyznání. Komenský dochází k plánu zřídit zvláštní společnost, která by měla čelit nejnebezpečnější útočné protireformační skupině, Tovaryšstvu Ježíšovu. Jakýmsi ideovým základem této společnosti měla být myšlenka pansofie, vědecké soustavy, která by objasněním všech pojmů tak, aby je všichni lidé mohli přijmout a na nich se sjednotit, i pevným základem náboženským pomáhala vytvářet velkou duchovní jednotu v lidstvu a vést ho ku štěstí.

 

Zájem o Komenského a jeho projekty projevoval švédský kancléř a vlastní ředitel švédské politiky Axel Oxenstjerna, který s Komenským ve Stockholmu roku 1641 hovořil. Komenský se na přání Oxenstjerna usídil v pruském Elbingu, aby zde připravoval za švédské peněžité podpory svoje návrhy na reformu švédských škol. Nakonec se Komenský se Švédy rozešel. Příčinou byly polské poměry, do nichž Komenský proti radám ze Švédska zabředl.

 

Komenský píše Kšaft umírající matky jednoty bratrské, kde si byl dobře vědom bezvýhlednosti situace pro sebe a pro všechny stejně s ním smýšlející souvěrce a krajany v emigraci i ve vlasti. Vydává spisek Letze Posaun über Deutschland, adresovaný říšskému sněmu v Řezně roku 1663, kterým vyzýval knížata říšská, aby dříve, než se rozhodnou pomoci císaři proti Turecku, postarala se o uskutečnění opravdového míru v říši. Dále vydává traktát Angelus pacis ad legatos pacis Anglos et Belgas Bredam missus, kterým se Komenský obrátil k mírovým vyjednavačům anglickým a holandským, shromážděným v Bredě, aby ukončili anglo-holandskou válku, a doporučil jim dohodu a smír v zájmu vyšších cílů, určených jejich národům Prozřetelností. Za všemi těmito pokusy Komenského zasáhnout do současných světových dějin stála vždy myšlenka na vlast, na vlastní krajany a souvěrce.[3]

 

[1]Rožmberkové měli za erbovní znamení pětilistou růži.

[2]Vyjádření k Zdeňku z Lobkovic od francouzského historika českého povstání Victora L.Tapié.

[3] Použitá literatura:

KALISTA, Zdeněk. Čechové, kteří tvořili dějiny světa. Vydání třetí. Praha: Nakladatelství Garamond, s.r.o., 2009. 198 s. ISBN 978-80-7407-055-6.

 


Autor příspěvku

JUDr. Veronika Bauerová, MSc.

Absolvovala Právnickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci (Mgr.) a Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze (JUDr.) a Ústav práva a právní vědy, o.p.s. v programu Master of Science (MSc.).

Od ukončení Právnické fakulty Univerzity Palackého je zaměstnána ve státní správě v oblasti kultury.

Zajímá se o ústavní právo a správní právo.

Detail autora

Odebírejte novinky emailem

Získávejte pravidelně obsah našeho blogu do své emailové schránky.

K personalizaci obsahu a reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze naší návštěvnosti využíváme soubory cookie. Informace o tom, jak náš web používáte, sdílíme se svými partnery pro sociální média, inzerci a analýzy. Partneři tyto údaje mohou zkombinovat s dalšími informacemi, které jste jim poskytli nebo které získali v důsledku toho, že používáte jejich služby. Používáním tohoto webu souhlasíte.